Podle Friedmana se ze Spojených států stala po druhé světové válce světová říše. A to bez ohledu na to, jak pejorativní nádech může slovo říše vzbuzovat. „Po první světové válce Američané z osvobozené Evropy odešli, ale po skončení té druhé již něco podobného učinit nemohli. Sovětský svaz byl sice značně zdevastován, ovšem ne natolik, aby ztratil veškerou svoji moc. Spojeným státům na Východě vyrostl hegemon, jenž by v případě jejich absence ovládl celý evropský kontinent. Podílely se na rozvoji evropské ekonomiky i na obranném systému. Rozhodující slovo již neměl Londýn, Paříž nebo Varšava, ale Moskva a Washington,“ konstatuje Friedman.
Hlavním cílem americké poválečné strategie bylo dle Friedmanova názoru zamezit rozšiřování vlivu Sovětského svazu. „Vliv Spojených států se rozšířil z Evropy až po Írán. Sověti se snažili narušovat jej podporováním regionálních povstání, jak jen to bylo možné. Evropské říše se hroutily a štěpily. Sovětský svaz se zasazoval o využití zbytku aliance k vytvoření nové aliance. Naproti tomu Spojené státy americké šly tvrdě proti těmto záměrům,“ uvádí Friedman a dodává, že jednou z výhod spojenectví se Sověty byly štědré dodávky zbraní. „Výhodou spojenectví s Američany zase byla příslušnost k dynamické obchodní zóně s přístupem ke kapitálu a moderním technologiím. Tuto výhodu nejvíce využila např. Jižní Korea,“ píše Friedman.
Spojené státy se staly největší ekonomickou mocností ovládající moře a budující své základny po celém světě. Spojenci Američanů mohli těžit z obchodního a investičního systému, jenž byl rovněž pro Washington zásadní. „Na počátku studené války se začaly Spojené státy chovat jako mocná říše, byť ne zcela vědomě. Předně se staly nepředstavitelně bohatým a mocným státem. Za druhé byly schopné se utkat se svým potenciálním protivníkem kdekoli na světě. Za třetí využívaly v mnoha případech svoji ekonomickou převahu, aby přiměly ostatní státy k vojenskému a politickému partnerství. A za páté, některé z těchto zemí se staly klíčovými pro rozličné oblasti americké ekonomiky,“ vysvětluje Friedman.
celý text v angličtině máte k dispozici ZDE
Za nejproblematičtější období pro Spojené státy coby světovou říši považuje Friedman období následující po skončení studené války. Především proto, že musel Washington mnohokrát nést hlavní zodpovědnost za vojenské konflikty. „Ať už šlo o Irák nebo Afghánistán, obě dvě války sice vedly západní koalice, ale ústřední silou v nich vždy byli Američané. Po roce 1992 však byly Spojené státy jedinou globální silou, která mohla uplatňovat své ekonomické, politické a vojenské nástroje. Nicméně toto postavení má daleko k všemohoucnosti. Když slyšíte hovořit americké politiky o Rusku, Iráku či Jemenu, máte pocit, že americká moc je neomezená. Přitom tam jsou vždy nějaké limity a přežití každé říše záleží také na tom, jestli je schopna je respektovat,“ soudí Friedman.
Za primární limit amerického impéria považuje Friedman demografii a zmiňuje, že se o tom Američané mohli přesvědčit v průběhu válek ve Vietnamu, Iráku i Afghánistánu, kde ani nasazení mnoha desítek tisíc amerických vojáků nebylo úspěšné. „Spojené státy využívají dva typy nepřímého vedení války. V prvém případě podporují přirozenou sílu, jejíž zájmy jsou shodné s těmi americkými. To jsme mohli vidět v rané fázi války v Afghánistánu. Druhou variantou je udržování rovnováhy sil mezi národy v příslušném regionu. Tento model Washington uplatňuje na Blízkém východě při jednání se zdejšími čtyřmi rozhodujícími mocnostmi – Íránem, Saúdskou Arábií, Izraelem a Tureckem,“ zmiňuje Friedman a konstatuje, že právě v tom tkví podstata každé říše. „Staré britské rčení říká, že říše nemá trvalé přátele či nepřátele, ale pouze setrvalé zájmy. Sice by vypadalo náramně, kdyby si Američané zřetelně označili přátele a nepřátele, ale tento luxus si nemohou dovolit,“ tvrdí Friedman.
„Spojené státy by si měly uvědomit, že globální mocnost si nemůže dovolit zapojovat se do všech světových konfliktů. Takové počínání musí každou říši logicky naprosto vyčerpat. Pomocí různých nástrojů musí být schopny vytvořit světovou rovnováhu bez narušování vnitřní suverenity ostatních států. Zkrátka a dobře, udělat vše proto, aby jednotlivé státy postupovaly dle amerických zájmů,“ nabádá Friedman, ale zároveň připouští, že něco takového je velmi obtížně proveditelné. „Prvním krokem je využít k přetváření chování jiných států ekonomických pobídek. Vedle toho poskytovat ekonomickou či vojenskou pomoc. Dále poslání poradců a při selhání všech předchozích kroků využití vojenské síly,“ vypočítává Friedman.
„Záměrně jsem v textu popisoval Spojené státy jako říši s vědomím, že tento pojem vzbuzuje spíš negativní konotace. Tváří v tvář k realitě by však měli být k sobě Američané upřímní. Mnohem důležitější ovšem je, aby se USA v případě, že se považují za říši, poučily z historie jiných říší. Nic není škodlivější, než když říše využívá svoji sílu nesprávným způsobem. Je sice pravda, že Spojené státy neměly původně v úmyslu stát se světovou říší. Nicméně historické a geopolitické okolnosti způsobily, že se Amerika skutečně jeví jako impérium. Světové říše vždy vzbuzovaly ve zbytku světa obavy, někdy respekt, ale nikdy nebyly milovány. Tím, že budeme předstírat, že Spojené státy nejsou impérium, to nezměníme. Současné manévrování na Blízkém východě představuje změnu americké strategie. Spojené státy se budou v budoucnosti vměšovat do lokálních konfliktů čím dál tím méně,“ má jasno Friedman.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pro
