Zubov uvádí, že když před sto lety prchalo před hrůzami bolševického režimu více než milion lidí – bez majetku a ve snaze zachránit si holý život – Západ ruské uprchlíky vřele uvítal. I přes to, že se tehdy světu dařilo hůře než dnes, právě skončila první světová válka, všude panoval hlad, chudoba, nemoci. Statisíce vlastních mužů se vrátily z fronty jako nemohoucí mrzáci, a miliony se nevrátily vůbec. A Rusko bylo Evropou považováno za zrádce spojenců.
Ruští uprchlíci i tak dostali stany, jídlo, léky a malé finanční příspěvky, které jim umožnily překonat začátek. Zubov v této souvislosti podotýká, že mezi lety 1921–22 začaly programy pomoci, přičemž nejslavnější z nich prý byla Ruská pomocná akce Československa, iniciovaná prezidentem Masarykem a premiérem Kramářem. „A uprchlíci byli zachráněni. Mnozí získali vzdělání, mnozí dokázali přinést značný prospěch hostitelským zemím,“ uvádí ruský historik.
Když vidí dnešní uprchlickou krizi, s vděčností vzpomíná na toto gesto evropských zemí vůči ruským utečencům. „Kéž Bůh pomůže stovkám tisíců uprchlíků najít jejich útulek, najít novou zemi a nové nebe, a když je získají, přesvědčí se, že Západ není Satan, ale množství dobrých a soucitných srdcí, a tak změní svůj postoj k němu. A znovu zavládne nikoli hněv, nikoli sobecká chamtivost a studená lhostejnost, ale láska, milosrdenství a péče o bližního jako o sebe samého,“ doufá historik, jehož slova přeložila na sociální síti Facebook Zuzana Andrst.
Zubov vyzdvihuje to, že uprchlíci z Blízkého východu dostávají jídlo, peníze, hračky i léky. „Jedna po druhé, ač bez valného nadšení, ale poslušny morální povinnosti, otevírají evropské země své hranice pro desítky tisíc poutníků. A někdy je vítají i nadšeně, s úsměvy, potleskem, slzami radosti,“ píše historik s tím, že otevřená srdce Evropanů, toto neočekávané vítězství v egoistickém světě Evropy dává impuls pro nový důstojný život pro ty, kdo podali pomocnou ruku.
Komentátor deníku Právo Alexandr Mitrofanov na slova ruského historika poukázal ve svém komentáři pro veřejnoprávní Český rozhlas. „Tolik profesor Zubov. A já teď přemýšlím o evropanství. O Masarykovi a Kramářovi s jejich Ruskou pomocnou akcí. O otevřených srdcích. A stydím se za mnohé, co se děje, byť se zdá, že osobně nemám za co,“ dodal k tomu Mitrofanov.
Plné znění historikova komentáře na Facebooku v českém překladu od Zuzany Andrst:
Odpočívám na řeckém ostrově Samos ve městečku Karlovasi. A neustále vidím uprchlíky z Blízkého východu – Kurdy, Syřany. Připlouvají z Turecka na lodičkách, které jsou oranžové záchrannými vestami. Někdy hlídkový člun řecké pohraniční stráže odtáhne na laně takovou lodičku s padesáti uprchlíky do přístavu. Někdy loďky přistávají na pláži a uprchlíci, kteří se nejspíš bojí, že budou odesláni na těchto loďkách zpět, je rozřezávají noži. Právě takovou rozřezanou loďku a záchranné vesty zachytil na fotografii před několika dny můj přítel Alexander. V přístavu jsou uprchlíci umístěni, vybaveni oděvy, jídlem, pitnou vodou. Obyvatelé jim s radostí přinášejí vše nezbytné. Před dvěma dny jsem viděl krásného mladého Syřana s tváří středověkého rytíře – křižáka. – Tento typ je možné v Sýrii potkávat od doby křížových výprav, a možná od doby římské říše. Mladý muž přišel do kavárny na berlích. Jeho pravá noha byla amputována v kyčli. Objednal si kuřecí souvlaki, usmál se širokým dobromyslným úsměvem a podal mi ruku. Žádný z uprchlíků nežádá o almužnu, nikdo se chová agresivně. Je tu mnoho malých dětí s rodiči. Občas potkám na nábřeží zamilované páry. Jdou v objetí. Žertují. Jsou šťastni, že je válka za nimi. V moři při koupání jsem se setkal s mladým Kurdem. Mluvil dobrou angličtinou. „Celou naši vesnici nedaleko Mosulu zničili teroristé. Ušetřeni nezůstali ani starci a děti. Nemohu uvěřit, že jsem se zachránil.“ Mladý pár. Štíhlá žena, oblečená v černém, s černým hidžábem na hlavě. Pouze klín z bílé látky na prsou. Její manžel je také v černém. Oblečen podle všech pravidel sunny Proroka – vysoké kamaše, krátké kalhoty, upravený černý plnovous. A dva zářivě oblečení chlapci ve věku 5–6 let. Sedí na pláži a neodvažují vstoupit do moře. Jen smáčí nohy. Dokonce i děti. Nejspíše žili daleko od velké vody a viděli moře pouze během útěku.
