Porody ve vodě
Existují povídky, pocházející z Karibiku, Japonska či Havaje, vyprávějící o porodech ve vodě jako o tradiční záležitosti trvající již stovky let. Do Evropy se tato myšlenka - rodit ve vodě - dostala z Ruska. Průkopníkem byl Igor Charkovsky z Moskvy, který experimentoval také s porody do Černého moře. Měla jsem štěstí shlédnout videonahrávku v ruštině, která ukazovala právě porody do moře. Snímek je kouzelným dokumentem o tom, jak lze rodit bez bolesti, s plným prožitkem aktu zrození.
V zahraničí existují porodnické kliniky, které porody ve vodě již mnoho let s úspěchem provádějí. Jedním z takových míst je porodnice v Maidstone (nedaleko Londýna) ve Velké Británii.
Porodnice má kromě běžného porodního sálu ještě dvě místnosti se speciálními vanami, uzpůsobenými porodům ve vodě. Porodní asistentka Dianne Garland působí v této porodnici od roku 1983. Posledních deset let se zabývá tématikou porodů do vody, a to jak prakticky, tak teoreticky a vědecky.
Výsledky svých výzkumů zveřejňuje publikační činností a pořádáním přednášek doma i v zahraničí. V roce 1995 vydala knihu "Porod ve vodě - Přístup k péči" (Waterbirth - An Attitude to Care). Tato publikace je shrnutím zkušeností a praktickou příručkou pro porodní asistentky. Paní D. Garland se podařilo vyvinout podvodní monitor, který umožňuje sledování stavu dítěte i pod vodou.
Průvodce porodem ve vodě
Klinické posouzení porodní asistentky je rozhodující. Zjistíme, zda mají rodiče nějaké předchozí zkušenosti a teoretické znalosti o porodech do vody. Matka by si měla být vědoma toho, že v případě komplikací bude muset vodu opustit. Matky, používající vodní lázně, by neměly mít známé ani předpokládané žádné komplikace. Porod by měl být v termínu. Jako jediné analgetikum se může použít Entonox (inhalační analgezie).
Porody indukované prostinem nejsou kontraindikovány, pokud nejsou známé ani předvídatelné komplikace. Ženám s předcházejícím císařským řezem by se hydroterapie doporučovat neměla. Pokud však ženy mezi císařským řezem a nastávajícím porodem již vaginálně porodily, pak je porod ve vodě možný. Ženy, kterým odtekla plodová voda a u kterých se porod do 24-36 hodin spontánně či podáním prostinu rozběhl, mohou ve vodě porodit.
Rodička by měla vstoupit do vody až po rozběhnutí porodu. Péče o matku a dítě probíhá běžným způsobem. Jakékoliv odchylky mají být hlášeny. Prevenci proti přehřátí či podchlazení zabezpečuje opakované měření teploty vody a prostředí. Matka by měla být pobízena k dostatečnému příjmu tekutin, aby se zabránilo dehydrataci v teplém prostředí. K dispozici jsou nadnášecí (plovoucí) pomůcky. Srdeční činnost plodu je sledována speciálním podvodním monitorem. Tento monitor je na baterie, aby se snížilo riziko elektrického šoku.
Teplota vody: v první fázi 33-400C, ve druhé fázi 37-37,50C. Zkušenosti prokazují, že uvedené teplotní hodnoty podporují děložní činnost a zabraňují iniciaci dýchání pod vodou. Voda se udržuje čistá pomocí síta. Péče o perineum: klasický způsob chránění hráze při prořezávání hlavičky je označován za zbytečný. Ponoření ve vodě mění elasticitu kůže a tlak vody umožňuje rodičce, aby tlačila rovnoměrně. Zároveň je vyzývána, aby sama svýma rukama kontrolovala postup hlavičky, bez minimálního zásahu asistentky. Se šitím se nemusí pospíchat. Stačí, aby bylo provedeno do jedné hodiny po porodu. Tkáň, která byla dlouho namáčená ve vodě, se potřebuje zregenerovat.
