Nejprve k faktům, stojí v Kynclově textu: Lidové noviny a redakce serveru Lidovky uspořádala dne 14. 8. 2018 panelovou diskuzi na téma česko-ruské vztahy. Diskuzi moderoval Tomáš Málek, jako expert na Rusko zde vystoupila novinářka Petra Procházková, jako expert na historii historik Vojenského historického ústavu PhDr. Jaroslav Láník a nakonec slečna Šárka Kabátová, redaktorka Lidovek a autorka projektu „Bylo jim osmnáct“. Tento projekt měl údajně zdokumentovat zážitky lidí, kteří v srpnu 1968 dosáhli 18 let. Výsledek projektu – sestřih výpovědí pěti protagonistů byl promítán v úvodu zmíněné akce a je dlouhodobě prezentován na titulní straně serveru Lidovky.cz.
Fotogalerie: - Srp, kladivo a koš
„Špatným byl především výběr diskutujících. Novinářka Petra Procházková, vystupující zde jako „expert na Rusko“, se do širšího povědomí české veřejnosti dostala především kritickými výroky na adresu možnosti obecného referenda. Ve vztahu k Rusku je třeba zmínit její jednostranný pohled, determinovaný pobytem v této zemi v období divokých devadesátých let. Tehdy se Petra Procházková zřejmě přespříliš stýkala s mixem liberálních politiků a zlodějů, kterým se v jelcinovském období podařilo rozkrást a rozvrátit téměř celou ruskou ekonomiku a společnost. Proto jsou Jelcin a jeho souputníci považováni většinou ruské společnosti za symbol zla. Petra Procházková je naopak považuje za „přemýšlivé lidi“, kteří museli ruskou politiku opustit po příchodu Vladimira Putina. Dívá se tedy na Rusko stejným pohledem jako příslovečná liberální (a prozatím nepříliš početná) „moskevská kavárna“, což jí brání pochopit nejen opravdové myšlení ruských lidí, ale i jejich pohled na události roku 1968, historii Sovětského svazu a současnost Ruska. Stejně jako obyvatele České republiky, jež Petra Procházková považuje za „nevzdělance, tupce, ignoranty s fašistickými sklony a manipulovatelné mozkové trosky“, nešetří ani Rusy. Podle Procházkové Rusové nechápou, jak nám, Čechům, v roce 1968 ublížili, z (jí) nepochopitelných důvodů se odmítají omluvit, dokonce se raději o pražském jaru vůbec nebaví stejně jako o dalších problematických aspektech své minulosti. Za hodný pozornosti považuje Petra Procházková fakt, že Rusové, dokonce i ti, kteří žijí v Praze, volili za prezidenta Vladimira Putina a nemluví česky. Zhruba o tyto myšlenky obohatila paní Procházková přítomné posluchače.
Zklamáním byl pan PhDr. Jaroslav Láník vystupující v panelu jako expert na historické otázky. Pan Láník ohledně srpnových událostí bohužel neřekl téměř nic kromě obecně známých tezí. Přitom vojenské hledisko a konsekvence operace „Dunaj“ jsou nesmírně zajímavé a zajisté by si zasloužily širšího historického bádání. Nebyl schopen odpovědět dokonce ani na tak banální dotazy z publika, jako odkud se objevil výraz „socialismus s lidskou tváří“, či ohledně vojensko-politické situace mezi USA a SSSR v roce 1968 a širších příčin sovětské invaze do ČSSR. Nepochybuji, že pan doktor Láník je erudovaný historik. Na diskuzi však přišel zjevně nepřipraven, nebo rok 1968 není „jeho obor“, nebo prostě nebyl ve své kůži, což se, samozřejmě, může stát každému.
Fotogalerie: - Okupace není mír
Konečně třetím diskutujícím byla slečna Šárka Kabátová, autorka zmíněného projektu Bylo jim 18. Šárka Kabátová je představitelkou nové vlny české žurnalistiky. O tom vypovídají i témata, kterými se doposud zabývala. Především je to časosběrný dokument Samuel, líčící šťastný příběh dospívající dívky, která řešila, zda se stát chlapcem. Dále se Šárka Kabátová zabývala například příběhem kostelnice, jež byla čtyřikrát znásilněna farářem, či problematikou boje homosexuálů za právo uzavřít manželství . „Je vidět, že Šárka Kabátová se může těšit označení ‚aktivistická a pokroková žurnalistka‘,“ popisuje Marek Kyncl.
