To, že děti nemají na školní obědy, jak nedávno upozornila média, je jen vrcholem ledovce, o kterém se však příliš nehovoří.

Je to tak, lidé sáhnou do svých kapes a peněženek a přispívají na děti v Africe a v jiných koutech světa. Nechtějí totiž věřit tomu, že i u nás takové žijí. Přesto tomu tak je, mnohé děti například nechodí na obědy do školních jídelen jen proto, že jejich rodiče na to nemají. A zdaleka nemusí jít vždy o rodiče, kteří by holdovali alkoholu či byli pravidelnými návštěvníky heren, stejně jako nejde jen o specifikum jen určitého etnika.

Děti se sociálním handicapem jím trpí pak často celý život

„Nejde jen o to, že by rodiny neměly na obědy pro své děti, Ve své praxi při práci v terénu se dozvídáme informace o tom, že rodiče nemají v mnohých případech ani na to, aby kupovali dětem školní pomůcky, aby jim platili nějakou mimoškolní činnost či aby jim mohli umožnit návštěvu kina či divadla, pokud se tam jejich školní třída vydá. O výletech ani nemluvě. To vše je pro takové děti velmi frustrující, naprosto je to vyčleňuje z kolektivu. Vždyť kde se nejvíce utužují vztahy? Právě při výletech, návštěvách kulturních zařízení. O to jsou ty děti ochuzeny a tím pádem uvrženy do izolace. Sociální handicap je však postaví do role druhořadých či podřadných. To se odráží na jejich sebevědomí, a tak se ocitají v začarovaném kruhu,“ popsal ParlamentnímListům.cz pracovník Člověka v tísni Martin Kovalčík.

Společnost chudne, je předlužená a odnášejí to děti

Podle něj je to jev, který úzce souvisí s tím, že společnost chudne a je značně předlužená, což dosvědčuje milion exekucí ročně. A to vše se odráží právě na dětech.

„Ty žijí často v různých nechvalně známých lokalitách pro chudé, mohou se však najít i v bytech, kde žijí lidé s určitým životním standardem. V každém případě je to pro ty děti velmi náročné, poněvadž kvůli tomu, že jsou sociálně slabí, nemohou držet krok se svými vrstevníky. Někam si s nimi například vyjít, a tak mají i potíže v kolektivech – kde jsou odstrčení, neoblíbení s postupně narůstající determinací. Žijí-li v ghettech, postupně přebírají i pravidla, která jsou tam nutná k přežití. A tím nechci říci, že nutně začnou krást a přijmou kriminální chování. Začnou jen sami sebe pokládat za někoho podřadného, méněcenného. Tento handicap graduje tak, že sotva takové dítě dodělá základní školu, nikam dál už nejde se učit či studovat a stává se celoživotně závislým na systému sociálních dávek. Poněvadž vše, co si nese z dětství, ho psychologicky odřízne od běžných šancí. A tím pádem nejde pouze o problém jedné generace, ale o problém, který zasáhne i následující generace, poněvadž ty kvůli chudobě nebudou mít příliš velkou naději dosáhnout nějakých lepších životních podmínek,“ vysvětlil dále Martin Kovalčík.