Jak se řediteli dětského domova žije v „koronavirové době“?
Je to náročné, protože když se objeví případy Covidu-19 mezi učiteli nebo dětmi, tak běžné školy se zavřou, ale dětský domov zavřít nelze.
Když nastala krize na jaře, byli jsme pochopitelně všichni trochu vystrašení a doufali, že nikdo nepřijde nakažený, abychom takovou situaci nemuseli řešit. Zaplaťpánbůh to dopadlo dobře - možná právě i díky uzavření škol, díky čemuž byly děti izolované.
Také jsme si přáli, aby neonemocněli ani vychovatelé. Když byly školy uzavřené, nemohli přicházet od jedné hodiny jako obvykle, ale už od devíti, protože bylo nutné se o chlapce a dívky postarat již od rána - místo školského zařízení. Kdyby jeden či dva vychovatelé onemocněli, zhroutil by se nám systém služeb jako domino.
Co se týče aktuálního období, tak očekávám, že takovou situaci budeme brzy řešit, protože ve Šluknovském výběžku počet nemocných stoupá a do škol se zatím chodí… Ale připravení jsme, máme v záloze krizový plán a věřím, že vše zvládneme.
Ředitel Dětského domova v Lipové u Šluknova (nar. 8. 10. 1979), kandidát do Senátu
Žil v Dolní Poustevně, Varnsdorfu a Rumburku, kde pobývá dodnes.
Pracoval jako učitel a vychovatel ve Výchovném ústavu pro děti a mládež v Jiříkově, následně ve Varnsdorfu jako učitel na Speciální základní škole.
Od roku 2009 je ředitelem Dětského domova v Lipové u Šluknova. Zaměřuje se na etopedii. Ve speciální pedagogice a školském managementu se stále vzdělává.
Ve volném čase se věnuje rybaření a hudbě (v mládí vyhrál v soutěži Do-re-mi).
Politicky bezpartijní od 2019, byl členem ČSSD a s částí „zemanovců“ přešel do SPOZ. Kandiduje do Senátu jako nestraník za SPD. Je radním v Rumburku.
www.leosmoravec.cz
Infobox
PhDr. Mgr. Leoš Moravec, MSc.
Já jsem spíše čekal, že během prázdnin na centrální úrovni vznikne nějaký jasný plán, jak postupovat. Chápu, že na jaře šlo o novou věc a nikdo nevěděl, co a jak bude dál. Ale předpokládal jsem, že místo ježdění některých politiků do ciziny k moři si vládní představitelé sednou a ten krizový plán pro očekávané situace vytvoří.
Vím, že ministr školství Plaga cosi napsal, ale pro dětské domovy se toho příliš použít nedá, takže každý si to bude řešit víceméně individuálně. Primární je každopádně se postarat o děti.
Neříkám, že nejde o stresující období, a jsem trochu skeptik – myslím, že to jen tak neskončí.
Máte nyní, když jsou roušky pro školáky povinné po celou dobu vyučování, problém se zajišťováním těchto materiálních věcí v dostatečném množství?
V současné době problém není. Horší to bylo na jaře. A v tomto směru musím pochválit Ústecký kraj jako zřizovatele, který se v rámci možností snažil. Tehdy nebyly roušky a dezinfekce na trhu, a oni se nás snažili jimi zabezpečit. Teď už nemám problém, objednával jsem teď roušky po 2,80 Kč.
Když si na vás s krizovým plánem nevzpomněli politici, vzpomněla si na vás na jaře veřejnost? Hodně se pomáhalo seniorům, ale mysleli sponzoři i na dětské domovy?
Spousta nadací a sponzorů se nám ozvala - pomáhal nám například i triatlonista Tomáš Slavata.
(Sportovec Tomáš Slavata zažil i život na ulici. Sport mu dal motivaci – věnuje se terénnímu triatlonu Xterra, pravidelně se účastní závodů Ironman, Winterman a Moraviaman triatlon. Ve 21 letech dokonce získal do péče své dva synovce, kteří se ocitli v dětském domově. Od roku 2014, má také v péči i Dominika z dětského domova Vysoká Pec a Štěpána ze sociálně slabé rodiny. Pozn. red.)
A také řada dalších občanů z regionu, kteří pro nás šili roušky. Solidarita byla veliká.
Bojíte se přechodu na distanční výuku?
Máme z ní docela obavy. Dle mého názoru nejde úplně o systémové řešení. Jako ředitel se takového momentu obávám proto, že nemám personální kapacity. Vychovatelům hrozí spousta přesčasových hodin a je to náročnější. A především – každá škola si řeší vše individuálně. Nyní například požadují, aby každé dítě mělo k dispozici alespoň tablet, mobilní telefon, což nejsme schopni u všech zajistit.
