Stejskalová v rozhovoru pro server Svobodné universum hodnotí arabské jaro, které za velkého nadšení Evropanů a Američanů odstartovalo před deseti lety. Podle Stejskalové již dnes všichni vědí, že arabské jaro skončilo neúspěchem a je třeba se z toho poučit.
Je smrt Petra Kellnera ztrátou pro Českou republiku?Anketa
„Jestli jsme se dokázali poučit, uvidíme v budoucnosti, ve chvíli, kdy se budeme rozhodovat, jestli budeme podnikat další vojenské intervence jako v Libyi, kde to byla vyloženě evropská akce Francie a Velké Británie. Nebo jestli, když uvidíme nějaké země sice s diktátorskými režimy, ale vesměs stabilní, se budeme rozmýšlet, zda je vojenská intervence, zásah zvenku, to nejlepší,“ říká Stejskalová s tím, že v podstatě veškeré publikované studie k této tematice se shodují na tom, že akce západních mocností tehdy nebyly úplně úspěšné.
Podle Stejskalové se západní svět nedokázal poučit ani z dřívějších nepovedených intervencí v Afghánistánu nebo Iráku. „Já se tímto regionem zabývám delší dobu. A už v roce 2010 jsme mohli sledovat, co se od roku 2001 odehrávalo v Afghánistánu. A v Iráku od roku 2003, kde zásah ze zahraničí nepřinesl ani v roce 2010 nějaké výsledky, které by nás mohly, řekněme, motivovat k tomu v tom pokračovat,“ nechápe Stejskalová, proč západní politici neustále opakují tutéž chybu a intervenují do zemí třetího světa.
Samotné arabské jaro se podle expertky na Blízký východ a severní Afriku dělí na dvě kategorie zemí. „První, kde byly hlavně projevy radosti nad tím, co se odehrává. Tak tomu bylo Tunisku a v Egyptě v první vlně. Všichni se radovali, protože lidé, kteří byli vidět na sociálních sítích, na fotografiích, chtěli dlouhodobě změnu. Chtěli změnu hlavně kvůli chudobě, se kterou se potýkali a kterou dávali za vinu režimům ve svých zemích. Chtěli změnu kvůli tomu, že tam byla dlouhodobě vysoká nezaměstnanost, a zároveň tam byla pro tyto lidi nedostatečná svoboda slova. A těm lidem se najednou podařilo sebrat odvahu a jít do ulic. A v podstatě oba vůdci, jak v Egyptě, tak v Tunisku, své pozice opustili,“ vysvětluje Stejskalová s tím, že v obou zemích se podařil alespoň dílčí úspěch v podobě jakési formy demokracie.
Na druhou stranu se ale v těchto zemích nedaří zmenšit chudobu lidí, kvůli které primárně do ulic vyšli. „Když se dnes podíváme na ekonomické ukazatele, tak nezaměstnanost je vyšší, hrubý domácí produkt je nižší. Tunisko si nepomohlo, a v kontextu koronavirové pandemie, protože je Tunisko přímo závislé na cestovním ruchu, můžeme ještě očekávat další pokles. A je otázkou, jakým způsobem to dopadne na fungování demokracie, která tam nyní jakoby je,“ tvrdí expertka, že kromě určité formy demokracie se v regionu nic nezměnilo.
Ještě hůře na tom jsou země, kde totalitní vůdci odstoupit nehodlali a země zachvátila občanská válka. Jako v případě Lybie, kde se i s pomocí NATO podařilo sesadit diktátora Kaddáfího. „Tady vlna nadšení nebyla tak vysoká. Sice jsme se poplácali po ramenech, například v případě Libye jsme svrhli režim Kaddáfího, ale nečekali jsme to, co bude potom, a co tam je v podstatě dodnes. I Barack Obama po tom, co hodnotil své prezidentské období říkal, že Libye byla jeho největší chybou, že Američané nepřemýšleli o tom, co bude potom, když strhnou režim Kaddáfího. A myslím, že nepřemýšleli v podstatě nikde, kde zasahovali,“ kritizuje západní intervence Stejskalová.
