Referendum na východě Ukrajiny skončilo dle očekávání. Co teď?Anketa
Podle Schnura současná post-majdanská Ukrajina připomíná spíše Libyi, přes kterou se přehnalo atlanticko-islamistické jaro, než evropskou zemi. A události v jihovýchodních regionech dokazují, o co Západu ve skutečnosti jde.
Podle něj se v Kyjevě neodehrála demokratická revoluce, ale Západem inscenovaný a všemi prostředky podporovaný puč proti legitimní vládě. Puč představují dvě křídla, jednak spektrum ultranacionalistických až neonacistických militantů, jednak skupina zkrachovalých „prozápadních“ oligarchů resp. politických lokajů z éry Juščenko-Tymošenková. „Při té příležitosti nesmíme zapomínat na německo-americkou politickou kreaci, šampiona Klička (paní Nulandovou familiárně nazývaného ‚Klič‘), který je přesně podle doporučení zmíněné Obamovy super-diplomatky „držen v pozadí“ (viz její proslulý telefonní rozhovor „Fuck the EU“ s americkým velvyslancem na Ukrajině ve vrcholné fázi euro-mejdanu), aby v probíhající špinavé řeži nepozbyl nevinnost a mohl nastoupit coby čerstvá, neposkvrněná „proevropská“ síla do připravovaného volebního ringu. Není pochyb, že okamžik tohoto majdanského geroje v té či oné podobě teprve přijde,“ píše historik.
Kyjevská koalice je tvořena dvěma hlavními proudy
První proud nebo přinejmenším jeho části mohou mít podle Schnura naivní představu o budoucí „ukrajinské“ Ukrajině bez „Rusů“ i EU a věří, že bojují za národ a vlast podle jejich představ, složka druhá, „liberální“, je zcela vědomě, bez sebemenších výhrad a od samého počátku ve službách zahraničních režisérů. „Jejich úkolem je provést a pseudodemokraticky legitimovat konečné vydrancování Ukrajiny, její obětování na oltář protiruského tažení NATO, nebo chceme-li, politicko-vojensko-hospodářského komplexu EUSA,“ míní historik s tím, že za tuto službu v absolutní poslušnosti jim kynou další hospodářská a politická privilegia a beztrestnost. V této souvislosti připomíná decentní, ale zcela srozumitelné euro-americké varování nové gruzínské vládě, kterou rozhodně nelze označit za proruskou, před eventuálním soudním řízením s chráněncem Západu, bývalým prezidentem Saakašvilim.
Co na ukrajinskou krizi říká exministr Alexandr Vondra? Čtěte ZDE
Vše k tématu Ukrajina ZDE
Historik současné síly v Kyjevě označuje jako „hnědo-oranžovou koalici“, která je prý zrcadlovým obrazem „povstaleckých sil arabského jara“ v Libyi a Sýrii. „Hnědá euro-kajda na Ukrajině plní stejnou funkci jako černá al-Kajda v oněch dvou arabských státech. V maskáčích odvádí špinavou a krvavou práci v terénu v naivní víře, že bojují za „ukrajinskou Ukrajinu“ nebo za „Boží stát“, zatímco na rozhodujících místech, před mikrofony a televizními kamerami popřípadě decentně v pozadí čekají „prozápadní demokraté“ v oblecích a bez skrupulí, zato s tučnými konty na okamžik, kdy pěšci uvolní cestu králi a stanou se zbytečnými. Jako třeba čokoládový oligarcha Porošenko, nová figurka z majdanského pozadí a Kličkova okolí v kyjevském pimprlovém euro-divadýlku, který právě absolvoval první oficiální berlínskou instruktáž,“ uvedl Schnur.
Prozatímní kyjevská vláda postupuje tak, jak měl postupovat Janukovyč
Podle něj postupuje prozatímní vláda v Kyjevě tak, jak měl na Majdanu postupovat Janukovyč. „Nezávislé a věcné politicko- a ústavně-právní analýzy se budou muset vážně zabývat otázkou, zda právě v tomto bodě, samozřejmě kromě několika jiných, nespočívá vina bývalé – neustále a znovu budiž zdůrazňováno, že z hlediska pravidel reprezentativní demokracie legitimní – ukrajinské vlády, její totální selhání. Neustálým kličkováním nebylo jasné, kam politicky směřuje, na Majdanu nechala dojít věci příliš daleko a – ať se to komu líbí nebo ne – na holičkách nechala i právní stát, když dovolila paravojenským oddílům útok na jeho instituce,“ domnívá se historik.
