Pravidelný přehled mediálních zajímavostí uplynulého týdne začíná Petr Žantovský připomenutím, že poslední dobou asi nejužívanějším slovem ve veřejné komunikaci je slovo „lež“, popřípadě „lhaní“, „lhát“ a další odvozeniny. „Asi je to zákonité: čím méně jsme si jisti světem kolem sebe a možná i sami sebou, tím víc toužíme po jasných a přehledných věcech, chceme vědět, co je pravda a co lež, případně o tom, co je a není pravda či lež chceme sami rozhodovat. I proto vznikají různá ´ministerstva pravdy´. A hlavně se čím dál častěji objevují různá nařčení z toho, že ten či onen lže, zatímco my nejlépe víme, co je pravda, že. A nejzrádnější podobu taková nařčení mají tehdy, když řečník dovedně smíchá polopravdy a pololži, takže už pak nikdo vlastně neví, na čem je,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz mediální analytik Petr Žantovský.
Dva takové příklady našel na jediné stránce v jediném vydání jediného deníku, totiž názorové rubrice Lidových novin, a to hned v pondělí. „Vedle sebe tam stojí rozsáhlá stať Jaroslava Veise k novele zákona o České televizi a Českém rozhlasu a polemika Karla Schwarzenberga na téma lex Babiš. Když začneme u Veise, hned v podpisu najdeme poloviční lež. Autor je prezentován jako ´spisovatel, publicista, bývalý šéfredaktor LN´. Ano, to všechno byl. Ale také byl a myslím dosud je velmi aktivní jako blízký spolupracovník a poradce Petra Pitharta. To je v daném kontextu skutečnost nezanedbatelná, neboť Veisův politický definiens – příslušnost k šiku uctívačů a následníků Václava Havla – determinuje samozřejmě i jeho názor na otázku předání veřejnoprávních médií do rukou zájmových organizací typu FITESu či Syndikátu novinářů,“ upozorňuje mediální odborník.
Pithartův poradce vyvažuje částečné pravdy částečnými nepravdami
„Je zřejmé, že tento návrh zákona nejen vyvádí obrovské veřejné prostředky zpod veřejné kontroly zvolených zástupců lidu, poslanců parlamentu, a převádí je do rukou party lidí, kteří jsou namnoze na zdrojích z těch organizací existenčně závislí, takže to celé je de facto tunel za bílého dne. Faktem ovšem je, že pro podobná nesystémová a poněkud anarchistická řešení měl právě Havel vždy velké pochopení. Zamlčovat svou příslušnost k takto vymezené množině není poctivé, protože to navozuje dojem nestrannosti, a to Veis v daném případě jistě není. Veis však v daném tónu pokračuje v celém textu. Částečné pravdy vyvažuje částečnými nepravdami tak, aby čtenáře znejistěl. Věru šikovná manipulace,“ podotýká Petr Žantovský.
To platí zejména v okamžiku, kdy Jaroslav Veis dokazuje nepřijatelnost volby Rad ČT a ČRo Poslaneckou sněmovnou. „Poukazuje totiž na to, že i dnešní členové těch rad jsou mnohdy jen politickými maňásky a neplní dobře svůj zákonem daný úkol, a proto bude lepší je vyhnat a nahradit zástupci ´tvůrců´. To je ovšem velmi nebezpečná demagogie. Fakt, že se systém či zákon plní málo nebo špatně, není důkazem chybnosti toho systému nebo zákona, nýbrž a právě jen činností nebo nečinností jednotlivců, nedostatečným dbaním o to, aby plněn byl. Trestní zákon přece také nemůžeme prohlásit za zbytný jen proto, že i jemu navzdory mnozí kradou, loupí, znásilňují a vraždí. Čím by Veis podle této logiky nahradil trestněprávní proceduru? Snad porotou složenou z dodavatelů vězeňského šatstva či dokonce bachařů?“ ptá se mediální analytik.
