Za událost týdne, určitě v naší domácí politické louži, lze považovat abdikaci ministryně pro vědu, výzkum a inovace Heleny Langšádlové. „Už když byla tato paní za TOP 09 do této funkce uvedena, zaznívaly hlasy v tom smyslu, že nemá potřebné vzdělání, za sebou žádnou odbornou činnost, natož akademickou. Že vystudovala Vysokou školu politických a společenských věd, která před nedávnem zkrachovala, protože byla vytunelována svými činiteli, a zůstaly po ní milionové dluhy. A ona byla v té škole, stejně jako pan Rakušan, pan Fiala a další, v jakési radě či náborové jednotce. V posledních letech to přestalo fungovat, škola ztratila akreditaci a kredit u každého, kdo se v té problematice pohybuje, a ukončila činnost. Tak paní Langšádlová podle mínění mnohých nebyla kompetentní k výkonu ministerské funkce, a ještě navíc v tomto portfeji,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Svou abdikaci zdůvodnila tím, že sice vykonávala vynikající práci a měla skvělé výsledky, ale neuměla je dostatečně mediálně prodat. „Samochvála je hlavní žánr této vlády, to jsme viděli na Fialově projevu na nedávném kongresu ODS. Paní Langšádlová sama řekla, že ‚neměla dost lajků‘. To už je hodně brutální znásilnění vnímání politiky. Srovnávat to s tím, když na sociální sítě dáte svoji fotku, jak jíte pizzu s nějakou lepou slečnou pod Eiffelovkou, a nějací lidé, kteří vás vůbec neznají a které neznáte vy, vám k tomu dávají lajky. Tak jestli myslela paní Langšádlová něco takového, tak si myslím, že byla dosti na omylu. Důvod její rezignace bych viděl možná trošku hlouběji než to, že za ní není žádný viditelný výsledek činnosti nebo že k ní nemá ani kompetenci. Možná je v něčem jiném,“ myslí si mediální analytik.
Obava, že Langšádlová vystaví vládu totálnímu zesměšnění
Třeba tím, že se začala zajímat o agendu dezinformací, kterou měl do svého odvolání v únoru minulého roku na starosti Michal Klíma coby vládní zmocněnec pro oblast médií. „Kompetence, které měly směřovat k nějakému antidezinformačnímu zákonu, přešly na Tomáše Pojara, jenž je ovšem přenesl pouze do bezpečnostní oblasti, to znamená do otázek zájmu státu a bezpečnosti státu. To není úplně univerzální lék na to, pod čím si naše vláda představuje to, čemu říká boj proti dezinformacím. Boj proti dezinformacím je prostě cenzura. Nemá smysl si na to vymýšlet žádné jiné slovo, je to cenzura. A téhle cenzury se chtěla od února chopit paní Langšádlová, ale nebylo jí to dovoleno. Nevím, nejsem dostatečně obeznámen s děním ve vládním zákulisí, ale nějaký důvod to zcela jistě mělo,“ podotýká Petr Žantovský.
Možná ten, že si ministerstvo vnitra Víta Rakušana ze STAN nechtělo nechat vzít určitou část kompetencí, které má na svém KRITu (Krizovém informačním týmu) a na svém Centru proti hybridním hrozbám a na podobných útvarech. „Možná panovala jakási ‚hrozba‘, že Langšádlová do toho zmateného tyglíku s názvem dezinformace přinese ještě mnohem větší chaos a že tu vládu vystaví totálnímu zesměšnění. Ne, že by se vláda nedokázala zesměšňovat každodenně a každým svým činem. Nicméně tohle už by byla hodně velká blamáž, takže paní ministryni toto nebylo umožněno, ten portfej jí nebyl přidělen. Teď je otázka, co se dělo potom ty další dva měsíce, než tento čtvrtek abdikovala. Možná, že to s tím souviselo, možná ne, ať si to každý přebere sám,“ doporučuje mediální odborník.