Jakmile se dítě narodí, vyzvedne jej matka okamžitě nad hladinu. Dítě se musí narodit celé pod vodou, aby nedošlo k iniciaci dýchání. Třetí doba porodní závisí na přání matky a na zkušenosti porodní asistentky. Probíhala-li první i druhá doba porodní bez jakékoliv vnější intervence, pak může žena porodit i placentu pod vodou. Neexistuje evidence vodní embólie. V každém případě musí být zabezpečeno teplo jak pro matku, tak pro novorozence. Výzkum ukázal, že by rodící ženy neměly ve vodě zůstávat déle než 5 hodin. Prvorodičky rodí ve vodě průměrně 4-5 hodin, ostatní 2-3 hodiny.
Pokud se porod po pěti hodinách nechýlí ke konci, pak je vhodné, aby rodička opustila vanu a porod se dokončí na suchu.V naléhavých situacích je žena vyzvána, aby vodní lázeň opustila. Resuscitační vybavení je samozřejmě dosažitelné. Pupečník, který je obtočený okolo krku dítěte, nesmí být v žádném případě zaškrcen a přestřižen pod vodou.
Na konferenci o porodech do vody ve Špindlerově Mlýně v listopadu 1997 promítala paní D. Garland videonahrávku. Poté následoval její komentář a diskuse. Snímek ukázal celkové prostředí a atmosféru, ve kterém porod probíhal. V sále byly přítomny zejména porodní asistentky a také porodníci, které tato tématika zajímala. Všichni polohlasně udiveně povzdechli v momentě, kdy porozená hlavička sama bez jakékoliv pomoci asistentky provedla deflexi a otočila se obličejem doprava.
Záběry byly skutečně fascinující. Rodičku zezadu podpíral, objímal a líbal manžel, který klečel za vanou. Porodní asistentka klečela ze strany a velmi tichým, uklidňujícím hlasem s matkou hovořila a povzbuzovala ji. V místnosti bylo tlumené osvětlení a kromě rodičky, manžela a asistentky (a kamery) tam nikdo jiný nebyl. Rodící žena byla plně soustředěna. Celý porod proběhl bez jediné intervence ze strany porodní asistentky. Dítě si našlo cestu na svět samo a matka jej vzápětí vyzdvihla nad hladinu a položila si jej na hrudník. Záběry byly dojemné a vyvolaly ve mě respekt k přírodě. Vše působilo tak přirozeně, samozřejmě a čistě. Oba manželé překypovali radostí a vzrušením.
U nás se porodům do vody lékaři stále brání. Argumentují nedostatkem informací a zkušeností, nebezpečím aspirace a nejasnou rizikovostí.
Porody doma
Porody v domácím prostředí byly až do padesátých let běžnou záležitostí. Porodnictví se v 50. letech začalo prudce rozvíjet. S tím souvisí soustřeďování porodů do porodnic. Došlo také k zásadním změnám v přístupu k novorozenci. Vývoj elektroniky se zaměřil na sledování plodu a pokrok anesteziologie umožnil širší využití operačních technik. Začaly pravidelné kontroly v průběhu těhotenství. Díky tomu došlo k prudkému poklesu úmrtnosti, a to jak novorozenců, tak rodiček.
Pozitivní výsledky vedly však k přeceňování významu zdravotnické techniky. Tím, že se veškeré porody soustředily do porodnic, kde byl větší důraz kladen na sterilitu a technickou vybavenost, než na lidskost a psychickou stránku, došlo k odosobnění rodičky a k nepochopení celého procesu zrození.
