„U nás na Západě je symbol islámu hidžáb nebo nikáb,“ uvedl na začátek svého vystoupení Daniel Křížek. Přístup k zahalování se podle něj lišil v dějinách a liší se i v současnosti. „Jsou sekularizovaní muslimové, kteří nijak zvláště netouží po tom, aby politická a náboženská dimenze byly propojeny. Jsou muslimové vroucí, laxní, horliví, levicově orientovaní, jsou muslimové pouze nominální – chodí na párty, baví se. To, že někdo přirovnává ramadán k našim Vánocům, není úplně tak scestné,“ překvapil hned na úvod přítomné první host „islámského odpoledne“.
Šaría a islámští levičáci
„Pojem šaría bývá v našem prostředí dezinterpretován a bývá zjednodušeně někdy ztotožňován s nějakými fyzickými tresty či dovolováním mnohoženství. Zákon šaría si nemůžeme představovat jako konkrétní normy vytržené z kontextu, je to obecně Boží řád, kterým Bůh vyzývá lidi, aby tento zákon naplňovali. Není jedna cesta, jak ji vykládat a uchopit,“ vysvětloval Křížek a pak se pustil do vysvětlení mnohoženství: „V současném islámském světě máte země, například Tunisko, Turecko, kde je polygamie zakázaná, a to ne proto, že by se otevřeně zřekli Božího zjevení. Interpretují to jiným způsobem. Praví se, že muslim může mít čtyři manželky za předpokladu, že se ke všem bude chovat stejným způsobem a spravedlivě. Řada muslimů to interpretuje jako zákaz polygamie, protože není v mužských silách, aby toto bylo naplněno.“
Poté se slova ujal arabista a překladatel Petr Pelikán, bratr ministra spravedlnosti Roberta Pelikána. „Islám je pro české země věc nová. Historicky nepřicházely s islámem do styku. Západní Evropa pak byla zaplavena řádově miliony migrantů zvláště po druhé světové válce, kdy se rozpadla koloniální impéria. Za reálného socialismu jsme byli uzavřenou zemí. Nemnozí muslimové, kteří sem v té době přicházeli a mnozí z nich, kteří se zde usadili, byli obvykle levicově orientovaní a sekulární.“ Někteří z nich sem podle současného bratra ministra spravedlnosti přišli na vládní a stranická stipendia v sedmdesátých a osmdesátých letech. „Naše společnost ani legislativa nejsou připraveny na to, že by se tu začali usazovat lidé, kteří mají náboženství odlišné od křesťanství a zvyky odlišné od evropských zemí. Dnes je expertem Lukáš Lhoťan. Je to kluk, který se na přelomu devadesátých let velmi halasně přidal k islámu, začlenil se do brněnské muslimské společnosti a pak, když se nějak nenaplnily jeho ambice, tak z ní stejně halasně odešel. Teď se profiluje naopak jako antiislamista. Nutno říci, že většina informací, které podává, je správná, podává je ovšem selektivně, takže jde jen o omezenou část tak, aby islám z toho vyzněl co nejhůře. Musím říci, že to, co uvádí, jsou většinou věci, které se nedají dost dobře upřít,“ pochválil Lukáše Lhoťana Pelikán.
