Umíte střílet ze střelné zbraně?Anketa
Musím se zastat (není to poprvé, a pravděpodobně ani naposledy) prezidenta Miloše Zemana. Zprava i zleva schytává facky za své moudré, vyvážené a veskrze úspěšné vystoupení 17. listopadu na Albertově. Projevu prezidenta samotného přitom nelze nic vytknout. Přišel na pódium, pronesl úvahu k přítomným občanům a odešel. Zachoval se jako demokrat, který nechce být prezidentem jen jedné části společnosti. Přišel na místo, kam ho pozvali a kde události listopadu 1939 i listopadu 1989 začaly, a zastal se občanů, kteří tam byli. Ne elit. Vyzdvihl sílu občanské společnosti, moc občanů, která pozvedla i jeho. Pohrdl nevolenou a svévolnou mocí médií a zákulisních pletichářů. Má prezident rozlišovat občany jako jiní „demokraté“? Ne. Na rozlišování těch, kteří mohou do veřejného prostoru, a těch, kteří mohou pouze za mříže, nemá stát prezidenta, ale specializované instituce – policii, státní zastupitelství
a soudy. Pro prezidenta republiky, který je demokratem a ne elitářem, jsou si občané ve veřejném prostoru, tedy i na Albertově, rovni. Musí si být rovni, jsme-li demokratickým státem. Jsme? Uvidíme.
Prezident republiky je pouze občan, první mezi rovnými. Není třeba dodávat, že ne poslanci, ne senátoři, ale občané s volebním právem ho zvolili. Bylo jich 2 717 405. Je to dost na to, aby byl výsledek volby platný, i když se to jiným nemusí líbit. To jsou pravidla demokracie vtělená do zákona. Rozhodují ti, kteří přišli a zvolili. Pořadatelka, která prezidenta pozvala (nikdo jiný k tomu nemá právo), byla určitě mezi nimi.
Měl by prezident znát všechny své voliče a kádrovat je? Nejspíš ne. Je-li demokrat. A účastníky shromáždění? Asi se to nepředpokládá. Měl by znát pořadatele? Já osobně také neznám Jelenu Vičanovou. Nicméně má pravdu, když na Facebooku napsala, že (nejen) v krajských volbách budou vítězit ti, kdo budou v očích lidí schopni zajistit jejich bezpečnost. Pořadatelé předchozí oslavy výročí „sametu“ prezidentovi bezpečnost nebyli schopní garantovat. A to byli „ctihodní“ akademici Karlovy univerzity. Vypískání prezidenta Miloše Zemana a dalších středoevropských prezidentů či házení vajec byla jejich vizitka. A jejich ostuda. Takto si akademickou svobodu nepředstavuji. Při odhalování pamětní desky na Alberově v roce 2014 lidé na prezidenta křičeli „Zemane odstup“. Z davu létaly předměty a ochranka Zemana i další pozvané prezidenty chránila deštníky.
„Nejsem ani kádrovák, ani cenzor. Organizátoři této akce – nikoli já – rozhodovali, kdo bude na pódiu,“ pravil letos ten první mezi občany, který na osobní ostrahu má příslušníky policie, ne soukromou kamarilu boxerů, jako jeho předchůdce Havel. Je ovšem nad míru podivné, že jindy tak bdělá policie nevarovala oficiálně prezidenta, že hodlá jednoho z účastníků demonstrace, který dokonce byl svolavatelem valné části přítomných, stíhat, ačkoliv jeho spis už několik desítek dnů měla připravený. Jen 24 hodin po prezidentově projevu policie změnila názor a oznámila, že bývalého člena celouniverzitního stávkového výboru Univerzity Palackého v Olomouci, entomologa a docenta na Jihočeské univerzitě obvinila. Ne z trhání nožiček broučkům a jejich špendlení na korek, ale z trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod.
