„Trvám na tom, že diskuse o naší transformaci ani zdaleka není tématem jen pro ekonomické historiky. Dnes a denně se stále ještě přesvědčujeme o tom, že se stále ještě jedná o neodmyslitelnou součást naší současnosti,“ uvedl Klaus svoji přednášku na téma Transformační procesy v Československu. Kdekdo se dnes podle něj vymezuje vůči ekonomické transformaci, „… velmi často i bez sebemenších znalostí této klíčové fáze naší nedávné minulosti a dezinterpretace tohoto období je téměř neuvěřitelná. Kromě vědomé a záměrné dezinterpretace je i fenomén nevyhnutelného zapomínání. Velmi často, když učím své studenty narozené 1999 nebo 2000, tam si to nepamatují ani jejich rodiče, ale spíše prarodiče. Takže to zapomínání je vážný a významný fenomén a zkreslování diskuse mne velmi trápí,“ konstatoval v úvodu Klaus starší.
Začalo to na začátku, nikoliv konci šedesátých let. Tam to skončilo
Zaslouží si Jaromír Jágr od Zemana vyšší státní vyznamenání, než jaké dosud má?Anketa
Podstatná věc, kterou dnešní generace vůbec nedoceňují, je „…že tuto výraznou reformu již nikdy nebylo možné dokázat, protože tím 21. srpnem to všechno skončilo, a já zdůrazňuji studentům a oni se vždycky překvapeně na mne dívají, že tato Šikova reforma byla uvedena v život 1. ledna 1966. To je veledůležité, protože všichni lidé si myslí, že to bylo v roce 1968 a že tam se to všechno odehrálo. Ne. Ekonomická reforma výrazně předběhla a táhla za sebou celý proces pražského jara. To je dnes fenomén naprosto zapomenutý,“ upozornil Klaus.
Pod světovým drobnohledem
Reforma byla založena na celé řadě parciálních změn ekonomického systému, které však v žádném případě nebyly pokusem o změnu ekonomického systému jako celku, tedy pokusem o změnu jeho podstaty. „Byla pokusem o jistou decentralizaci, v žádném případě nikoliv o privatizaci. Cílem tehdejší změny byla decentralizace ekonomického rozhodování, oslabení síly a moci centrálních plánovacích orgánů a veřejné přijetí teze, že nejsou neomylné a vševědoucí. Cílem bylo posílení samostatnosti rozhodování jednotlivých podniků,“ podtrhl bývalý ministr financí, premiér a prezident.
„Revolučně se tehdy mluvilo o trhu, ale o trhu velmi omezeném. Byla to obhajoba výlučně trhu zboží a služeb a vůbec nebyla možná diskuse o trhu práce a kapitálu. Takže to byl velmi omezený trh a už jsem byl tehdy jako mladíček jeden z prvních, který nahlas burácel, že trh zboží a služeb bez trhu práce a kapitálu fakticky nemůže existovat a někdy fungovat,“ pochválil se Klaus. „Zdůrazňuji, že to byla nejhlubší ekonomická reforma ve všech komunistických zemích na světě, nikde se nic takového nestalo. Byla také velmi pozorně sledována. Tu hloubku potvrzuje způsob, jakým byla zastavena. Prostě, musela sem přijet půlmilionová armáda vojáků zemí Varšavské smlouvy, a to je nepřímý, velmi výrazný důkaz o tom, že nešlo o kosmetickou změnu, ale skutečně to byl pokus sáhnout do podstaty ekonomického systému.“
„Tyto vzpomínky na reformu i na to, jak byla zastavena, výrazně ovlivnilo myšlení našich ekonomů na celá léta a celou jednu generaci ekonomů to fatálně poznamenalo. Takže lidé jako já byli vyhozeni z Akademie věd jako lídři nemarxistických a nesocialistických pokusů o reformu. Dvacet let jsme byli mimo vše. Proto to výrazně ovlivnilo naše uvažování v listopadu 1989.“
Srpnem 1968 bylo podle Klause všechno zastaveno a dlouhých dvacet let byl jakýkoliv pokus o systémové změny v ekonomice zcela jednoznačně vyloučen a vůbec nepadal v úvahu.