Psali jsme:
Jak sehnat peníze aneb modlitebny v Praze
Hodně muslimských spolků se podle druhého řečníka, tedy Petra Pelikána, zakládá proto, aby mohly získat sponzory. „Až donedávna – teď už jsou některé komunity soběstačné, ale zpočátku se orientovaly na sponzory ze zahraničí. Když přijel do Varů nějaký zámožný Saúd, tak první, na co se ptal, bylo, jestli ten spolek, který jej žádal o peníze, je uznán státem. Pro ty lidi bylo tedy nejjednodušší založit občanské sdružení, aby mohli bez uzardění tomu potencionálnímu sponzorovi tvrdit, že jsou uznáváni státem.“
„Neexistuje tady něco, čemu se říká v žurnalistice muslimská komunita,“ vypeskoval média Pelikán. „Ve skutečnosti jsou skupinky velice roztříštěné, mnohdy v konkurenčním stavu. Je to proto, že jsou národnostně různé a začínáme kopírovat model, který je v západní Evropě, kde nenajdete islámskou mešitu. Je tam turecká mešita, alžírská, egyptská mešita, které jsou na pomezí náboženského spolku a jakéhosi klubu. V Praze v současné době funguje známá nadace islámského centra, která sídlí na Černém mostě, a kromě toho má pronajatý prostor v pasáži mezi Václavským náměstím a ulicí Politických vězňů. Pak je tam turecká modlitebna, která již funguje také řadu let. Sponzorovala je firma ASKO nábytek, která byla turecká, a nyní žijí z různých jiných zdrojů. Kromě toho je řada dalších spolků, které vznikají a zanikají a jsou vzájemně rozhádané. Moje zkušenost je taková, že islámská komunita se spojuje pouze v okamžiku, kdy čelí nějakému tlaku zvenčí. Kdy začnou islamofobní kampaně a tehdy se občas podaří těmto aktivistům dát dohromady nějakou akci.“
Jak se „rodí“ muslim
Podle Pelikána je problém, koho lze definovat jako muslima. „Podle islámského práva se muslim definuje dvěma způsoby. Buďto je to člověk, který pronese vyznání víry, že není boha kromě jediného boha Alláha a že Mohamed je jeho prorokem. A tím se stává muslimem. Druhá, daleko běžnější varianta je, že se narodí muslimem. To je ten, kdo má muslimského otce. To znamená, že spousta lidí netuší, že jsou muslimové. Znám spoustu lidí, kteří začínají hledat. Jejich tatínek tu třeba studoval, barvou pleti nebo třeba jménem nesou s sebou tuto stopu a najednou začnou hledat své kořeny.“
Jan Potměšil z Ministerstva vnitra ČR, který seděl v auditoriu, upřesnil: „Praktikujících muslimů je asi 3000. 10 000 až 22 000 muslimů z nějakých zemí.“
„Situace, jak je teď, půjde zhodnotit komplexněji, objektivněji za 10, 20, 30 let. Teď je to jako ‚divoká privatizace‘. To, čeho se mnoho lidí obává, je problematika soužití české většinové společnosti s muslimy. Nikdy nebyl problém soužití s muslimskými návštěvníky. Ten přijede, utratí zde vydělané petrodolary v Teplicích nebo Karlových Varech, maximálně tady zanechá nějakého potomka, ke kterému se nebude hlásit, a pak odjede zase zpátky. S tím nikdy nebyl problém a ani teď není, pokud se uměle nevyvolává. Problémy jsou s těmi, kteří se tady trvale usadí,“ pokračoval dále Petr Pelikán.
Sváteční neděle a kafilerka pro příbuzné
„Jsou deklarované hodnoty, kterými jsou tolerance, pestrost, to, čemu se už raději neříká multikulturalismus, a jsou vžité hodnoty, které velmi často takové nejsou,“ vysvětloval dále Pelikán. Česká společnost podle něj není stavěna na to, aby tu žili lidé, kteří se chovají jinak, mají jiné hodnotové žebříčky. „Naše regulativy se již nejméně 200 let zakládají na principu společenské smlouvy. Nejenom co se týče zákonnosti, legislativy, ale i morálky a svědomí. Na čem se společnost dohodne, to je správné a platí. Často si neuvědomujeme, nakolik se náboženství promítá do života. Neděle bude naším volným dnem a nenecháme si na to sáhnout, ať jsme jakéhokoliv vyznání. I když připustíme sňatky mezi homosexuály, kterým říkáme registrované partnerství, tak za monogamii prostě nejdeme. Přestože většina české společnosti je ryze materialistická a neoperuje s nějakými pojmy, jako je duše a záhrobí, nikoho z nás nenapadne, že když nám umře dědeček, hodíme jej do kafilerie nebo jej zkompostujeme. Nikdy to nebude jenom mrtvá hmota. Což se příčí našemu svědomí, morálce a celospolečenskému duchu a příčí se to i legislativě, promítne se to i do zákona o pohřebnictví,“ poněkud šokoval přítomné arabista Pelikán.