Nechci říkat, že ho obvinila neprávem. Konvičky se nezastávám. Naopak. Já, neboť jeho politickou kariéru sleduji od samého počátku, si myslím, že měl být obviněn už dávno. Dokonce jsem za jiná jeho nenávistná slova napsal stížnost šéfovi jeho fakulty a rektorovi jeho univerzity, kteří se ale tenkrát zaštiťovali absolutní akademickou svobodou slova. I demokracie ale musí mít nástroje sebeobrany. Ke svobodě slova patří dle mého názoru i odpovědnost za vyřčené. Rozdmychávání nenávisti mezi ně patří. Když jsem pro Parlamentní listy napsal, že Konvička je blbej exhibicionista, označil jsem to za diagnózu a čekal jsem, že mi ji bude někdo povolaný vyvracet. Nestalo se. Psychiatři se vzácně shodli a byli jen rádi, že diagnózu i velikost docentova IQ nemuseli určovat oni. A když jsem s nadsázkou konstatoval, že kdyby byla v Česku sexuální omezení, onanoval by Konvička stoje na kašně a křičel by, že to dělá pro svobodu, čekal jsem žalobu pro nactiutrhání, která by se musela opřít o několikanásobné psychiatrické vyšetření docenta entomologie, který se na stará kolena vrhl na amatérskou srovnávací religionistiku. Nestalo se.
Martin Konvička je pro mne osobně nepřijatelný. Pro jazyk svých vystoupení i nepochopení role náboženské svobody. Pro mne je jakékoliv náboženství, které překračuje intimní prostor a chce politickou moc, nebezpečné. Nejen islám, ale i křesťanství. Breivik je terorista stejného střihu jako Usáma. Pro mne je netolerantní muslim stejně nebezpečný jako netolerantní katolík. Tečka. Tím jsou pro mne Konvička a jeho projevy uzavřenou složkou. Zvláště po reakcích jiných „akademiků“ na adresu Zemana, když měli z vrozené akademické slušnosti tepat do Konvičky.
Ale obavy z nezvládnutého evropského mutlikulturalismu, které nevhodným způsobem Konvička přináší do veřejného prostoru, jsou legitimní. To je druhá stránka téže mince, na kterou bychom neměli zapomínat. Pokud vlci jdou na lov, ovce by se měly mít na pozoru a nepodléhat iluzi o vlčím vegetariánství. Před 25 lety jsme zbořili hraniční ploty a 25 let jsme je nepotřebovali. Až sunnitští mladíci, toužící po evropském sociálním blahobytu nám ukazují, že pro všechny nemůže být. O to větší důvod máme si ho vážit.
Nyní si počkám, zda spolu s Konvičkou obviní policie i jeho advokátku, neb ta bude muset jeho výroky obhajovat… Jak znám Kláru Samkovou, bude to mediálně a možná i trestněprávně atraktivní obhajoba. Za svobodu (nejen slova) se musí bojovat, neboť jinak vám ji kdekdo vezme. Ne proti islámu, neb Mohamed za nic nemůže, stejně jako Nazaretský. Ale za naši svobodu, kterou nám nesmí vzít ve jménu své víry či svého sobeckého zájmu žádný terorista či mocichtivý politik. Za svou vlastní svobodu musíme bojovat sami, což ale zjistí většina až za čas. Už po několikáté v historii.
Kdo ale dle mého názoru selhal jako profesionál, byl tentokrát Zemanův tiskový Ovčáček. Vedu-li jako ovčák ovci na pastvu, očekávám nejen trávu, ale i vlky. Je to pro ně příležitost. A předem vysvětlím ovci, že vlci koušou a prevence je méně náročná, než léčba a hojení ran. Prezident nemusí vědět, kdo je jakási Vičanová, ani kdo je jakýsi Konvička. Tiskový ovčák, je li to profesionální služební plemeno, by to vědět měl, neboť jeho povinností je vědět a předvídat. Pro vzrušení davu z pohledu na cizí krev a vzbuzení následného soucitu je dobré nechat ovci vlky roztrhat, ale bolí to. Je proto dobré ovci varovat. Pokud si ovšem silný beran Zeman nechtěl pořídit dobrovolně pár šrámů, aby vypadal ostříleněji a divákům tohoto thrilleru odhalil ty krvelačné vzteklé vlky, skrývající se doteď za rouno beránčí.
