„Rusko oslavilo šedesáté druhé narozeniny svého prezidenta Vladimira Putina způsobem, který odpovídá všem oněm pronikavým úspěchům, jež tento muž za patnáct let své vlády svému národu přinesl. Jak dnes věci stojí, nemají Rusové nikoho, koho by ve svém panteonu národních hrdinů postavili výše,“ zní začátek parafráze Peroutkova článku.
Mnohé návštěvy německé kancléřky u Putina jsou považovány za samozřejmé
Kartous pak pokračuje: „Odčinil v rekordním čase většinu následků rozpadu Sovětského svazu a let devadesátých, v jejichž bezvládí si oligarchové rozebrali zemi. Ze státu, o jehož mínění se západní mocnosti po mnoho let jen nedosti upřímně a nedbale zajímali, učinil stát, do jehož hlavního města putují ministerští předsedové všech současných světových mocností, považujíce jaksi za dosti přirozené, že jim jest jíti za ním, ne jemu za nimi; mnohé návštěvy německé kancléřky a návštěva amerického prezidenta nejsou sensací světových dějin, jsou považovány za samozřejmé.“
Další část parafrázovaného článku ukazuje i jiné pozoruhodné paralely mezi dobou tehdejší a současnou: „Odčiniv řadu následků rozpadu Sovětského svazu, připojil Putin k Rusku území, jež k němu nepatřila po dlouhá desetiletí. Neuložil za to svému národu dosud žádnou větší oběť, než ozbrojiti se, uskrovniti v některých vedlejších životních příjemnostech a ukázněně jíti za jeho vedením. Boris Jelcin, jenž dopustil hluboký ekonomický i mocenský propad Ruska, se v poměru ke svému následovníku jeví býti nepodstatnou a takřka smutnou kapitolou novodobých ruských dějin. Všechno, co se Rusům před patnácti lety zdálo snem, učinil dnešní jejich prezident skutkem; nasytil velkými kusy ruskou národní hrdost, utlačenou po ztrátě postavení světového hegemona; položiv připravený meč na východní hranici, zajistil si právo pořádat Ukrajinu, Pobaltí a vůbec všechny někdejší územní součásti Sovětského svazu po svém; jakási nová, ještě nepřehlednutelná stavba je tu v počátcích,“ tak končí svou parafrázi Peroutkova textu z dubna 1939 Kartous s tím, že si netroufá tvrdit, že by Peroutka skutečně takový text napsal, kdyby v roce 2015 žil.
Článek F. Peroutky, kterým se prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček snaží zpochybnit novinářovu integritu a který Kartous parafrázuje, najdete ZDE
Přirovnávání Putina k Hitlerovi je z historického hlediska pochybné. Stejně jako dělat z Peroutky nacistu
Podle Kartouse se ale celá diskuse, která v českých médiích probíhá, vede nad nesprávným tématem. Tím prý není Peroutka, ale možná paralela se současností.
Poukazuje na to, že ruský prezident Putin je velmi často přirovnáván k Hitlerovi. To je prý ale z historického hlediska stejně pochybné, jako snaha udělat z Peroutky nacistu. „Pomíjí to zcela historický kontext. Nicméně i Putina by bylo možno, stejně jako to činí Peroutka ve svém textu Dynamický život, pojímat jako velmi úspěšného politika, jehož zásluhou se Rusko vyhrabalo z propadliště dějin a brutálně mocenským způsobem obhajuje své někdejší postavení ve světě,“ podotýká Kartous závěrem.
Celý text je ZDE
Jeden novinář byl odvážnější než druhý. Ale oba nakonec skončili v koncentráku
Senátor a předseda Strany práv občanů Jan Veleba pak v rubrice Politici voličům porovnává, jak se k německé okupaci českých zemí v roce 1939 postavil již zmíněný novinář Peroutka a jeho kolega z rozhlasu František Kocourek.
Ten při vojenské přehlídce německé branné moci na Václavském náměstí, kterou moderoval vedle nacistických pohlavárů, prokázal nesmírnou odvahu a svým vlasteneckým výrokem o „černé vráně, která se snesla nad Prahu“ podprahově povzbuzoval zničené Pražany. Naproti tomu Ferdinand Peroutka psal několik týdnů po okupaci o Hitlerovi jako „o muži, který má za pouhých 6 let své vlády tak pronikavé úspěchy, že do národní galerie slávy nemohou Němci postavit nikoho výše“.
Nicméně jak František Kocourek, tak i Ferdinand Peroutka byli vězněni v koncentračních táborech. Věznění přežil jen Peroutka. „Oba zaslouží naši úctu. Nicméně ten první projevil velkou vlasteneckou odvahu, která Ferdinandu Peroutkovi právě v této pohnuté době nakrátko chyběla,“ podotýká Veleba s tím, že přesto byl Peroutka velkým novinářem, spisovatelem a publicistou. A rovněž přítelem prezidenta Masaryka, spisovatele Karla Čapka a řady dalších předních osobností. Peroutka zemřel v emigraci v roce 1978 v New Yorku. A krátce po sametové revoluci, v roce 1991, ho prezident Václav Havel vyznamenal in memoriam Řádem T.G.M.
Po oznámení, že Zeman vyznamená Kriegela, se zvedla vlna pravdoláskařů
V této souvislosti Veleba uvádí, že před asi dvěma týdny prezident Miloš Zeman sdělil, že v den letošního 28. října vyznamená in memoriam Františka Kriegela.
„Okamžitě se zvedla vlna pravdoláskařů, která Kriegela dehonestovala za jeho komunistickou minulost,“ posteskl si Veleba a upozornil na to, že František Kriegel byl přitom jediný, kdo v roce 1968 nepodepsal Moskevský protokol, tedy souhlas s okupací Československa.
Podle Veleby Kriegel prokázal nesmírné vlastenectví a hrdinství, které nemá v naší novodobé historii obdoby. „Významný český filozof Kotík dokonce prohlásil, že často o jeho činu přemýšlel a v české historii našel pouze jedno jediné srovnání, a to Husovo ‚Neodvolám‘,“ vyzdvihuje Veleba. A připomíná, že Kriegel byl za svůj čin perzekvován, a když v roce 1979 zemřel, tak Husákův režim dokonce znemožnil uspořádání jeho pohřbu.
Kriegel do toho šel, i když neměl jistotu, že ze z Kremlu vrátí živ a zdráv
„Tento člověk, obzvlášť proto, že pocházel z komunistických řad, přesně věděl, co jeho čin přinese. Přesto do takového rizika šel, a to i přesto, že neměl jistotu, že se vrátí z Kremlu živý a zdráv,“ vyzdvihl odvážnost Kriegelova činu Veleba.
A přesto u Františka Kriegela už nyní avizované ocenění mnohým lidem, hlavně politikům, vadí. „Pokládám je za neuvěřitelné pokrytce a měřiče dvojím metrem. Anebo je to tak, že ke kritice prezidenta Miloše Zemana se hodí úplně všechno bez ohledu na obsah?“ ptá se senátor.
Závěrem připomíná, že Řád T.G.M., který prezident uděluje těm, kteří se významně zasloužili o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv, patří Františku Kriegelovi už dávno. „A ti, co teď mohutně obhajují Peroutku a očerňují Kriegela, by měli alespoň mlčet,“ uzavírá Jan Veleba své zamyšlení.
Celý text Jana Veleby je ZDE
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vam