Na jaře jsme distanční výuku zvládali s vypětím sil, i já sám jsem chodil do služeb skoro každý druhý den.
Teď se navíc připravujete na volby jako senátní kandidát. Ani to asi neprobíhá tak, jako v dobách bez koronaviru... Děláte vůbec nějakou předvolební kampaň?
Kampaň mám skromnou. A je to opravdu jiné, protože dříve jsme se zaměřovali zejména na kontaktní kampaň, ale v těchto dnech je vidět, že lidé jsou vystrašení, chodí v rouškách rychle do obchodu z obchodu a hned domů. Proto informační kampaň probíhá spíše na sociálních sítích, něco málo v novinách. Není tedy nijak masivní, nějaké finanční prostředky poskytlo hnutí SPD. Ale myslím, že někteří lidé ve Šluknovském výběžku mě znají.
Váš život je kromě Lipové u Šluknova, kde domov sídlí, spojen s městy Varnsdorf či Rumburk, kde mimo jiné v září došlo k brutálnímu útoku, který je vyšetřován i jako čin s rasovým podtextem. Vy jste i zastupitelem města – řeší se ve Šluknovském výběžku téma „nepřizpůsobivých“ jako jeden ze stěžejních problémů regionu?
Stav deprivovaných lokalit, které jsou ale i jinde v západní Evropě, je hlavně chybou politiků. Bude trvat, než to nějakými striktními opatřeními napravíme – nelze požívat jen práv, ale mít i povinnosti. Otázka je, zda se to vůbec někdy vyřeší…
Co se týče konkrétně události v Rumburku, řešili jsme téma i na zastupitelstvu. A já doufám, že viníci budou tvrdě potrestáni.
Ozývají se hlasy po zavedení „bezdoplatkových zón“. Je to podle vás řešení, alespoň částečné, zmíněných potíží ve Šluknovském výběžku?
Částečné řešení to je a radnice se touto problematikou i zabývá. Ovšem je otázka, zda řešit město komplexně, tedy z celého Rumburku vytvořit bezdoplatkovou zónu, nebo zahrnout jen nejpalčivější lokality. Já tvrdím, že by se věc měla řešit úplně regionálně, komplexně. Už v minulosti jsem zmiňoval, že nepřizpůsobiví občané se pak začnou „přelévat“ mezi obcemi a ta, která zůstane jako poslední, na tom bude nejhůř. Sám přitom stále ještě zvažuji, zda se v rámci města přiklonit k vymezení vybraných míst, nebo celé obce…
Pokud by se bezdoplatkovou zónou stalo celé město, měla by však, i legislativně, existovat podmínka, že kompetentní pracovníci budou moci přihlédnout k výjimečným případům potřebných, jako jsou například osamělé důchodkyně nebo samoživitelky. Na takové pojistce bych trval. Pak by to mohlo klidně platit pro celou republiku.
V takovém případě by se musel změnit zákon a mám pocit, že tímto směrem se i vyvíjejí legislativní snahy SPD. A opět jsme u povinností těchto lidí – aby se chovali slušně, řádně a neopakovaly se události jako nyní v Rumburku. Není možné si myslet, že se jim nic nestane, že si mohou dělat, co chtějí.
Musejí posílat děti do školy, nedělat „brajgl“. Samozřejmě na ulici je vyhodit nikdo nemůže – oni koneckonců vědí, že mají děti jako „rukojmí“. Takže musí existovat holobyty, ubytovny, prostupnost v bydlení, musí vše prostě navazovat. Ale každopádně vždy musí být „něco za něco“. Nezavírat oči.
Je to o změně legislativy, a to tu mělo být dávno.
Leoš Moravec s jedním ze svých svěřenců. Dětský domov považuje za druhou rodinu. V dětském domově mimochodem pracovala i jeho matka, často ji už jako dítě doprovázel.
Povinnosti, něco za něco – to jsou hesla opravdu velmi podobná tomu, co hlásá SPD, za kterou kandidujete do Senátu, byť nejste členem tohoto hnutí. V minulosti jste prošel kandidátkami za ČSSD nebo SPO-Zemanovce… Kandidujete cíleně za SPD? Proč?
Co podle Vás nejvíc pomáhá proti koronaviru?Anketa
Následně mě oslovila SPD a přiznám se, že jsem kandidaturu zvažoval dva až tři měsíce. A dokonce nebyli se svou nabídkou jediní. Váhal jsem i proto, že jako ředitel institucionální péče to budu od některých spoluobčanů možná „schytávat“. A samozřejmě se pár takových, zejména z takzvaného demobloku, ozývá.