Lex Schwarzenberg knížeti vadil, zato lex Babiš podpořil
To stále ještě není všechno, nad čím se čtenář tohoto textu mohl pozastavit. „Obzvláště závěrečný ´argument´ Veisovy filipiky stojí za povšimnutí. Pozastavuje se nad tím, proč ten zákonný návrh party kolem Hany Marvanové vyvolává ve veřejnosti odpor, když přece ještě ´neprošel čtením ve sněmovně, hlasováním …´ No přece právě proto. Aby se předešlo hrozbě, že tento neuvěřitelný legislativní trojský kůň proleze sněmovnou a donese tučnou kořist v podobě celkem zhruba deseti miliard ročního rozpočtu do privátních rukou ´tvůrců´ a jejich politických kamarádíčků. Tomu se říká prevence, pane Veisi. Taky nečekáte, až chytíte tuberu či neštovice, a raději se necháte předem očkovat,“ objasňuje Petr Žantovský publicistovi na dálku.
Psali jsme:
Druhý příklad pololži – sloupek Karla Schwarzenberga s titulkem Lex Babiš – není namířený proti jediné osobě. „Schwarzenberg tu podle pravdy ukazuje příklad zákona, který kdysi byl přijat s cílem vyvlastnit majetky jeho předka, lex Schwarzenberg. A na tom dokládá, že lex Babiš není jen proti Babišovi, když to v něm není napsáno. Hezká logika! Jenže skočit na ni může jen ten, kdo si nepamatuje, proč, kým a za jakých okolností byl lex Babiš navržen, projednán, odhlasován a nakonec i proti prezidentovu vetu prosazen do právního řádu. Zcela opomíjí, že lex Babiš je v rozporu s ústavní Listinou práv a svobod, upírá se jím jednomu typu lidí část nezadatelných práv, mezi něž v demokracii patří jak právo vlastnit majetek, tak právo být volen do politických funkcí. Je to de facto majetkový rasismus. Když je Schwarzenberg tak citlivý na pošlapávání lidských práv, třeba jeho předka, tak o to víc by měl vystupovat proti lex Babiš, tedy měřit všem stejným metrem. Tomu se totiž říká demokracie,“ míní mediální odborník.
Ignorují zájem společnosti a ještě za to čekají potlesk
Pro druhé téma si vybral diskusi u kulatého stolu nad novelizací zákonů o České televizi a Českém rozhlasu, kterou na půdě Senátu uspořádal jeho místopředseda Jiří Šesták. Do role obhájců této změny zákona se pasovali jednak Hana Marvanová z Iniciativy Svobodu médiím, jednak poslanec Ivan Gabal, který je uváděn mezi podporovateli platformy společně s takovými osobnostmi jako kardinál Miloslav Vlk, Tomáš Halík, Karel Schwarzenberg, Tomáš Klvaňa a další. „Tato akce nejvíce ze všeho potvrzuje dvě věci. Za prvé, že tato skupina lidí, která předstupuje před veřejnost s nějakým námětem – dnes to už má podobu návrhu zákona – úplně ignoruje zájmy společnosti a prosazuje výrazně zájmy svoje a ještě si arogantně myslí, že jí za to bude tleskáno,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Za druhé ho udivilo, jak strašně nepřipraveni jdou do těch ´bojů´ zmínění zastánci změny zákonů o veřejnoprávních médiích. „Byl jsem velmi překvapen, jak amatérsky to proběhlo, jak špatné ty výkony řečníků byly. To nemyslím místopředsedu Senátu Jiřího Šestáka, ten to moderoval na gentlemanské úrovni, ale mluvím zejména o vystoupeních lidí, jako jsou paní Marvanová, pan Gabal, pan Vadas za FITES a další, kteří vystupovali více, či méně razantně a s razancí zvětšující se úměrně plynoucímu času, protože v tom plynoucím čase se ukázalo, že nejsou univerzálními držiteli pravdy, že v sále je přítomna velká řada lidí, kteří s nimi nesouhlasí. Namátkou Aleš Borovan, Leoš Kyša, generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral, člen Rady ČT Daniel Váňa a další, kteří se nebojí – a v tom je velký rozdíl mezi dneškem a památnou televizní krizí, o níž mnohokrát padla v diskusi řeč – říkat nepopulární pravdy,“ poukazuje mediální analytik.
