„Když je člověk nespokojený, snadno se s ním dá hrát,“ míní farář ze Sudet. Připomněl ‚překonanou‘ dámu, které Havel před svou smrtí děkoval

Když letos v Kadani v rámci listopadové akce „K čemu svoboda?“ v tamním kulturním domě sedm osobností vzpomínalo na období před 30 lety, vzpomněl si současný starosta, jak tehdejšího „kovaného bolševika“ rozčílilo svatořečení Anežky České. To se konalo jen pár dní před sametovou revolucí 1989 a bylo považováno za příchod svobody do země, za předzvěst pádu komunistické vlády v Československu. Pro obyvatele měla kanonizace přemyslovské princezny velký význam i proto, že se traduje legenda: „Až bude Anežka Česká svatořečena, bude v Čechách konečně dobře“. Po 22 letech na ni před smrtí myslel i Václav Havel, ve stejném roce přitom zmizela z českých bankovek.

Poutníci se letos vypravili do Říma předat papeži sochu svaté Anežky při příležitosti třiceti let od svatořečení Anežky České. Tento týden velvyslanectví České republiky při Svatém stolci na svých stránkách prozradilo, že papež František během generální audience českých poutníků slavnostně převzal dar – sochu Koruna sv. Anežky z dílny akademického sochaře Daniela Trubače, výtěžek sbírky 1,2 milionů korun pro chudé a potřebné, a také rozhodl o umístění sochy do Kaple svatých patronů Evropy, která se nachází v podzemí baziliky sv. Petra.

30 let Havla a Anežky

Václav Havel, který zemřel 18. prosince 2011, ještě pár dní před svým skonem děkoval právě této historické světici. V Kadani to nyní zmínil i severočeský římskokatolický kněz Josef Čermák. „Milá Anežko, děkujeme Ti za ochrannou ruku, kterou jsi nad námi držela. Prosím, měj ruku i nadále připravenou, třeba ji ještě budeme potřebovat,“ připomněl výrok Václava Havla, který jej tehdy napsal na kus papíru, údajně přesně 11. 11. 2011, a šlo o jeho poslední psaná slova.

Kněz Josef Čermák na listopadovém setkání v Kadani, kde se mluvilo o roce 1989 a také o Anežce České. Foto: Lucie Bartoš

Podle faráře Čermáka, který působí v severočeské Kadani, byla Anežka úžasná, světecká, krásná postava. „V době, ve které žila svůj pozemský život, ve 13. století, probíhaly války, a nakonec i v tom královském rodě panovaly velikánské rozepře. A ona měla pokoj v srdci. Přijala to, co žil František, co žila Klára – pokoj a dobro. Ona v sobě pokoj měla a dokázala ho ze sebe vyzařovat, dokázala jako člověk pokoje působit,“ přibližuje historickou osobu, která se svatořečení dočkala po více než sedmi stech letech.

„Když jsem byl požádán, abych se zúčastnil listopadového setkání v Kadani, tak hned do telefonu jsem řekl, že budu mluvit o Anežce České,“ podotkl duchovní a doplnil, že rok 1989 a třicetileté výročí jsou pro něj spojeny právě s ženou, která se ve 13. století zřekla života v bohatství, založila nemocnici Na Františku a následně špitální a rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, který je jediným původem českým řeholním řádem.

Dosáhli jsme, čeho král nedosáhl

„Hned po její smrti se objevily snahy, aby byla se svým životem vyzvednuta, opravdu jako zářící lampa. Karel IV. se o to snažil, a ten měl přeci možnosti, styky! Nevyšlo to. Prostě věci mají svůj čas. My pracujeme s tím časem chronos, ale ještě existuje čas kairos,“ řekl dále kněz Josef Čermák.

Papež Jan Pavel II. mimochodem označil rok 1989 a jeho významné události ve východní Evropě jako kairos 1989 s obrovskými politickými a společenskými událostmi a důsledky.

(Pozn. red.: V řečtině existují dva pojmy, které se týkají vnímání času – chronos a kairos. Ten první se užívá ve významu přesného určení: „kolik je hodin“. Kairos je pro neurčité časové období, které je závislé na nějakých podmínkách, například „už je čas přijít s něčím novým“, „už je čas na sklizeň ze stromů“ a podobně. Kairos je zároveň jméno boha příhodného času, příznivého okamžiku. Jde o personifikaci toho, že pro konkrétní záměr je potřeba pravé chvíle, nejpříhodnějšího okamžiku, který je potřeba „chytit za pačesy“. V mytologii byl nejmladším synem Dia.)

„Okamžikem milosti se stal právě 12. listopad 1989, kdy byla Anežka svatořečena v Římě a konečně se svým životem pozvednuta jako lampa, jako světlo. Ani jsme netušili, jak brzy to světlo budeme potřebovat,“ poznamenává a dodává, že věci najednou dostaly hodně rychlý spád. Už samotný fakt, že totalitní režim povolil více než sedmi tisícům věřících vycestovat do Vatikánu na svatořečení, chápali mnozí jako důkaz toho, že komunistický režim slábne.