Kniha bez obsahu a odebírání dětí
„Korán je kniha, ve které téměř nic nenajdete. Tam nenajdete jednoznačné příkazy nebo zákazy. Je jich tam velmi málo. Hodnotové systémy, které určují jejich chování, jsou mnohem konzervativnější, než určuje naše společenská smlouva,“ zhodnotil svatou knihu islámu Petr Pelikán.
Jakmile vzniknou komunity, které mohou žít samy mezi sebou, vždy podle něho budou problémy s tím, že uvnitř se budou chovat na základě regulativ a jenom navenek se budou přizpůsobovat do té míry, dokud budou muset. Je naivní se domnívat, že toto odstraní vzdělání. „Základní lidské hodnoty, podle kterých se člověk chová po zbytek života, se vytváří v nějakých čtyřech letech. To jste už naprosto hodnotově hotoví. Pokud si představujeme, že vystuduje vysokou školu a přijme naše hodnoty, je nesmysl. To je, jako když pojedu studovat islám do arabské země. Naučím se dobře jazyk, jak a částečně, někdy i proč funguje tamní společnost, ale hodnoty nepřijmu. Z našeho legislativního a morálního pohledu je nemyslitelné odebírat migrantům děti a dávat je do kojeneckého ústavu na vychování. To je pitomost,“ překvapil přítomné již po několikáté Pelikán.
Více žen jako u doktora Ratha
Pelikán se v další, diskusní části, zeptal zástupce ministerstva vnitra Potměšila: „Přijde člověk, který má více žen. Jedna dostane pas – a další?“
„Pokud vím, tak muslim, který sem přijede, tak si z těch dvou či více manželek musí vybrat jednu, která bude jeho manželkou oficiálně. A k této manželce pak může požadovat vízum za účelem spojení rodiny. Ty zbylé mohou být jako tety, přítelkyně či pomocnice domácnosti,“ odpověděl zástupce vnitra za šumu v sále. „Bude to fakticky jak pan doktor Rath, který má dvě manželky, pro každou má jeden dům a jen jedna je oficiální. Takže jednu ten muslim bude mít v pasu, ale v podstatě bude žít se všemi.“
Člověk ve středních letech dodal: „A co když manželka bude mladší patnácti let?“ „To se řešilo v Dánsku a Německu,“ zareagoval ještě Potměšil. „U nás se na jedné straně uznávají fakta, která jsou podle mezinárodního práva, ale zároveň platí právní řád a sňatek se čtrnáctiletou manželkou by asi nebyl uznán. Podobně jako i soužití s osobou mladší patnácti let by bylo nelegální nebo by zavdávalo k podezření na spáchání trestného činu. My to zatím tak často neřešíme. V Německu se to řeší tak, že ty čtrnáctileté odtrhávají od svých manželů, aby chodily do školy a nemusely doma vařit. Pak zase ty manželky byly smutné, že nebyly s manželem, takže to není jednoduché.“ Pelikán si sám položil řečnickou otázku: „Co je tak špatného na polygamii? O co je polygamie horší než registrované partnerství?“ Další muž z auditoria k tomu prohlásil: „Je tam přebytek mladých mužů, kteří nemají manželky. Ty si mohou pořídit, jen když je zabezpečí. Spousta těch lidí je nezabezpečí.“ Pelikán oponoval: „To moc nehrozí, protože i v zemích, kde je polygamie povolena, je mnohoženství ekonomicky náročné, a tedy ti lidé jsou ekonomicky zabezpečení. Není to tak, jak líčili romantičtí autoři, kteří situovali své vybájené příběhy do nereálné minulosti nebo do podobně vysněného Orientu. Spousta těchto představ u nás panuje proto, že nějaký redaktor tehdejšího týdeníku, aby si vydělal na svůj chléb vezdejší a který nemohl ani myslet na dceru své bytné, tak se rozepisoval o kyprých kráskách, rozložených na hedvábných divanech a pokorně očekávající svého sultána. Takto to ale není.“
Zvykneme si… na vše
„V Anglii rozbíjejí puby podle zásady odporu proti alkoholu. Modlí se na ulicích. Když se začnou roztahovat…,“ nedal se muž a žena ve středních letech dodala: „Budeme v rezervaci!“
