Až se kotel uzavře a dojde k výbuchu. Analytik probírá znepokojivou situaci kolem Ruska, Ukrajiny, USA a Evropy

2. 2. 2015 18:17

Situace na mezinárodním poli je čím dál dramatičtějí. Události kolem Ruska, Ukrajiny ale i Evropy hrozí skutečně velkým a ničivým výbuchem. Mezinárodně působící ekonom a analytik Jan Campbell varuje zejména před nostalgiíZápadu po éře imperialismu a kapitalismu, která v současné etapě dějin beznadějně odeznívá.

Až se kotel uzavře a dojde k výbuchu. Analytik probírá znepokojivou situaci kolem Ruska, Ukrajiny, USA a Evropy
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Tato škola byla bombardována celkem třikrát

Anketa

Zdeněk Škromach chce být prezidentem. Podpořili byste ho v 1. kole volby?

hlasovalo: 24359 lidí

Podobně jako Woody Allen je ve slepé uličce již léta, dostal se i Bob Dylan se svým 36. albem Shadows in the Night do slepé uličky nostalgie. Jestliže má platit pravda, že se měníme každých sedm let, tak Dylan se již sedmkrát musel změnit. Bohužel Dylan se nezměnil. Stal se jenom starým Dylanem, který vydává mladé album ne proto, aby nám zazpíval nové, ale aby copyright na staré písničky nepropadla. Jeho produkt je tak vzdálený současné hudbě jako rodiště jeho prarodičů, Ukrajina, od USA.

Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Karla Schwarzenberga (z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Marka Ženíška (z 26.1.) (+ ze 14.1.) , Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Romana Jocha (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.) Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Miroslava Kalouska ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Jiřího Wolfa, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jefima Fištejna, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,  Grigorije Paska (+21. 10.) Michaela Kocába (z 3.12.) (+ z 8. 11.+ z 5. 7. a 15. 3.), Alexandra Vondry, Čestmíra HofhanzlaPetra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava BartuškyMartina Bursíka (z 2.12.) (+ z 6.10.z 6. 8. a z 23. 6.), , Karla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Petra Gazdíka, Alexandra Tomského (+ 2. část), Michala Kučery, Jiřího Peheho (z 11. 9.),  Jiřího Pospíšila, Přemysla SobotkyJohna Boka, Petra Fialy, Maji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, českých umělců Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Františka Laudáta, Jany Černochové (+ z 24. 10.Alexandra Kručinina, Milana Hulíka, doc.  Vladimíra Hučína, Jana Vidíma, Jaroslava Lobkowicze, Gabriely Peckové, Daniela Kroupy, Tomáše ZdechovskéhoFrantiška BublanaKarla Hvížďaly, Marty Kubišové, Petry Procházkové, šéfky hnutí Femen, Zdeny Mašínové (z 21. 5.), Ondřeje Benešíka (+ z 23. 10.), či Džamily Stehlíkové (21.11.)

 

Podobně je tomu se současnými politiky a nám jimi nabízenou politikou. Staré se vydává za nové, nostalgie po imperialismu a excesivním kapitalismu je veliká a cesta, na které se recykluje staré na nové a na které má nostalgie slavit, nemá východu. Slepá ulička, cul-de-sac.

