Co je to za lidská práva, když máte hlad? Profesor Krejčí představuje novou knihu

„Žádná přirozená, nezadatelná a nezcizitelná lidská práva neexistují.“ Touto větou kniha profesora Oskara Krejčího začíná. Jak ovšem dále uvádí, od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv (1948) byla celá planeta pokryta sítí úmluv, které zavazují státy i jednotlivce dbát o práva a důstojnost života všech lidí, a to bez ohledu na rasu, barvu pleti, pohlaví, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, majetek, rod, či jiné postavení. Dodržování lidských práv je ale dodnes dosti pochybné, o čemž svědčí čísla popravených, vražděných, týraných nebo žijících v extrémní chudobě, která s lidskou důstojností nemá zhola nic společného. „Podle mezinárodní organizace práce,“ uvádí profesor Krejčí, „byl v roce 2010 oficiální počet nezaměstnaných 205 milionů… A podle Amnesty International žije na ulicích 100 až 150 milionů dětí a jejich počet stále roste."

Lidská práva a vězňové chudoby

Neexistují jen „vězňové svědomí“, ale i „vězňové chudoby“. „Tam, kde bída, nezaměstnanost, nemoci a hlad ničí předpoklady pro užití lidských práv," říká profesor Krejčí. „Pokud chudoba přetrvává, není skutečná svoboda,“ cituje autor Nelsona Mandelu z jeho vystoupení v Londýně v roce 2005.

Jak odlišně zní v této knize takzvaný „Kýrův válec“, edikt perského krále Kýra II. Velikého z 6. století před naším letopočtem. „Dokud jsem král Persie, Babylonu a čtyř světových stran, nikdy nikomu nedovolím utlačovat ostatní a pokud se tak stane, ochráním jeho či ji a potrestám utlačovatele. A pokud jsem panovník, nikdy nedovolím nikomu přivlastnit si movitý či nemovitý majetek někoho jiného silou či bez náhrady. Dokud jsem naživu, znemožním neplacenou nucenou práci. Okamžitě vyhlašuji, že všichni mohou svobodně vybrat své náboženství. Lidé mohou svobodně žít ve všech místech a přijmout zaměstnání, které nikdy nebude porušovat práva druhých. Nikdo nebude trestán za přestupky svých příbuzných. Zabráním otroctví a moji guvernéři i podřízení jsou povinni zakázat výměnu mužů a žen za otroky v oblastech, které spravuji. Takováto zvyklost by měla být odstraněna na celém světě.“ Pro úplnost dodejme, že tento osvícený panovník vládnul 30 let a na rozdíl od dnešních deklarací a smluv si jeho edikt nejspíš nikdo nedovolil porušovat. Byl totiž i zdatným válečníkem.

Kniha nás provádí poutavým přehledem klíčových dokumentů, které byly pramenem zrodu novodobých pravidel pro lidská práva od starověku až po současnost.

Americký vzor prosazování lidských práv

Zvláštní kapitolu pak věnuje Oskar Krejčí americké „Deklaraci nezávislosti“ z roku 1776, jíž patří klíčová věta: "Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni rovni, že jsou nadáni Stvořitelem určitými nezcizitelnými Právy, mezi nimiž jsou Život, Svoboda a úsilí o Štěstí.“ Dále ale také autor připomíná, že poslední rasové zákony byly z amerického práva odstraněny až v roce 1967. Čtenář se má navíc možnost seznámit i s dalšími podobnými dokumenty, například v evropských zemích, které byly něčím významné nebo alespoň zajímavé. Jak ale profesor Krejčí připomíná, „rozvoj ideje lidských práv po neúspěších Velké francouzské revoluce (1789) na dlouhou dobu ustrnul… Dvacáté století se k ideji lidských práv vrátilo, přineslo však jednu závažnou změnu – nejdůležitější dokumenty, týkající se lidských práv, začaly vznikat na mezinárodní úrovni.“

Jak Oskar Krejčí připomíná, od počátku kolonizace Ameriky probíhalo vybíjení Indiánů, které nepřestalo ani po vyhlášení „Deklarace nezávislosti“. Pochody smrti do rezervací končí pro Indiány až ve chvíli, kdy trosky bývalého národa už nemají žádnou půdu, o kterou by mohly přijít.

Lidská práva se podle Deklarace nevztahovala nejen na Indiány neplatící daně, ale i na černochy v otroctví. Navíc, teprve v roce 1807 zakázal federální Kongres oficiální dovoz otroků. Teoreticky, protože od té doby jich až do roku 1868 bylo dovezeno z Afriky dalších 250 tisíc.

Rovnost ras před zákonem byla v USA prosazena až v 60. letech minulého století, kdy byla odstraněna i segregace ve školství a bylo ochráněno i volební právo.

Jiný kraj, jiný mrav

V knize jsou poutavě a přehledně popsány jednotlivé systémy formulování lidských práv. Kromě „meziamerického systému“ se dočteme o systému africkém, pro nějž je klíčová věta, že „kolonizované a utlačované národy mají právo osvobodit se z pout nadvlády za použití prostředků uznávaných mezinárodním společenstvím“. O asijském systému zjistíme, mimo jiné, že „roli ochránce lidských práv plní v Asii tradice“. Islámský systém pak „neodvozuje lidská práva od člověka nebo mezinárodních norem, ale od Koránu,“ připomíná Oskar Krejčí.

