Kolem dvou tisíc studentů se v pátek 15. listopadu sešlo na Mírovém náměstí v Kadani, aby z vlastních těl a deštníků vytvořili letopočty 1939 a 1989. Za znění písně Modlitba pro Martu tak upozornili na zásadní mezníky novodobé české historie, které si připomínáme jako Mezinárodní den studentstva a Den boje za svobodu.
Bavoráci si z nás dělaj srandu, vyslechl si Havel
Večer předtím se v kulturním domě tohoto příhraničního města na Chomutovsku konala pod názvem „K čemu svoboda?“ beseda se sedmi hosty, kteří barvitě vzpomínali nejen na sametový převrat, ale i předrevoluční období.
Ještě předtím zhlédli část dokumentu s Václavem Havlem, když dorazil 12. února 1990 do Kadaně. Filmový snímek objevil lékař Jan Voráč před deseti lety během stěhování. „Kadaň, která vypadala, jako by se přes ni právě přehnala fronta – náměstí plné pobořených domů,“ okomentovala záběry pedagožka Marcela Svejkovská, která spolu s gymnaziální kolegyní Veronikou Kupkovou stojí za zorganizováním akce.
„První zastávky se uskutečnily na Nechranicích, potom se jelo do Tušimic, menší vesničky Libědice, kde stály zchátralé, opuštěné baráky. To všechno chtěl prezident vidět,“ vzpomínal Jan Voráč a dodal: „Pak se jelo do Kadaně, kde měl větší zastávku včetně nějaké svačiny…“
Fotogalerie: - Kadaň a rok 1989
„Je to 30 let, takže vzpomínky už také mají své díry. Nicméně setkání s panem prezidentem se nedá zapomenout. Odpovídal na všechny otázky a bylo hezké, že své proslovy si vlastně nijak nepřipravoval,“ popsal autor snímku své dojmy a nechal dále mluvit video, na němž právě poslanec Michal Malý vysvětloval prezidentovi: „Bavoráci si z nás dělaj dneska doslova srandu. Kadaň je historicky německé město. Jezděj se sem – soboty, neděle – dívat, plné autokary, prostě jak se to tady rozpadá. Potřebujeme dokázat, že jsme šikovní lidé, že jsme schopni to dát do pořádku. Prostředky, které bychom do toho vložili, se vrátí zpátky... Aby město získalo statut, jaký mělo v historii a bylo schopné si na sebe vydělávat.“
Z hlediště kadaňského Orfea se ozývaly komentáře, jak lidé na videu poznávali Karla Mrázka, Miroslava Ouzkého a další tehdejší – a často i dnešní – osobnosti Kadaně. „Ta příroda už není vůbec schopna vlastní regenerace,“ zaznívá nářek, který byl v té době slyšet v celých severních Čechách.
„Děje se něco pozoruhodného“
S pokorou a moudrostí na rok 1989 vzpomínal kadaňský farář Josef Čermák, který pochází z Jihlavy, na severu studoval a posléze si tento kraj na vlastní žádost vybral pro svou kněžskou službu; tehdy už byl knězem dvanáctý rok, avšak v brněnské diecézi – pobýval na Znojemsku v pohraničí, kde měl na starosti tři farnosti. „Měl jsem 17. listopadu odpoledne vyučování náboženství s dětmi ve škole, to bylo velmi zajímavé.
Petr Pazdera Payne, evangelický farář a spisovatel, působil v Kadani, nyní na Vysočině
Josef Čermák, římskokatolický farář v Kadani
Jiří Kulhánek, starosta Kadaně (ODS)
Petr Hlaváček, historik z Kadaně
Jaroslav a Věra Stejných, restauratéři a bývalí kasteláni na Jezeří
David Vereš, emigrant pocházející z Doupovska, překladatel
Infobox
Pamětníci v Kadani
V pátek 17. listopadu 1989 neměla většina obyvatel periferie o pražských událostech ještě ani ponětí. Prožívali běžný den v zaměstnání, jak vyplývá i z výpovědí kadaňských hostů. Až na jednoho z nich – Petra Pazderu Payna, který se účastnil přímo pražského dění na Národní třídě.