V USA a i na Ukrajině se děje tolik věcí denně, že psát "svodku“ USA nebo Ukrajiny dává smysl jenom těm, kteří to mají v pracovní náplni a (nebo) jsou za psaní svodky placeni. Ani jedno, ani druhé se naštěstí nevztahuje na mě. Proto mi dělá radost sestavovat obraz orchestru vyvíjejícího se světa. V něm USA hrají pořád ještě první housle, co se týče kvantity, Ukrajina ale třetí, z formálních důvodů. Mezi nimi je mnoho druhých houslí z různých koutů světa s pošilhávajícími houslisty nalevo i napravo. Koncertním mistrem se stal nečekaně Putin bez výběrového řízení a soutěže. Jeho síla a kvalita, včetně vojenské, se dostala podle slov samotných prvních houslistů přinejmenším na stejnou, v některých případech dokonce na lepší úroveň, než mají první housle. Proto mu mnozí demokraté, především na Západě (USA a EU), ale i na Východě (Ukrajina) závidí. Dirigentem orchestru se staly, také bez výběrového řízení, opravdové civilizačně-kulturní lidské hodnoty. Ne však lidská práva. Hrát podle jiných lidských hodnot vyžaduje trpělivost, píli a čas. To jsou kritéria, která jsou prvním houslistům zatím cizí a nepřijatelná. Jsem přesvědčen, že jejich aktualita je stejně jako můj obrázek orchestru nadčasová.

Písnička o míru

Písniček o míru je tolik, že pochybuji o existenci člověka, který by znal alespoň polovinu jejich skutečného množství. Nepochybuji ale vůbec o tom, že existuje ještě více lidí než písniček o míru, kteří by rádi od holubičky věděli, "bude-li vojna“. Vždyť "ludé vojny nechcú, zabíjat nebudú, chcu sa rádi mět“.

Podobně je tomu se sankcemi. Nikdo je nechce, ale přesto se prodlužují. Půl roku sem, půl roku tam v naději, že tato naděje nepohřbí naše bytí. Kéž by duo kancléřka Merkelová a její francouzský partner, prezident Hollande, se alespoň povrchně seznámilo s knihou La chute finale: Essais sur la décomposition de la sphère Soviétique (1976). Nebo s Après l’Empire: essai sur la décomposition du système américain (2001). V nich píše francouzský historik Emmanuel Todd (1951) o pádu SSSR na základě demografické analýzy, tak i o pádu USA. Citát v originálu "L'idée que, sous prétexte qu'un pays est démocratique, ses citoyens, après délibération entre eux, ont la légitimité de bombarder les citoyens d'un autre pays est une idée qui va finir par tuer la démocratie“, nebo v angličtině „The idea that, under the pretext that a country is democratic, its citizens, after an internal debate, can legitimately decide to bomb the citizens of another country is an idea that will end up killing democracy“ jasně vysvětluje, proč je pád USA nevyhnutelný. Protože Toddovy teze se již potvrdily v praxi – a jsou velice podobné mým z roku 1985 a 1992 formulovaným z analýz informací z mixu zdrojů částečně neurčených veřejnosti – nabízím s klidným svědomím a vědomím k zamyšlení i kvůli aktuálnímu dění ve spojení s Islámem jeho novější práci, A Convergence of Civilizations: The Transformation of Muslim Societies Around the World (2007). Tuto knihu napsal společně se svým kolegou demografem Youssefem Courbagem. Oba autoři jsou odpůrci konceptu střetu civilizací Samuela Huntingtona. Todd dodatečně vystavil Německu zničující vysvědčení. To potvrzuje mnoho z mých a zveřejněných vývodů týkajících se Německé spolkové republiky v současném dění v EU, na Ukrajině a již opět i na Blízkém východě. Cituji: „ Nevědomky berou dnes Němci opět na sebe roli přinášející katastrofu pro ostatní Evropany, a jednoho dne i pro sebe.“ „Když to pro vás není k zamyšlení, když to znevažujete jako drzost, pak je mi to opravdu líto." A kdo má blíže k Němcům než k Francouzům může si dohledat úryvek z projevu (v českém jazyce) paní Sahry Wagenknechtové, poslankyně Bundestagu za stranu Die Linke ze 4. června 2014 k dění na Ukrajině. http://www.novarepublika.cz/2015/01/sahra-wagenknecht-ukazala-jak-je-treba.html.

