Dvakrát v tomto týdnu předvedli podle mediálního analytika Petra Žantovského čeští politici ve sdělovacích prostředcích, co jsou zač. „Ale nejen oni, ale i ta média, zvláště Česká televize. Nejprve v úterních Událostech, komentářích zazářil europoslanec Stanislav Polčák, který byl spolu s kolegou z Evropského parlamentu Petrem Machem hostem rozhovoru Daniela Takáče. Šlo o aktuální snahu Evropské komise zasahovat do nezadatelných práv polských voličů a tamních politických elit na sebeurčení a samostatné rozhodování o vnitřních věcech Polska,“ připomíná pro ParlamentníListy.cz na úvod svého pravidelného ohlédnutí za uplynulým týdnem v médiích Petr Žantovský.
Považuje přitom za příznačné, že se Evropská komise začala do polských záležitostí takto nevybíravě míchat právě v čase, kdy stojí v čele Evropské rady, a tedy je tzv. evropským prezidentem, právě Donald Tusk, předseda polské strany Občanská platforma, za niž byl v letech 2007 až 2014 premiérem. „Tím, že Občanská platforma utrpěla v loňských volbách v Polsku porážku a u moci ji vystřídala strana Právo a spravedlnost premiérky Beaty Szydlové, si lze vysvětlit hořkost, kterou cítí Tusk při porážce svých soukmenovců, kteří se ještě před rokem vysmívali konzervativcům a lezli Evropské unii až do tenkého střeva,“ poznamenává mediální odborník.
Výrazivo europoslance Polčáka k Polsku se dá brát jako vyhrožování
Když se nyní karta obrátila, tak to Tuskův tábor neustál. „Nelze už ale pochopit tu ubohost, s níž dnes vede válku proti vlastním občanům jejich vlastní bývalý premiér a dnes vysoce postavený zástupce v Evropské unii. Je to podobné, jako kdyby se po nástupu Václava Klause na Hrad roku 2003 stal vysokým unijním pohlavárem, dejme tomu, exprezident Havel a začal z Bruselu vysílat jedové šípy, kontroly a další ponižující aktivity směrem ku Praze. Navzdory všemu chci věřit, že Havel by to neudělal, tak malý zas nebyl. Ale to, že se do Tuskova šiku postaví hned velká část eurounijních trafikantů, se dalo čekat. Stejně tak nepřekvapil svazácký zápal Věry Jourové, s jakým se chopila příležitosti konečně se zviditelnit, byť v nepříliš důstojné roli toho, kdo má Polsku dělat cenzora a mentora v jednom,“ upozorňuje Petr Žantovský.
Psali jsme:
Ve stejném duchu se projevil právě v České televizi Stanislav Polčák, když s otevřeností sobě vlastní prohlásil mimo jiné, že Polsko má řadu možností, jak přehodnotit své kroky ve věci ústavního soudu. „To přehodnocení se dá přeložit jako podrobení se bruselskému diktátu a rozhodovat podle cizích, ne vlastních not.Jinak prý to podle Polčáka ‚pro Polsko nebude příjemné‘. Ve světě slušných lidí se tomuto explicitnímu výrazivu říká vyhrožování. Někdo by možná řekl dokonce vydírání. Nepřekvapí, že redaktor Takáč nezjišťuje, co měl Polčák na myslí tím ‚nebude příjemné‘. Že by třeba EU vyslala do Polska ‚spřátelenou vojenskou pomoc‘ a zařídila si tam ‚dočasný pobyt spojeneckých vojsk“, což, jak víme, jsou eufemismy pro okupaci a podrobení si země cizáky? A bude v Polsku potom též platit stejná jednotka dočasnosti jako u nás, tedy 21 let?“ ptá se mediální analytik.
Typický příklad euromyšlení, eurojednání a eurorozhodování
Podle jeho názoru takové otázky měla s trochou ironie klást veřejnoprávní televize. „Protože na tak veliké hlouposti, jaké trousil pan Polčák, se prostě vážně reagovat nedá. Strašné ovšem je, že pan Polčák je typickým příkladem euromyšlení, eurojednání a eurorozhodování. Ještě že byl v pořadu přítomen též Petr Mach, který po pravdě a lakonicky vysvětlil, oč jde. Evropská unie nedokáže, a proto se ani nesnaží řešit skutečné problémy, a tak se vybíjí na problémech zástupných a vyrábí si agendu. Co s tím? Jeden z možných návodů nám poskytl sám Mach ve své knize Jak vystoupit z EU. Každému vřele doporučuji její četbu,“ uvádí Petr Žantovský.
