Mladý moderátor přivítal za bouřlivého potlesku, jak sám uvedl, „pana knížete Karla Schwarzenberga“. V posluchárně bylo přítomno několik desítek studentů i nemnoho plzeňských občanů.
Placatice a chudý oběd
„Já jsem se dostal do revolučního dění spíše náhodou. Nepatřil jsem k těm, kteří byli členy Charty 77, kteří opravdu dělali třetí odboj. Já jsem seděl ve Vídni, dařilo se mi jako praseti v žitě a dostal jsem se k tomu, že jsem mohl zdejšímu odboji pomáhat,“ přiznal se přítomným hned na začátku svého vystoupení Karel Schwarzenberg. „V osmdesátých letech mne zvolili předsedou federace pro lidská práva, což byla pro mne velká čest a výhoda. Takže jsem se dostal do styku s disidenty ze všech okolních zemí, v Maďarsku, v Polsku. Samozřejmě jsem se zajímal, co se tady děje, vždyť to byla moje země. A ta situace mne strašně zajímala. Dělal jsem, co jsem mohl, a pak mne Václav Havel vyzval, abych přijel do Prahy, kde jsme probírali politická témata a řekl jsem, co si o tom myslím,“ zavzpomínal Schwarzenberg.
„Výsledek byl, že nejkrásnější den mého života byl 29. prosinec 1989, kdy byla volba prezidenta a Václav Havel byl opravdu zvolen prezidentem. Pro mne to byl nejkrásnější okamžik, protože jsem věděl, že teď je ta stará doba opravdu definitivně skončena. Byla volba ve Vladislavském sále, pak jsme šli na slavnostní mši svatou do svatovítského chrámu a pak jsme postávali na nádvoří. Byl strašný mráz a já jsem s sebou vzal velkou placatici. Kamarádi se najednou ke mně přitulili a přišel za mnou tajemník prezidenta a řekl, že mne prezident zve na oběd. Byl jsem velice polichocen. Jenže, to nebyl nějaký slavnostní oběd, byl mizerný, protože kuchyně na Hradě byla opravdu pod psa,“ zhodnotil za smíchu přítomných Karel Schwarzenberg. „Prezident si pozval všechny lidi a chtěl, aby spolupracovali v jeho kanceláři. Takže jsem se najednou stal úředníkem Kanceláře prezidenta republiky.“
Fotogalerie: - Předávání státních vyznamenání
Amatéři, ale nepoznamenáni režimem
„Dělal jsem, co jsem mohl. Tehdy to byla báječná parta. Samozřejmě, nikdo z nás neměl velké úřednické znalosti. Já měl tu výhodu, že jsem dlouho žil na Západě, v Německu, v Rakousku. Mnoho politiků ze Západu pak Havlovi také pomáhalo. V zásadě ale jeden byl divadelník, jeden hudebník, třetí byl dramaturg, jeden novinář. Žádný nebyl ze státní správy. Samozřejmě tamní lidi jsme opravdu nepotřebovali, protože byli poznamenáni minulým režimem. Zato jsme ale byli nadšeni prací a byli jsme přesvědčeni, že musíme pro republiku něco udělat. Že něco musíme změnit a zemi zdárně přivést na Západ. Celkem vzato se to překvapivě podařilo,“ uvedl spokojeně bývalý kancléř.
„Samozřejmě jsme dělali mylná rozhodnutí, dělali jsme chyby, ale když se na to zpětně z historického pohledu dívám, tak že jsme byli amatéři, tak se spousta věcí opravdu podařila. Nikdo z nás, který byl v první skupině u prezidenta, který tam pracoval, to nedělal ze ctižádosti nebo že by chtěl vydělat nějaké peníze. Nebo něčeho dosáhnout. Byli jsme oddaní služebníci prezidenta. A prezident měl jasnou vizi, což je v politice důležitější, než si myslíte. Nebyl zkušený politik, vždyť pocházel z uměleckého života, nicméně založení Charty 77, to ho přinutilo, aby politicky přemýšlel. A on měl kromobyčejně zdravý politický instinkt. V zásadě měl vždycky pravdu,“ hodnotil prvního polistopadového prezidenta Schwarzenberg. „My jsme to velice ctili a vážili si toho. A on byl báječný šéf a měl ohromný smysl pro humor. Nikdy jsem se v životě nenasmál jako během těch dva a půl roku, co jsem pracoval na Hradě. A něco jsme v té době dokázali. Pracovali jsme jako barevní až do noci,“ zavzpomínal host.
