Profesor Václav Pavlíček je právník, který se zabývá ústavním právem. Byl členem řady legislativních vlád. V období těchto dnů má však ještě další přednost – totiž tu, že se zvlášť detailně zabývá Benešovými dekrety a umí o nich hovořit i z jiného zorného úhlu. V diskuzi, která se uskutečnila v Evropském domě a jejímž tématem byl konec války a rok 1945, přinesl však i mnoho zajímavých postřehů o tom, za jakých předpokladů je možné udržet mír i do budoucna – což v souvislosti s událostmi, které se ve světě aktuálně dějí, je zcela určitě otázkou na místě.

Nebyl by to však profesor, pokud by nezačal v širších souvislostech. A ty začínají v historii.

„Problém naší země a Slováků nebyl u konce 2. světové války jen v průběhu Slovenského národního povstání, jak uvedl Ján Čarnogurský. Ani v tom, zda se stane Slovensko sovětským. Ale hrozilo nebezpečí, že východní Slovensko, kde byla výrazná menšina ukrajinsko-rusínská, by mohlo být odtrženo. I proto Vavro Šrobár tehdy na schůzi vlády zdůraznil, že Slovenská národní rada v době povstání souhlasila s tím, aby se Podkarpatská Rus stala součástí Sovětského svazu. Bylo to proto, aby byly zajištěny východní hranice Slovenska tak, jak byly v době 1. republiky,“  předeslal Pavlíček.

Odsun Němců se připravoval prý několik let. V Británii 

Poukázal též na to, co s válkou souviselo a dotklo se samozřejmě i Československa. Jak zdůraznil, mylně padají domněnky, že transfer německého obyvatelstva byl podporován zejména Sovětským svazem. To však není prý pravda. „Podle dokumentů, které máme k dispozici i od německých historiků, odsun nebyl podporován Sovětským svazem, ale Velkou Británii, v níž byla už na počátku této světové války připravena studijní skupina, která materiál na to připravovala,“ uvedl dále profesor ve svém příspěvku. Následně se však zaměřil na to, aby zhodnotil nejen situace před 70 lety, ale udělal i jistou rekapitulaci boje za mír.

„Před 70 lety dohody spojeneckých mocností, a to i některé uzavřené ještě i v době války, vycházely z relativní jednoty protinacistické koalice. Shoda panovala v tom, že je třeba vykořenit fašismus, nacismus a militarismus. Tedy ideologie, které byly vlastní těm poraženým státům. Představa byla taková, že tím by se i v budoucnu odrazily zdroje možných konfliktů. Vznikla proto i pravidla pro zajištění rovnováhy těch sil vzniklých válkou. Vycházelo se v nich ze staré zásady, kterou výrazně reprezentoval jeden z tvůrců mírových smluv první světové války Oppenheim. Ten říkal, že mezinárodní právo může existovat jen tenkráte, když je rovnováha a vyrovnání sil mezi členy národů. Nemohou-li se státy navzájem udržovat v šachu, žádná norma nemůže působit. Vysvětlení je jednoduché - příliš mocný stát se podle Oppenheima bude vždy pokoušet jednat libovolně a nebude tedy poslouchat práva. A poněvadž nemůže být ústřední politická moc nad ostatními státy, jež by mohla vynutit pravidla mezinárodního práva, musí rovnováha sil zabránit, aby se některý člen rodiny národů nestal všemocným,“ citoval myšlenky jednoho z nejznámějších mírotvorců profesor Pavlíček.

Nyní existuje priorita Spojených států. Pro další státy je to výzva

Je z toho přitom patrné, že myšlenka, která byla platná tehdy, platí stejně tak i nyní. „Vychází z ní i slavný americký politolog Brzezinský. Ve své knize Světová šachovnice uvádí také, že tato rovnováha sil po pádu bipolarity světa byla odstraněna. A jelikož existuje priorita USA, ostatní státy musí přechodného stavu využít k tomu, aby si vytvořily takové pozice, jež by jim vytvořily dobrá východiska pro budoucnost,“ konstatoval Pavlíček a tím se vrátil k myšlence rovnováhy sil. Ta je totiž nejen podle něj klíčová k tomu, aby svět nemusel čelit další světové válce.