Není to však jediná ukázka toho, jak politici pohlížejí na suverenitu některých zemí. „Druhý případ z téhož kadlubu nám odlil pro změnu další dávný eurohujer Cyril Svoboda. Ve středečních Událostech, komentářích nás pro změnu poučil, že řešení krize v Sýrii je myslitelné, ´jen když se najde shoda mezinárodního společenství´. Zajímavé. Otevřeně vyhlášená doktrína, že o svých věcech si země nepovažovaná za velmoc – a je jedno, zda Sýrie, nebo Polsko – prostě rozhodovat nesmí. A Svoboda vysvětlil, proč si to mimo jiné myslí: ´Vytvoření Kurdistánu je noční můrou´. Nu, ale pro koho, to nedodal. Přece pro Turky,“ konstatuje mediální odborník.
Kurdové čelí nekompromisní etnické a náboženské nesnášenlivosti
Vždyť na jejich území žije velká část – odhady se pohybují mezi 30 a 38 miliony – z dnešních bezmála 40 milionů Kurdů. „V dnešní Sýrii jich žije mezi dvěma a třemi miliony, ovšem řada z nich je na útěku. Ne však před Bašárem Asadem, nýbrž před militantními islamisty. A ať už se jejich šiky nazvou jakkoli, vždy jde z jejich strany vůči Kurdům o nekompromisní etnickou a náboženskou nesnášenlivost. Přitom Kurdové už několikrát v historii jistou formu sebeurčení měli, například od 11. do 13. století samostatnou provincii v rámci Perské říše, v 19. století pak provincii v Osmanské říši a na konci 20. let minulého století Araratskou republiku – ta byla vojensky zdecimována právě Turky,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
_profil_top.jpg)
Ovšem dnes je situace pro Kurdy a jejich snahy o vytvoření vlastního státu prakticky bez naděje na úspěch, protože Turci, kteří představují hlavní překážku, jsou dnes pro západní svět klíčem k lecčemus. „Jednak jsou v Severoatlantické alianci, přičemž jsou zároveň ve válečném stavu s Řeckem, jiným státem NATO, jednak je mnozí chtějí za každou cenu dostat do Evropské unie, dále z Bruselu se do Ankary sypou miliardy eur na údajné řešení migrační otázky, avšak peníze mizí spíše v palácích novodobého paši Erdogana. Turecko sestřelí nad syrským územím regulérně letící ruský letoun a Spojené státy se svými nohsledy zatleskají. Pak se v tom má jeden vyznat,“ míní mediální analytik.
Odtržení Kosova od Srbska bylo flagrantním porušením mezinárodního práva
Přitom vzato opravdu jednoduše, kdo jiný už by měl právo na vlastní stát, ne-li početní a historicky tak odůvodnění Kurdové. „Srovnáme-li to s relativně mladou událostí – osamostatněním Kosova, které udává těžko kontrolovatelný počet 1,9 milionů obyvatel, většinou Albánců – tak je třeba se vrátit do dějin. Kosovo je kolébkou středověké státnosti srbské. Slované sem přišli už v šestém století. Z kosovských měst Prizren a Peč vládla světská i církevní moc významem v té době silnému Srbsku. Po válce na Kosovském poli v roce 1389 ovládli oblast Osmané, Turci. Za druhé světové války oblast ovládli italští fašisté, kteří přifařili Kosovo k Albánskému království,“ rekapituluje Petr Žantovský.
Právě tehdy začala dlouhotrvající etnická čistka, během níž rukou muslimských Albánců padly za oběť desetitisíce starousedlých pravoslavných Srbů. „Poválečné uspořádání vrátilo území do svazku Jugoslávie a vybavilo kosovské Albánce množstvím privilegií, včetně autonomního statutu. A po rozpadu Jugoslávie přešly tyto poměry na samostatné Srbsko. Jestli tedy došlo k flagrantnímu porušení mezinárodního práva, bylo to nepochybně v únoru 2008, kdy se Kosovo jednostranně odtrhlo od Srbska a vyhlásilo samostatnost, kterou uznala jen část mezinárodního společenství. Proti bylo a natrvalo hodlá být například Slovensko, Španělsko, Řecko, Rumunsko a další země, kvůli čemuž nemůže být Kosovo plnoprávně členem OSN,“ vysvětluje mediální odborník.