Velkopanský plurál lidoveckého poslance, který nepočítal s odporem
To považuje za velký pokrok, z něhož měl velkou radost. „Došlo k tomu navzdory očekávání pořadatelů ze spolku Svobodu médiím, kteří zřejmě předpokládali, že to proběhne hladkým průstřelem a oni si pak vydají tiskovou zprávu o tom, jak jsme v Senátu všichni jednomyslně pokývali hlavami a řekli: ´Ó, jak vy jste moudří, ó, jaký legislativní zázrak nám přinášíte, ó, věnujeme vám naši Českou televizi, ó, budeme vám platit ještě víc než osm miliard. Tak to nenastalo a byli z toho velmi překvapeni. Jsou zvyklí už od Václava Havla, od raných devadesátých let, že o co si řeknou, to dostanou. Řekli si na přelomu let 2000 a 2001 během krize o Českou televizi a dostali ji. Tehdy se čeští politici zachovali tak zbaběle, jak jen to vůbec bylo možné. A byli to zejména politici ze sociální demokracie, kvůli nimž televize skončila v náruči těchto lidí,“ připomíná Petr Žantovský.
Po šestnácti letech jsme o kousek dál a nejsme odkázáni na jednu univerzální oficiální pravdu. „A právě proto si teď tahle věrchuška libuje, že postavila konečně to ´ministerstvo pravdy´ a bude tu pravdu cedit a pouštět mezi lidi podle svého uvážení. To se jim opět nemůže povést jinak než násilím. Takže celkový dojem z té diskuse byl, že hoši a dívky přišli značně nepřipraveni, byli agresívní a arogantní způsob, jakým pan Gabal a další doslova uráželi přítomné i určité skupiny lidí, byl doslova famózní. Bylo vidět z výrazů typu – teď budu citovat pana Gabala, jak reagoval na to, o čem se diskutovalo – ´my to zařídíme´, ´my to přikážeme´, ´my to schválíme´, ´my to zavedeme´, takovým tím velkopanským plurálem, kdy si je vědom toho, že mu nebude kladen odpor. Ale mám pocit, že mu odpor kladen bude a ukázalo se to i u kulatého stolu v Senátu,“ konstatuje mediální odborník.
Česká televize je dobyté území už od dob televizní krize
Z účastníků diskuse u kulatého stolu ho nepřekvapila herečka Táňa Fischerová. „Je naprosto konzistentní. Tak, jak vystupovala v této diskusi, vystupuje vždycky. Je to milé, je to hezké a je to jedna z mála jistot, a to myslím zcela bez ironie. Paní Fischerové její slova věřím na rozdíl od paní Marvanové nebo pana Gabala, z jejichž slov čouhá jak sláma z bot účelovost a politický zájem na dosažení nějakého cíle. Konec konců pan Gabal to tam řekl natvrdo, že jde v podstatě o to načasovat to s volbami tak, aby se podle vzoru lex Babiš nevtáhla do náruče opačné strany i veřejnoprávní televize. Nejenom tedy že se zakazuje panu Babišovi vlastnictví médií, ale zároveň ještě chtějí vymanit veřejnoprávní televizi z eventuálního případného vlivu budoucí vítězné strany nebo hnutí v podzimních volbách,“ všímá si Petr Žantovský.