Opět Německo

Píši o Německu ne proto, že se jsem občan Německa, nebo že se tam životní náklady snižují díky deflaci a v české kotlině zvyšují, jak vidím z vyúčtování chladného pronajatého bytu. Nevím, ale tuším, proč tomu tak je, a také proč změny v české kotlině přicházejí většinou s opožděním. Píši o Německu, protože nemohu vyloučit provokaci Německa ve spojení například s novou Řeckou vládou a staronovou situací Řecka a dalšími kostlivci, kteří nepodléhají promlčení za žádných okolností. Nebyla to domluva řecké vlády a ruského parlamentu, dumy, která by dovolila zveřejnit ve stejný den, 28. ledna 2015, požadavek Řecka k Německé spolkové republice ohledně odškodnění z druhé světové války a jeho případného zápočtu se státním dluhem Řecka. A současně slyšet z dumy o anexi bývalé NDR. Na tomto místě připomínám již mnohokrát mnou napsané: Ruská federace má s Německou spolkovou republikou pořád ještě otevřenou otázku odškodnění z druhé světové války. Čtyři miliardy německých marek, které již neexistují a které dostala RF od Německé spolkové republiky za NDR za neomluvitelného souhlasu Gorbačova, nemají s válečným odškodněním nic společného. Viz také: Požadavek Řecka na válečné odškodnění 70 let po ukončení druhé světové války lze hodnotit v kontextu faktů a současného rozdělení sil v EU a NATO pouze jako propagandu. Podobně je tomu s prohlášením Státní dumy 25 let po sjednocení Německa. Jinak tomu ale bude s doposud nekonkretizovaným požadavkem Ruské federace vůči Německé spolkové republice ohledně odškodnění z druhé světové války. O tomto požadavku jsem nedávno psal ve spojení s výstavou o Chruščovovi v Moskvě. V tomto případě se nejedná v žádném případě o propagandu. Věc je mnohem vážnější a komplexnější, opět spojená s USA. Od nich je opravdu dobré se učit. Učit se, učit se, učit se, ne (jenom) od Lenina, ale (i od) USA. Protože ale neradi posloucháme učitele, jak ruského, tak i amerického, připomínají nám oba velcí praktickými kroky vždy v době nám nepříjemné, co jsme měli dělat, když na to byl čas, a co znamená pro slabé nebo poražené, včas.

Mírová smlouva s Německem neexistuje

Tak lze nazvat hlavní důvod, proč bychom se neměli radovat z požadavku Řecka a zatím nespecifikovaného požadavku RF. Druhou stranu této mince s obrázkem čísla hodnoty mince je obraz práva. To v mezinárodních vztazích určuje silnější a vítěz. Nebudu se rozepisovat o problematice s Řeckem. Tomu se budou věnovat jiní autoři, možná i čeští, až přijde čas. Konstatuji jenom, že vzhledem k velikosti Řecka a jak hodnotím situaci vztahů Německá spolková republika – Řecko osobně, řecký požadavek je populistický, nerealistický a přinese s největší pravděpodobností řeckému lidu jenom zklamání. Nevylučuji, že výsledek „diplomacie“ napomůže růstu animozit proti Němcům a růstu nacionalismu. Němci prostě odmítnou jak odpuštění části státního dluhu, tak i válečné odškodnění. Dostane-li někdy a něco Řecko od Německé spolkové republiky, bude to jenom dárek pro útěchu. Vše pro blaho klidu a míru v EU při jásotu demokratů v EP a jeho rozbujelých organizacích.

Co se týče Ruské federace a Německa dovoluji si nabídnout několik málo myšlenek a informací, které je nutné analyzovat a posuzovat z hlediska mírové smlouvy a práva vítěze. Mýtus spravedlnosti, emoce, naříkání a podobné jevy nepatří k analýze tohoto druhu. Již proto mohou být výsledky po ukončení před očima se rozvíjejícího konfliktu mezi USA – EU a Ruskou federací pro mnohé opět mnohem překvapující, než si mnozí mysleli nebo chtěli či mohli představit.