Kosovo se Spojeným státům hodilo, z Kurdistánu mají kvůli Turecku strach
Klade si proto otázku, proč není možné uznat právo 40 milionů Kurdů na vlastní stát, když to bylo možné v případě dvoumilionového Kosova, navíc vzniklého za podivných okolností a majících značně nejednoznačnou historii. „Protože Kosovo do svého balíčku spojenců USA chtěly, kdežto Kurdů – či spíše reakce Turecka na případný vznik Kurdistánu – se bojí. A pak tu bude někdo vyprávět o stejném metru, jímž měříme lidská práva, že. Co s tím má ale společného výstup Cyrila Svobody v České televizi? Inu opět tu inženýrskou snahu určovat ostatním, co smějí a co je jim zapovězeno, rozhodovat za ně, protože ´my to přece víme nejlépe, a proto máme jediní právo rozhodovat´,“ poukazuje Petr Žantovský.
Vnímá to sice jako zpupnost křtěnou Evropskou unií, ale její jádro je ryze české. „Možná by bylo zajímavé v té souvislosti připomenout nějakou tu podrobnost ze života a díla tohoto Českou televizí oblíbeného a často zvaného odborníka na zahraniční věci. Svoboda byl několikrát ministrem – na jaře 1998 za premiéra Tošovského měl rezort vnitra, za premiéra Špidly v letech 2002-6 byl ministrem zahraničí, za premiéra Topolánka v letech 2007-9 byl nejprve šéfem legislativní rady vlády a pak ministrem pro místní rozvoj. Roku 2010 založil Diplomatickou akademii s.r.o. Stojí za připomenutí, že už od roku 1997 byl ovšem na světě institut téhož jména jako integrální součást Ministerstva zahraničí, jeho školicí středisko pro nové diplomaty,“ zmiňuje mediální analytik.
V Diplomatické akademii je přeeuropeizováno, nechybí ani Špidla
Náplní akademie je mimo jiné též výchova budoucích diplomatů. „Jak si poradit s dilematem dvou stejnojmenných firem s podobným obsahem? Jednoduše: zaregistrovat si ochrannou známku. A to si právě toho roku 2010 pod č. 324049 registroval jistý Mgr. František Meszáros, pražský právník, shodou náhod tentýž právník, který zastupoval Cyrila Svobodu v roce 2008 ve sporu o čtyřpatrový dům v Dejvicích, o který se soudil Svoboda s charitativní organizací Domov Svaté rodiny. V současnosti probíhá převod oné ochranné známky přímo na Svobodovu Diplomatickou akademii s.r.o. Jak číst tyto možná nepřehledné informace? Inu, pan ministr, sotva doministroval, jal se otevřít soukromou firmu, která má stejný název a skoro stejnou činnost, jako úřad, jemuž předtím velel. Proti právu to asi není, ale o etice bych zde asi pomlčel,“ poznamenává Petr Žantovský.
Zaujalo ho však také personální složení Diplomatické akademie. „Při letmém pohledu na tým Svobodova eseróčka je patrné, že je přeeuropeizováno, až to bolí. Otevřete si webovky a vykoukne na vás bývalý evropský komisař Vladimír Špidla. Dále je zde osobní tajemník Václava Havla Jakub Hladík. Bývalý viceprezident Evropské investiční banky Ivan Pilip. Dále Jaromír Novotný, mimo mnohé diplomatické posty působil též v ekonomické sekci Kanceláře prezidenta Havla a jako zástupce předsedkyně Vládního výboru pro mezinárodní vztahy se podílel na vyjednávání Asociační dohody mezi Československem a Evropskou unií,“ vybírá mediální odborník ze zde působících ta nejznámější jména.
Práva na scénář k životopisnému filmu vyjednal s Baarovou režisér Vávra
Patří mezi ně i Milena Vicenová, která byla na přelomu let 2006 a 2007 ministryní zemědělství v první vládě Mirka Topolánka a od ledna 2008 do září 2012 zastávala post stálé představitelky České republiky při Evropské unii. „Zajímavostí je i přítomnost Dalibora Váni, dříve mediálního experta KDU-ČSL, dnes člena Rady České televize, což je opravdu nepolitická volba do dohlížecího orgánu veřejnoprávního média, že. A tak by se dalo pokračovat. Inu, a hlava celého tohoto mozkového trustu nás chodí do námi placené České televize poučovat, jistě, že nestranně, jak máme vidět svět a roli jednotlivých aktérů v něm. Pak má těm médiím někdo věřit,“ konstatuje Petr Žantovský.