Tak ale kdo je připraven, není překvapen…
Není to tak hrozné. Čekal jsem to horší… Snažím se všem vysvětlit, že nejsem xenofob. Dokonce moje prababička byla Romka. Celý život pracuji v dětském domově s dětmi i romskými. Také ve výchovném ústavu jsem s nimi pracoval.
Obvinění z rasismu mi připadají jako paradox u SPD už proto, že samotný předseda Okamura je asijský typ, odlišuje se od majority. Tvrdit zrovna o něm, že je rasista, když se sám s diskriminací potýkal a potýká celý život, mi připadá celkem laciné.
Já nejsem přímo členem SPD a zatím o tom ani neuvažuji. Ale kdybych se s programem neztotožňoval, tak bych za subjekt nekandidoval. V současné době neplánuji se stát členem jakékoli politické strany.
Rodina a dětské domovy – jak se toto promítá v programu SPD?
Program SPD prakticky má rodinu na prvním místě. Návaznost na dětské domovy je zřejmá v tom, že je potřeba samozřejmě dělat vše pro to, aby děti v dětských domovech nekončily, a zůstávaly ve svých biologických rodinách. Celý program každopádně směřuje k již zmíněnému – k povinnostem. Aby k potížím a vzniku „problémových rodin“ ani nemuselo docházet.
Největší problémy jsou v oblasti drog, gamblerství, alkoholismu.
Psali jsme:
Velký omyl veřejnosti je, že dětské domovy jsou plné opuštěných dětí bez rodičů… Ale ono je to tak, že všechny ty děti mají rodiče, ale dysfunkční, že ano?
Někteří lidé si to myslí, ale my v dětském domově nemáme sirotky. Například že by rodiče měli havárii a neměl by se kdo postarat o pozůstalé ratolesti. V dětském domově končí děti především z nefunkčních rodin. Kdyby se těmto lidem podmínky zpřísnily a rodiny se musely držet povinností, i mírným nátlakem se začlenit do majority, pak by dětské domovy byly poloprázdné.
A jsme zas u té legislativy, která by se měla změnit, ale dvacet let se nic pořádného neděje.
Samozřejmě těch dětí nám může být líto, nikdo si nepřejeme takový osud. My se ale snažíme jim život opravdu zpříjemnit. Dětské domovy jsou dnes rodinného typu. Cílem není litovat děti, ale připravit je do samostatného života, aby měly jiný osud než jejich rodiče. V devadesáti procentech se nám to daří.
Něco jiného je, pokud se po opuštění domova vrátí zpátky do patologické rodiny. S tím už nic neuděláme. Návrat zpět do problémové rodiny může znamenat pád na dno.
Napadá mě, jestli tedy opravdu výchova a dobrý mentor – ať je to rodič, vychovatel, učitel – má na dítě větší vliv než geny, než biologičtí rodiče?
To je otázka do pranice. Já tvrdím, že geny vliv mají, ale dají se potlačit. Nelze na geny vše špatné svádět, to by bylo moc laciné. Genetika má své opodstatnění, ale člověk se vychovává prostředím, lidmi, okolím kolem sebe.
Tady vědí, že si musejí uklidit, chodit do školy. Vědí, že je něco za něco a že je pak vše v pohodě. Když se nebudou chovat dobře, tak ztratí nějakou výhodu, nebo přijde sankce. Spíše se snažíme pracovat s pozitivní motivací, ale určitě v tomhle, v povinnostech je ten „zakopaný pes“. Protože v patologických rodinách děti většinou chodit do školy nemusí, učí se, že jednou budou brát dávky a podobně. Jsou tedy vychovávány v prostředí, že si můžou dělat, co chtějí a jak chtějí.
Pokud se v rodině dějí takové věci a nedejbože se užívají drogy – pervitin, což se teď velmi rozšířilo v Ústeckém kraji, pak je pro dítě lepší, pokud se dostane ke slušným příbuzným, k pěstounům – ale těch je málo, a poslední možnou variantou je dětský domov. Ale lidé o dětských domovech mají zkreslené představy.
Jistě, dneska už to nejsou „sirotčince“. Dneska už v dětských domovech slyším i to, že jim nevadí, že nepůjdou na svátky k rodičům, protože v domově jsou Vánoce krásné a líbí se jim tady…
Občas slýchám, že jestli se nic neudělá s neutěšenou situací samoživitelek, s nevymahatelností výživného, tak ty matky budou nuceny odkládat své děti do dětských domovů. Máte z něčeho takového obavy v naší republice? Může se stát, že nám nebudou dětské domovy stačit, protože stát se neumí postarat o bydlení a vymahatelnost práv pro zranitelnou skupinu obyvatel?
