Analytik Žantovský je velice znepokojen tím, co slyší z Rady ČT o hospodaření televize. A připomíná rok 2000

Jedním z nejodpudivějších znaků české novinařiny začíná Petr Žantovský své pravidelné ohlédnutí za uplynulým týdnem ve sdělovacích prostředcích. „Média přinesla v úterý zprávu, že slavný americký hudební skladatel James Horner zemřel při nehodě malého soukromého letadla v Kalifornii. Bylo mu 61 let. Byl znám hlavně jako autor hudby k filmu Titanic. Svou hudbou ale doprovodil mnoho dalších filmů, vesměs z kategorie tzv. blockbusterů: namátkou Trója, Apollo 13 nebo Čistá duše, ale také Star Trek, Avatar, Vetřelci nebo Zorro: Tajemná tvář,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz mediální analytik Petr Žantovský.

Upozorňuje však, že není správné úspěšného skladatele Jamese Hornera spojovat pouze s akční nebo vědecko-fantastickou kinematografií. „Svou hudbu vložil i do výsostně artového Garderobiéra, do adaptace románu Umberta Eca Jméno růže či politických dramat Případ Pelikán, Hranice zlomu či Všichni královi muži. Nejen Hollywoodem však byl živ: je autorem téměř všech současných znělek televize CBS. Režisér Ron Howard při zprávě o jeho úmrtí prohlásil, že to byl brilantní skladatel. Český novinář je však zřejmě lépe informován a také věci rozumí lépe než tvůrce Šifry mistra Leonarda, Andělů a démonů či Duelu Frost/Nixon,“ podivuje se mediální odborník.

Nebývalá míra nevkusu malého českého pisálka

Tím vševědoucím médiusem je tentokrát Stanislav Dvořák. „O ´brilantnosti´ hudební svět již dlouho pochyboval. Horner byl jednoduše mainstreamový řemeslník, který toho sám vymyslel méně, než se zdá. Kritici mu už dávno předhazovali, že si bral nápady jiných (Šostakovič, Chačaturjan) a bezostyšně je komerčně využíval,“ napsal na serveru Novinky.cz den po Hornerově smrti. „Je snad zbytečné dodávat, že tento soudce velikosti druhých, pan Dvořák, se ani nepokusil uvést, kteří kritici a co přesně Hornerovi předhazují, nemluvě už ani o nebývalé míře nevkusu, s níž se malý český pisálek snaží očernit velkého světového skladatele pár hodin poté, co se už nemůže bránit,“ konstatuje Petr Žantovský.

To považuje za jeden z nejodpudivějších znaků malé české "takyžurnalistiky" – nejsa sám velkým, ty opravdu velké pošpiním a očerním. „V tomto odvětví psaného slova vyniká zejména Jan Rejžek, který si po léta buduje kariéru zasloužilého nekrologisty. V různých tiskovinách se vždy jeho jméno vynoří pod článkem o čerstvě zemřelém. Někdy jde o informační text, ale tam, kde Rejžek cítí osobní zášť, vyřádí se stejně krvelačně jako v nepříliš dávném, bezprecedentně urážlivém výtrysku invence u příležitosti sebevraždy skladatele Karla Svobody. V Maiselově ulici se tomuto jednání odjakživa říká ´chucpe´. A já bych s dovolením dodal jen citaci z Čapkových Bajek a podpovídek: ´Jen malí lidé se perou o prestiž. Velcí ji mají´,“ podotýká mediální analytik.