Mirek Topolánek
A u etiky zůstane i při závěrečném tématu tohoto týdne. „Když se rozhlédnu po tom mediálním běsnění kolem Renčova filmu Lída Baarová, nedá mi to, abych se nevrátil v čase o patnáct let zpátky. Tehdy, v roce 2001, jsem napsal a v nakladatelství Votobia vydal knihu rozhovorů s režisérem Otakarem Vávrou – Století Otakara Vávry. Vávra – a kdo ho znal, ten to potvrdí – byl sice člověk poměrně otevřený, někdy dosti razantní v názorech i jejich prosazování, ačkoli v razanci by kolegu Jiřího Krejčíka určitě netrumfl, ale jinak se vyjadřoval distingovaně, a to i když byl pekelně, a nejspíš právem naštvaný. V knize líčí – a off record líčil mnohem podrobněji – kterak vyjednal s Lídou Baarovou, žijící v exilu až do své smrti v roce 2000, práva na scénář k životopisnému filmu,“ vzpomíná mediální analytik.
Fotogalerie: - Zeman, Renč a Baarová
Přinesl práva na film i vlastní scénář, byl však po roce 1989 osobou nežádoucí
Ten životopisný film o Lídě Baarové měl pro Českou televizi točit Otakar Vávra. „Mimochodem, Vávra měl s Baarovou skoro tři čtvrtě století přátelský vztah, byl to on, kdo ji obsadil do svých, dodnes celkem živých a zábavných filmů Dívka v modrém (1939) či Maskovaná milenka (1940). Opravdový průlom v její kariéře ovšem mohl nastat ještě dříve: Hrála ve Vávrově filmu Panenství (1937) a na základě výkonu právě v tomto filmu dostala nabídku od americké produkční společnosti MGM. Tu však odmítla, neboť byla vázána smlouvou s německou produkcí UFA. Sama to později označila za největší životní chybu. Pravda, kdyby před počátkem okupace odešla za oceán, její další osudy by nepochybně vypadaly docela jinak,“ myslí si Petr Žantovský.
Byl to právě režisér Otakar Vávra, kdo přinesl do České televize práva na film o Baarové. A k tomu svůj scénář. „Jenomže to byl právě Vávra, osoba po listopadu 1989 non grata. Takže bylo snadné jeho návrh odkládat, zdržovat, odsouvat – až do Vávrovy smrti v roce 2011. Konec konců Jiří Svoboda, jeden z nejlepších českých režisérů 80. let, byl též na černé listině více než deset let. Na kádrování jsme v našich luzích byli vždycky kabrňáci. Nu, Vávra zemřel, a nepříliš dlouho poté se začalo šuškat, že se chystá film o Baarové. Už v červenci 2013 referoval portál ShowBiz.cz o tom, že se Renč chystá točit film o Baarové a jejím vztahu s Goebbelsem,“ odkazuje mediální odborník na dva a půl roku starý zdroj.
Pochybnosti o autorství scénáře k filmu už tu zůstane asi navždy
Za obzvlášť zajímavé ale považuje, že se v článku píše, že Filip Renč natočí film podle scénáře Ivana Hubače, který byl napsán již před lety! „A vskutku, v titulcích filmu je jako autor scénáře uveden Ivan Hubač. Kdo to neví, Ivan Hubač je nejen synem slavného scénáristy Jiřího Hubače – Nezralé maliny, Lístek do památníku, Ikarův pád a další televizní klasiky – ale je také už od roku 1974 spolupracovníkem a od roku 2000 kmenovým zaměstnancem, ba poměrně vysoce postaveným funkcionářem České televize. Měl funkci hlavního dramaturga ředitelství programu a později funkci šéfdramaturga Centra dramatické, divadelní a hudební tvorby. Logicky tedy právě na jeho stole mohl přistát Vávrův scénář na Baarovou. Je velká škoda, že už to Vávra nepotvrdí ani nevyvrátí. Ta pochybnost tu tedy zůstane asi navždy,“ dodává pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
