„Myslím si, že statisícovým demonstracím v Londýně bychom měli věnovat větší pozornost než emocionálnímu rozrušení paní ministryně Černochové, která chtěla vystupovat z OSN nebo tuto organizaci dokonce rušit. Na ministryni české vlády to je velmi radikální zaujetí, ale konec konců, v Praze se netvoří dějiny,“ předesílá politolog Zdeněk Zbořil.

„Opakující se demonstrace v Londýně jsou něčím jiným. Jsou, alespoň podle reportáží BBC, téměř nenásilné, ale mohutné a odehrávají se v zemi, kde je ministerský předseda Rishi Sunak považován za politika ‚s indickými kořeny‘. Zda to je důležité, nevím, spíš bych řekl nikoliv, a že se ani u nás, kde je snad ještě znám Petr Chelčický a jeho teze ‚nenásilného odpírání zlému‘, stejně jako podobný postoj Lva Nikolajeviče Tolstého z přelomu 19. a 20. století, se touto věcí příliš nezajímáme. Ale premiér Sunak je první předseda vlády Velké Británie, který si může pamatovat politiku svého předchůdce Winstona Churchilla a jeho vztah k indickému stoupenci politiky nenásilí Mahátma Ghándímu. Chelčický reagoval na husitské bouře, Tolstoj napsal Sevastopolské povídky a Ghándí chtěl osvobodit Indii ze svazku s britským impériem. Předpokládám, že vzpomenuté ‚indické kořeny‘ a funkce premiéra mohou hrát nelehkou roli i v konfliktu Státu Izrael a Palestiny, který před sto lety pomáhali založit, mj. i jako místo budoucích konfliktů, jeho předchůdci,“ uvedl.

„Současný stav má své vojensko-politické rozměry, ale zdá se, že díky evropskému promigračnímu entusiasmu, povede k neméně radikálnímu stavu politiky i v dalších zemích. Nejenom ve Velké Británii a v evropských zemích, ale i tam, kde nová centra konfliktů se mohou teprve objevit,“ poznamenal.

Zbořil: kdo válčí chudne, kdo obchoduje bohatne? Zapomenout

„Myslím si, že můžeme také zapomenout na téměř starověké pravidlo – kdo válčí chudne, kdo obchoduje bohatne. Toto heslo se sice traduje po staletí, ale dávno už pozbylo platnost. Žijeme v době, kdy válčení přináší na jedné straně lidskou bídu, na druhé astronomické zisky a bohatství, které už ani nezastírá, kde jsou jeho krvavé zdroje. Není to nic z historie lidstva neznámého. Ale už není tak atraktivní vzpomínat na to, jak tento příběh skoro vždy končí. Nikoliv ‚střetem civilizací‘, ale jejich zánikem. Tehdy, když písně vyzývající k boji, nahradí lidová ‚nemelem, nemelem…‘ (Mimochodem, tu si zpívali mladí lidé během své nucené práce pro blaho Velkoněmecké říše za druhé světové války.) Je to jakési mementum mori (mysli na smrt), kterému se jen nechce věřit, ale které odkázaly generace nejen chudým a ubohým, ale i těm pyšným a zbohatlým,“ konstatoval.