Smlouva 2 plus 4

Jedná se o smlouvu o konečném uspořádání vztahů Německa. Ta byla uzavřena 12. září 1990 v Moskvě mezi NSR a NDR na jedné straně a USA, UK, Francií a SSSR na straně druhé. Smlouva se stala platnou po podpisu, efektivní 15. března 1991. Této smlouvě předcházela interní německá smlouva mezi NSR a NDR podepsaná 31. srpna 1990. Bez ní by nebylo možné uzavřít smlouvu 2 plus 4, a tím získat suverenitu nad celým územím dnešní Německé spolkové republiky podle ústavy Německé spolkové republiky. Proto byla interní německá smlouva sankcionována vítězi druhé světové války. V této souvislosti je nutno připomenout, že podle ústavy Německé spolkové republiky, čl. 29, bod 2. a bod 3. jde řeč o referendu v „částech, nebo celých nových zemích“ ve stávajících nebo nových hranicích. Přestože nejsem profesionál v žádném právním oboru, dovoluji si tvrdit, že z formálního hlediska na základě znalostí a historických analogií nebyl v Německu splněn ústavní požadavek na referendum. Důležitá je preambule smlouvy 2 plus 4. „Německý národ, svobodně uskutečňující právo na sebeurčení, vyjádřil vůli ke stavbě jednotného státního celku Německa.“ Nebudu dále překládat a psát o podrobnostech smlouvy, která je pravděpodobně veřejně dostupná. Důležité v kontextu příspěvku je ale porozumění, co znamená „…vyjádřil vůli…“ Není pochyb, že se jedná o masové demonstrace a zboření berlínské zdi ve vší tichosti. Deutsche Wiedervereinigung, to jest sjednocení Německa, nepotřebovalo referendum a mohlo se uskutečnit i při narušení ústavy proto, že lid NSR a NDR hlásal „Jsme jeden národ“ a na druhé straně vítězové druhé světové války, omezující suverenitu obou německých států, sankcionovali smlouvu od roku 1945.  Tento aspekt je také důležitý pro pochopení situace na Krymu, pro pochopení postoje Kremlu při sjednocení Krymu a budoucích akcích Ruské federace pod vedením prezidenta Putina nebo jemu podobného následníka. Co je poraženému dovoleno, nemůže být vítězi upřeno nebo zakázáno.

Proč jsou ve sjednoceném Německu americká a britská vojska

Zainteresovaným čtenářům doporučuji se seznámit například s článkem číslo 7 pojednávajícím o ukončení okupace Německa, o odchodu sovětských vojsk z NDR, ale ne odchodu vojsk USA, UK z NSR. Smlouva se netýká členství ve svazech a z něho vyplývajících povinnostech. Takže vojska USA a UK se nacházejí na území Německé spolkové republiky na základě spojenecké smlouvy, především s NATO. Při psaní těchto slov mě napadá J. V. Stalin. Ten měl jasnou představu o sjednoceném Německu: odchod všech vojsk a neutralita Německa. Nabízí se mi současně i jedno z několika vysvětlení pro pozici německé vlády a jednání kancléřky Merkelové ve vztahu k situaci na Ukrajině. Vysvětlení se opírá o systém mezinárodních smluv, které uzavřelo Německo. Proto je hlas nejenom sociální německé demokracie (i o míru) podobný hlasu Boba Dylana. Je starý, není aktuální, ale dobrý pro marketing recyklovaného produktu. Proto dnes nese prezident Putin následky za nezodpovědná jednání Gorbačova a ruské vlády pod Jelzinovým vedením. Proto čelí Ruská federace sankcím "sjednoceného Západu“ pod vedením Německé spolkové republiky.