„Zvyknete si,“ šokoval přítomné Pelikán. „Udělají to tam, kde již mají své čtvrti. Mám-li být cynický, je mně jedno, jestli zavřou půlku Prahy, že tam bude Prague Pride a budou tam pochodovat homosexuálové, nebo se tam budou modlit muslimové. Jestli zavřou ulici, když je tam Pražský půlmaraton, nebo křesťanský svátek, už si na to zvykáme.“ Co se týká rozbíjení výloh. „Buď nám budou rozbíjet McDonalda zelení, nebo vám budou rozbíjet hospodu mohamedáni. Je to obraz naší společnosti, kde jediným regulativem je zákonnost. Kde se neřídíme tím, co je morální, co je obvyklé, tradiční. Pokud to bude takto pokračovat, tak se dostaneme do toho stádia, o kterém mluvíte. Pak nám už to ani vlastně nepřijde divné.“ To ovšem vyvolalo prudkou reakci mladé ženy v první řadě. „Ale mně to přijde strašně divný! Mně přijde divné, že v Praze na ulicích nebo na náměstích se budou pětkrát denně modlit. Ten půlmaraton se tam přece běží jednou nebo dvakrát za rok, ti homosexuálové tam projdou jednou dvakrát za rok. Je to ohlášené a policie si to ohlídá. Vy jste zapomněli mluvit o dětech. Islám a děti. Vždyť Mohamed si vzal šestiletou holčičku, dítě. Vždyť u nás je do patnácti zákaz sexu. A to ještě vyzdvihují, že s ní měl styk až v deseti letech! Vdávání děvčátek, to je jejich tradice, to se sem bude zatahovat. S tím se máme smiřovat?“ Nálada v sále houstla a monolog přítomné – snad učitelky – pokračoval: „Vždyť Evropa byla křesťanská a byla naše. Je to důsledek toho, že západní svět rozpoutal války v muslimských zemích. My jsme součástí NATO, jsme pro ně nepřátelé, nebudou k nám chodit, aby se u nás hezky chovali. Žena pro ně nemá hodnotu, jako ji má v křesťanském světě. Stejně tak i děti. Myslím, že naše společnost dokáže být tolerantní, ale islám přece není demokracie. Opravdu by mně vadilo, abych se pětkrát denně v Praze, když půjdu do práce, vyhýbala modlicím se lidem a brala na ně ohled, abych se na ně špatně nepodívala, abych neměla krátkou sukni, abych měla zahalená ramena. A já si na to nechci zvykat!“ Zvyšovala rozčileně hlas tazatelka.
(Ne)integrovatelní
Křížek na to reagoval slovy: „Já vám rozumím a chápu vás, ale vy používáte slova – oni se chovají, oni… Nedovedete si představit, že mezi nimi jsou lidé, kteří s námi sdílí řadu hodnot. Pocházejí z jiné kultury a prostředí, nicméně to, že tady muslimové v Evropě jsou, ta historie jejich života zde ukazuje, že řada z nich se skutečně, řekněme, ne asimilovala, ale integrovala. Nezabírají vám ty ulice, svoji víru si nechávají pro sebe. Otázka je, jestli kvůli tomu, že chceme tuto zemi udržet naši, máme odepřít lidem jiné víry a jiného smýšlení svobodu náboženství projevovat a praktikovat. Jenom proto, že ten muslim se bude na veřejnosti někde modlit, to bude důvod k odmítnutí toho člověka?“ Vysokoškolský pedagog poté prohlásil, že má velké a oprávněné obavy z toho, že kdyby tu měl narůstat počet lidí infikovaných některými fundamentalistickými přístupy – salafismem, wahhábismem –, bude to působit společenské problémy a konflikty. „Nelíbí se mi určitá knižní produkce, že tu vychází knihy, které propagují wahhábistický směr islámu. Osobně nevidím takový problém v tom, že tu mezi námi budou žít muslimové, kteří se budou přizpůsobovat našim zákonům, budou chápat to, že naše politika je sekulární. Budou etablovaní na trhu práce, jejich děti tu budou chodit do školy. Žijeme v globalizovaném světě, kde se migraci není možné vyhnout.“
Už tu máme požadavky!