Podle něj tím lidé usilující narychlo změnit zákony o veřejnoprávních médiích o sobě říkají tři věci. „Za prvé jak strašně účelové a falešné to je, protože operovat veřejným dobrem a zároveň to činit v okamžiku, kdy to je jenom pro ně výhodné a hraje to do jejich karet, to je velké farizejství. A také o sobě řekli, jak strašně málo si věří. Oni vůbec nevěří, že by mohli Babiše ve volbách porazit. Dopředu předpokládají, že volby vyhraje pan Babiš, a proto se opevňují ve svých dobytých územích. Česká televize je dobyté území už od dob televizní krize a oni si chtějí tuhle baštu – jednak vlivovou a jednak finanční – posichrovat. A za třetí říkají: podle sebe soudím tebe. Jinými slovy říkají, že kdyby vyhráli volby, tak nic nezmění, protože je to jejich a dosadí si tam svoje panáky,“ vysvětluje mediální analytik.
Právo diktovat si osobují lidé, kterým se dostává jen minimální podpory
Poslanec Ivan Gabal obhajoval nutnost odpolitizovat Radu ČT na přítomném Danielu Váňovi, jemuž vmetl do tváře, že on sám pro něj hlasoval jen proto, že byl nominantem koaličního hnutí ANO. „Tak jak vyčítali panu Váňovi nějaké politické afinity, tak přece úplně stejně se chovají oni. Vždyť si tam prosadili pana Bednáře, v minulosti pana Uhdeho, to jsou kandidáti této skupiny lidí. Pan Bednář se k tomu poctivě hlásí, že s nimi spolupracuje, ale donutili ho v podstatě vyjádřit názor, že i on je proti tomuto návrhu zákona, protože se mu jeví být nešťastným, špatně formulovaným i špatně načasovaným. A výslovně řekl, že je tvrdě proti tomu, aby se o tom takhle diskutovalo a prosazovalo před parlamentními volbami. A má pravdu. Kdyby vyhráli volby, nepotřebují měnit zákon. Ale oni dobře vědí, že je nemůžou vyhrát, jsou to lidé v minulosti spojení s Unií svobody,“ připomíná Petr Žantovský.
Šlo o stranu, v jejímž čele stála i Hana Marvanová a jíž definitivně poslal ke dnu tehdejší předseda a ministr spravedlnosti Pavel Němec, který omilostnil katarského prince a v roce 2006 dovedl vládní Unii svobody k volebnímu zisku 0,3 procenta. „To bylo velkých slov a velkých řečí, že Unie svobody převálcuje ODS a celou českou pravici, protože konečně přináší tu pravdu a mravnost. Také teď vyjadřují názor 0,3 procenta národa. Je to legitimní, demokratické, ať si ten názor vyjadřují, ale nemají právo těm zbylým 99 procentům diktovat svoji vůli, to jsme v elitokracii. O tom také byla řeč, že rozdíl mezi demokracií a elitokracií je v tom, že elitokracie nikdy nerespektuje výsledek voleb a považuje voliče za hlupáka, který má být veden a jehož špatná volba má být nahrazena lepším rozhodováním té elity. Tak to opět bylo v koncentrované formě základní dilema celých těch sedmadvaceti let od listopadu 89,“ hodnotí mediální odborník.
Je to stejné, jako kdyby se Budvaru zmocnili kamarádi vrchního sládka
Pokud by prošla novela zákona, tak by o složení veřejnoprávních rad nerozhodovali poslanci, kteří prošli sítem voleb, ale rádoby elita, která chce do zákona prosadit výčet dvaadvaceti spřízněných organizací, které by do rad vysílaly své zástupce. „Vždyť občany zastupují jimi demokraticky zvolení poslanci, kteří za organizace typu rad veřejnoprávních médií mají zodpovědnost, protože v nich jde o hospodaření s veřejnými prostředky. Znemožnit zvoleným zástupcům, aby plnili povinnost, kterou mají, dohlížet na zacházení s veřejnými prostředky, dosadit tam své panáky, je velmi elitokratické a nedemokratické. Často používám příklad Budvaru, státního podniku, což je úplně stejné, jako kdyby zaměstnanci Budvaru, obchodní partneři Budvaru, kamarádi vrchního sládka nebo nějaká taková skupina lidí řekla: ´A my ten Budvar chceme. A ty, milý ministře průmyslu a obchodu, za sebou zavři dveře zvenku, tady nám překážíš, nemáš nám do toho co mluvit, protože my to pivo vaříme, a tudíž je to pivo naše´,“ srovnává Petr Žantovský.