Proto bude mít výzva Státní dumy ohledně anexe NDR v Německé spolkové republice v nejlepším případě nulový výsledek, když již nepřinese škodu na reputaci dumy. Nevylučuji, že ruští parlamentáři nevědí, co dělají. Někdy mi připomínají jejich akce, akce českých parlamentářů, které nabízí ČT 24. Že by platilo, Parlamentáři všech zemí, spojte se!? Určitě ale platí, že většina zástupců lidu v parlamentech si neuvědomuje, že v době informačně-hybridní války symetrie akcí vede do pekla. A že účast v mezinárodních organizacích včetně PACE.  (Parliamentary Assembly of the Council of Europe) se nemůže chovat jako rozhodčí v hokeji, který vylučuje hráče ze hry podle svého rozhodnutí na určitou dobu. Tak jako se stalo během před několika dny ukončeného zimního zasedání PACE s Ruskou federací. PACE jí vzala hlas na půl roku a postavila celou řadu nereálných podmínek pro získání hlasovacího práva zpět. Proto ruská delegace odjela a mnozí členové PACE ani nevěděli proč. Takový stres je v PACE. Předpokládám, že při dalším zostření vztahů mezi EU a Ruskou federací stres bude ještě větší, především až Kreml rozhodne vystoupit z této organizace, jejíž luxusní parazitní život udržuje z velké části finanční příspěvek Ruské federace.

Mezinárodní právo

Přidám-li k uvedenému tvrzení malou vzdělanost zástupců lidu v oblasti mezinárodního práva – tam i zde –  které se podstatně odlišuje od práva národního, je pro mne těžké si představit realistické akce a návrhy na řešení problémů v EU, natož pak na Ukrajině nebo ještě dál od nás. "Mezinárodní právo“ totiž prakticky neexistuje. To, co se nazývá mezinárodním právem, představuje jenom soustavu obecných doporučení pro chování na mezinárodní scéně. Tato soustava doporučení historicky funguje v rámci historických systémů dohod. Ty platí pro odpovídající dobu, to znamená omezenou dobu.  Proto se obnovují nebo vyměňují za nové dohody. Proto nebyla, není a nebude existovat v "mezinárodním právu“ role arbitra ani soudce. Proto si mohou nejenom USA, ale i ostatní "velcí a silní“ dovolit nedodržovat "mezinárodní právo“. Proto jsou takzvané "dvojité standardy“. Dělej, co říkám, ale nedělej, co dělám sám, je neoddělitelnou součástí dnešní soustavy obecných dohod. Proto se rovná pravda ztrátě reputace pro neprivilegované země. Proto je pravda v systému současného „mezinárodního práva“ založena na nepsané dohodě, týkající se plnění dohody pouze tak dlouho, jak dlouho je plnění dohody pro jednu stranu nutné, potřebné nebo výhodné. Proto se obnova nebo výměna dohod uskutečňuje převážně pod hrozbou vojenské síly, nebo po vítězství s pomocí vojenské síly. Bohužel ne demokratickými prostředky, kterými se velmoci tak často ohánějí.  Naše společnost se nachází v nezáviděníhodné situaci, protože velmoci nejsou schopny se domluvit. EU není velmoc. Diskuse není dialog. Proto již v minulosti nahrazovali arbitra nebo soudce válka a vítěz. V představitelné budoucnosti tomu nebude jinak. Vše nahradí opět vítěz na válečném poli. Jenomže tentokrát je válečné pole mnohem větší, než bylo válečné pole v minulosti.