V Kadani jako evangelický farář nastoupil 1. září 1989, takže tam zažil ještě kousek socialismu, pak další dva nebo tři roky. Předtím pracoval v Praze jako topič a také působil pro Petra Uhla a Východoevropskou informační agenturu, odkud má prý mnoho pikantních historek.
„17. listopadu jsem byl na Národní, ale pojem ‚17. listopad‘ mám spojen vskutku s Kadaní. Když jsem sem dnes přijížděl od Žatce, tak jsem si to i vybavil, protože jsem tenkrát 19. 11. přijížděl do Kadaně, kde jsem měl povinnosti. Jednak fara nebyla moc pohostinná, když jsem sem nastoupil na podzim. Nebyla skoro obyvatelná, takže jsem často pobýval v Praze. Ale jezdil jsem tam i proto, abych se účastnil demonstrací, to jsme opravdu prožívali,“ zdůrazňuje.
Jestli půjde na protest 17. listopadu, si ale nebyl jist, protože se jednalo o demonstraci organizovanou SSM (Socialistický svaz mládeže). Když jsem pak viděl cedule s razantními nápisy a slyšel ty projevy, tak mi bylo jasné, že se děje něco pozoruhodného,“ shrnul. „Petr byl mimochodem jediný signatář Charty 77 působící v Kadani,“ doplnil jeho slova kadaňský historik Petr Hlaváček.
„Taková zpolitizovaná generace“
„Pro mě to byl šedivý komunistický den jako každý jiný, to prostě zapomenete. Až s těmi dalšími událostmi si začnete uvědomovat, že se v Praze něco stalo. My jsme ještě navíc žili na samotě na zámku Jezeří, takže jsme byli izolovaní. Akorát si vybavuji, že jsme si pak volali s Pražákama a nějak nám divně šuměl telefon. A pak se to už začlo všechno lámat,“ připojil svou vzpomínku Jaroslav Stejný, který jako kastelán působil později i na Červeném hrádku. „Paní Stejná na tom bude asi stejně,“ předal se smíchem slovo své manželce, která také pár vět doplnila: „Byla jsem na mateřské dovolené, syn měl tři měsíce. Sledovali jsme to vše jen z televize, v níž jsme většinou měli jen takové zrnění, a po telefonech. Pak jsme teprve vše začli zjišťovat po známých z Mostu, Litvínova, z Prahy.“
Bujné vzpomínky má historik Petr Hlaváček. Studoval právě druhý ročník gymnázia v Kadani. „Byl pátek, přišel jsem domů a určitě jsem se snažil, abych se neučil. Vůbec jsme nevěděli, že se v Praze něco děje, byť si pamatuji, že otec cosi zaslechl na Svobodné Evropě. Odebírali jsme Svobodné Slovo, to byl tenkrát docela důležitý informační kanál. Neměli jsme ani telefon doma – ani tu pevnou linku, což je dneska už fenomén, který zaniká. Nebylo jednoduché ji získat,“ podotýká směrem k mladým návštěvníkům.
Ve Svobodném Slově 18. listopadu prý vyšla jen malá noticka, že byla demonstrace a něco se stalo. „Zásadnější informace zazněla pro mě v pondělí, když jsem šel do školy. Vytáhl jsem si Svobodné Slovo ze schránky u nás v paneláku, už tam byla fotka a větší článek a dal jsem to u nás ve třídě na nástěnku. Myslel jsem si, že se to má vědět a má se o tom mluvit,“ vypráví a dodává k tomu: My jsme byli už taková zpolitizovaná generace. Bavili jsme se o socialismu s lidskou tváří. Bohouš Koudela podepsal Několik vět a hrozily mu různé věci. Přitom jsme byli zároveň i svazáci. Já jsem na kadaňském gymnáziu tajně vedl skautský oddíl Zelení jezdci.“
Potvrzuje slova předřečníků, že přímo 17. listopadu měli Severočeši jen indicie, neměli komu zavolat, až od soboty začínali tušit, že se něco děje. „Od pondělka jsem si furt představoval, že slyším hlasy z ulice – že jde nějaká velká demonstrace a že i v Kadani se něco děje, ale spíše to bylo rozpačité. Kadaň byla periferií a gymnázium, na kterém jsem studoval, patřilo mezi horší v rámci tehdejšího Severočeského kraje. Nebyla to žádná sláva vzhledem k tomu, kdo tam studoval a jaké jsme, mimochodem, měli perspektivy,“ doplnil nelichotivou charakteristiku.