„A bylo potřeba nejen něco změnit, ale – obrátit se… Kardinál Špidlík měl heslo Ex toto corde (Z celého srdce). Když mluvil o obrácení, tak říkal: Skutečné obrácení, skutečná proměna je: pořád jsem to já, ale je tam nové světlo. Je nám nabídnuto, abychom touto cestou šli. Nabrat ten směr a prohlubovat život, prohlubovat vztahy a nechat se naplňovat,“ popisuje duchovní, jak by měla vypadat cesta, nastartovaná po revoluci, ať ji lidé vnímají jako vyvolanou studenty nebo svatořečením středověké princezny-světice.

Bolševik: Zapomeňte na tu svou Anežku!

Každopádně pro komunistické soudruhy byla oslava věřící a chudobné řeholnice potupou. Vzpomínku z roku 1989 na to má například kadaňský starosta Jiří Kulhánek, tehdy učitel: „12. listopadu 1989 jsme shodou okolností měli pedagogickou radu na základní škole. Soudruh Lesný, což byl náš ředitel, velký bolševik, mimo jiné během té rady řekl: ‚Jestli si myslíte, že kvůli té Anežce se tady něco změní, tak to se sakra pletete!‘ V duchu jsem si říkal: ‚Jen počkej, to se ti jednou sečte.‘ Ale o mrtvých jen dobře,“ zmínil na setkání, kterého se účastnil společně s farářem Čermákem.

Ten připomněl, že Anežku v 89. roce svatořečil papež Jan Pavel II., který nám byl od svého zvolení v roce 1978 blízký, protože sám zažil nacistické perzekuce. „Měli jsme radost, že nám rozumí. Tím, že Anežku Přemyslovnu svatořečil, dal nám ji k úctě, je nám dána jako inspirace,“ dodal.

Umělec Marek Trizuljak k tomu před pár dny na svém blogu pod titulkem „Bůh má nádherný smysl pro humor. S komunisty vyběhla ‚jakási‘ Anežka“ napsal: „Kdo mohl být pro ‚vědecké ateisty‘ více nicotný a bezmocný než žena 700 let mrtvá, o níž se ani neví, kde má hrob? Natož osoba, která věřila v Boha, tedy dle komunistů ‚zaostalá, dávno překonaná‘. A právě ona je vyprovodila.“

Ve stejný den blogoval na téma Anežky i Dominik Duka v textu nazvaném „Važme si našich žen. Odkaz sv. Anežky České“.

Když je člověk nespokojen, snadno se s tím dá hrát…

Kněz, který si sudetský kraj vybral pro duchovní cestu z vlastní iniciativy, se ohlédl za 30 porevolučními lety s touto myšlenkou: „Žít ve vnější svobodě je vždycky náročná věc. Vnitřní svobodu jsme měli i předtím, mohl jsem konat a konal jsem. Je ale dobře, když máme i vnější svobodu, moc si toho vážím. Vidím to jako nesmírný dar. Ovšem je to věc křehká a lze to snadno zaměnit. Je to, jako když Ezau se vrátil domů z lovu, měl tam od bratra Jákoba připravené jídlo. Chtěl ho a Jákob mu řekl: Ano, ale ty mi také něco dáš, dáš mi své prvorozenství. Tak on snědl misku krmě a pro danou chvíli byl spokojen. Ale vlastně ztratil mnohem víc,“ připomněl biblický příběh.

A toto je prý nebezpečné i dneska. „Je potřeba s tím darem, který máme, velmi dobře zacházet. Vážit si ho a děkovat. Člověk je lidsky v pořádku, když děkuje. Tehdy je zdráv, i kdyby ležel v nemocnici na posteli. Jestliže je schopen vděčnosti, je lidsky v pořádku,“ je přesvědčen duchovní, který shrnul poselství Ezauova příběhu také do následující varovné věty: „Když není člověk spokojen, snadno se s ním dá hrát!“ Děkování je podle jeho mínění lék na všechny manipulace.

„Papež Jan Pavel II. kladl velký důraz na to, že být je víc než mít. To se dobře poslouchá, že? Ale žít to! A nenechat se vydírat a manipulovat. Jsem rád, že jsme se mohli ohlédnout za těmi 30 roky, ale cesta jde dopředu,“ vyslovil Josef Čermák závěrečnou myšlenku.

***

Ve stejném roce, kdy Václav Havel zemřel – a vzpomenul na Anežku Českou – přitom shodou okolností Česká národní banka z oběhu stáhla papírovou padesátikorunu, na které je vyobrazen právě portrét Anežky České.