Krym a mezinárodní právo

V kontextu zamyšlení nad otázkou "mezinárodního práva“ se jasně ukazuje omezenost znalosti „mezinárodního práva“ u iniciátorů prohlášení Státní dumy ohledně anexe NDR. Parlamentáři udělali "medvědí službu“ nejenom sami sobě a dumě, ale i prezidentu Putinovi. Předpokládám, že on a jeho nejbližší spolupracovníci vědí, že rozhodujícím faktorem na mezinárodním poli je faktor síly, ne nekonečné povídání. Ani v senátu, ani v parlamentu, třeba i evropském. Nemluvě již o zkorumpovaných sportovních organizacích a jejich úřednících. Ti mohou škodit více, než si dovedou představit. Uvedu jeden příklad za mnohé. 23. ledna tohoto roku Ruský fotbalový svaz vyloučil krymské fotbalové kluby ze šampionátu Ruské federace! Zhýčkaní úředníci Ruského fotbalového klubu zcela zapomněli, kdo jim dává peníze na jejich bytí v luxusu, a koho by měli poslouchat. I v Ruské federaci totiž platí, koho chleba jíš, toho píseň zpívej! Ne, oni si myslí po svém. Myslet je dobré, vědět je ale mnohem lepší. Chleba úředníkům fotbalu dává Ruská vláda, rozkazy a pokyny jim dává UEFA. Úředníci poslouchají cizí organizaci! Národní fotbalová federace se prý musí podřídit požadavkům UEFA. Jak dlouho bude takováto praxe trvat, nevím. Že se sportovní organizace, nejenom fotbalové, budou měnit a že dojde k překvapení, je na bíledni. A bude se jednat o větší překvapení, než jaké se událo ve čtvrtek během koncertu v lucernské koncertní síni. Tam umřel během dirigování 59letý dirigent Israel Yion před očima návštěvníků koncertu.

Kuba další překvapení

Další překvapení nás čekají i v zemi příjemné dovolené. Na Kubě. Tam se nachází vojenská základna Guantánamo. Guantánamo Bay Naval Base, jak se oficiálně nazývá v angličtině, byla pronajata USA v roce 1903 na časově neomezenou dobu Kubou za poplatek 2000 zlatých (4085 USD). Tato vojenská základna se nachází v unikátní lokalitě, jakých je podle mých znalostí ve světě velice málo. Madagaskar a Gibraltar patří k těm vyvoleným. Kuba patří k těm vyvoleným, kteří se mají těšit na zrušení sankcí USA a mohou očekávat pomoc při rozvoji demokracie a občanské společnosti. Nevím, jak to dopadne s nabídkou USA, protože Kuba bude požadovat návrat lokality Quantánamo Bay. Nevím také proto, že se Kuba nachází v lokalitě, o kterou mají zájem Ruská federace a Čína. Předpokládám na základě zkušenosti, že ani RF ani Čína tam nezaloží permanentní vojenskou základnu. Doba se změnila a ruské vojenské technologie, které mohou ovlivnit rozhodování nebo zapříčinit škodu USA, nepotřebují základnu na Kubě. Na druhé straně této mince je objektivní historická potřeba i fyzické protiváhy v regionu, který ovládá USA. V neposlední řadě jakékoli řešení a struktura vztahů s Kubou budou muset brát v úvahu obsah Kubánské státní hymny, kterou napsal Perucho Figuerdo v roce 1868. A také archetyp vztahu Kubánců ke své zemi. Pro informaci uvádím text hymny v českém jazyce, který napoví více.

Do boje spějte Bayamo, vlast na vás hrdě hledí, nemějte strach se smrti pro svobodu vlasti, padnout za vlast znamená žít pro ni…Živořit v řetězech, v porobě, ponížení, je jako umřít za živa v tlení. Poslyšte polnice hlas, do zbraní k hrdosti, vyzývá vás.

Izrael

V Izraeli se bojuje nejenom na frontách viditelných a mediálně ošetřených, ale i na frontách méně viditelných, méně dostupných, které západní sdělovací média nevidí, nebo nechtějí či nemohou vidět. Ruský jazyk se stal jedním z takových bojišť. Ruštinu za mateřský jazyk považuje a používá pravděpodobně více žijících izraelských občanů než jazyk hebrejský nebo anglický. Nejenom proto se Izrael veřejně přihlásil do fronty na spolupráci a případné členství v Euroasijském hospodářském společenství. Tam se mluví a bude mluvit i nadále rusky. Pro novodobé Sherlocky se nabízí nový úkol spojený s hledáním odpovědi na jednoduchou otázku: Proč se začala vytěsňovat v Izraeli ruština angličtinou s pomocí amerických a evropských nevládních organizací?