Další žena se podělila s přítomnými, že má přátele v Německu a zná situaci, co se tam děje. Muslimové si tam prý začínají nárokovat, že kluky budou učit učitelé a holky učitelky. „To je špatně,“ zareagoval Křížek. Další, tentokrát postarší dáma vykřikla: „Naše ústupky, že jim jdeme vstříc, tak považují za slabost!“ Křížek na to: „Je to možné. Že jim vycházíme vstříc, je odrazem našich hodnot.“ Ale to u některých „narazil“. Další žena hned zareagovala slovy: „A nebo naší slabosti. Já mám zkušenost: Šestiletá dívenka nám byla přivedena maminkou – nesmí chodit za ruku s klukem, v jídelně jídlo bez vepřového a oddělenou tělesnou výchovu. Tak jsem řekla – najděte si jiné zařízení. Tudy ale nevede cesta. Za chvilku mně někdo nařídí, ať to dítě vezmu. Mám jej vzít za podmínek, které chtějí oni, a ne já? Proč mám zajistit jídlo bez vepřového? Proč mám zajistit, že malé šestileté dítě si nemůže hrát jako kluk s holkou? To přece není naše kultura.“ Daniel Křížek ale držel svou: „Zajistíte jídlo bez toho vepřového, protože to je pro toho člověka podstatné. Přece to, že nejí vepřové, ještě není pro společnost nebezpečné.“
Jak se k těm komunitám postavit? „Čeští muslimové vystupují ve smyslu komunity pouze v okamžiku, kdy se ocitnou pod vnějším tlakem, nejčastěji za islamofobních projevů. Aby to pak nebylo kontraproduktivní,“ varoval zástupce Západočeské univerzity. Načež Pelikán zpražil přítomné: „Vy tady hovoříte místo nás. Já jsem myslel, že vám můžeme dodat různá data. Vy jste...,“ obrátil se k ženě, která měla v úvodu diskuse delší názor, „řekla spoustu věcí, které nebyly pravda a byly vytržené z kontextu.“ Opakovaně pak vybídl sál: „Apeluji, jestli se nechcete zeptat na nějaká konkréta, ze kterých pak můžete čerpat... Je to lepší, než abychom tu zaujímali postoj k něčemu, co není.“
„...že budeme mít zvlášť čekárny u lékaře pro ženy a pro muže. Ale když přijedeme do jejich zemí, respektujeme jejich zvyky…,“ pozvedla emotivně hlas další žena a její sousedka to lakonicky potvrdila: „Musím!“ A opět žena, která se jen tak nevzdala svých názorů: „Jejich agresivita, že si prosazují to své na náš úkor, že se nepřizpůsobí.“ Křížek opáčil: „Ale to je naše odpovědnost a naše vina.“
„V Německu se už někde nesmí vařit ve školních jídelnách vepřové maso. To je jak rakovina. Začne to jedním ústupkem a pak zjistíme, že jsme na okraji Evropy a zjistíme, že budeme, jak jsem říkala, někde v rezervaci,“ nedala se učitelka. A Pelikán ji uzemnil větou: „V tu chvíli nám už to bude jaksi jedno…“
Na tapetě Otec vlasti i ruský car
Dále pak pokračoval: „Je to jiná kultura. Velmi podobně se chovají křesťané, kteří přicházejí z Orientu. Není to v islámu, ale ve společenských normách. Jestlipak si vzpomínáte, v kolika letech poprvé oženili otce vlasti Karla IV.? Je to něco, co se děje nejenom v Orientě. Jsou známé bílé revoluce v Íránu, kdy osvícený panovník jede na Západ, kde se mu to hrozně líbí, a najednou, ne za dvě tři generace, chce to, co viděl, hned. Jak to dopadne? Islámská revoluce. Totéž se stalo třeba v Afghánistánu a totéž se stalo i u Petra Velikého, což není muslimská země, ale svým způsobem také Orient. Doporučuji proto klást konkrétní dotazy.“ Mladý, možná dvacetiletý mladík, se snažil arabistu usměrnit: „Hovořil jste o Karlu IV. a Petru Velikém. Ale my řešíme dnešek, ne historii.“
