Akce se zúčastnila z německého internetového portálu Die Zeit Marike Reimanová, šéfredaktor serveru iHNed.cz Miloš Čermák, jinak také bývalý pedagog, a mladou generaci zastupoval student politologie Jan Střítežský, který před nedávnou dobou založil pro středoškoláky internetovou platformu, aby byli schopni rozlišit nepravdivá fakta.

Informace nevyhledáváme. Proudí k nám samy

Čermák v úvodu pohovořil o současných výzvách: „Výzev máme spousty. Základní je, že se nám nedaří dobře ekonomicky. Máme problém s tím, že nám ubývá počet čtenářů papírových Hospodářských novin i inzerce v těchto novinách,“ posteskl si. „Klesá to celosvětově – jestliže je v Americe polovina novinářů, než byla před 15 lety, v newsroomech v Česku i Německu to možná nebude o moc jiné. Je jasné, že některé žánry, jako je investigativní žurnalistika, zahraniční zpravodajství a další, zvláště na malém trhu, jako je český, skomírají a kvalita obsahu klesá. Třetí věc je, že se změnil způsob, jakým lidé média čtou. To bylo tak v roce 2005, kdy najednou lidé přestali informace vyhledávat a ty k nim začaly samy proudit. Dříve jsme byli zvyklí ráno otevřít noviny a přečíst si, co je nového. Večer si pustit zprávy. Většina lidí čeká, že k nim ta informace nějak doputuje. Že to nějak nasdílí na Facebooku, že na to narazí na nějakém vyhledávači a nějakým způsobem se k nim ta informace dostane. Dnes nemají oblíbené noviny, ale zmíní se hned třeba o deseti serverech. Ne že by na ně chodili, ale na Facebooku si je sdílí.“ Od toho je už podle Čermáka krok k sociálním bublinám. Dnes tedy informace k nám proudí samy. Reimanová pak k tomu podotkla, že ti špatní si myslí, že jsou ti správní.

Emoce jsou nebezpečí!

Poté se ujal slova mladý Střítežský: „Začínáme, ale chceme si začít klást otázky – my mediální svět připodobňujeme k supermarketu, kdy článek je produkt jako každý jiný. Dívám se, kdo to napsal, co je to za server, zda mne informuje, nebo se snaží brnkat na moje emoce. V tom vidíme dezinformace. Emoce nebo nálady jsou negativní a potencionálně velmi nebezpečné. Sepsali jsme takového surfařského průvodce po internetu, což je soubor pěti nejčastějších manipulativních technik a přešlapů. Pak může čtenář rozeznat kvalitní informace od dezinformace,“ pustil se do vysvětlování a na pokyn moderující přednesl jednotlivé body. „Jako první jsou zdroje, to je alfa a omega,“ uvedl k novinářskému „zakrojování“. Je podle něj nutné vědět, kdo to píše, kde to píše, odkud byly informace, nebylo-li to náhodou systémem „jedna paní povídala“. „Méně sofistikované dezinformace lze odhalit během krátké doby na Googlu. „Druhou manipulační technikou je nálepkování a svalování viny. Sluníčko, nácek, pražská kavárna – tak vám automaticky vytanou nějaké asociace a možná i emoce. Takto fungují nálepky, zkratky, které mají apriorně vyřadit názorového oponenta z debaty, ještě než začala. Jeden člověk nebo skupina není pořád špatná a druhá zase není stále dobrá,“ pokračoval Střítežský. „Třetím bodem, kterým se zabýváme, je fabulace, tedy vymýšlení faktů. To jsou všechny ty hoaxy, které se šíří po Facebooku, a řetězové maily. Tam je potřeba využít Google a zadat klíčová slova z těch hoaxů a přijdete na to, že to nemá ani cenu číst dál. Čtvrtý bod jsou manipulace obrazovými prostředky. Jde i o kontext, v jakém je určitá fotka použita. Byl výzkum, jaký postoj budou mít respondenti v případě, že si přečtou článek o uprchlících nebo migrační krizi. A když tam bude negativní fotka uprchlíků - určitě lépe prodává, ale podněcuje lidi k tomu, aby měli daleko antiimigračnější postoje než druhá skupina, která viděla neutrální obrázek. Emotivní fotky sice prodávají, ale také manipulují. Pátým bodem jsou emoce. Je potřeba pamatovat na to, že dobrá novinařina není žádné drama. Když si čtu článek, neměl bych přitom cítit vztek nebo strach. Je třeba myslet na to, že silné emoce, které čtu, jsou největším nepřítelem logického myšlení. Nejsme pak schopni se zamyslet nad tím, co čtu, potlačuje to rozum a kritické myšlení jedince. Narazil jsem na to, že nebezpečné jsou články, které vzbuzují vztek nebo strach, že mi třeba podsouvají, že nastane třeba třetí světová válka nebo že se žene vlna násilníků a teroristů,“ šokoval většinu přítomných mladík a především žurnalisté se s jeho tvrzením nemohli příliš ztotožnit.

Lež za peníze

Čermák nemohl než reagovat: „Nemyslím si, že to je jako v supermarketu. Tam je přece hodně institucí, které chrání zákazníka. Média jsou spíš jako když sbíráte houby v lese. Je to tím, že se média neregulují. To je špatný příměr. To, co jste říkal, platí v žurnalistice vždy. Emoce – to se vždy učilo na prvních přednáškách na žurnalistice všude na světě – emoce je nejlepší nositel informace. Já prostě budu cítit vztek. Můžu číst naprosto věcnou zprávu, tak proč bych necítil vztek. Emoce tam tedy patří. Ten problém není v tom, co jste jmenoval,“ obrátil se přímo k Střítežskému. „Dnes nejsou zprávy, které jsou špatné, třeba špatně vyzdrojované. Problém je, že je spousta zpráv, které jsou zcela vymyšlené. Které jsou falešné. To je ten problém. Koluje tu spousta zpráv, které jsou od začátku do konce vymyšlené. Krásný případ je, že Hillary Clintonová před volbami má něco společného se smrtí vyšetřovatele FBI, který vyšetřoval její uniklé e-maily. To byl od začátku do konce vymyšlený článek. Našli toho člověka, který ten článek napsal. To byl nějaký novinář, který píše o jachtách a zjistil, že když si bude vymýšlet zprávy, které má hotové za patnáct minut, tak budou velmi čtené.“ Měl přes milion zhlédnutí na Facebooku a byl to pro něj normální byznys plán. „Ani ruská rozvědka, ani voliči Trumpa, nebyl za tím nikdo. Byl to jen ten člověk, který se rozhodl, že bude dobře vydělávat peníze tím, že bude dělat zprávy, které napíše za 15 minut. A působí to jako zpráva, která kdyby byla pravdivá, tak na ní pracuje třeba pět reportérů několik týdnů a stojí to velké peníze. To je ten jeden z problémů: že se takové zprávy objevily a že jsou od začátku do konce lživé. Tam bychom mohli začít a pak můžeme rozlišovat, jestli někdo napíše nějakou zprávu lépe nebo hůře. Ale i s tímhle nemůžeme nic dělat. Kritické myšlení může pomáhat, ale doba je neúprosná a spousty lidí nemá čas googlovat a přemýšlet o všech možných aspektech. Je navíc ještě prokázáno, že jsme náchylní věřit tomu, co odpovídá našemu názoru. Jestliže si tedy myslím, že k nám nemají chodit uprchlíci, tak každou takovou zprávu, tím spíše vymyšlenou, když potvrdí můj názor, okamžitě budu sdílet. Pochybuji o detailní osvětě,“ pesimisticky ukončil svoji odpověď Miloš Čermák.