Zcela jiná hra nových politiků
Mezitím se podle Karla Schwarzenberga ovšem dělo hodně věcí. „Václav Klaus založil politickou stranu a s ní zvítězil. On měl pravdu, že v demokratické republice se musí politika zakládat na stranách. A s tímto konceptem také zvítězil. Taky jsme pozorovali změnu zahraničněpolitické situace. To byl začátek. Musím říci, že jsme si nehráli na stranickou politiku. Někteří z nás byli dosti doleva, jiní dosti doprava a velice konzervativní. Jiní byli nadšení katolíci, další úplní nevěřící. To nevadilo. My jsme byli nadšeni pro člověka, jakým byl Václav Havel, pro revoluci a republiku.“
„To bylo dva roky a pak to celé skončilo,“ uvedl pateticky Schwarzenberg. „Přišly normální volby, pak vláda, druhý kabinet Václava Klause, a tím se všechno změnilo. Václav Havel, jak známo, jako československý prezident odstoupil, když viděl, že Klaus s Mečiarem dělí republiku a každý se stará o to své, a tím Československo skončí. Podal rezignaci, a my jsme odešli z Hradu. Když jde hospodář, tak i čeledín jde ze dvora. Tím skončilo toto období,“ zakončil posmutněle.
„Myslím, že jsme si všichni představovali budoucnost trochu jinak, než potom byla. Nastal dosti bezohledný kapitalismus, což na jednu stranu pohnulo zemí kupředu, přestala hospodářská a průmyslová zaostalost, která tu byla. To jsme všechno překonali. Nicméně tehdy začaly jisté móresy. Přišli politici, kteří dodnes vyhrávají,“ uvedl v závěru svého vystoupení čestný předseda topky. A nastala diskuse.
Psali jsme:
V Rusku se vládne kontinuálně – od cara až po generálního tajemníka
První otázka se týkala nebezpečnosti Ruska. Karel Schwarzenberg na to odpověděl slovy: „Tehdy bylo Rusko ve velmi bouřlivém vývoji. Sami jsme nevěděli, jak se vyvíjí. Václavu Havlovi bylo naprosto jasné, že vývoj v Rusku je klíčový. Někdy se zapomíná, že při svém slavném proslovu ve Washingtonu, když mluvil v americkém Kongresu, tak poté, když skončil, tak senátoři a poslanci povstali a dvacet minut mu ve stoje tleskali... tak tam mluvil také o tom, že nejdůležitější je pomoci Rusku. On byl zastáncem toho, že se Rusku, které teprve za Jelcina začalo s demokratizací, musí pomáhat. Bohužel, ani u Američanů s tím neuspěl,“ konstatoval zasmušile Schwarzenberg.
„Tento názor Václava Havla považuji za správný. Že se to pak úplně zvrátilo, je jiná otázka. Měli jsme samozřejmě spoustu diskusí o Rusku. Já jsem jej vždycky považoval za stát, který má svoji zahraniční politiku dosti neměnnou. Svému kolegovi jsem říkal – já bych byl rád na vašem místě, když se dívám, tak od doby Nikolaje I. se ruská zahraniční politika neměnila a každý velvyslanec – ať to bylo za Nikolaje nebo Stalina či Brežněva nebo nyní – si a může jenom sáhnout do šanonu, co se v dané situaci před sto lety dělalo, a použije se to jako odpověď. A tomu to tak i dnes odpovídá. A oni to ani neskrývají.“
Předem připravená otázka, aneb – jsme „v ruské oboře“?
Poté zavzpomínal na jednu ze svých návštěv se zahraničními diplomaty v Moskvě: „Rokování bylo velice věcné, příjemné. Pak ovšem přišla tiskovka. Když jsem sám byl tiskový mluvčí po dlouhá léta a pak ve vyšších politických funkcích, a také někdy novinář, tak vím přesně, když na tiskovce přijde objednaná otázka. Totiž ten, kdo tu tiskovku organizuje, si připraví otázku, aby mohl to určité poselství předat,“ informoval přítomné Schwarzenberg.