Psali jsme:
Vyslyšené volání po trhu
„Mnozí politici a ekonomové a zejména lidé kolem Charty 77 chtěli v listopadu 1989 pokračovat v tehdejší reformě. S nimi jsme se o tom dostali do zásadního a fatálního střetu, který nás pronásledoval po celá devadesátá léta,“ uvedl Klaus. „Ti chtěli pokračovat v tehdejší reformě, která v politické rovině znamenala takzvaný socialismus s lidskou tváří a v ekonomické rovině znamenala nejasně definované a v podstatě nerealistické spojení dvou nekompatibilních mechanismů plánu a trhu. Po listopadu 1989 to bylo právě o tom mezi pokračovateli reforem šedesátých let a těch, kteří žádný socialismus s lidskou tváří nechtěli, ale chtěli kapitalismus, tržní ekonomiku. Byl veden zásadní politický spor hned po listopadu 1989, který byl velmi silný zejména v první polovině roku 1990 do prvních svobodných voleb. Tento spor vyvrcholil přijetím federální vládou připraveného takzvaného scénáře ekonomické reformy v září 1990. Souboj dopadl dobře a scénář radikální ekonomické transformace byl přijat, a tím byl rezolutně opuštěn koncept reforem šedesátých let,“ konstatoval uspokojeně Klaus.
„Spor byl v podstatě jako dnes o více či méně trhu, o více nebo méně státu a byl i o způsob a tempo, rozsah a hloubku radikální ekonomické transformace. V rezolutním prosazování radikální transformace ve směru silného potlačení role státu, který byl typický pro komunismus, se první polistopadová politická garnitura velmi lišila od všech našich dalších politických garnitur a lišila se i atmosféra ve veřejnosti, kde jasně dominovala snaha o zásadní změnu.“
Volný trh, nesvazované ceny…
„Liberalizace byla hlavně liberalizací cen a zahraničního obchodu, vstupu na trh, do podnikání, omezování nejrůznějších brzd, limitů a blokací pro ekonomickou aktivitu. Tehdy byly liberalizovány po půl století tvrdě regulovaných a takzvaně administrovaných cen. Věděl jsem, že máme vysoce monopolní ekonomiku, a proto jsme věděli, že liberalizace cen musí být doplněna liberalizací zahraničního obchodu jako náhražky konkurenční struktury u nás doma. To bylo největší „dobrodružství“, které jsme tehdy prožívali. Musím se přiznat, že když měla nastat 1. ledna 1991, tak to bylo pro lidi, jako jsem byl já, který to měl na starosti, to byla chvíle, kdy člověk nespal, protože netušil, co se stane,“ dramaticky uvedl Václav Klaus. „Inflace byla 28 procent, najednou cenový skok. Inflace únorová byla 7 procent, březnová 4,5 procenta, dubnová dvě procenta a pak spoustu měsíců a let jedno procento. To byl revoluční skok, který nastal. Racionální makroekonomickou politikou a přibrzděním státního rozpočtu v roce 1990, vytažením rozpočtového přebytku, abychom ubrali přebytečnou poptávku, tak se nám podařilo utlumení provést a bylo to skutečně revoluční vítězství,“ uvedl nadšeně před studenty exprezident.
Jsme prostě jedničky!
Pak zdůraznil následující: „Ve všech dalších postkomunistických zemích, což je u nás málo diskutováno, byla míra inflace o nulu nebo často o dvě nuly více. My jsme jediná země, která nezlikvidovala úspory obyvatelstva. Jsme jediná země, která kdy neměla měnovou reformu po pádu komunismu. Jsme jediná země, která má stejnou měnu, stejnou hodnotu naší měny. Máme stejné peníze, nemuseli jsme udělat to, co ve všech ostatních zemích, kde se škrtaly dvě nuly.“
„Že se nám podařilo udržet existenci dosavadních peněz a masově nezlikvidovat úspory obyvatelstva, byl obrovský sukces. Takže liberalizace byla primárně liberalizací cen a zahraničního obchodu. Deregulace byla radikálním omezení státu vměšovat se do nejrůznějších ekonomických aktivit. Byla snížením počtu kontrol, schvalování, licencování, razítkování, prostě zmenšení počtu a přísnosti podmínek. Zrušení státních monopolů, umožnění rozsáhlé soukromé aktivity desetitisíců a statisíců lidí… věděli jsme, že musíme vrátit cenám jejich normální úlohu, které mají v tržní ekonomice,“ pokračoval v přednášce Klaus starší.