Na ženy kouká ministr Dienstbier jen přes refrén kvót

Jeho pozornost připoutal i druhý ročník Kongresu žen, který se tento týden konal v Praze. „Jedním z diskusních témat bylo téma ženy a média. To by bylo velmi záslužné a potřebné téma, protože zobrazování žen v médiích může být zajímavým parametrem občanské vyspělosti společnosti, překonávání předpojatostí, předsudků a tak dále. A zejména by všechny tyto ukazatele bylo potřebné porovnat s obdobnými ve srovnatelných zemích, příkladně Rakousku, Německu, Slovensku či Polsku. Možná bychom se dověděli, že na tom jsme z uvedených zemí skoro nejlépe, co se týče vyváženého a korektního zobrazování feminního principu v médiích,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Třeba to, že česká žena už není ani kuchtička z domácnosti, ani jeřábnice usilující o titul Řád práce. „Ale že to je emancipovaná, důstojná bytost, kterou od zbytku populace neodlišují druhotné pohlavní znaky, nýbrž měřítkem je jen její inteligence, schopnosti, sociální adaptabilita a tak dále. Ničím takovým se ale uvedený panel primárně nezabýval. Tamní debatéry zajímaly v podstatě jen pracovně-právní záležitosti. Tedy opět starý známý – nikoli však dobrý – refrén ministra Dienstbiera a eurounijních komisařů na téma kvóty,“ kritizuje mediální odborník.

Pokřivený pohled na svět sledující, na které židli sedí muž, či žena

Zcela absurdní je proto přepočítávat na procenta, kolik žen dlí v manažerských pozicích českých mediálních podniků. „To můžeme rovnou začít počítat, kolik je mezi nimi plešatých, cyklistů či Židů. A vydat na to kvóty. Vnucovaná představa, že jsme jako národ nějak přehnaně maskulinističtí, je zbytečný masochismus. Je zřejmé, že v naší zemi čtvrtstoletí po převratu jsou tyto elementární hodnoty – v poměru k jiným zemím – až nadstandardně vyrovnané. Co je stálý problém, je různý metr na odměňování mužů a žen v totožných pracovních pozicích, ale tím se panel nezabýval,“ poukazuje Petr Žantovský.

Zabýval se pouze tím, zda na té které židli sedí muž, či žena. „Jako kdyby to byla kvalifikační hodnota. Je to zástupný a pokřivený pohled na svět, který zdánlivou formalistní ´spravedlností´ zakrývá normální tržní soupeření talentů, schopností a dalších pracovních dispozic. A – dodejme – je to pravidelná zbraň v rukou sociálních inženýrů Dienstbierova střihu, kteří by rádi svět narýsovali a řídili podle svého, místo aby mu pokorně sloužili, když už mají tu čest být do svých funkcí na nějaký čas zvoleni. Je to totalitarismus s ´lidskou´ tváří,“ domnívá se mediální analytik.

Vracíme se k 50. létům, kdy byl mladý každý komunista

Oceňuje, že diskutující označili za důležitou otázku tzv. ageismu, tedy vyřazování starších lidí. „Zase nejde jen o věk jako takový, nýbrž o prohloubenou odbornost a kompetenci k výkonu jistých činností, prací či funkcí, kde je tato kompetence zvýšena právě dlouhodobou zkušeností, která namnoze dokáže nejen vyvážit, ale mnohonásobně převážit třeba menší fyzickou dispozici a dynamiku. To je vážný problém. Postmoderní – a nejen naše – společnost si neváží skutečné odbornosti a zkušenosti, a tudíž neumí ani posoudit reálnou kompetenci toho či onoho k nějaké práci. Přeceňuje se fyzické mládí, což je opět návrat k 50. letům. Vzpomeňte, že se tehdy zpívalo ´Mladý je každý komunista´,“ poznamenává Petr Žantovský.

Stáří či zralost je odmávána jako konzervativní relikt minulosti, který je nutno překonat, a to bez ohledu na cenu, která za to bude zaplacena. „A v tomto kolektivním nerozumu se pak často zabíjejí příležitosti, které by plynuly z účelného propojení dospělé zkušenosti a mladické energie. Jenže současná Evropa je postavena na protikladech ´my – oni´, kdo nejde s námi, jde přece proti nám. Každý si najde nepřítele – mladý starého příkladně. Vždyť přece starý sedí na židli, po které pošilhává mladý. Tak jednoduché to mívá pozadí. Ageismus je diskriminační a je projevem velmi ubohého stavu mentality ve společnosti. To je něco, oč by se měla média zajímat, ne o kvóty ve jménu pohlaví, rasy či bujnosti porostu hlavy,“ míní mediální odborník.