Facebook, Google, Amazon, McDonalds a další překvapení

S upřímnou radostí jsem přijal zprávu, která se rovná opožděnému přiznání, že uživatelé Facebooku budou „platit“ informací o sobě. Kdo si ještě dělá iluze, například o kariéře na základě svých schopností, bude se divit, že jeho cesta bude více než trnitá. Takovou trnitou cestu si vybral Google se svým plánem letět na měsíc a Bůh ví kam ještě. Oficiálnímu vysvětlení projektu nevěřím, podobně jako jsem nikdy nevěřil oficiálnímu vysvětlení zázraku Microsoftu. Na vysvětlení zázraku a překvapení burzy Amazonem čekám. Za to jsem se dočkal očekávaného propadu McDonald’s. Ten ve věku 75 let (založen roku 1940) se nachází již delší dobu ve stresu způsobeném skandály nejenom v Číně, ale i propadem zisku a tvrdou konkurencí. Je představitelné, že nebude existovat dalších 75 let v současné podobě. Podobně tomu může být i se společností Shell. Již povrchní analýza dat a informace indikuje, že společnost čekají špatné časy v představitelné budoucnosti. Výměna ředitele, jako tomu bude u McDonald’s v tomto případě nepomůže. Že by návrat Shell na lepší cestu byl spojen s dalším vojenským dobrodružstvím? Kdo ví, ať napoví. V každém případě vojenské dobrodružství tria Porošenko – Jaceňuk – Turčinov očekávaně – neočekávaně – pomohlo vrátit na lepší cestu tisíce mladých Ukrajinců. Ukrajinců, kteří nemají chuť jít do války nebo prosit s úplatkem v ruce o potvrzení vojenské neschopnosti. Tisíce mladých Ukrajinců tvoří fronty na vysvěcení na kněze. Být knězem, znamená na Ukrajině nebýt vojákem. Možná, že se dožiji doby, kdy bude mít Ukrajina na každého padlého vojáka z neznalosti nebo chudoby jednoho kněze na pohřeb. To platí především tehdy, nebudou-li mobilní krematoria pracovat tak, jak mají, nebo jak mohou. Dnes se však již šíří zpráva o zahájení vyšetřování 7.500 nových mladých ukrajinských kněží, kteří dali přednost službě Bohu před službou vraždící trojici Porošenko – Jaceňuk – Turčinov. Kam s takovým množstvím kněží. A co tomu říká církev? Nic neslyším. Zato slyším o rostoucích pochybnostech USA ve vztahu k Porošenkovi. General Ben Hodges to vyslovil a formuloval během poslední videokonference v Berlíně tak, že být na místě prezidenta Porošenka a velvyslance USA v Kyjevě Jeffryho  Paietta, šel by prosit o odpuštění a o dovolenou ze zdravotních důvodů.

K dalším očekávaným překvapením patří přiznání, že existuje obchod se švédskými pasy. Ty lze prý jenom těžce falšovat. Zato je může získat lehce švédský občan při ztrátě, prakticky ve větším množství. A kdo dokáže, že ztráta nebyla obchodem? Protože se důvěřuje má Švédský občan tak veliké demokratické právo. Demokratickým právem se nechala vést i letecká společnost Quatar Airlines při koupi 10 procentního podílu v British Airways. Šance, že budu opět akceptovat lety BA, roste. Ta roste stejně rychle jako šance, že budeme v Německu jezdit po okresních a krajských silnicích maximálně 80 km rychlostí za hodinu. 3.300 lidí podle statistiky umírá ročně na německých cestách. Mám své pochybnosti. Stará čísla byla mnohem impozantnější. Z toho prý 1/3 umírá na okresních a krajských. Vzdám se cestování autem při plánované rychlosti, protože důchod mi nedovolí platit pokuty za překročení rychlosti, která se bude dodržovat s ještě větším počtem kamer a policejních kontrol. Pokladny jsou chudší i v Německu.