Pokud by k tomu došlo, tak to by bylo hrozné. Nedokážu si vůbec představit, že matka, která má zájem vychovávat dítě, chová se slušně a dodržuje pravidla, by se kvůli finančním prostředkům musela „vzdát“ dítěte...To bych vnímal velmi negativně.
Stát by se měl o tuto skupinu postarat, a to na úkor těch, kteří parazitují na dávkách, pobírají je horem dolem, dělají nepořádek, nedodržují pravidla, nechodí do práce, ubližují druhým a rvou se na náměstí v Rumburku….
Jsou dneska složité odchody z dětského domova? Co pak tyto děti čeká?
Stejně jako je to pro nás těžké, když odcházíme od rodičů, je to složité i pro ně. Ale pro ně o to víc, že při tom zakopávání se nemají o koho obrátit. Neexistuje žádné „mami, pošli, došly“. Rodiče jim v začátcích nepomáhají. My jim určitě nesbalíme kufr a ahoj, měj se… Nikdo je nevyhodí před dětský domov, ať se s nimi stane, co chce.
Pracujeme s dětmi i po odchodu. Zajistíme například nějaké bydlení nebo dům na půl cesty. Dostanou balíček od nadace za dvacet tisíc korun, kde mají žehličku, žehlicí prkno, ložní povlečení a další věci do domácnosti. Od nás pak také dostanou třeba dvacet tisíc, takže materiální zajištění mají větší, než měli mnozí z nás. Něco mají třeba našetřené.
Někdy se stává, v jednotkách případů, že s těmi penězi jako první navštíví svou původní rodinu, a to nekončí dobře. Vesměs nám ale dělají radost, dodělají si vzdělání – jsou mezi nimi středoškoláci i vysokoškoláci. Přijedou se pak podívat i se svými dětmi a povídají nám své příběhy.
Ale co by se mělo zlepšit? V době, kdy jsou u nás, je kolem nich velká pozornost ze strany dárců, sponzorů, někdo jim zaplatí moře, dárky a podobně. A když odejdou, tak najednou nic. Už jsem proto řešil s jednou nadací v Praze, aby třeba zkusili vytvořit nějaký dům na půl cesty, protože nejvíc ty děti potřebují pomoct, když z dětského domova odejdou.
Nejhorší je, když se musí vrátit zpět do patologické rodiny – to vždycky skončí špatně.
Jsou to témata, která můžete nastolovat i v Senátu. Co té horní parlamentní komoře chcete vlastně dát, čím se zabývat?
Jeden z důvodů, proč jsem kandidaturu do Senátu zprvu odmítal, byl, že jsem jej vnímal jako zbytečnou instituci. Měl jsem s ním velký problém. Dlouhodobě mi připadá druhá parlamentní komora zbytečná, stojí 650 milionů korun ročně. Nevnímám dnes Senát jako pojistku, ale spíš jako brzdu Poslanecké sněmovny. Jako pojistka se projevil velmi málo. Třeba v případě církevních restitucí, které Senát vrátil zpět, ale vládní většina si to své stejně přehlasovala…
Dostatečné pojistky máme – prezidenta, Ústavní soud, Nejvyšší kontrolní úřad. K Senátu jako celku jsem skeptický. Ale pokud chci něco změnit, musím kandidovat. Takže pokud uspěji, budu v horní komoře Parlamentu ČR jakýmsi „trojským koněm“. Klidně bych i hledal spojence k rozpuštění dnešního Senátu, jako k tomu dospělo Švédsko.
Koneckonců některé strany, i poměrně velké, mají se Senátem problém: komunisté, SPD, hnutí ANO, část sociální demokracie.
Ale samozřejmě, kromě toho bych v Senátu řádně pracoval, a to zejména v sociální oblasti a školství. Jsem doktor speciální pedagogiky a celý život se pohybuji v ústavní péči. Působil jsem například ve Výchovném ústavu v Jiříkově, učil jsem ve speciální škole. S problémovou mládeží mám mnoho zkušeností. V tomto směru bych rád přidal ruku k dílu.
Nemáte pocit, že senátoři jsou spíše regionálně důležité osobnosti, které mohou do Prahy přenést podněty a zkušenosti ze svých regionů?
