Z čeho máte největší strach?Anketa
Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Adama Michnika, Marka Ženíška (z 2.6.) + (z 8.5.) + (z 27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) ( , Jana Kasla, Tomáše Pojara (z 25.5) + (z 29.4.), Antona Litvina, Alexandra Tomského, Pavla Svobody, Alexandra Vondry (ze 17.5.), Tomáše Klvani (z 18.5.) + (z 20.3.)+ (z 12.3.), Lenky Víchové (z 16.5.), rektora Libora Grubhoffera, Miroslava Kalouska (z 12.5.) + (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Džamily Stehlíkové, Michaela Kocába (z 13.5.) + (z 25.4.) + (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Karla Schwarzenberga (z 5.5.) + (z 24.3.) + (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Daniela Kroupy, senátora Zdeňka Papouška (z 8.5.) + (20.4.), Marka Bendy, polské velvyslankyně Grazyny Bernatowicz, Jiřího Menzela, Daniela Korteho, Rudolfa Baránka, Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.), Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) , Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.), (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.), Alexeje Kelina, Martina C. Putny, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.), Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, gen. Jiřího Šedivého, Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) , Jana Zahradila, Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše Peszyńského, Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj či Františka Janoucha
V první části kulatého stolu se ujal slova Stanislav Rybas, který se zaměřil velmi stručně na otázky současných pokusů o revizi pohledu na válku a především na předválečné vztahy mezi Československem a Sovětským svazem, na Masarykovy vztahy s Ruskem v době vznikání Československa a dalších států ve střední a východní Evropě, v rámci vyjednávání versaillské konference a na jeho podporu demokratického Ruska. Rybas připomenul doložené obavy Čechů z Němců v Sudetech v rámci přípravy versaillského uspořádání. Hovořil také o vztazích mezi Francii a Československem (Malá dohoda) a o reparační politice Malé dohody vůči poraženému Německu po válce.
Podle něj finanční spolupráce mezi USA a Anglii a Německem byla ve třicátých letech fundamentem hospodářské politiky Německa a pro Francii zárukou, že se jí dostane požadovaných poválečných reparací. Odsud plynuly zdroje mnichovské dohody, kde západní velmoci donutily Československo k teritoriálním ústupkům vůči Německu.
„Sovětský svaz měl v roce 1938 platnou smlouvu s Československem, ale mohl mu vojensky pomoci jenom v případě reciproční pomoci Francie a za souhlasu Polska a Rumunska o přechodu jejich hranic a území,“ řekl Rybas.
Podle Rybasova názoru ale Stalin v době předmnichovské krize vzkázal přes K. Gottwalda tehdejšímu československému prezidentovi Edvardu Benešovi, že Sovětský svaz poskytne Československu vojenskou pomoc i tehdy, když Francie odmítne a Polsko a Rumunsko odmítnou přechod sovětských vojsk přes jejich hranice a území. Podmínkou bylo podle Stalina to, že Československo oficiálně o vojenskou pomoc požádá. I v září 1938 měl Sovětský svaz pokračovat v nabízení podpory Československa, které se dostalo pod diplomatický tlak svých západních spojenců, aby postoupilo Německu Sudety.
Sovětský svaz podle Rybasových slov udělal všechno, aby ukázal připravenost dostát svým závazkům poskytnout Československu pomoc. Nicméně po československé mobilizaci a dalšímu zářijovému vývoji i Benešově žádosti o sovětskou pomoc došlo na straně Kremlu k zásadnímu obratu – SSSR nakonec podmínil svojí vojenskou pomoc Československu západní, tj. hlavně francouzskou a britskou podporou. Důvodem byly podle Rybase obavy Kremlu, že samostatnou akcí na pomoc ČSR by se SSSR ocitl sám proti celému západnímu světu.
Fotogalerie: - Berlín po sedmdesáti letech
Odsud potom vedla cesta k mnichovskému diktátu i k následujícím požadavkům Polska na československá území, které Winston Churchill označil za „lakomství“ a příspěvek k „okradení československého státu“, jak Churchillova slova citoval S. Rybas.
Dále se Rybas ve svém referátu zastavil u přípravy československo-sovětské smlouvy o přátelství a spolupráci a u Benešových politických představ o významu této smlouvy. Prezident Beneš viděl ve spojenectví se Stalinem politickou nutnost a také věřil, že Československo může být obnoveno po válce jenom skrze spojeneckou spolupráci s Kremlem.
Rybas také hovořil o další roli prezidenta Beneše na začátku války, kdy podle jeho slov Beneš působil jako „prostředník“ styků a komunikace mezi sovětským vedením a prezidentem Roosweltem.
„Prakticky skrze Beneše vznikl nepřímý, ale důležitý kanál komunikace s anglickými a americkými vládnoucími kruhy.“ A bylo to skrze Beneše a jeho prostřednictvím, kde se začala formovat budoucí Velká trojka, argumentoval Rybas.
Po napadení SSSR Německem potom Stalin řekl, že Sovětský svaz má zájem na silném Československu v předmnichovské hranici a bez sudetoněmeckého problému, což bylo realizováno na postupimské konferenci. Rybas je toho názoru, že prezident Beneš se po zkušenostech s Mnichovem ujistil o tom, že československá politika musí být pragmatická: 50 % na Východ a 50 % na Západ.