Setkávali se v prostoru „nikoho“
Do Čech na panelovou diskuzi letos zavítal i emigrant Daniel Vereš. „Mně bylo tehdy 10 let. Nacházel jsem se s rodiči v západním Německu, kam jsme několik měsíců předtím utekli přes hranice. Vím, že jsme pořád čekali na rozhodnutí úřadů, zda smíme zůstat na Západě nebo nás šoupnou zpátky do východního bloku,“ pamatuje si.
Informace se k nim samozřejmě dostaly, byť s nějakým zpožděním. „Začlo se šuškat mezi Čechy, kteří tam s námi žili, že se něco děje. Moji rodiče příliš nevěřili. Mysleli, že je to jen na oko. Nevěděli, co z toho nakonec vyleze. Jakmile to bylo možné, vydali se na hranice a potkali se s přáteli, kteří zůstali v Československu: V prostoru ‚nikoho‘ se potkávali a vyměňovali si informace, aby zjistili z první ruky, co se vlastně v Československu děje,“ popisuje trochu jinou zkušenost.
Zanedlouho se prý v obývacím pokoji objevil portrét Havla: „A tím pro mě začlo být zajímavé, že se v zemi, kde jsem prožil prvních 10 let života, něco mění.“
„Pořád jsem se těšil, až to praskne“
Současnému starostovi města Jiřímu Kulhánkovi, který drží městské kormidlo nepřetržitě už od roku 2002, bylo tehdy 27 let a učil na 1. základní škole, kde jeho bývalými žáky byli mimochodem i přítomný Petr Hlaváček a ředitel gymnázia Tomáš Oršulák. Do Kadaně se přestěhoval v roce 1986. „Neměl jsem zde vytvořené takové kontakty jako ve svém původním bydlišti ve Štětí, kde jsem se pohyboval ve skupině undergroundu a mániček a podobně. Měli jsme i kapelu, brácha hraje dodneška. Měli jsme kontakty na zajímavé lidi z Charty, ale v Kadani jsem byl trochu vytržený,“ podotýká.
V pátek 17. listopadu pochopitelně vyučoval. „Večer jsem otevřel Hlas Ameriky. Pořád jsem se těšil, až to praskne. Od 15 let jsem si skoro nepřál nic jiného. Věděl jsem, že má být akce v Praze. Vyposlechl jsem si to. Hned v sobotu ráno jsem jel s kolegy na šachový zápas, protože jsem hrál šachy závodně. Jeli jsme do Údlic a já jim to v autě vykládal. Chlapi nic netušili, protože tenkrát se prostě nic nevědělo. Internet a mobily neexistovaly, linkové telefony byly na příděl. Pouze zahraniční rozhlas,“ popisuje, jak byl vlastně informačně v předstihu.
Hned v pondělí ráno si šel koupit noviny Svobodné slovo. „A zkusil jsem si koupit i Lidovou demokracii, protože tu odebíral léta můj tatínek, tak jsem si říkal, že tyhle dva tisky by mi mohly něco dát. Přinesl jsem si je s sebou,“ ukazuje archiválie, které zakoupil ve stánku na Chomutovské: „Kdo si to pamatuje, tak tam byly zeleninové přebytky a naproti novinový stánek.“
Římskokatolického faráře Josefa Čermáka (vlevo) velmi zaujala časová osa (výstava) 1989 až 2019, kterou do kulturního centra připravili studenti pedagožky Veroniky Kupkové z Gymnázia Kadaň. Foto: Lucie Bartoš
Pak vyčkával, až se bude něco dít i v Kadani: „Chodil jsem na procházky na náměstí, kde jsem tušil, že by se mohla seskupit nějaká skupina lidí. Myslím, že to bylo pondělí, když jsem tam přijel s kočárkem. Synovi byl jeden rok. A opravdu se nás tam asi dvacítka lidí sešla u morového sloupu. Myslím, že tam byl i poslanec Michal Malý. Slíbili jsme si, že se budeme scházet každý den kolem 17. hodiny. U Svobody stáli hasiči, to si pamatuji bezpečně, protože jsem se bál, že začnou stříkat vodu a nastříkají mi do kočárku. Na druhé straně stálo Vé Bé (Veřejná bezpečnost; pozn. red.). Fotky z toho nejsou žádné, protože tehdy když by někdo vytáhl foťák, tak by byl jak estébák,“ popisuje dnes oblíbený kadaňský politik, který kvůli kádrovému posudku musel za normalizace jen na učiliště.