Něco podobně absurdního totiž konec konců zaznělo na přelomu let 2000 a 2001. „Karel Schwarzenberg přece pronesl v období televizní krize památnou větu: ´Česká televize patří těm, kteří v ní pracují´. To je hodně korporativistický pohled na věc. Možná by se líbil zakladatelům odborářských hnutí někdy v devatenáctém století či příznivcům zaměstnaneckých akcií a zaměstnaneckých podílů na fungování podniku. Ale uvědomme si, že Česká televize není jenom státní podnik, není to čistě Budvar, i když i na tom příkladu je zřejmé, že je tahle konstrukce absurdní, ale Česká televize zachází nejen s veřejnými prostředky, ale především s veřejnými hodnotami, které jsou ve slovech jako společenská soudržnost, společenská solidarita, jsou v hodnotách jako důvěryhodnost, vzájemná tolerance. To jsou hodnoty, které má prosazovat Česká televize,“ připomíná mediální analytik.
Z ČT se valí snůška nenávistnosti, agresivity, arogance i ironie
V té souvislosti doporučuje pustit si dnes zpravodajství nebo publicistiku České televize. „Vyvalí se na vás taková snůška nenávistnosti, agresivity, arogance, ironie, třídního boje. Přitom v paragrafu dvě zákona o České televizi se jako povinnost ukládá přispívat k všestranné pluralitní diskusi občanů všech možných názorů. To opravdu nedělají a nedělají to dlouhá léta, od televizní krize. Chvílemi se to zlepšilo, za generálního ředitele Janečka to bylo v jakž takž únosné míře, ale posledních čtyři, pět let se to zhouplo do tak hluboké propasti, že to snad horší být nemůže. Ale jak se říká, rozdíl mezi optimistou a pesimistou je v tom, že optimista říká, že hůř už být nemůže, a pesimista říká, ale může,“ uvažuje Petr Žantovský nad tím, kam může veřejnoprávní televize ještě klesnout.
Ti, co by rádi obsadili rady veřejnoprávních médií podle svého, u kulatého stolu v Senátu často používali pojem respektované organizace a respektované osobnosti. „Uváděl se třeba příklad pana profesora Justa. Nu, co to je respektovaná osobnost? Asi bychom se shodli na osobnosti Ježíše Krista, pokud existoval, ten je nepochybně respektován velkým množstvím lidí po celém světě. Ale nevím, jestli se sto Čechů z rozmanitých sociálních, demografických, vzdělanostních a jiných poměrů shodne na tom, že respektují profesora Justa. O tom bych silně pochyboval. Bude tam nějaké procento těch, co ho vůbec neznají, pak těch, co znají jeho výkony například v pořadu Katovna, které byly tristní a opravdu jen etalonem nenávistnosti, jistě by se našli i nějací jedinci, kteří si čtou jeho články, mají z nich radost, protože vyjadřují jejich názory,“ poukazuje mediální analytik, že to s respektem může být všelijaké.
Za pokles důvěryhodnosti nemohou diváci, ale Moravec a spol.