Výroky šéfa hnutí Martina Konvičky, kvůli nimž je obviněn za šíření nenávisti vůči muslimům, prezident Miloš Zeman neznal, tvrdí jeho mluvčí… Pokud Ovčáček tvrdí, že Zeman byl vlky pokousán neprávem, neb nevěděl a vědět nemusel, co mu hrozí (což mu tiskový ovčáček měl říct předem), je to mediální hra, jejímž archetypům nerozumím. Kdybych to byl býval věděl, tak bych tam byl býval nechodil…? Silného šrámy posílí. Kňučení oslabí. Že by vzal silný, egocentrický demokrat Zeman vážně výtky jiných demokratů, byť ne mediálních (hnůj a póvl), ale sociálních, kteří vědí, a proto by si o Konvičku neopřeli ani kolo? Že by chtěl Zeman opětné sblížení s těmi, kteří ho podporovali, i když z toho nic neměli, on na ně kašlal a nestáli mu za jediné vlídné slovo? Co lze ještě dnes věřit někomu, který už (ne jednou) zradil své nejbližší? Nebude náhodou odpuštění opět bráno
jako slabost? Podle Ovčáčka prezident nehodlá v budoucnu přijmout jakékoli pozvánky na mítinky Bloku proti islámu. Kdo ztratil důvěru, víc ztratit nemůže, praví klasik. Doba otevřené náruče a bezbřehého liberalismu skončila. Pro Konvičku jednou, pro prezidenta to platí dvojnásob. Pro Dienstbiera juniora desetkrát. Ale zkusme Zemanovi ještě jednou odpustit. Ne ze slabosti, ale z vypočítavosti. Že svět stojí kvůli islamistům před 3. svět. válkou, že situace je velmi vážná a v Evropě se stále bagatelizuje ochrana hranic i nás samých, o tom žádná... A všechny alternativy za Zemana jsou prozatím horší.
Dobře to napsal Robert Vinogradov, když Zemanovi jako „svému prezidentovi“ vystavil „žlutou kartu“: „Pane prezidente, nikdy Vám nepřestanu být vděčný za poslední dva roky, kdy jste svým vlasteneckým postojem zastavil postupně pronikající okupaci našeho národa. Do konce života Vás budu obdivovat za to, že jste ‚Chlap‘ a říkáte, co si myslíte, i když se to mnohým nelíbí. A proto musím udělat to samé, i když možná tím nahraji svým největším nepřátelům – liberálům, Dienstbierům, Pelikánům... Pane prezidente, uděluji Vám žlutou kartu za celou levici. Zapomněl jste, odkud pocházíte. Uděluji Vám žlutou kartu za Jaroslava Foldynu a Jana Velebu, kteří loni, když táhly červené karty Prahou, se postavili jako jediní za Vás, a to v době, kdy se k Vám moc lidí nehlásilo. Vím to, protože jsem organizoval loňský 17. 11. a moc dobře si pamatuji, kdo všechno mi odmítl. Jeden na pódiu včera ani nebyl a druhý stál na kraji překryt přeškrtlými mešitami. Kde byli loni Marek Černoch nebo Martin Konvička?? Uděluji Vám žlutou kartu za Marii Benešovou, Michala Haška a Zdeňka Škromacha za to, neb jste zapomněl, že kdyby nesvedli ten urputný boj uvnitř strany před druhým kolem, tak jste možná ani prezidentem nebyl. Za Stanislava Humla, Jiřího Zimolu a Jeronýma Tejce, kteří Vás svými články neustále brání. Uděluji Vám žlutou kartu za Miroslava Šloufa a Štěpána Kotrbu, neb kdyby jich nebylo, tak by ani Zemák nejezdil a Vy jste nebyl premiérem. Náš pane prezidente, rychle zapomínáte!!! Tím, že jste na jednom podiu zpíval s lidmi Bloku proti Islámu naši hymnu, tak jste tyto arivisty bez programu zlegitimizoval. Všem jste nám uštědřil bolestnou facku, těm lidem, kteří byli a jsou ochotni za Vámi stát v jednom šiku. Pokud měla být výchovná, tak to od Vás pane prezidente beru, abychom se konečně na levici probrali a hájili zájmy této republiky, ale pokud jste se vydal na cestu levných hesel a hnědnutí společnosti, tak si ji zasloužíte...“