A když se dívám na tuto tragédii, poslouchám tyto příběhy, vzpomínám si na jinou tragédii, která postihla náš národ téměř před sto lety, kdy před hrůzami bolševického režimu více než milion lidí opustil Rusko. Většinou opustili veškerý svůj majetek a zachraňovali holé životy. Někdo v Německu, někteří ve Francii, někteří v Čechách, někteří na Balkáně, někdo v Číně. Tehdy se světu dařilo mnohem hůř než dnes. Právě skončila první světová válka. Všude panoval na hlad, chudoba, nemoci. Statisíce vlastních mužů se vrátilo z fronty jako nemohoucí mrzáci, a miliony se nevrátily vůbec. Rusko bylo Evropou považováno za zrádce spojenců. Nicméně ruské uprchlíky vřele uvítali. Nabídli útočiště, finanční příspěvky, byť malé, ale umožňující překonat začátek. Vybavili stany, léky, jídlem. A od let 1921–22 začaly programy pomoci. Nejslavnějším z nich, ale nikoli jediným, se stala Ruská pomocná akce Československa, iniciovaná prezidentem Masarykem a premiérem Kramářem. A uprchlíci byli zachráněni. Mnozí získali vzdělání, mnozí dokázali přinést značný prospěch hostitelským zemím. Tehdy si Evropané pamatovali slova Kristova evangelia, „... měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.; Amen, pravím vám: cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“. A zde opět jsou uprchlíkům z Blízkého východu přinášeny v Německu, Řecku, jídlo, peníze, hračky, léky. Jedna po druhé, ač bez valného nadšení, ale poslušny morální povinnosti, otevírají evropské země své hranice pro desítky tisíc poutníků. A někdy je vítají i nadšeně, s úsměvy, potleskem, slzami radosti.
Kdo jsou ti lidé, kteří opustili svou vlast, a prchající do nyní bohaté a prosperující Evropy? Jde o uprchlíky zachraňující holý život? Nebo jsou to podnikaví mladí muži hledající lepší život? Nebo jde o utajené ozbrojence IS? Myslím, že tam jsou první, druzí, a možná i ti třetí. Ale je to otázka jejich svědomí, jejich odpovědnosti před Bohem. Ale otevřená srdce Evropanů – to je jejich vítězství, velké morální vítězství v boji s věčným pokušitelem lidského rodu. A toto vítězství, neočekávané v egoistickém světě Evropy, je o to krásnější. Dává impuls pro nový důstojný život pro ty, kdo podali pomocnou ruku. „...Byl jsem na cestě, a ujali jste se mne...“
O jak mnohé by přišel náš národ, kdyby jeho uprchlíky nepřijala Evropa ve dvacátých letech. A když vidím dnešek, s vděčností vzpomínám na minulost, připomínám si náš historický osud. Kéž Bůh pomůže stovkám tisíc uprchlíků najít jejich útulek, najít novou zemi a nové nebe, a když je získají, přesvědčí se, že Západ není Satan, ale množství dobrých a soucitných srdcí, a tak změní svůj postoj k němu. A znovu zavládne nikoli hněv, nikoli sobecká chamtivost a studená lhostejnost ale láska, milosrdenství a péče o bližního jako o sebe sama.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: luš