V televizích byla bojovnice proti dezinformacím velice často
Vybavuje si různé její projevy na dezinformační témata, které se nijak nelišily, ba naopak byly ještě brizantnější než podobné projevy Rakušana, Pekarové či kohokoli jiného z téhle množiny bojovníků za naše lepší příští. „Langšádlová byla v minulých volebních obdobích v Poslanecké sněmovně vždy velice bojovná, útočná a úderná, v televizích byla často vídanou tváří. Kladl jsem si otázku, proč zvou právě tuhle paní, která stejně nic neví a má jenom naučených pár frází, za TOP 09, když té TOP 09 činí medvědí službu. V probíhajícím funkčním období paní Langšádlová snad nevystrčila nos ze Strakovy akademie, v médiích téměř nebyla vidět, až teď při své rezignaci. Ne, že by to nebyla dobrá zpráva, i když možná, že její nástupce bude ještě něco mnohem horšího, to se nechme překvapit. Nicméně mezi mediální události tohoto týdne tato informace určitě patří,“ míní Petr Žantovský.
Psali jsme:
Jako by to do Týdne v médiích ani nepatřilo, ale následující glosa o velmi smutném pohledu na stav české římskokatolické církve sem patří velice. „Médii prošlo sdělení, že arcibiskup pražský Jan Graubner a další biskupové se distancovali od křtu knihy Spiknutí, kterou představil Miloš Zeman s jejími dvěma autory minulý týden ve vedlejším sálu arcibiskupství, ani to nebylo v hlavní budově, který je věnován velice ctihodnému kardinálu Josefu Beranovi. Na té akci jsem byl od začátku do konce, probíhala ve velmi důstojném duchu. Během oficiálního uvedení knihy účastníci vyjadřovali poděkování arcibiskupu Graubnerovi, vyjadřovali úctu vůči Josefu Beranovi a povděk, že mohou knihu prezentovat právě v sále, který je mu věnován a kde má také na zdi velký portrét. Byla to velice ctihodná aktivita, která prezentovala jednu z knih na základě smlouvy mezi vydavatelstvím a arcibiskupstvím,“ popisuje mediální analytik.
Zakazovat je spolkům typu římskokatolická církev vlastní
Nyní ale biskupové v čele s Graubnerem vycházejí s informací, že arcibiskupství při uzavírání smlouvy o pronájmu sálu nemělo potřebné informace. „Tudíž se od toho distancují a příště hodlají velice bedlivě zkoumat, co se tam bude a nebude smět dít. Kdybych chtěl být zlý, tak řeknu, že římskokatolická církev má s cenzurou dlouhodobé zkušenosti. Už její Index librorum prohibitorum neboli soupis zakázaných knih ze 16. století platil mimochodem až do roku 1966, obsahoval jména významných lidí – z vědecké, literární nebo umělecké tvorby, od Giordana Bruna, přes Keplera až po literáty typu Zoly, Balzaka, filozofa Sartra – evropské historie. Ti všichni byli vnímání římskokatolickou církví s nelibostí. Nechci vůbec srovnávat knihu Miloše Zemana s těmi autory novináři s díly Andrého Gida nebo jmenovaného Sartra. Je to jiný žánr, jiný účel, ale připomínám to proto, že umění zakazovat a rozkazovat je těmhle spolkům typu římskokatolická církev vlastní,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Mgr. Helena Langšádlová
Myslí si, že ne nadarmo se říká trochu drze úsloví, že to je nejstarší eseróčko na světě, které funguje už více než dva tisíce let. „Pochopitelně, když má kolem sebe obranné bariéry, přes něž nepropouští nic, co by jí mohlo v jejích očích škodit. Nemyslím si, že jí škodí tahle kniha, s církví nemá vůbec nic společného. Leda to, že ji přišel uvítat na svět kardinál Dominik Duka. Nevyznám se tolik v římskokatolickém rituále, ale jestli se nepletu, tak kardinál je z hlediska Vatikánu vyšší funkce, než je pražský arcibiskup. Takže mi přijde velmi nevhodné, aby pražský arcibiskup mistroval kardinála, co smí, a co nesmí dělat. To, že tomu média tleskají, snad ani nemá smysl komentovat. Tleskají všemu, co škodí v jejich očích nepřátelům typu Miloše Zemana a podobných. Takže je to bouře ve sklenici vody. Vůbec o nic nešlo, akce proběhla seriózně, bylo poděkováno Graubnerovi, byl vzpomenut Beran, přítomen Duka a krom toho to moderoval Jiří Ovčáček, který také konvertoval k římským katolíkům,“ připomíná mediální odborník.