Psali jsme:
Předním zájmem Moskvy je Ukrajina bez NATO
Zmiňuje také tvrzení mainstreamových euro-amerických „analytiků“ a jejich „mediálních papoušků“, podle nichž je cílem Moskvy utrhnout ukrajinský východ podobně jako Krym. Fakta prý ale mluví poněkud jinou řečí. „Vše nasvědčuje tomu, že anti-ruská hysterie obrací realitu naruby. Rusko nemůže mít zájem na „půlce“ Ukrajiny, která by mu přinesla pouze zlobu a nezabránila severoatlantickému protektorátu nad jejím západem včetně vojenských komponentů. Předním zájmem Moskvy je Ukrajina bez NATO, což znamená politickou neutralizaci celé Ukrajiny. Ta je efektivně možná pouze přes politickou rovnováhu mezi – zjednodušeně řečeno – západní a východní oblastí země. Je otázkou, zda se USA s takovým modelem smíří,“ píše Schnur.
Podle jeho názoru není pochyb, že za optimálních podmínek byla cílem západních aktivit jednotná Euro-Ukrajina včetně Krymu. „Nejen její „tržní integrace“ se všemi politicko-ekonomickými atributy, které rozšíření bruselských kompetencí s sebou přináší, ale i vojenská kooperace s EU, což by v praxi fakticky znamenalo pozvolné začleňování Ukrajiny do struktur NATO. To potvrzuje nejen dosavadní praxe „humanitárních intervencí“, ale zahraničně-politická a vojenská část Lisabonské smlouvy. V případě optimálního průběhu by dříve nebo později byla znovu nastolena otázka ruské krymské námořní základny, tedy další vojensko-strategické oslabení Ruska před vlastními dveřmi – podobně jako v případě baltských republik. S největší pravděpodobností byl tento maximalistický scénář v organizačních centrech převratu veden v rubrice ‚kdyby‘,“ uvedl historik.
Zabývá se také dohodou mezi opozicí a vládou, ke které došlo pod patronátem euro-trojky Steinmeier-Sikorski-Fabious a která podle Schnura znamenala faktickou kapitulaci Janukovyče, eliminovala nebo alespoň oslabila eventuální „proruské“ tendence a připravila půdu pro „evropskou integraci“ Ukrajiny politickou cestou. Historik si proto klade otázku, proč tedy přesto došlo ke kvazi vojenskému převzetí moci a jakou roli sehrál Brusel, jakou Washington a jakou jednotlivé členské státy Unie, především Německo a Polsko.
Sehráli evropští politici před Janukovyčem komedii?
„Buď euro-emisaři věděli o plánovaném násilném převratu a sehráli Janukovyčovi politickou komedii s cílem zabránit rezolutnímu policejnímu zásahu proti majdanským militantům, který by znamenal odstranění přímého nátlakového prostředku Bruselu a Washingtonu, obnovení možnosti ústavně-politického a tedy kompromisního, navíc příliš zdlouhavého řešení ukrajinské otázky. Nebo EU skutečně chtěla postupovat politickou cestou, která by ale z pohledu Západu, v tomto případě především USA, vzhledem k proruskému volebnímu potenciálu na jihovýchodě a značného množství západoukrajinských voličů, kteří nepatří ke klientele Klička, Tymošenkové nebo Tjahniboga, mohla znamenat riziko, že se volby a následné věci mohou vyvinout jinak, než bylo plánováno. V tom případě hrozil onen zmíněný kompromis, jakési neutrální postavení Ukrajiny, model dvojího propojení, postupného zapojení jak do Evropské, tak Euroasijské unie, což ovšem od samého počátku protiřečilo totalitním nárokům Washingtonu i Bruselu. I kdyby se s takovým modelem mohla nakonec smířit Unie, pro USA to nepřipadalo v úvahu. Pro ně je evropská integrace Made in EU pouhým prostředkem k rozšíření vlastního vlivu, k zajištění geostrategické převahy,“ míní Schnur.
Pozastavuje se také nad telefonickým rozhovorem Nulandové s velvyslancem Pyattem o dalším postupu a úmyslu vykašlat se na EU. Domnívá se, že je pravděpodobné, že to byli Američané, kteří dali „euro-kajdě“ pokyn ke konečnému útoku. „Pro tuto variantu hovoří i nejnovější zpráva německé zpravodajské služby BND, že na východní Ukrajině, konkrétně během operace armády, tzv. Národní gardy, podle zpráv složené převážně z majdanských militantů a příznivců Pravého sektoru, a dalších pro-kyjevských "bezpečnostních složek", působí jako vojenská i logistická podpora na 400 žoldnéřů soukromé, nechvalně proslulé bezbečnostní firmy Blackwater (dnes vystupující pod jménem Academi),“ uvádí Schnur.