A co se týká konkrétních činů – oni nesedí na ministerstvech, nesedí na kraji, neurčují, kde se postaví silnice, domov důchodců nebo škola. Senátor prakticky může fungovat jako na pozici ombudsmana, který upozorňuje, kontaktuje... Spíše je, dle zkušeností ze svého regionu, vnímám jako reprezentativní osobnost.
Předtím jsem zmínila slovo sirotčinec – jak jste například vnímal kauzu sirotků ze Sýrie? Či obecně migrace. Jsou to témata, která se vás dotýkají, a máte na ně jasný názor?
Jsem zastáncem postoje, že by se jim mělo pomáhat v místě jejich rodiště. Mentalita migrantů z afrických zemí je těžko slučitelná s mentalitou Evropanů.
Někdo říká, že Okamura „straší“ a že přece nevidíme v České republice davy migrantů. To je pravda. Pokud nejedu do Teplic… Ale mám známé a příbuzné v západní Evropě, třeba v Kolíně nad Rýnem, i v Paříži, a tam opravdu tento problém eskaluje. Měli bychom na něj být připraveni, protože už dnes Evropská unie tlačí na přerozdělování. Chápu, že migrace nemůže stát na bedrech západní Evropy, ale ona si tuto nesnáz způsobila sama, když příjem uprchlíků protlačila. Visegrádská čtyřka se právem brání.
Takže jako budoucí problém imigraci vidím. Měli bychom být ve střehu a říci jasné „ne“. A migrujícím lidem by se mělo pomáhat tam, odkud pocházejí.
Je také zapotřebí rozlišovat imigranty, kteří řádně prošli azylovým řízením, a ilegální přistěhovalce. Ne, že nám tu pak běhají uprchlíci bez občanky a bez pasu, je jim čtyřicet a tvrdí, že je jim šestnáct.
Vybavuji si, že dříve byl zájem o české děti do zahraničních adopcí, včetně romských. Stále se to objevuje?
Ne, za dobu 12 let, co jsem ředitelem, jsme řešili jen jeden takový případ. Zvykem to není.
Dá se říci, v jakém věku se k vám děti nejčastěji dostávají?
Trochu se to oproti minulosti změnilo. Dříve přicházely spíše starší děti. Dnes tvoří obsazenost domova spíše mladší děti – školkoví caparti, první a druhá třída. Dokonce jsme museli zrušit i cvičný byt, kde jsme měli osmnáctileté, kteří si tam sami vařili, hospodařili s penězi. Neměli jsme cílovou skupinu této starší mládeže.
Znamená to, že se na problémy v rodinách přichází dříve, a zároveň tedy máte šanci výchovu těchto dětí dříve podchytit a zvrátit k lepšímu?
To určitě. Je to dobře. Často jde o vícečetné sourozenecké skupiny, klidně tři až pět dětí.
Otázka je, jestli za tím raným věkem příchozích dětí stojí to, že se na problémy přijde dřív, nebo že problémy eskalují, gradují. Politici a některá média před tím zavírají oči.
A ano, pozitivní je, že se s nimi dá pracovat v brzkém věku. Když vám do dětského domova nebo výchovného ústavu přijde 17letý mladík, s ním už se dá těžko pracovat, když v osmnácti odejde.
Jsou kapacity dětských domovů dostačující?
Je to i tím, že se nedostává pěstounů. Obdivuju je, není to lehké – už se nám stalo několikrát, že nám dítě pěstouni vrátili, protože je nezvládali.
Nezměnila se situace ani zavedením dočasných profesionálních pěstounů, kteří jsou placeni státem na plný úvazek?
Dočasní pěstouni se týkají spíše nejmenších dětí, batolat. Tam se to mohlo projevit ve snížení počtu dětí v kojeneckých ústavech. Navíc jde jen o krátkodobé řešení, mohou mít u sebe dítě maximálně rok.
V rádiu se vás ptali, jestli když vyhrajete volby, budete se „věnovat Senátu naplno“…
Dětský domov bych nikdy neopustil. Je to jako moje druhá rodina. Vím, že spousta primátorů či ředitelů je zároveň v Senátu, jde to.
Já například vykonávám i člena dozorčí rady Krajské zdravotní, také je to náročné. Ale je pravda, že zatím nemám děti, věnuju se všemu naplno. Kdybych uspěl, některých věcí bych se určitě vzdal, ale dětský domov bych neopustil – je na prvním místě.
I kdyby mi někdo dal vybrat, že okamžitě zvítězím, ale musel bych se vzdát práce v dětském domově a věnovat se Senátu naplno, tak to ne. To bych ani nekandidoval.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