Zbabělá reakce na útoky progresivistů i ve vlastní církvi
Všechno dle něj bylo tedy na svém místě, a proto neví, v čem teď arcibiskup pražský Jan Graubner spatřuje problém. „Spíše si myslím, že zbaběle reaguje na útoky progresivistů i ve vlastní církvi. Plzeňský biskup Tomáš Holub je nepochybně takovou personou, která zastává ty liberálně demokratické tendence a mohl by být nazván ‚progresivistou‘ mezi katolíky. Je to velmi radikální člověk a k této věci se také velmi radikálně vyjádřil. Je mi to líto, protože jestliže tato církev po roce 89 díky kardinálu Tomáškovi získávala obrovské sympatie mnoha lidí, byť třeba i nevěřících, tak je začala postupně ztrácet po roce 2013 s přijetím restitučního zákona. A tohle je další úplně zbytečný krok, kterým si církev vykopává mezi sebou a obyvatelstvem příkopy, které nemají žádný věcný, pouze ideologický důvod. A církev není na světě od toho, aby dělala ideologii. To vědí i sami církevní představitelé, takže je to celé velká blamáž a politický diktát,“ myslí si Petr Žantovský.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Navazuje další bizarností posledních dnů, v niž se proměnila debata v pořadu Události, komentáře České televize mezi kurátorkou Marií Foltýnovou a tzv. umělcem Davidem Černým. „Jejím předmětem byl Černého návrh jakýchsi stíhaček s motýlími křídly na fasádu rekonstruovaného obchodního domu Máj. Zatímco Černý prosazuje myšlenku, že developer, který Máj rekonstruuje, má právo si tam dát, co chce, tedy i jeho absurdní stíhačky, tak otázka je mnohem složitější. Stojí na faktu, že ten obchodní dům je zapsanou kulturní památkou, tedy není možné na ní dělat cokoli, co se někomu zlíbí, jenom proto, že mu konvenuje pseudodílo Davida Černého nebo proto, že na to má peníze. Svět takhle neběží a dá se říct, že zaplaťpánbůh. Ta debata se zvrhla v potyčku, a protože jim technici nestihli odpojit mikrofony, tak se publikum dozvědělo, jak se Černý chová sprostě k paní Foltýnové a jak ho ona obratem usazuje podobnými slovy,“ poukazuje mediální analytik.
U nás se díla z období brutalismu na rozdíl od ciziny likvidují
Není to úplně obvyklé v našich médiích, tím spíše veřejnoprávních, nicméně i z toho se dozvíme, jaké jsou kvality dotyčných lidí. „Jestliže Černý považuje urážení a sprostotu za komunikační prostředek, tak by se měl někde poučit o tom, co je komunikace, případně se léčit, protože zjevně nezvládá své psychické stavy a dává je takto najevo. Co se týče té stavby jako takové, tak když se stále odvoláváme na různé světové vzory, tak bychom se asi měli zamyslet nad tím, proč podobnou eskapádou neprošlo Centre Georges Pompidou v Paříži, což je také chráněná památka. Jde rovněž o konstruktivistickou stavbu bez nějakého vnějšího zbytečného estetizování, která pouze funkčně slouží k tomu, aby se tam vystavovalo moderní dílo. Nebo proč podobným způsobem není ‚ozdobeno‘ Barbican Art Gallery – Barbican Centre v Londýně? Proč tímto způsobem nevyzdobili londýnské muzeum kinematografie – London Film Museum?“ ptá se Petr Žantovský.
