Je pro vás podstatné, koho ve volbách podporují umělci a jiné známé osobnosti?Anketa
Většinou dnešních politiků už lidé pohrdají. O to víc se jim sugeruje, že ti bývalí byli ještě mnohem horší. Jen samí natvrdlí suchaři. Troufnu si tvrdit, že lidem formátu Štrougala, Chňoupka nebo Lenárta – a Husáka, dokud nepřekročil zdravotní zenit – nesahá většina dnešních „elit“ ani po tkaničky. Intelektuálně i co do smyslu pro srandu. Ti bývalí zmnožovali zdroje v českém vlastnictví. Ku prospěchu všech šumavských samot. I každé beskydské vdovy. Hrozí nám cokoli na ten způsob teď? Taková pavlač, jako dnes, se v politice skutečně netrpěla. Tím víc perlila i legráckami, prostými žluče a urážek.
V tomhle byl kanón i Alois Indra, předseda federálního parlamentu. V Karolinu, kam přišel debatovat se studenty, padla i otázka, co soudí o protekci kolem přijímacích zkoušek. Indra namítl, že se v ní předhánějí i rodinné klany v medicíně či umění. Pak si však kouzelně naběhl: „Máte pravdu, táta klukovi píchne jednou, dvakrát a ten si na to zvykne. Tím víc se diví, když táta už píchat nemůže.“ Nabitý sál řval smíchy. Indra zachoval grimasu hráče pokeru. Když se sál utišil, povídá: „No, vážení, vidím, že jste si to píchání vyložili po svém.“ Gaudium dávalo reprízu.
Velmistrem sarkasmů byl Bohuš Chňoupek. Naši diplomacii dirigoval skoro dvacet let. Italský novinář strkal nos tam, kam suverénní státy cizí zvědavce nepouštějí. Narazil, a musel vysvětlovat. Italský velvyslanec si vyžádal okamžité přijetí. Kadencí dialogů z Manželství po italsku spustil už od dveří. Chňoupek to poslouchal do chvíle, kdy ambasador už musel lapnout po dechu. A právě v tomhle zlomku vteřiny utrousil ležérní return: „Hodlá nám Itálie vyhlásit válku? Nesete mi to i písemně?“ Ambasador byl mrňous i figurou. Pózu Zorra Mstitele vzdal obratem.
Jindy se, na plese, kam vyvedl i svou krásnou dceru Bohunku, k Bohušovi přilepila kariéristická nula. Prahla po povýšení, na které neměla. Tím víc simulovala, jak je „uvědomělá“. Nářkem nad populární hudbou, co je prý málo „současná“. Chňoupek hrál zamlada v bratislavském jazz bandu. Nuly, co pak přeběhly často i několikrát, ho za ten „buržoazní přežitek“ nechtěly vzít do strany. Zlomil je až počátkem 50. let. Na týpky, prosté vlastního názoru i morálky měl vytříbený nos. „Co navrhujete?“ zeptal se toho z 80. let. „Zhudebnit závěry posledního sjezdu strany?“
Haškovskou náturu měl samorost, démonizovaný teď obzvlášť sveřepě. Mirek Müller, šéfující kulturní politice strany. Z první ruky to vědí i augusti, co na něj teď plivou. Běhali za ním víc, než kdo to měl v popisu práce. Na vlastní oči jsem jich tam viděl desítky. „Tak ako, Mirek, čo robí ľavá frakcia?“ vypálil na Müllera sám Gustáv Nejvyšší, když na sebe narazili na chodbě. „Čeká, až se k ní přidáš, soudruhu generální,“ kontroval Mirek od boku. Tomu se upřímně zachechtal i Husák.
PhDr. Josef Skála, CSc.
Sucharem nebyl ani Biľak. Patřil i k velkým sběratelům politických fórů. S otázkou, co je na tom jarmarku nového, nás přepadl za letu na jednu mezinárodní poradu. Kolegové se všelijak ošívali. Já měl zrovna po ruce chytlavý úlovek. Měl bych, povídám druhému muži strany, jeden vtip i přímo o tobě. Musíš mi ale napřed slíbit, že za něj neschytám padáka a vyloučení ze strany. Lídr východoslovenské džamahírije, jak jsme říkali partě od Košic po Michalovce – patřil do ní mimochodem i Čalfa – mi to slovo dal. Fórek byl o pěti slavných Slovácích: „Prvým bol Juraj Jánošík, ktorý bohatým bral a chudým dával. Druhým Ľudovít Štúr, ktorý pripojil aj spisovnú slovenčinu. Tretím – Jozef Tiso, ktorý pridal aj Slovenský štát. Štvrtým – Gustáv Husák, ktorý k Slovensku pripojil aj Čechy a Moravu. A piatym – Vasil Biľak, ktorý neúnavnou organizátorskou prácou pripája k Slovensku aj Sovietsky zväz.“ Poslední větu jsem dal Biľakovou východňárskou dikcí. Řehtal se, až zčervenal jako rajské jablíčko. Pukrle vysekl i za imitaci svého hlasu.
Doyenem, respektovaným napříč politickou arénou, byl Evžen Erban. S anfasem i noblesou Svatopluka Beneše. S klasickým vzděláním a skvělou jazykovou výbavou. A s unikátním rancem politických zkušeností. Sahaly až do první republiky. Na večeři se státním tajemníkem Vatikánu pozval i mne. Papežův první náměstek přijel vyčítat, že se při jmenování biskupů chováme jako Josef II. Evžen debatu, hrozící neplodnou tahanicí, otočil bravurně už na startu: „Co budete dělat s naším Janem Husem, Vaše Eminence? Férové stanovisko chybí, snad se neurazíte, i po stovkách let. Pro nás, Čechy, je Hus symbolem odvahy. Anabáze našich dějin si ji vyžádala mockrát i pak. Jako svébytný národ jsme tu však jedině díky ní. Přijměte přátelskou radu od muže, který v politice už něco pamatuje. Tím, že ne a ne revidovat pohled na Jana Husa, si tu Vatikán škodí víc, než to asi tuší.“ Katolický trůn se k Husově vraždě vymezil až mnohem později. A dodnes vlastně jen napůl. Večeře s Agostinem Casarolim přestala křížit kordy už tehdy. Já dostal skvělou kondici z diplomacie.
VZPOMÍNKY A PERLY- CELÝ SERIÁL PARLAMENTNÍCHLISTŮ.CZ
Krampol má pravdu. Nikdo není dokonalý. Platí to i o bývalé politické vrchnosti. Mazanicím, které ji karikují dnes, se podobala pramálo. Barnumský žvást, že nás srazila až za Nepál, nebyl jen politickou berličkou. Zadala si ho i galerka, vyrážející na loupež tisíciletí. Národní majetek, vytvářený řadou generací – jejich tvrdou prací a odloženou spotřebou – zcizila za nehoráznější ceny, než koloniální okupace Afriky. Bez dryáčnického lhaní a cenzury to bylo bez šance. Tím prekérnější je soutěska, do níž nás tlačí dnešní krize. Vyvede nás z ní jen politika, schopná zdroje vytvářet, a ne plenit a krást. Galerka, co umí jen to druhé, vládne i výkladu dějin. Smíme jí to dovolit i tváří v tvář všemu, co nám hrozí dnes?
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
