Krym se připojil k Rusku. Co na to říkáte?Anketa
Zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu Petr Vavrouška ve dvoustránkovém článku v týdeníku Reflex tvrdí, že Rusko je notoricky agresivní zemí, která propracovaným způsobem ovládá cizí území. Vavrouška konstatuje, že Rusko má po desetiletí stejný scénář ochrany ruských občanů či krajanů, kterým se snaží své agresivní vpády ospravedlnit. Když prý Rusko na dané území vpadne, ignoruje protesty zbytku světa a jen opakuje, že chrání své občany. Poprvé prý tuto taktiku použil Stalin s Molotovem v Polsku v roce 1939.
Zpravodaj ČRo dochází k závěru, že podle této údajné ruské logiky může ruská armáda zasáhnout kdekoliv na světě. Petr Vavrouška v Reflexu dokonce vyslovil obavu z toho, že naprosto stejně jako zasáhlo Rusko na Krymu, může jednou pod záminkou ochrany zde žijících Rusů zasáhnout i v Karlových Varech.
Vavrouškův text pro ParlamentníListy.cz podrobně rozebrala politická analytička Veronika Sušová-Salminen:
Česká média, až na čestné výjimky, podlehla hysterické rusofobii, která vybírá jenom ty informace, které se jim hodí. Objektivní novinářská práce jde zřejmě zcela stranou.
Text publikovaný v Reflexu je pozoruhodný tím, jaký kontext si zvolil, jaké analogie si vybírá a jak s celou látkou vlastně pracuje. Celkové vyznění je potom jednoznačné – je to de fakto skandalizace ruské zahraniční politiky a její delegitimizace bez jakéhokoliv vysvětlujícího rámce.
Skandalizuje se v něm modus operandi (typický postup) ruské „agresivní“ politiky, tedy skutečnost, že Rusko (i SSSR) kontinuálně ospravedlňuje svoji expanzivní politiku „ochranou svých lidí nebo bratrů“. To je jádro celé argumentace článku. Autor k Rusku přistupuje jako ke „zvláštnímu“ případu. Výběr strategie, jak tento text pojmout, ukazuje na to, že autor nechce vidět určité souvislosti, protože je buď považuje za irelevantní nebo se mu prostě argumentačně nehodí. V důsledku text evokuje pocit, že tu jde o něco „jiného“, něco typicky a výlučně ruského.
Modus operandi ruské velmocenské politiky je tak představován z morálních pozic jako „zvláštní“ a existující sám o sobě. Tato zvláštnost ruské „agrese“ spočívá v tom, že článek se zaměřuje výlučně jenom na Rusko. Jiné velmoci a jejich způsoby legitimizace či modus operandi ho absolutně nezajímají. „Šíření demokracie“ po světě, který mají v šuplíku zase američtí prezidenti, „civilizační misie“ anebo „břímě bílého muže“, které měli po staletí v šuplíku představitelé Francie a Británie prostě neexistují. Nevím, jestli má autor článku vůbec povědomí o tom, že tento modus operandi „ochrany“ určité vybrané skupiny obyvatel na území jiného státu byl způsobem, jak západní velmoci (Francie a Británie) a Rusko během 19. století postupně rozložily Osmanskou říši a následně si rozebraly části jejího území či vytvořily svoje sféry vlivu. V jeho textu jde ale jenom o Rusko a o jeho konkrétní modus operandi, které jsou umístěny jen v autorem vytvořeném „zvláštním“ a „jiném“ kontextu. Uvádět věci do širšího kontextu a srovnávat přitom patří k základním způsobům, jak získat objektivnější pohled na dění. Uzavírat se do „zvláštních“ škatulek velmi zkresluje. Ještě horší je si plést rétoriku se skutečnými cíli a zájmy. Jejich ignorování totiž vede v podstatě k manipulaci čtenáře.
S tím souvisí i to, že článek nemá vysvětlující funkci. Proč Rusko chce expandovat a proč v minulosti expandovalo. A proč expandovalo do těch kterých konkrétních oblastí? Tuto funkci absolutně ignoruje, takže se drží popisu, používá analogií z jiných historických dob, vytváří solidárně-emoční vazby mezi námi a dnešní Ukrajinou (viz slova o tom, jak Kličko pochopil okupaci ČSSR), ale nevysvětluje motivace a důvody pro ruské jednání. Jen implicitně předpokládá, že je to všechno důsledek věčné „agrese Ruska“ či obsese „být veliké“. To ovšem jako vysvětlující faktor pro dějiny posledních asi 90 let, o kterých mluví, vůbec nestačí a stačit nemůže. Předpokládat, že Rusko prostě jedná, jak jedná proto, že je „agresivní“, mu upírá vlastně jakékoliv racionální jednání a geopoliticky definované národní zájmy v jejich vztahu k jiným hráčům. Modus operandi, tedy způsoby legitimizace nějaké politiky, přece vůbec neznamenají, že o to v té politice ve skutečnosti jde (tj. že je cílem). To uznává i sám autor tím, jak opakovaně kritizuje způsoby, jak Rusko svoji invazi na Krym ospravedlňuje, ale nenamáhá se o tom čtenáři dál nic sdělit.
Kdyby se autor zamyslel nad rozdílem mezi legitimizací-rétorikou a skutečnými zájmy i nad rozdílem mezi Stalinem, studenou válkou a dnešním světem, potom by nemohl lidem vyprávět alarmizující pohádky o tom, že Rusko si pro nás jde skrze Karlovy Vary a české Rusy. Je sice pěkné si myslet, že dnes někoho zajímáme, ale nejsem takový optimista. Kromě toho, Rusko si může stejně jako jakákoliv jiná velmoc najít v budoucnosti naprosto jiný postup pro legitimizaci. To je to, co velmoci dělají. Abychom se mohli něčemu takovému bránit, musíme tomu na prvním místě rozumět.
Investovat dvě stránky textu do sdělení, že Rusko je „stále“ agresivní a že svoji politiku „nějak“ ospravedlňuje, tomu se opravdu musí člověk zasmát. V tržních podmínkách dnešních médii bych jako čtenář uvažovala o reklamaci a vrácení peněz.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: rp
