No a do textu jedné z těch esejí tehdy Karel napsal takovou drobnou a velmi půvabnou větičku: „V jedné prognostické knize jsem pochvalně obviněn – ano, i to je možné – pochvalně obviněn z celoživotní ctnosti neposlušnosti.“ Na to jsem Karlovi u piva sdělil svou podobnou zkušenost „z mého života“ tenkrát asi jen deset let starou – s tzv. kádrovým posudkem, co mi dali na cestu do dělnické profese přikulovače sudů ve sklepě pivovaru, kam jsem byl totalitně nasazen („ztrestejte ho, je to rebel“) nedlouho poté, co jsem jakýmsi omylem hned z vojny nastoupil do svého prvního právnického místa na jeden dost vysoký úřad, kde jsem se začal chovat čistě a přesně podle práva padni komu padni všem stejně spravedlivě včetně soudruhů papalášů a jejich infrastruktur. Což byla kardinální vada.
Načež se mnou bylo kariérně zameteno, a do toho likvidačního posudku mi tehdejší kádrováci napsali podobnou větu s pochvalným obviněním, že má vina je tato: Jako právník příliš trvá na platnosti zákonů. Nekecám. Také to mi ti soudruzi do posudku skutečně napsali. A řečeno s Werichovým vodníkem Čochtanem: „Eště ho mám schovanej.“ A protože svým způsobem už od oněch časů antických filozofů všechno souvisí se vším, tak i tahle malá reminiscenční paralelka se mi vybavila z paměti hned poté, co se ke mně odkudsi doneslo, že prý se mě kdosi kdesi zase snaží vláčet jakýmsi mediálním bahýnkem či co.
Moc pozornosti jsem tomu nevěnoval – to bych se taky mohl nechat vmanipulovat třebas i do stadia, že bych pak nesledoval už nic jiného (ostatně jako někteří, že) a rovněž coby mediální analytik musím zachovávat nějaký profi nadhled a odstup, pokud možno neosobní. Jenže někdy může nastat i taková situace, že jak se říká, čeho je moc, toho je příliš. Přijde na to. Zpravidla to pak bývá i o záměrech, souvislostech, součinnostech, okolnostech a o některých dalších parametrech. A nastane-li (zcela bez vaší příčiny) útok přímo proti vám, načež vaše okolí standardně očekává, že se vůči zákeřnosti budete bránit už z principu, pak vám tedy nezbude než zareagovat i na invektivu někoho (kohokoli), kvůli němuž byste jinak (jak se říká) nehnuli zadkem. I tohle je o mně dlouhodobě obecně známo.
Takže když jsem nucen zareagovat na cosi (či na cokoli), pak je jasné, že to nedělám jen kvůli sobě, ale že je to zároveň také ve prospěch bono mores, čistoty a dosažitelnosti práva, spravedlnosti a rovnosti pro všechny, i záruk obrany veřejných zájmů. Tak se totiž chovají ti skuteční a praví rytíři práva. Už tak někdy začátkem roku 1993 jsme s Karlem Krylem probírali možnosti, perspektivy neperspektivy cti, morálky, práva, řádu a těch dalších, tehdy ještě aspoň jakžtakž hodnot z bláta předchozího přechodníku henté ČSFR do louže oné ČR a kdovíjaká poezie to tedy nebyla. Takže k tomu malá citace z jedné kapitoly k jedné knize, co je i o tom, a Karel se mě tehdy na to téma ptal. Nedlouho po onom smutném Novém roce 1993 Léta Páně. A tak já mu na to: „Inu, těžko říct. Zatím ještě. Ale když je řeč o právu, a o řádu, tak my jsme tu nedávno založili Řád rytířů práva.“ Karel zpozorněl: „A kolik vás tam je? A kdo?“ Otevřel jsem dva lahváče: „Zatím jsme tam jenom dva. Já a Luboš.“ Karel se chutě napil a s úsměvem povídá: „Tak to je teda perspektivní dvojka. Do mláďátek vás utlučou čepicema. Ale počítejte s tím, že já jsem předseda vašeho fanklubu.“ A tak jsem zahájil verbovku: „No, podle principu tres faciunt collegium sháníme třetího do toho mariáše. Fanklub ještě počká. A přestože nejsi státem požehnanej judrc, tak z tebe hned uděláme člena korespondenta honoris causa. Bereš?“
Oba naše lahváče nám vesele zacinkaly jak zvonečky v Loretě, a ten počáteční Karlův splín už se v tom pivu nepřehlédnutelně rozpouštěl. Rád jsem sledoval, jak meducína toho druhu pozitivně léčí ty jeho splíny. Taky jsem občas (a nota bene ausgerechnet před ním) navenek sám skrýval tyhle stavy. Já mám tu výhodu, že mě z toho kurýrovala Jarka už jenom svou přítomností. A tenkrát latentně zvýšila dávky, abych mohl dobíjet baterky i Karlovi – a ono to fungovalo i tentokrát, takže po tom dalším loku z toho lahváče Karel vytáhl z tabatěrky višňovou špičku, zapálil si půlčíka, a se zájmem začal vyzvídat: „A jakej má ten Řád vlastně program?“ Na logickou otázku logická odpověď: „Zabránit tomu, aby se tu rozvíraly nůžky mezi de lege latta a de lege ferenda. A pokusit se o to, aby se ty nůžky těchhle dvou parametrů co možná nejvíc přiblížily. I když jejich sevření do úplného splynutí na téhle planetě už asi není možné…“ Karel honem spolknul doušek piva a skočil mi do řeči: „Naivní idealisti. Ale roztomilí. Takže do toho jdu s vámi, pánové!“ Nu, a bylo to. A tak se tedy tenkrát Karel stal členem našeho Řádu rytířů práva.