Mediální střet mezi prezidentem a premiérem ani já nepovažuji za šťastný. Stejně tak nepovažuji za ideální vystavování žlutých karet. I když se to nyní ukázalo jako nutné. Zeman byl dlouhá léta Sobotkovým učitelem. A to nejen politické strategie, ale i taktiky. Namátkou lze připomenout mrtvoly malých stran, které pohltila ČSSD v rámci Realistického bloku v devadesátých letech. Budiž jim země lehká, ale nikdo je dnes nepostrádá. Sobotka byl dlouhá léta pilným žákem. Až jednoho dne předčil svého mistra. Nebyl to Zeman, kdo zradil svého soudruha při prezidentské volbě, a proto mu nelze vyčítat, nesklonil-li kandidát na prezidenta hlavu, ale bojoval sám i bez (a někdy i proti) ČSSD. Opřel se o lidi, a to je ta síla, která má podle Ústavy moc. Jedné věci však Zeman o generaci mladšího Sobotku nenaučil. Uklidit čas od času stůl a oddělit to podstatné od nepodstatného. Všichni se asi shodneme, že pro sociální demokracii je podstatné, zůstane- li sociální a zůstane-li i demokratická. Budou-li v ní vedle sebe soupeřit o přízeň voličů různé osobnosti, jako tomu bylo v době, když byl Zeman předsedou. Nechci aby byla ČSSD pouze Zemanova, stejně jako si nepřeji, aby byla pouze Dienstbierova. Stejně tak nechci, aby byla jen Sobotkova či jen Haškova. Politiku sociální demokracie kultivuje jak rebelský akcent liberální, tak kořeny konzervativní, pokud naleznou kompromis ve prospěch těch, kvůli kterým se jmenuje strana sociální. Shodneme se snad na tom, že těch „spodních deset milionů“ je víc, než „horních deset tisíc“. A má a musí mít jinou morálku. Shodneme se na tom, že s plným žaludkem nelze chápat hladové.
Shodneme se snad i na tom, že je trestuhodné nezasednout ke kulatému stolu, od kterého vyjde posílena idea sociální spravedlnosti i zájem takto sociálního státu. Na jedno, dvě či tři další volební období. K tomu by měl napomoci jak premiér či předseda odborů, tak i prezident. Mohl by k tomu napomoci i předseda Senátu, pokud by překonal své ego. Shodneme se snad na tom, že česká levice stojí na křižovatce. Nebezpečí a hrozeb je nepočítaně: od sobeckého individualismu přes daňový globalismus a hrabivost elit po organizovaný nájezd migrantů s cizí kulturou, který zboří sociální i kulturní sounáležitost. Buď česká levice obhájí a uhájí sociální spravedlnost pro občany země, uhájí cenu občanství i silný stát a zachová ideu společně sdílených hodnot nás všech, kteří své bydliště nazýváme vlast, nebo se stane zbytečnou a propadne se do bezvýznamna. Sládkové a Konvičkové se najdou vždy.
Psali jsme:
autor: Štěpán Kotrba