„Všechno to je součást dávné historie, která se už nikdy nebude opakovat,“ řekl Rybas. V závěru svého referátu Stanislav Rybas připomenul slova amerického prezidenta Bushe mladšího v souvislosti se vstupem Litvy do NATO o tom, že USA věděly, že jaltské hranice rozdělení vlivu budou smazány a že zmizí: „Už nikdy nebude Mnichova ani Jalty,“ citoval Bushova slova. Podle Rybasova názoru tato slova znamenala, že ve východní Evropě nebude už mít vliv Německo ani Rusko, ale pouze USA.
Psali jsme:
Jenže zkušenosti 20. století ukazují, že tu není garance, že něco takového bude realitou. Stačí si vzpomenout, jak se měnily pozice velmocí během 20. století, na Versailles, Mnichov, Jaltu, Postupim, Helsinky. „Za každým tímto geografickým bodem jsou kolosální změny,“ doplnil Rybas s tím, že: „Kdo z nás může dnes tvrdit, že dnešní systém je věčný?“ a že dnes není potřeba unikátní zkušenosti prezidenta Beneše.
Emil Voráček vystoupil v ruském jazyce a chtěl se dotknout otázky interpretace a desinterpretace dějin v několika bodech. V oněch 70 letech po skončení války bylo publikováno tisíce a tisíce knih a publikací o druhé světové válce. Historiografie jako každá věda se vyvíjí, řekl Voráček, a s ní se mění také přístupy k tématům, která studuje.
Ve válce se sešly – donuceny ke spolupráci – západní kapitalistické země a Sovětský svaz, který se snažil o rozvoj nového typu společnosti a státu, připomenul Emil Voráček. Právě studium sovětských dějin je podle něj důležitou součástí dějin druhé světové války. V souvislosti s tím Voráček mluvil o dějinách amerického historického revisionismu 70. let, který se snažil vytvořit protiváhu etablovaným interpretacím SSSR jako totalitního státu, které v Americe tehdy dominovaly.
Zájem této skupiny byl zaměřen na témata sociálního rozvoje, sociálního státu v Sovětském svazu a na ekonomickou politiku SSSR, nikoliv jenom tzv. kremlologii. Šlo o zcela jiný přístup. V 80. letech přišel do Washingtonu R. Reagan s pojmem „impéria zla“ a například v západním Německu se objevily konzervativní názory a snahy o reinterpretaci druhé světové války, například z pera historika Ernsta Nolteho a jeho knihy Občanská válka v Evropě.
Zde Nolte například argumentoval, že nacismus není systém, který vymyslel koncentrační tábory, ale je to „dílo bolševiků“ a sovětského systému. Odsud vyplynul tzv. Historikerstreit v západním Německu; podle Voráčkova názoru je velmi důležité znát dějiny tohoto historického sporu o interpretaci dějin druhé světové války, protože má dnešní relevanci.
Fotogalerie: - Cesty vítězství
E. Voráček také řekl, že na Západě je dost lidí, kteří jsou toho názoru, že konflikt mezi Západem a Sovětským svazem spočíval v tom, že Západ nesouhlasil s tím, aby byl Sovětský svaz rovným partnerem Západu.
Voráček také připomenul, že různé nové interpretace dějin a diskuze o nich, které nejsou „ničím novým pod sluncem“, ale v současné době mají novou intenzitu. Propaganda ale v současné době udělala mnoho práce, že se zdá, že skoro máme v Rusku „nového nepřítele“, řekl Voráček na účet dnešních názorů, které se objevovaly v českých médii.
Emil Voráček kritizoval výroky Tomáše Klvani o tom, že Sovětský svaz neosvobodil Československo, ale „dobyl ho“, což podle Voráčka znamená urážku památky všech Čechoslováků, kteří padli za vlast v době války. Tato teze podle Voráčkových slov v důsledcích znamená, že Československo nebylo okupovaným státem, ale že bylo dobrovolně součástí nacistického Německa.
„Osvobození ČSR znamenalo, dle slov některých českých žurnalistů jen to, že jsme přešli z jednoho totalitního státu do druhého,“ řekl E. Voráček. Zde dochází k reinterpretaci dějin kolem hodnocení roků 1945 a 1948, která je ale „nebezpečná a hloupá“ a neodpovídá skutečnosti.
Dobýt lze zemi, která se brání, což nebyl případ Československa v roce 1945, připomenul k výše zmíněným výrokům a citoval další medializované případy, které reinterpretují dějiny druhé světové války v českých médiích (například to, že Pardubice měly být údajně osvobozeny americkou armádou).
V demokratické, svobodné společnosti má každý, v Rusku i v Česku, právo na to mít vlastní názor. Je nutno ale odmítnout jakoukoliv politizaci dějin a držet se historického poznání a objektivity. Voráček nakonec vyjádřil přesvědčení o tom, že musíme znát historické kořeny dneška a dnešní situace, tak aby mladá generace poznávala dějiny z objektivního pohledu.
Psali jsme:
autor: Veronika Sušová-Salminen