Ale vraťme se zpátky k tématu tohoto článku, čili in medias res – tedy k jadérku pudlíka téhle zatím ještě třeba jakoby kauzičky, kterou už ale pár kamarádů z advokátní branže má v merku coby perspektivní věc k olakování (jak se říká v praxi reklamek & píárovek), no a už čekají, že jim dám tuhle malou domů, ani ne tak pro ty 3 tisícovky palmáre za každou započatou hodinu zastupování (co jim pak v rámci náhrady nákladů řízení zaplatí protistrana – neúspěšná v tom už předem jasně prohraném sporu), ale hlavně půjde o to, že i pro ně to bude dobrá reklama, o níž se v advokátních kruzích bude dost dlouho nejen mluvit – i s tím, co jim z toho následně vyplyne, že. No, nekupte to. A už teď (ani v tom směru) případné protistraně nic nezávidím.
Takže tedy věcně – oč tu běží – v tomhle případě až ke mně doputovala citace tohoto výroku, co prý měl mediálně ventilovat PhDr. Václav Moravec, moderátor publicistiky České televize: „Můžu říct, že je mi líto managementu a kolegů v ČTK, že je jejich rada paralyzovaná tím, že v ní obstruují pan Foltán s panem Žantovským.“ Inu, kdo ví, možná by ten jeho výrok leckdo mohl (blízko ke skutečnosti) okomentovat ve smyslu sloganu z jednoho legendárního songu kultovní kapely Hudba Praha/Jasná páka, kde tato zpívá, že „ať tak, anebo tak, všechno je naopak“. Přičemž tuhle kapelu a její songy tu rockové publikum uznává už dlouho, zhruba už z doby, kdy tehdejšímu Vašíkovi Moravců bylo nějakých asi tak sedm let, neboť Jasná páka tu hraje už od roku 1981, že ano.
Nicméně i na další paralely v naznačeném směru ještě dojde později (a možná, že už v druhém nebo v třetím článku na téma dotčeného výroku Václava Moravce, kterýžto patrně pak už ani on sám nebude řadit do síně slávy svých verbálních perel – nicméně nepředbíhejme, protože všechno má svůj čas, že). Každopádně už teď v souladu se skutečností lze konstatovat i fakt, že kolega Petr Žantovský, coby druhý Moravcem verbálně napadený, už se před několika dny k oné Moravcově nepříliš obratné větě vyjádřil, a to takto: „Pan Moravec prostě a jednoduše lže. Neměl by to dělat, když tak staví na své důvěryhodnosti a akademickém vzdělání. Přidal i osobní útok na pana Foltána a mě v Radě ČTK. Konstatuje, že tato Rada je paralyzovaná tím, že v ní obstruují pan Foltán s panem Žantovským. Docela bych stál o vysvětlení, co to je obstruují. Jediné, co by se dalo nazvat obstrukcí nebo spíš zdržováním jednání, je to, když pan Foltán nebo já argumentujeme zákonem a právem… Zákon je obligatorní a platí v něm, co není výslovně dovoleno, je zakázáno. Ne, jak říkala při jednom zasedání paní Wenigerová, že co není zakázáno, je dovoleno. Čili to, že obstruujeme, jak tvrdí pan Moravec, znamená, že trváme na dodržování zákona.“
To je poměrně jasná řeč, nicméně nebylo tím řečeno vše (a to nejen z hlediska práva, resp. toho zákona, co měl kolega Žantovský na mysli). Je tu ještě celá řada zajímavých indicií, a z nich plynoucích, resp. s nimi souvisejících okolností a souvislostí. Mimo jiné (a v neposlední řadě) právě i v tom veřejném zájmu, jak už bylo zmíněno shora. A třebaže byl kolega Žantovský ve své první reakci zjevně shovívavější oproti svému standardu, tak (jak ho znám) asi k tomu ještě neřekl poslední slovo ani on. Jako bych slyšel Karla: „To je Moravcovo pivo.“ A jak bych dodal já: „Jo, rozlitý.“
Autorem textu je JUDr. Pavel Foltán.
Bez redakčního krácení.
Psali jsme:
autor: Barbora Richterová