Nesplněný sen o lidských právech

Ve své knize autor uvádí také příklady, kdy veškerá prohlášení, deklarace a jiné dokumenty zůstaly jen nesplněným snem těch, jichž se nejvíce týkaly. Španělská porota, která v 16. století řešila otázku duše Indiánů (tedy jejich lidství) a nakonec jim to právo přiznala, nic nezměnila na tom, že z původních 50 milionů Indiánů, kteří žili ve své zemi v době příchodu Španělů, jich v 17. století zůstaly pouhé 4 miliony. Evropské mocnosti i USA intervenovaly například v případě práv a privilegií křesťanů v Číně či Osmanské říši, ale samy lidská práva porušovaly. „Takto se formovala tradice, v níž tematika lidských práv degenerovala do podoby účelových propagandistických prohlášení,“ uvádí Oskar Krejčí. Neméně zajímavý je i autorův výrok, že „propast mezi humanistickými ideály revoluce a realitou nelze vyplnit hlavami nepřátel,“ monitorující například revoluční období v sovětském Rusku po roce 1917, kdy se z přehledné tabulky dozvíme, že za občanské války bylo sice zabito 10,5 milionů lidí, ale že následná kolektivizace zemědělství si vyžádala osm milionů životů.

Profesor Krejčí hovoří i o špatné vymahatelnosti mezinárodního práva. Jako příklad uvádí Rwandu, kde než došlo k výkonu práva, byl zmařen milion lidských životů. „Obdobně je tomu v případě poslední války na Balkáně. V této souvislosti navíc jednání Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (1993) vypadá až příliš často jako soud vítěze NATO/EU nad poraženým Srbskem, což jitří emoce,“ uvádí autor. Podle něj také žádná z institucí nedokázala zastavit mučení a vraždění za vlády diktátorů a vojenských junt v Latinské Americe.

Vlastnictví a lidská práva

Neméně zajímavá je i část, která se věnuje vlastnictví. Jistě, většina dokumentů považuje právo na vlastnění majetku za nezadatelnou součást lidských práv. Jak je to ale ve skutečnosti? Profesor Krejčí uvádí příklad jednotlivých ústav i mezinárodních dokumentů, v nichž lze nalézt nesrovnalosti. A netýká se to jen jiných kontinentů. V článku 17 Listiny práv a svobod EU je kromě práva vlastnit stanoveno i to, že „užívání majetku může být rovněž upraveno zákonem v míře nezbytné z hlediska obecného zájmu“. Jinými slovy, vlastnické právo může být omezeno zákonem. „Jenže: Jakým zákonem a jak je definován obecný zájem?“ ptá se autor. To už evropská listina práv a svobod raději neuvádí.

Volební právo

To, co se nám zdá dnes samozřejmostí, v některých zemích ještě donedávna neexistovalo. Jde o volební právo. Oskar Krejčí ve své knize upozorňuje na skutečnost, že to zdaleka nebylo jednoduché prosazování. Například v USA bylo po přijetí deklarace bráněno ve výkonu volebního práva nejen ženám a Indiánům, ale také chudým bělochům, jejichž volební právo bez omezení musel potvrdit až Nejvyšší soud v roce 1966.

Také Francie po své revoluci sice přiznala veřejné volební právo, „ale bez lidí služebných, žen a všech těch, kdo neplatili daně alespoň ve výši třídenní práce,“ cituje autor. Pro muže začalo volební právo ve Francii platit od roku 1848. Ženy si na toto právo musely počkat téměř 100 let, do roku 1945.

Rovnoprávnost žen

Za vlastní počátek pasivního volebního práva žen se pokládá rok 1893, kdy toto právo získaly ženy bělošky na Novém Zélandu. V Evropě to pak byly ženy Finského velkoknížectví Ruské říše, kde bylo v roce 1906 uzákoněno universální volební právo, které se týkalo i žen.

Bez zajímavosti není ani autorova zmínka o tom, že v demokratickém Švýcarsku získaly ženy volební právo až v roce 1971. Ke sporům a diskriminaci žen se vyjádřila také pekingská Deklarace z roku 1995, která uznala, že „ženská práva jsou lidská práva“. Dodejme jen, že socialistické Maďarsko přiznalo toto právo ženám až v roce 1958, Kypr o dva roky později, Portugalsko v roce 1976 a Lichtenštejnsko až v roce 1984.

Lidská práva nejsou samozřejmostí a stejně se nedodržují

Autor dále pojednává o náboženských a politických svobodách, svobodách menšin i o sociálních právech, kdy dokáže barvitě líčit citáty jednotlivých dokumentů, které mohou soudobému českému čtenáři připadat až neuvěřitelné. V rámci lidských práv se zabývá i otázkou mučení, pro které existuje celá řada dokumentů, přesto však tyto nedokáží zabránit týrání a mučení lidí v současném světě. Kniha poutavě pojednává i o kulturních a náboženských rozdílech v pojímání lidských práv, stejně jako o dvojitém metru jejich uplatňování či o humanitární intervenci.

Kniha „Lidská práva“ profesora Oskara Krejčího je určená všem, kdo se zajímají o vývoj naší civilizace a o to, jak je to s lidskými právy doopravdy. Může být ale i vynikající pomůckou pro studenty politologie.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.