Vytratila se úcta k rodící se bytosti. "Porodní báby", pro které bylo rození dětí posláním, a které si dokázaly poradit téměř se vším, se jen těžko smiřovaly s novým systémem porodnictví. Odpovědnost přebral lékař a porodní asistentka získala titul pomocnice. Již to nebyla ona, kdo rozhodoval a jednal. Musela se řídit instrukcemi porodníka, i když se s nimi třeba příliš neztotožňovala. Došlo tak k eliminaci funkčních společenských a lidských vztahů: těhotná žena - rodina - domácí prostředí - porodní bába jako známá důvěryhodná osoba. Místo toho přichází žena, úplně sama, do neznámého nemocničního prostředí mezi neznámé odborníky.
Je jí upřena jakákoliv svobodná vůle, jelikož lékaři a celý zbylý personál ví přece lépe než ona, co má dělat, co má cítit, jak se má chovat apod. Dokonce ani ti nejbližší rodinní příslušníci neměli dříve (v minulém režimu) do porodnice přístup kvůli sterilnímu prostředí.
V našem státě jsou porody doma zatím stále nelegální. Na jednu stranu je to pochopitelné, jelikož to odráží celkový systém našeho porodnictví. Práva na svobodné rozhodování jsou v této oblasti bohužel téměř nulová. Žena, která by chtěla porodit své dítě doma, by byla považována přinejmenším za nerozumnou či nezodpovědnou, v horším případě za bláznivou. V našich podmínkách je porod doma rizikem, jelikož neexistuje odpovídající zdravotnické zázemí a podpora ze strany lékařského personálu ani ze strany legislativy.
Jinak je tomu v mnohých západoevropských státech (Německo, Holandsko, Velká Británie, Francie, Rakousko atd.) a v USA, kde se porodům doma nebrání ani zdravotníci, ani zákony. Souvisí to s celkově odlišným systémem porodnictví (zdravotnictví). Ve většině zmíněných zemích spočívá zásadní rozdíl v roli porodních asistentek, které mají svá práva, ale také obrovskou míru odpovědnosti.
Těhotná žena si kromě gynekologa vybere také porodní asistentku, ke které během celého těhotenství dochází. Porodní asistentka tedy ženu dobře pozná a u porodu je jí velkou oporou, a to nejen z hlediska odborného, ale také z hlediska lidského. Pokud se žena rozhodne porodit doma, je porodní asistentka povinna ji poskytnout veškerou péči a pomoc. Odent uvádí: "Proč je v Nizozemsku pouze 6 procent porodů císařským řezem a v jiných západoevropských zemích až 25%? Proč je v Nizozemsku perinatální úmrtnost pod 10 promile a úmrtnost matek při porodu je řidší než jedna z deseti tisíc? Proč se objevují takovéto statistické údaje právě v jediné ze západoevropských průmyslových zemí, kde se každé třetí dítě rodí doma, další třetina na poliklinice a jenom zbývající třetina v konvenčních porodnicích?!"
Pro porody doma existují v těchto státech speciálně vybavené ambulantní vozy, které mohou rodičce poskytnout odbornou lékařskou pomoc v případě nečekaných komplikací a dopravit ji urychleně do porodnice, je-li nutný operační zákrok.
Podle mého názoru by měla mít žena možnost volby i v našem státě. Měla by mít však nejen možnost svobodného rozhodnutí kde a jak chce porodit, ale mělo by se jí dostat také odpovídajícího zdravotnického zázemí v případě, že se rozhodne porodit doma. Myslím si, že posuzování toho, zda je rozhodnutí rodičky (mám samozřejmě na mysli zdravé ženy s fyziologickým průběhem těhotenství) rozumné či nerozumné, zodpovědné či nezodpovědné, nám nepatří. Nechejme jej ženám, které chtějí porodit své vlastní dítě. Společnost je tu od toho, aby nás chránila, nikoliv omezovala.
Zdroj:
Jana Hlaváčková - Alternativní neboli přirozený porod (výtah z absolventské práce, 1998)
Spirála.cz a časopis Baraka č. 5
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Redakce