Mgr. Bc. Vít Rakušan
Nechápe, proč se v Česku musí hyzdit poměrně čistý novofunkcionalistický plášť obchodního domu Máj. „Vždyť i v té vizualizaci, jak má vypadat bez těch Černého pitomostí, vypovídá velmi čistou architektonickou řečí o smyslu takového domu a je velmi vydařený. Mě v posledních letech strašně uráží, jak se z veřejného prostoru odstraňují díla z období takzvaného brutalismu. To jsou 80. léta nejenom u nás, ale i v zahraničí. Avšak jen u nás se likvidují. Vezměme naprosto nesmyslně zbouraný Transgas. Teď už se mluví o tom, že se bude bourat slavná Pragerova budova Komerční banky na Smíchově. Už jsem to slyšel v nějakých neoficiálních sděleních. A to jenom proto, že ta díla vznikla v 80. letech a že jsou dneska – to je skutečnost, ale není to v žádném případě důvod pro likvidaci jedné celé architektonické epochy – energeticky náročnější než nové technologie ve stavebnictví. To není zdůvodnění, jen výmluva a získání krásného a velice drahého pozemku, jako je ten po Transgasu,“ kritizuje mediální odborník.
Není zapotřebí jen tak něco bourat a strašidelným nahrazovat
A nemusí to být jenom brutalismus, stačí si vzpomenout na budovu na rohu Opletalovy ulice a Václavského náměstí v Praze. „Ta vzala za své jenom proto, že si nějací developeři usmysleli tam postavit nepředstavitelně ošklivý obchodní dům, který můžete vidět kdekoli na světě. Ale českou architekturu nepředstavuje ani v nejmenším a zužuje náš prostor estetického vnímání a cítění světa. O tohle nám jde? O tom byly debaty už od Tančícího domu nebo od proluky Myslbek Na příkopě. Ale výsledkem vždy je – co si budeme povídat – nějaká šerednost, kolem níž chodíme, zvykli jsme si na ni a nevnímáme ji. Kdo vnímá estetické kvality bývalé proluky Myslbek? Takových lidí moc není. Je tam další šedivý hnusný dům, ve kterém se prodává stejné zboží jako v ostatních šedivých hnusných domech kdekoli na světě nebo i u nás. Poučení z celé té eskapády je jedno: David Černý je exot, který má svoji pověst, možná i nějaké přívržence, zcela určitě má své donátory, kteří mu zadávají tyhle zakázky,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Ing. Markéta Pekarová Adamová
Ostatně Černého červený dvoupatrový autobus double-decker přetvořený v ohromného atleta, který dělá kliky, koupil Agrofert. „Teď mu tam straší na Chodově na pozemku vedle budovy Agrofertu. Někomu se to asi líbí nebo to považuje za módní, že je potřeba takovou věc mít, aby byl člověk považován ve společnosti za dostatečně nóbl. Ale zdrcující většina lidí, co kolem těch ‚pseudoděl‘ chodí, má spíše tendenci odvrátit oči jinam. Zejména v Praze, která je místem střetávání tolika krásných kultur gotických, renesančních, barokních, secesních a dalších. Nemáme zapotřebí jen tak samoúčelně něco bourat a něčím strašidelným to nahrazovat nebo ‚zdobit‘. Je pochopitelné, že tomu některá média fandí, protože většinou fandí tomu, co normální člověk odmítá skousnout. Překvapil mě racionální komentář Petra Fischera, který vyzývá k souladnému jednání místo přetlačování jednoho druhým. Také vznáší argument, že to je veřejný prostor a k veřejnému prostoru by se veřejnost měla mít šanci vyjádřit, což se jí tímto aktem upírá,“ dodává mediální analytik.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