„Oba moji rodiče pocházeli ze sedláckých rodin, maminka z jižní Moravy. Oba jsou věřící, akorát že tatínek je katolík a maminka je evangelička. Je jim přes 80 let. Myslím si, že mě a bratra vychovávali správně. Z toho vyplývaly různé problémy. Táta se v 68. roce hodně angažoval, takže roznášel i Dva tisíce slov, která sepsal spisovatel Vaculík. Angažoval se v té době hodně, takže jsme podle toho měli kádrový posudek. A oba s bratrem, místo abychom šli na gymnázium, jsme prošli učilištěm. Nicméně, mně to nevadí. Pro mě to byla výborná škola života. Dodneška z toho těžím,“ podotýká, že nad vším z doby normalizace nehořekuje jako nad špatným.
Nejdůležitější osoba? Rudý školník
Petr Hlaváček si pamatuje, jak po víkendu tehdy přijela na kadaňské gymnázium Petra Novotná jako emisarka stávkujících studentů z Prahy. „Byla to Kadaňačka, dcera ze zdejší umělecké rodiny. Studovala UMPRUM nebo AVU. Začala obcházet třídy a došlo k incidentu, kdy ji ředitel Václav Vavřík vyhodil. Vykázal ji vlastně úplně z prostoru gymnázia. To byl pro nás spouštěč, abychom se začali napříč třídami bavit,“ má poznatky ze strany středoškolského studentstva, které si v návaznosti na to vymohlo setkávání v aule gymnázia. „Tam s námi diskutoval ředitel, který byl občas doplňován člověkem, o němž jsme nevěděli, že je nejdůležitější osobností gymnázia,“ dodává sarkasticky: „Byl to školník. Byl předsedou tamější organizace KSČ. Jednou nám tento pan školník Kopecký vyhrožoval, že nás vyhodí ze školy a neodmaturujeme.“
Na vzdělávací embargo má vzpomínku i Jaroslav Stejný: „U nás to samozřejmě také bylo bez studií. Pamatuji si také, že jsem měl od první třídy takovou dobrou učitelku, komunistku. Ta mě prvním rokem naučila koktat a počurávat se. Je to dobré v tom, že se naučíte bojovat. Pak trošku vyrostete…“
Petr Payne nakonec přečetl kousek ze své povídky Případ začínajícího faráře.