Proto je velmi směšné, aby Ivan Gabal nebo někdo jeho ražení říkal, že má patent na to rozhodnout, která instituce a která osobnost je ta všeobecně respektovaná, a že tedy má patent na to rozhodnout, kterou instituci nebo osobnost do rady prostrčí. „Pak mě ještě pobavil pan Vadas, který tam vedl dlouhou filipiku na téma klesající důvěryhodnosti České televize. No já s ním souhlasím, ale tážu se, kdo za to může. Mohou za to nějací politici? Neřkuli diváci? Já myslím, že za to můžou ti Dolanští, Takáčové, Borkové, Moravcové, kteří ubírají zpravodajství a publicistice České televize důvěryhodnost po lžících bagru, to není po lžičkách. Asi by bylo správné hledat viníky, když už někdo říká takové věty, trošku někde jinde. Ta důvěryhodnost klesá vinou toho, jak se ta Česká televize sama chová, za to nemohou diváci,“ tvrdí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Těžko soudit, jaké důvěře se těší platforma Svobodu médiím, která tak lobbuje za přijetí své verze zákona o ČT a ČRo. „Není ani dohledatelná v rejstříku spolků, zato má na své stránce zmínku o obecně prospěšné společnosti Energeia se sídlem v Heřmanově Městci. Mezi druhy obecně prospěšných činností uvedených v zakládací listině ale chybí ´legislativní lobbing´. V ´čestném výboru´ této společnosti najdeme profesora Jana Sokola, dlouholetého šéfredaktora ČRo 6 a později ČRo Plus Daniela Rause, bývalého diplomata a poradce Václava Havla Petra Koláře i Zdeňka Tůmu, bývalého guvernéra České národní banky, před lety kandidáta TOP 09 na pražského primátora. V seznamu zaměstnanců najdeme například Hanku Rausovou, manželku Daniela Rause, člena té ´čestné´ rady,“ prozrazuje mediální odborník, co se dá v souvislosti se Svobodou médiím dohledat.
Aktivismus a jednostrannost kritizovala i vysílací rada
Při přesvědčování o tom, že je potřeba, aby vedle politických kontrolních mechanismů vůči veřejným institucím byly i laické kontroly, jmenoval Ivan Gabal vedle České televize i bezpečnostní služby. „Něco – s prominutím – tak pitomého jsem dlouho neslyšel. Jak si to asi pan Gabal představuje? Že Evropské hodnoty nebo nějaký jiný sbor laiků bude kontrolovat, co dělají tajné služby? Tajné služby jsou proto tajnými službami, aby konaly tajně. Ve chvíli, kdy se z tajné ochrany bezpečnosti stane konání veřejné díky laické kontrole podle pana Gabala, tak ji můžeme rozpustit. V okamžiku, kdy máte agenta, který je všeobecně znám, tak ztrácí schopnost být agentem. To by panu Gabalovi opravdu neměl vysvětlovat nějaký novinář jako já, ale měl by si to přečíst v zákonech. Nebo odejít ze sněmovny, protože tam nemá co dělat, když říká takové nesmysly,“ myslí si Petr Žantovský.
Na závěr si nechal komentář k tomu, co se v českých médiích dělo před páteční inaugurací 45. prezidenta USA. „V posledních dnech a týdnech mohl každý vidět ten boj českých médií proti Donaldu Trumpovi. Nechci se stavět jako jeho advokát, nemám sebemenší gebír vyjadřovat se k tomu, kdo má vést Spojené státy. Nejsem občan USA, nemám patřičnou množinu informací, které by mě opravňovaly k tomu se vyjadřovat k obsazení Bílého domu a vyjadřovat sympatie nebo nesympatie rozhodně nebudu. Ale zaráží mě, jak si česká mediální mainstreamová scéna od České tiskové kanceláře přes většinu deníků až po Českou televizi osobuje právo hodnotit americké prezidentské kandidáty a vstupovat do toho aktivisticky. Vždyť i RRTV musela k vysílání Americké volební noci v ČT konstatovat, že tam aktivismus a jednostrannost byly,“ připomíná mediální analytik, že zdaleka nešlo jen o toto vysílání.
