„Na milánském nádraží se letos v létě objevil nový typ baťůžkářů. Nejde však o tisíce studentů odjíždějících na prázdniny, ale o uprchlíky z Nigérie, Somálska, Iráku nebo Eritreje, kteří ve svém batohu vezou celý svůj život. Cestou sem ho riskovali, když přešli Saharu nebo překonali Středozemní moře. Ale ještě stále nejsou u svého vysněného cíle, kterým je Velká Británie. Mnoho z nich nakonec skončí v uprchlickém táboře u francouzského přístavu Calais,“ píše Freeman a dodává, že mnozí z nich jsou ještě děti. „Ve své generaci jsou považováni za ty vůbec nejšťastnější. Jejich rodiny věří, že je posílají vstříc lepšímu životu. Je to ale velmi riskantní podnik. Prostě buď a nebo,“ cituje Freeman názor Francesca Purpura, jenž pracuje v jednom uprchlickém centru pro mládež.
Další stovky a tisíce uprchlíků budou podle Freemana do Evropy proudit i nadále. A to prý i přes hrozby Evropské unie, že bude lodě překupníků likvidovat. „Vysoký počet uprchlíků může naprosto změnit sociální strukturu obyvatelstva Velké Británie. Podobně, jako se stalo v případě přistěhovalců z východní Evropy před několika lety. Mezi vzdělanými východoevropany a současnými uprchlíky, kteří se snaží do naší země dostat přes tunel pod kanálem La Manche, je ovšem značný rozdíl. Zatímco východoevropané mohli díky své odborné kvalifikaci najít na trhu práce brzy uplatnění, mnohem méně kvalifikovaní uprchlíci ze subsaharské Afriky tuto možnost mít nebudou,“ konstatuje Freeman.
„Nemusíte být zrovna příznivci krajní pravice, abyste se obávali, že někteří z nezaměstnaných uprchlíků se dají na dráhu zločinu. Jejich počestný způsob vydělávání je totiž většinou omezen pouze na příležitostné práce či pouliční prodej. Původní nadšení imigrantů tak po nějaké době ochabuje a narůstá mezi nimi naopak nespokojenost. Jako jsem to viděl před dvěma lety ve Švédsku, kde došlo v přistěhovaleckých čtvrtích k mohutným nepokojům. Švédsko je přitom jedna z mála evropských zemí, která uděluje azyl prakticky neomezně. O to více jsou tyto projevy zarážející,“ míní Freeman a dodává, že potřebné vysvětlení nepříliš vděčného chování přistěhovalců mu poskytl Iráčan Rami al-Khamisi, jehož rodiče uprchli před režimem Saddáma Husajna.
„Připluli jsme na chatrné loďce a v průběhu cesty tam zemřel starší muž. Jeho tělo začalo pozvolna zapáchat, tak jsme jej hodili do moře. To je vlastně má jediná vzpomínka spojená s bídným životem, před kterým moji rodiče utíkali. Jinak si z Iráku nepamatuji vůbec nic. Oni jsou tedy ve Švédsku spokojeni, protože náš zdejší život srovnávají s tím v Bagdádu nebo Somálsku. My mladší přistěhovalci však známe jen Švédsko, a proto srovnáváme jen s tím, co vidíme kolem sebe,“ cituje Freeman vyjádření mladého iráckého přistěhovalce a píše, že by proto ani Velká Británie neměla být překvapena, pokud jí na začátku tak šťastní přistěhovalci nebudou po krátké době nijak vděčni, nebo se dokonce uchýlí k radikálnímu islámu. „Mezi mladíky čekajícími v milánské nádražní hale nebo v táboře v Calais se možná najde mnoho nadaných studentů. Neméně klíčovou otázkou však zůstává, kolik z nich neuspěje a bude působit potíže,“ uzavírá Freeman.
Psali jsme:
autor: pro