Při změně politického režimu v nedemokratických zemích jsou podle Stejskalové vždy tři skupiny lidí. „První skupina jsou běžní lidé, kteří nějakým způsobem žijí a fungují v těchto lokalitách. V některých zemích měli společné špatné životní podmínky, neměli práci, a neviděli žádný vývoj do budoucnosti, a tak toužili po změně. Jsou to ti, které vidíme v médiích na fotkách, jak vyšli do ulic a jsou plní naděje na lepší zítřky,“ vysvětluje Stejskalová.
„Další skupina, která je v tom vždy zaangažovaná, jsou vnitrostátní politici, ať už jde o ty vládnoucí nebo opozici. Tyto skupiny mají za cíl udržet se u moci, takže využívají běžné lidi, ty zajatce, a podle výsledku se buď daná skupina udrží u moci, jako je tomu dodnes třeba v Sýrii, nebo se u moci neudrží, jako třeba v Tunisku nebo v Egyptě,“ pokračuje expertka.
„A potom existuje třetí skupina, kterou nevidíme, a to jsou mezinárodní hráči ve smyslu politických mocností. Můžeme se bavit o tradičních soubojích na Blízkém východě, například v podání Saúdské Arábie a Íránu, nebo o Rusku a Spojených státech amerických. Nebo o nových hráčích, třeba o Číně, která se začíná angažovat, nebo o Turecku jakožto regionální velmoci, které se také snaží v tomto regionu ukázat růžky,“ říká Stejskalová s tím, že když západní svět zasahoval do politiky Blízkého východu a severní Afriky, tak to běžní lidé mysleli dobře, ale ti nahoře měli mnohem širší zájmy.
Hlavní negativa plynoucí z arabského jara jsou podle Stejskalové velká bezpečnostní rizika pro Evropu. „Došlo k destabilizaci regionu. Když se bavíme o severní Africe, je to region nám neskutečně blízký, a Libye, jako země, která také prošla arabským jarem, je hlavní cesta z Afriky do Evropy. Takže co se v uvozovkách podařilo, je aktivace centrální středozemní migrační trasy, kterou proudí řady migrantů z Afriky do Evropy,“ hodnotí nejhorší dopad Stejskalová.
Navíc migranti z centrální Afriky jsou podle expertky pro evropskou společnost ještě větší zátěží, protože nejsou tak adaptabilní. „Když tady byla migrační vlna migrantů ze Sýrie, což byla jiná vlna, všichni tady z toho byli vystrašení a média tomu přidávala, tak si nikdo neuvědomoval, že to je ještě dobrá skupina migrantů, protože Syřané jsou vzdělaní lidé, a jsou nám i kulturně mnohem blíže. Ale centrální migrační trasa – to jsou opravdu migranti, kteří jdou z centrální Afriky. Jsou to lidé bez vzdělání, bez přístupu ke zdravotní péči a bez schopností vůbec se tady v Evropě uplatnit,“ upozorňuje Stejskalová.
Navíc arabské jaro pomohlo ke vzniku Islámského státu, který také výrazně ohrožoval evropskou bezpečnost. „Z jakých skupin Islámský stát pochází, se nedá úplně říci, to je hodně komplexní otázka. Ale jako fenomén vznikl proto, že tam vznikla bezpečnostní díra. Najednou tam byla území, nad kterými neměl stát kontrolu, a byli tam lidé, kteří potřebovali bezpečnost, kterou jim stát nezajistil. A do toho přišla skupina Islámský stát, která jim to slíbila. Z nich se potom formovala i širší ideologie, která potom verbovala i další bojovníky v jiných zemích, až po Evropu,“ dodává Stejskalová, která doufá, že se západní svět z těchto chyb konečně poučí a přestane v oblasti Blízkého východu a severní Afriky intervenovat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jma