„Během té tiskovky povstala krásná blondýnka a zeptala se ruského kolegy, jestli to myslí vážně, že když bude v Brdech ten radar, tak v Kaliningradě budou umístěny jaderné rakety. Musí být jasné, že když Američané něco udělají ve východní Evropě, že na to musí být patřičná odpověď. Já jsem poznamenal, že dle mých skromných znalostí je to z Prahy nebo z Brd mnohem blíže ke kanálu La Manche než k Uralu, tedy k západní části Evropy. Ministr zahraničí Ruské federace se vítězoslavně usmál: ‚Vy jste východní Evropa.‘ Jasně řekl – ‚vy patříte do naší obory‘. Nemyslete si, že patříte do západní Evropy. Vy patříte do východní Evropy, do ruské obory a zůstanete zde zavřeni. To bylo jasné nevyřčené poselství.“
Na Čínu je třeba jít pevně
„Když jsem přebral ministerstvo zahraničí, tak byla velice inteligentní čínská velvyslankyně v Praze. Uměla perfektně česky. Pozval jsem jí do Černínského paláce a řekl jsem jí, že uznávám jednotu Číny, to je jasné pravidlo české zahraniční politiky, nicméně – ‚já vám něco řeknu, já jsem do politiky přišel z oblasti lidských práv a abyste věděla, co se týká lidských práv, tam mám pevné stanovisko. Co se týká dalajlámy, já jej znám dlouhá léta, považuji jej za dlouholetého duchovního vůdce, nikoliv za vůdce nezávislého tibetského státu. A s tím budu zacházet a on bude zde vždy vítaným hostem. Jinak mám ale co největší zájem mít s vámi co nejlepší vztahy.‘ – Ono se jí to sice samozřejmě příliš nelíbilo, ale výsledek byl, a to se můžete podívat do statistik, během mé činnosti jako ministra zahraničí nejvíce stoupal náš vývoz do Číny, ne dovoz z Číny do ČR,“ informoval studenty i pedagogy Schwarzenberg.
„Oni ta má slova brali na vědomí. Pak přišla nabídka, že kdybych podepsal další prohlášení... – a přiznávám, většina evropských politiků to udělala a byla pozvána do Pekingu. Dokonce náš velvyslanec to velice podporoval, přijel kvůli tomu extra do Prahy. Řekl jsem – já jsem nepodepsal a nebudu podepisovat žádné zvláštní prohlášení vůči Spojeným státům, Velké Británii, Francii nebo Ruské federaci. Nevidím důvod, proč bych to měl dělat vůči Číně. Výsledek byl, že se náš export nezměnil, nebyl jsem pozván do Pekingu – nu a co. Můj následovník to pak ale ihned podepsal. Když je člověku důležitější důstojnost naší země a vědomí, že uspějeme jen tehdy, když máme sebevědomou politiku. Nebo jestli je pozván na státní návštěvu, to musí být člověk na pozoru,“ prezentoval svůj pevný a léta neměnný postoj Karel Schwarzenberg.
Nejsme zodpovědní, ale smějeme se, i když bychom měli být na barikádách
Druhý dotaz se týkal současného života v České republice. Schwarzenberg reagoval slovy: „Já jsem si představoval, že budeme právní stát. To se dodnes nepodařilo. Vztah k právu je velmi pochybný, v různých výrocích našich představitelů. Doufal jsem, že spoluúčast občanů na demokracii je větší. Bohužel, není. A že bude větší zodpovědnost. Obávám se, že naše demokracie trpí tím, že naši občané necítí odpovědnost za vlastní stát. Nemusí to být jen o zahraniční nebo vojenskou politiku, stačí, když cítí odpovědnost za politiku ve své obci, okresu nebo obvodu. Říci – já se do toho nemíchám, a pak remcat v hospodě, to je dosti neúčelné, ale tradiční české počínání. Nejhorší je, že nedokážeme povstat. Kdykoliv se něco šlohne, kdykoliv se objeví strašný skandál, nějaký politik řekne nehoráznost, celý národ se směje. Ve Francii, ve Švédsku by lidé demonstrovali a vyšli by do ulic. U nás těm nejhorším věcem, které se dějí, se smějeme. To je opravdu nejhorší vývoj.“
„Ano, představoval jsem si to o něco lépe. Co se podařilo lépe, než jsem myslel, je nástup blahobytu v této zemi,“ pochvaloval si současnou situaci Schwarzenberg. „Když projíždíme českými městy a vesnicemi, ono se to tu tak změnilo. Z šedých měst se stala živá města, s veselými barvami, spousty obchůdků a hospůdek. To je pozitivní vývoj. To bych třikrát podtrhl. Co se týká politického povědomí, to se nechává ‚tam nahoře, ať si tam dělají, co chtějí‘. Taková politika po nějakém čase pak přináší podivné ovoce,“ zakončil poměrně pochmurně debatu Karel Schwarzenberg.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