Podle Kyncla se v duchu pokrokovosti a aktivismu nese i celý dokument Bylo jim 18. Každý z pětice jeho protagonistů byl sovětskou okupací postižen jiným způsobem. Tak například sympatizantka hnutí hippies a spoluautorka knih o léčivých bylinkách Ludmila Černá se v dokumentu svěřuje, jak „uviděla smrt, když pohlédla do očí sovětského vojáka“. „Rusům už nikdy nebudu věřit,“ říká Ludmila Černá. Jiná protagonistka, spisovatelka a herečka Irena Fuchsová se svěřuje, že do srpna 1968 drhla prkna v divadle, kde pracovala, jako uklízečka, později sice již na těchto prknech hrála, nicméně v důsledku ruské invaze byla „zapouzdřena“. Irena Fuchsová v den invaze viděla naposledy svého milence Láďu. Byla do něj zamilovaná. Jenže on zmizel do Prahy. Tím jejich vztah skončil. Když se po nějaké době vrátil, už jim to neklapalo. Rusy proto nemá ráda. Nazývá je „ty kurvy ruský“. Umělkyni Evě Heřmanské vadilo, že v důsledku invaze nemohla studovat ve Francii a musela se spokojit pouze s pražskou UMPRUM. Přiznává se, že její postoj k Rusku je velmi špatný, a nesouhlasí s tím, že někteří lidé vzpomínají na sociální jistoty socialismu. „Tak dobře, jako se máme dnes, jsme se totiž nikdy neměli,“ dodává umělkyně věnující se modernímu abstraktnímu umění. Ze své nelásky k Rusům se v dokumentu vyznává i pan Jaroslav Jirsa pocházející z antikomunistické rodiny. Když se pan Jirsa setkal s ruskými tanky a uviděl kulomet, vrhl se na zem a „byl podělaný až za ušima“, jak sám přiznává. „Moji rodiče neměli rádi Němce a já nemám rád Rusáky,“ říká v dokumentu pan Jirsa pohnutým hlasem.
Celkový kontext dokumentu ukazuje Čechy jako naivní plačky, ukřivděné a nepochopené. Nenese aspekty ani výchovné, ani státotvorné. Spíše má podobu tryzny, ve které se tak trochu zjevuje déjà vu čtyřikrát znásilněné kostelnice či prvky společenského nepochopení a lítosti, kterou Šárka Kabátová mimo vyzdvihuje ve shora zmíněném pořadu o homosexuálech. Dokument je zmařenou příležitostí, přestože zvolené téma bylo nepochybně zajímavé. Bylo ovšem zapotřebí dát slovo opravdovým hrdinům – tedy osobnostem, které byly schopny obětovat svou kariéru principiálnímu postoji (a nebylo jich málo), nebo těm, kteří s invazí souhlasili, a naopak odsuzovali události pražského jara. Na otázku, proč nedala slovo komunistům, autorka odpověděla, že by to považovala za nemístné. Je to pozoruhodný postoj, pokud uvážíme, že členové KSČ představovali v té době okolo 25 procent pracujícího obyvatelstva a jejich postoj by celému dokumentu dodal nejen jiskru a nezbytnou dávku kontroverze, ale i vyváženost a dokumentaristickou hodnotu.
„Pokud bylo záměrem autorky vytvořit propagační materiál, pak je otázka, co vlastně dokument propagoval. Kromě šíření nenávisti k Rusku jsem v něm našel takový obraz českého obyvatelstva, za který bych se musel stydět, pokud bych nevěděl, že je lživý a zavádějící. Bohužel, akce Lidových novin až příliš odpovídala celkovému společenskému diskursu, jenž v současné době probíhá v české společnosti, která slaví stoleté výročí svého samostatného státu. Události roku 1968 stejně jako události roku 1939 by pro nás měly být poučením v tom smyslu, že pokud chceme být samostatným státem, musíme se o svou samostatnost zasloužit. V roce 1939 se naše armáda vzdala bez boje. V roce 1968 nebyl vydán ani mobilizační rozkaz, i když ze všech příznaků (např. koncentrace vojsk na hranicích) bylo jasné, že v nejbližších dnech dojde k invazi. V současnosti jsme armádu pro jistotu trestuhodným způsobem zredukovali a zcela podřídili částečně Němcům a částečně štábu NATO, které slouží všemu jinému než obraně naší vlasti. Pouze donekonečna vyzdvihujeme a připomínáme upálení Jana Palacha, snad proto, aby bylo více nihilismu a sebevražd u mladých lidí,“ myslí si Marek Kyncl.
Pokud v budoucnu dojde k potřebě obrany naší vlasti, opět se zmůžeme maximálně na karafiáty, kterými budeme tzv. bojovat proti tankům a budeme se utěšovat pohádkami o morálním vítězství. Redaktoři Lidovek a Lidových novin by se měli zamyslet nad tím, k čemu se akcemi a projekty podobného typu propůjčují. „Vždyť paní Procházková i slečna Kabátová jsou nepochybně velmi šarmantní, vzdělané a inteligentní ženy, jež by mohly své schopnosti využít jiným, našemu národu prospěšnějším způsobem,“ uzavírá Kyncl.
Kdo je Marek Kyncl? Doktor práv (Právnická fakulta UK v Praze), který v České republice do roku 2006 působil jako advokát. Od roku 2007 žije v Rusku, kam přijel za prací (tehdy generální ředitel akciové společnosti Port Perm). Od roku 2014 se věnuje podnikání, zabývá se obchodní činností a poradenstvím. Je členem organizace „Podnikatelské Rusko“, bez politické příslušnosti. Má ruskou ženu „a společně máme dvě děti, které jsou hrdé na obě své vlasti: Čechy a Rusko“.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Barbora Richterová