„Je doba globalizace. Všichni neustále čumí do těch svých chytrých mobilů. Najednou se ty dvě kry, každá na jiném stupni vývoje, dostaly do určitého styku. Vy to nezměníte během let, to je otázka vývoje generací právě proto, že lidské hodnoty se v člověku vytvoří ve velmi raném věku a pak už se nikdy nezmění. Lidi nejdou za něčím určitým. Oni jdou za svým snem. Oni mají úplně scestnou představu, jak vypadá Evropa,“ vysvětloval Petr Pelikán.
Tlačenice o práci
„Řada lidí jde sem s tím, že tu bude pracovat,“ uklidňoval přítomné Daniel Křížek. „Protože Bavorsko muselo pobrat v rámci kvót asi 15,3 procent uprchlíků, Syřané v Norimberku se na trhu práce odhodlali pracovat za jedno euro denně. V jejich situaci bylo cokoliv lepší než jen někde sedět v azylovém domě. Neříkám, že všichni jsou ochotni pracovat…“ Muž z auditoria na to: „Těch je minimum!“ A Křížek reagoval: „Nám se také nechce pracovat v těch fabrikách…“
Korpulentní žena si postěžovala: „Média. Vždy se ukazuje, co společnost rozjitří. U migrantů i Romů. Na negativních příkladech média žijí. Vidíme jen tu masu, ne konkrétní lidi. Média ukazují jen to špatné.“ Pelikán k tomu prohlásil: „U nás si na sociální dávky všichni stěžují. I migranti, kteří si představují, že mají být vyšší, a dokonce jsou přesvědčeni, že zlí Češi kradou jejich peníze, které na ně dává OSN. Oni nemají představu, jak to ve skutečnosti vypadá. Prostě prý je okrádáme o to, co jim náleží. Nikdo sem nejde s představou, že by šel na dávky. Všichni se domnívají, že sem jdou pracovat. Ale práce neznamená, že budou otročit ve fabrice nebo že budou doplňovat zboží v Tescu. Oni chtějí mít svůj vlastní byznys, aby tu dostali vzdělání. Vystudují tu doktory a budou pak ekonomicky úspěšní. To je ještě daleko horší, než když jdou na ty dávky. Oni postrádají elementární znalosti, něco, jako je placení daní, sociálního pojištění, protože u nich to neexistuje. Chtějí pracovat, ale nevědí, do čeho jdou.“
Perský záliv vzorem
A na samotný závěr si Petr Pelikán posteskl: „Opakuje se tu – ať jdou zpátky. Podívejme se na model, který funguje velmi úspěšně v zemích Perského zálivu, které jsou bohaté. Tam si jezdí vydělat peníze tolik lidí, že často mnohonásobně překračují počet místního obyvatelstva. Ale nikdy nedostávají občanství, vždy jsou tam jakoby na návštěvě. Doufal jsem, že vám předáme základní informace,“ postěžoval si již po několikáté bratr ministra spravedlnosti a tím odpolední beseda, kterou uspořádal Karlovarský kraj pro pedagogy a pracovníky samospráv, skončila.
- Další reportáže ČTĚTE ZDE
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