Krizi vyřeší schopnost Ruska klást aktivní odpor
Důvodem k takovým krokům je prý s největší pravděpodobností úmysl masivně rozšířit severoatlantickou vojenskou prezenci včetně protiraketového štítu východním směrem, těsně před hranice Ruské federace, přesněji řečeno kolem nich. „Takový krok potřebuje zdůvodnění, neboť agresor musí navenek vypadat jako oběť. Nikoliv před Putinem a ruskou vládou, těm je jasné, o co jde, ale před vlastní veřejností. Metoda je stále stejná, jen s různými odstíny podle podmínek a potřeby. Protivník je tak dlouho tlačen do kouta, až se začne bránit a chce z kouta (matador Kličko by řekl: z rohu ringu) ven, což je obratem klasifikováno jako akt agrese, proti které je nutné postavit hráz. Pokud je toto motiv současné zdánlivě iracionální politiky USA a EU vůči Ukrajině - a všechno včetně celkového vývoje v Evropě i ve světě po roce 1990 hovoří pro tuto variantu -, potom je jasné, že krizi nevyřeší racionální argumenty nebo dokonce starost o demokracii a právo, a již vůbec ne ústupky východo-ukrajinských federalistů, ale schopnost Ruska klást efektivní odpor,“ soudí historik, podle kterého minulé činy i aktuální slova vrchního severoatlantického politruka Rasmussena prozrazují, že o „posílení bezpečnosti východních členských zemí“, což Schnur chápe jako další posun vojenského potenciálu USA skrze NATO směrem k ruským hranicím, je stejně dávno rozhodnuto, jen je to potřeba světu „demokraticky“ prodat. „Pokud by se podařilo vyprovokovat Rusko k přímému vstupu do ukrajinského konfliktu, tím lépe. Uvidíme, zda EUSA použijí i na Ukrajině stejnou metodu jako v Kosovu, Iráku, Libyi a Sýrii, ve které každý ústupek strany, na kterou byl vyvíjen tlak, znamenal nové a nové, v závěrečném stádiu „krize“ v podstatě nepřijatelné požadavky,“ uvádí historik.
USA v Ukrajině vidí zápalnou láhev, která se dá hodit na Rusko
Pokud se věci pouze vymkly kontrole a nejsou z ní naopak úmyslně vymykány, muselo by být podle něj pro Západ velmi jednoduché dát přechodnou kyjevskou vládu na řetěz a posadit ji za stůl s opozicí, s cílem najít rozumný modus vivendi pro všechny. „Podle dosavadního vývoje je ale Ukrajina rovněž pouhý pěšák, další stát obětovaný na oltář snahy o záchranu mono-polárního světa v duchu Projektu nového amerického století,“ domnívá se Schnur.
Podle něj se zdá, že Ukrajina mohla být v nezničené podobě z hlediska postupující expanze euro-trhu východním směrem zajímavá pro Německo, zatímco USA v ní pravděpodobně vidí především zápalnou láhev, kterou lze vrhnout na Rusko. „I to může být důvod, proč dal Obama během nedávné návštěvy Merkelové tak okázale najevo, že záležitost deleguje na Berlín a co od něj očekává: „Evropu“ v jednom šiku. Tedy i Evropa, konkrétně EU pod vedením Německa, by se měla stát jakýmsi výkonným orgánem americké politiky vůči Rusku. Instrumentem, který zapálil Ukrajinu, aby ji použil jako alibi pro další přesun vojenské síly směrem k Rusku. Do jaké míry se EU nechá bez ohledu na vlastní ztráty do tohoto procesu zapojit, bude záležet z velké části na tom, zda v Berlíně převáží ekonomický zájem vlastního průmyslu nebo tlak amerických strategických zájmů,“ soudí historik.
Petr Schnur je dle životopisu uveřejněném na serveru Britské listy historik, religionista a sociální psycholog žijící v německém Hannoveru. Vystudoval historii, religionistiku a sociální psychologii. V letech 1991 - 1993 spolupracoval s Československou a posléze s Českou akademií věd coby externí odborný asistent, obor religionistika. Momentálně pracuje na dokončení své disertace, rovněž v oblasti religionistiky. Financuje se sám, pracuje jako týmový vedoucí v multiplexním kině, příležitostně spolupracuje na projektech v psychosociální oblasti. V Česku působí jako publicista a svobodný novinář. Publikuje v Listech, Konec Konců - býv. Bariéry, v Kritické příloze Revolver Revue, Sedmé Generaci, Právu, Britských listech jako i některých odborných časopisech.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: vam