České mediální mlaskání jméno amerického prezidenta nezmění
Diví se, kde se bere ta bohorovná sebedůvěra, že mají nějaký nárok a právo hodnotit americké kandidáty na prezidenta a vést propagační kampaň jednomu a difamační kampaň vůči druhému. „To je něco tak neskutečně neprofesionálního a aktivistického, že to do novinařiny vůbec nepatří. A když si člověk prošel různé noviny nebo servery těsně před inaugurací, tak zjistil, že to pokračuje. Stačilo se podívat na stránku České tiskové kanceláře, respektive České noviny. Z nich bohatě citovaly páteční Novinky s odkazem na Českou televizi a CNN, jakýpak podiv, a vyžívaly se v takových věcech, jako kolik lidí přišlo na první inauguraci Obamy, že na Trumpa se chystá jen poloviční množství, kolik hvězd zpívalo Obamovi, na první Aretha Franklin, na druhé Beyoncé, zatímco Trumpovi bude zpívat jen chrámový sbor a šestnáctiletá vítězka talentové soutěže,“ líčí Petr Žantovský, jak česká média vedou neustálou kampaň proti Donaldu Trumpovi.
„Nechápu, jestli si myslí, že tím něčeho docílí. Žádné změny ve Spojených státech tím docílit nemohou, na to je jejich mediální mlaskání velmi bezmocné. Ale nemůžou tím docílit ani změny v myšlení českého člověka, i když tam pořád jakoby podsouvají takový ten osten – podívejte, populista Trump, to je jako populista Zeman. Je to pořád mezi řádky, je to pořád v podtextu, všude, kam se podíváte, je to srovnání přítomno buď jmenovitě, nebo v nějaké metafoře. A je to jako by se hodnocením americké prezidentské volby připravoval kobercový nálet na prezidentskou volbu českou, která nás čeká začátkem příštího roku. Tak to mě zase zavádí směrem k tomu aktivismu a k tomu, co by novináři páchat rozhodně neměli,“ míní mediální odborník.
Mnohem důležitější je, aby nebyla jaderná válka než Hillary v Bílém domě
„A bizarní je, že když se podíváte na ty České noviny, když už jsem server České tiskové kanceláře zmínil, tak tam mají sice noticku o tom, že v Davosu vystoupil čínský prezident a navrhl velmi radikálně zakázat a zlikvidovat všechny jaderné zbraně na celé zeměkouli. To si myslím, že je vystoupení století, to ještě nikdy žádný potentát z žádného konce světa, ani amerického, ani sovětského či ruského, takhle explicitně, takhle natvrdo a komplexně neřekl, ale Česká tisková kancelář se tomu věnuje nějakou notickou. Zato má vedle velmi obsáhlý článek o tom, jak se na stejném Davoském fóru rozpovídal George Soros a jak negativně hodnotil Trumpa, Čínu a všechny, kteří mu nehrají do karet,“ pozastavuje se Petr Žantovský.
To, že byla Hillary Clintonová kandidátkou George Sorose, je všeobecně známo. „Chápu to tedy jako nářek poraženého převozníka, Sorose, který veze ten svůj produkt někam k zářným zítřkům, ale ty se mu zavřely, protože mu do nich vstoupil pan Trump. Tak chápu, že cítí jistou hořkost. Ale nechápu Českou tiskovou kancelář, proč tu hořkost způsobem naprosto obdivným a v předklonu prezentuje, místo aby se opravdu zeširoka věnovala věcem opravdu důležitým. Myslím, že mnohem důležitější je, aby nebyla jaderná válka nebo jakýkoli konflikt tohoto typu než to, jestli bude v Bílém domě luxovat paní Clintonová, nebo ne. To mně přijdou skutečně dvě naprosto nesrovnatelné úrovně. Takže tady se nám zase česká média včetně těch veřejnoprávních vyznamenala,“ dodává mediální analytik.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