Večerní beseda přinesla spoustu poznatků i emotivních vjemů. „Bylo to pěkné a hodně jsme se nasmáli. I když hovory o současném stavu české politiky a společnosti veselé nebyly. Zajímavé bylo, že se po celou debatu vlastně všichni nějak vyjadřovali zároveň ke své cestě k Bohu,“ uvedla po akci organizující pedagožka Marcela Svejkovská, která na pochvalné reakce reagovala, že s kolegyní určitě brzy opět něco připraví. Například kadaňský radní Michal Voltr recenzoval akci následně i na Facebooku: „Moc hezká akce. Děkuji, že připomínáte všem, jaké to bylo v dobách totality.“
|
„Pohled na 70. a 80. léta se v poslední době víc a víc zužuje na ‚laskavé retro‘. A není to jenom kvůli neustálé přítomnosti normalizačních umělců v českém mediálním prostoru a hitů osmdesátých let denně k poslechu v českém éteru. Málo se mluví o normalizační nesvobodě, pronásledování, šikaně a věznění odpůrců režimu a každodenních drobných i větších schválnostech. Fakt, že ještě před třiceti lety byli lidé za své demokratické názory vězněni a biti či jinak mučeni, dnes působí nereálně,“ shodly se obě moderující pedagožky na důvodech, které je vedly k uspořádání listopadové akce s lidmi, „pro které svoboda nebyla a není prázdným pojmem“. |
Na sociální síti se objevily i další reakce, například Terezie Jirásková napsala: „Bylo moc fajn setkat se vzdělanými lidmi, kterým není lhostejný vývoj v naší zemi. A zároveň jsem se moc nasmála.“
Ředitel gymnázia Tomáš Oršulák, který se všech listopadových akcí v Kadani osobně účastnil, poznamenal: „Akcí na náměstí v Kadani vyvrcholily aktivity školy, profesorů, profesorek a studentů k výročím 30 a 80 let od přelomových událostí, které změnily život nám všem, daly nám demokracii a svobodu a především ukázaly, že mladí lidé mohou měnit svět a mají na to právo a sílu. Jeden z našich největších prezidentů Václav Havel, věřím, by z nás měl v Kadani radost.“
Na mladou generaci vzpomněla i Jaroslava Kubátová: „Jste děti nové doby a věřím, že ve vás je naše budoucnost! Když se poučíte z našich chyb, tak bude dobře u nás i na zemi.“
Čeho jste se báli?
„Děti nové doby“ připravily mimo jiné také tematickou výstavu v kulturním domě. Výstava vznikla v rámci společensko-vědního semináře 4. ročníků, které tím chtěly připomenout, jak se vyvíjela demokratická společnost.
Na přiložený velkoplakát ještě přibydou vzpomínky rodinných příslušníků na pád komunistického režimu. Studenti je získají oslovením svých rodičů či příbuzných, kterých se mají ptát, co prožívali, čeho se báli nebo jaké měli představy o budoucnosti. Své poznatky pak na plakát nalepí.
Atmosféru uběhlých 30 let si prohlédněte ve fotogalerii níže:
Fotogalerie: - Rok po roce očima studentů (1989–2019)
Poselství? Věřme mladým, kterým předáme své zkušenosti
Starosta Kulhánek si letos v Orfeu mimo jiné vzpomněl na Havlova slova. „Když si prezident prohlížel ty naše ruiny, řekl památnou větu: Tyto všechny domy se za pár let opraví, ale oprava lidské duše bude trvat desítky a desítky let. Úkolem nás všech je, abychom naše zkušenosti předávali další generaci a aby mladá generace nepovažovala slovo politika za sprosté slovo, ale aby získala chuť v politice pracovat. Pak se nemůže stát, že bychom se vrhli někam zpátky do nedemokratického systému. Předejme zkušenosti a věřme mladým. Myslím, že pak naše budoucnost bude v pořádku,“ řekl.
|
|
Panelová diskuze a výstava připravené Gymnáziem Kadaň se konaly v kulturním domě Orfeum, který sám o sobě nese zrůdnost rudé symboliky, již si můžeme připomenout ještě 30. listopadu a 1. prosince: V tyto dny v roce 1951 se zde konal zkonstruovaný politický proces s údajnou šestičlennou „záškodnickou skupinou“. Na lavici obžalovaných usedlo tehdy pět sedláků (tzv. kulaků) z Račetic a jeden občan Kadaně. Zinscenovaný proces byl veřejný a vodili na něj i děti, včetně nejnižších ročníků škol základních. Průběh soudu zároveň přenášeli tlampači místního rozhlasu. „Všichni svoji záškodnickou činnost proti republice doznali a byli odsouzeni k těžkým trestům. V jednom případě k trestu smrti,“ je zapsáno v městské kronice.Za pomoci pamětníků, jako jsou Jiří Kulhánek nebo Petr Hlaváček a řada dalších, mohla vzniknout také expozice, kterou autorsky zaštiťují Jana a Martin Šílovi. Přímo 17. listopadu se v Kadani na Studentském náměstí představila výstava „30 let svobody – sametová revoluce nejen v Kadani“. Zazněly písně Karla Kryla a akce byla zakončena zapálením svíček na Mírovém náměstí. Do Galerie pod širým nebem zve město spolu s Kulturním zařízením Kadaň.
Psali jsme:
autor: Lucie Bartoš