Radní chválí hospodaření ČT, i když nevidí do jejího hospodaření

Zaujal ho také názor předsedy volebního výboru Poslanecké sněmovny Martina Komárka, že by se měly prohloubit pravomoci Rady České televize, a jeho upozornění na to, že Rada ČT de facto nemá vhled do toho, jakým způsobem z České televize tečou peníze do soukromých produkcí. „Komárek má naprostou pravdu. Když se dnes zeptáte radních ČT, jak vidí hospodaření České televize, řeknou, shodně se svým předsedou Janem Bednářem, že kladně, neboť prý se peníze utrácejí hospodárně. Komárek správně namítá, že takové jednoznačné hodnocení Rada ČT v podstatě není oprávněna vyhlašovat, když do struktury a ´střev´ těch čísel vlastně nevidí,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Na utrácení prostředků na soukromé produkce nebyla podle Martina Komárka loni zaměřena žádná z více než třiceti kontrol dozorčí komise Rady ČT. „A pak že se historie neopakuje. Když zapátráme v paměti, přesně před patnácti lety, v roce 2000, se začaly množit kritické hlasy vůči nakládání České televize s koncesionářskými penězi. Začaly vyplouvat na veřejnost sumy, které inkasovali spříznění tvůrci za své projekty v ČT. A předmětem kritiky byl fakt, že obdobné pořady by privátní televize dokázala vyprodukovat nesrovnatelně levněji,“ připomíná mediální analytik.

Poměry v ČT vystihl Šámalův bonmot o tvůrčí skupině Tunelář – Umělčík

Proto se tehdy začalo nutně spekulovat, kam jde ten rozdíl. Zda to náhodou není do kapes dramaturgů, producentů a dalších lidí, kteří o produkci ve veřejnoprávní televizi rozhodují. „Dřív než se stačilo cokoli vyšetřit, došlo k uměle vyvolané tzv. stávce v České televizi, která byla zástěrkou pro tehdy probíhající politický boj. Vzpomeňme, platila opoziční smlouva, národ byl burcován poraženými politiky, jako byli Pilip, Ruml, Lux, Marvanová a další, proti politikům vítězným, jimiž byli Klaus a Zeman,“ přibližuje Petr Žantovský patnáct let staré politické i mediální události.

V tom všeobecném hemžení se tenkrát nějak pozapomnělo na pašalíky televizních pracovníků a na ně navázaných tvůrců. „Šéf zpravodajství Zdeněk Šámal, ještě v dobách, kdy nebyl tak slepě zaklíněn do této televizní mašinérie, tomu říkal s úsměvem ´tvůrčí skupina Tunelář – Umělčík´. Dnes by asi tento svůj bonmot zapřel, ale vystihl to skvěle. Konec konců právě na profánní – ziskovou – podstatu televizní rebelie tehdy ukazovali i mnozí politici. Bylo jim to však málo platné. Zvítězil pragmatismus, či spíše zbabělost, že když náhodou proti novinářům z České televize vystoupí, budou to mít u nich rozlité,“ vysvětluje mediální odborník.

Komárek se seznámil s opravdovým stavem věcí a líbivou slupku odmítá

To pochopitelně riskovat nemohli, vždyť přece chtěli uspět v dalších volbách a dobrá mediální image je jednou z podmínek úspěchu. „Proto nečekám, že se dnešní politici opravdu vážně a odvážně postaví čelem k problému České televize a jejího hospodaření. A vážím si Martina Komárka, který před těmi patnácti lety jistě nestál na straně kritiků televizních stávkařů, a dnes je v podstatě na realistických pozicích. Zřejmě poté, co se seznámil s opravdovým stavem věcí, a nejen líbivou mediální slupkou,“ dodává Petr Žantovský.