Jenže to vyvolalo opačný extrém a kolem roku 2010 začaly být dluhy považovány za něco z podstaty špatného, nebezpečného, až nemorálního. U nás na téhle ambici vyrostla celá jedna politická strana, s touhou ovládnout pravou část politického spektra. Tématu se chytnul i premiér, pro kterého je očividně asketismus přirozeností a v politice by těžko hledal věrohodnější téma.
„V šetřícím diskursu se ale bohužel přestalo rozlišovat. Dluh a úvěr jsou vydávány za obecně špatnou věc,“ píše Zlámalová. Navíc se podle ní kvůli srozumitelnosti pro občany začaly míchat dohromady půjčky na běžný provoz s úvěry na investice, bez kterých si těžko lze představit podnikání a prosperitu.
V takové atmosféře je podle ní logické, že lidé se stáhnou, přestanou utrácet a peníze si raději uspoří. A premiér jejich chování ještě chválí jako rozumné a zodpovědné. Jenže tato sázka na jistotu má svou cenu. Uložené peníze jsou mimo oběh a nenechávají vydělat nikomu jinému.
Pokud se z šetrnosti stane dogma, dostává se ekonomika do začarovaného kruhu. „Je to společnost, kde se nemluví o podnikavosti, tvořivosti, zdravé míře rizika,“ píše. Démonizace dluhů prý vede k tomu, že lidé přestanou věřit, že se jim v budoucnu může dařit lépe než dnes.
Nejvyspělejší civilizace podle analytičky vždy dokázaly citlivě využívat úvěry. A ani fatální situace v podobě bankrotu obvykle v případě státu není tak osudová jako při bankrotu rodiny. Spíše bývá příležitostí k novému začátku.
Proto je podle ní démonizace dluhů stejně nebezpečná, jako když jsme na nich přehnaně závislí.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jav