Anglie jako vzor, ovšem…
Zásadní krok byla privatizace. „My jsme byli ekonomikou nejvíce postátněnou v celém bývalém komunistickém bloku. Teze, že jde o privatizaci ekonomiky, nikoliv jednotlivých podniků, je fundamentální věta pro pochopení privatizačních metod. Jakékoliv privatizační zkušenosti v západním světě byly zcela irelevantní,“ uvedl nadšeně Klaus. „Tam byla privatizována jedna firma, která byla obklopena tisíci privátních firem s vyspělým finančním a kapitálovým trhem – v Anglii, Belgii, Francii. To byl jeden úkol, u nás bylo úkolem privatizovat stovky a tisíce podniků. Když jsem dotazován ve světě, kdo byl při privatizaci naším hlavním vzorem, a já říkám, že to byla Margaret Thatcherová, symbol radikálních změn. Ale pro obveselení publika dodávám, že tato dáma v osmdesátých letech privatizovala dvě tři státní firmy za rok, zatímco naším úkolem bylo privatizovat dvě tři firmy za hodinu. Úkol tehdejší doby byl absolutně jiný. Mrzelo nás, že nejrůznější hvězdičky západních poradců a nositelé Nobelových cen sem chodili radit a tuto základní věc vůbec nechápali,“ posteskl si před auditoriem.
Spory celkem banální
„Byla ideologická kritika tohoto celého konceptu fundamentální systémové změny, byla kritika jednotlivých prvků a pak kritika sekvence, řazení jednotlivých transformačních kroků. To bylo naprosto legitimní, ale tehdy proti sobě nestály žádné srovnatelné koncepce. První spor, který se vyhrotil na počátku, byl spor o příčinách počáteční krize a inflace a byl veden pod heslem, zda šlo o krizi cyklickou, jednorázovou, nebo krizi transformační. Klíčovým prvkem bylo také vytváření tržní ekonomiky. Chtěli jsme, aby to bylo co nejrychleji, nechtěli jsme nechávat firmy v předprivatizační nejistotě, jak jsme tehdy nadsázkově říkali – předprivatizační agónii,“ vysvětloval Klaus.
Je podle něj třeba rozlišit koncepty privatizace jednotlivých podniků od privatizace ekonomie jako celku. „Druhá naše vize byla nemožnost čekat na vznik nových firem takzvaně na zelené louce. To by trvalo desetiletí. Vysoce nestandardní byl náš názor na význam velikosti privatizačních výnosů. Nám šlo o něco úplně jiného, než je maximalizace privatizačních výnosů, jak je to při individuální standardní privatizaci. My jsme potřebovali změnit ekonomiku. Snažili jsme se ze všech sil zabránit spontánní privatizaci, která byla charakteristická pro celou řadu východních zemí. Například Maďarsko vůbec neprovedlo státem organizovanou a řízenou privatizaci. Přijalo – u nás by to bylo ekonomicky zcela neprůchodné – takzvanou spontánní privatizaci de facto do rukou manažerů existujících státních podniků. U nás politicky něco naprosto nepřijatelného,“ srovnal situaci exprezident.
Impulz, který se více než povedl
„Velmi silně jsme cítili maximální možnou účast občanů na privatizaci neboli odmítnutí masového výprodeje našich podniků do ciziny. Šlo o privatizaci bez domácího kapitálu. Nikdo neměl z komunismu kapitál – pár Karlů Gottů, řekněme, něco mohlo mít, nebo Ivan Lendl, ale nikdo jiný neměl kapitál, a to nás vedlo k nezbytnosti privatizovat firmy za nízkou cenu, což nakonec vedlo k myšlence takzvané kupónové privatizace. A další charakteristikou je, že jsme prováděli kombinaci privatizačních metod. Stále diskutovaná kupónová privatizace – tou byla privatizovaná tak čtvrtina našich podniků. Vůbec není pravda, že byla zcela dominantní. Ale impulz masovou účast lidí na privatizaci zajistila, a to byl psychologický efekt, která kupónová privatizace sehrála,“ ukončil svoji přednášku na Západočeské univerzitě v Plzni Václav Klaus starší.
Psali jsme:
autor: Václav Fiala