To poslední malé překvapení nám připravil pan Jean Claude Juncker v Bruselu. Nevím proč a v jaké kondici se rozhodl v právě ukončeném týdnu světu sdělit, že během 30 let nebude žádná země EU v G7! Není to snad výzva ke zvýšení produkce v ložnici. Nebo výzva k další expanzi EU podle učení Carla Clausewitze. Ten nám zanechal pravdu o tom, že „Politický záměr je účelem, válka je prostředkem a prostředek si nelze odmyslet od účelu.“ Spíše se jedná o poznání a akceptování skutečnosti protřelým politikem. Skutečnost dokazuje, že v roce 1900 žilo v Evropě 20 procent světové populace, a statistika indikuje, že ke konci tohoto století to budou maximálně 4 procenta. A tím jsem opět u malé Evropy a Řecka.

Řecko

Řecko je malé, ale zralé. Možná již přezrálé a na spadnutí. Jak se říká. Chuť řeckého plodu se nelíbí EU, EP, ECB ani MMF. To dokazuje sobotní jednání o finanční pomoci takzvané trojky. Jednání skončilo v disonanci hlasů. Podle některých zpráv prý i porážkou mocné trojky. Nejsem si tím jist. Skutečností ale zůstává, že trojka mluví podobně jako kritici a experti hodnotící ekonomiku Ruské federace v řeči čísel. Zatím co Řekové alespoň během prvního týdne u moci mluví o suverenitě, národní hrdosti a sociální spravedlnosti a soudržnosti společnosti. Protože kapitalistický systém i v dnešní podobě nezná arbitra, jenom vítěze a poražené, jde a půjde o boj slabého a zchudlého hrdého demokratického Řecka s paralyzovanými organizacemi bez demokratického mandátu. Proto je nutné se připravit na překvapení a změny. Nejenom v Řecku, ale i v EU. Je při tom jedno v jakém směru a rozměru. Není bez významu, že se Řecká vláda setkává prvně s italskou a francouzskou vládou, a ne s německou. Vezmu-li v úvahu patologickou nedůvěru jednotlivých vlád a členů EU ve vzájemných vztazích, musím předpokládat, že německá vláda bude hodnotit jednání v Paříži a Římě jako přípravu k větším, možná i zásadním změnám v EU. V tomto smyslu má Řecko funkci katalyzátoru. Ten může dokázat, že silný řetěz je jenom tak silný, jako jeho nejslabší článek. Na druhé straně nelze vyloučit, že nová řecká vláda brzo padne, samozřejmě demokratickým způsobem. Již slyším hlas pana předsedy EP Schulze naladěný na nebezpečí vyplývající z možné spolupráce Řecka s Ruskem. Řecký chaos a chaos v EU nepomůže uklidnit ani případný soudní spor u Evropského soudního dvora. Na soud se hodlá, podle mnou neověřených zpráv obrátit řecký premiér Tsipras, nebude li vyhověno řeckým podmínkám. Tsipras je prý přesvědčen, že mnohá rozhodnutí vlád týkající se úspor jsou „nelegální.“ Když se dva hádají, třetí se obyčejně směje. Kdo jím bude? Kdo ví, ať napoví.

Překvapení z Ruské federace

Pod Moskvou, v Anosino, byl organizován Kremlem seminář pro regionální lídry Ruské federace. Formální stránka semináře není pravděpodobně pro českého čtenáře tak zajímavá, jako ta neformální, nebo zatím veřejnosti ne zcela dostupná informace. K tomu poslednímu patří lekce v historii. Samozřejmě jde řeč o ruské historii. Prezident Putin přednesl své, jeho zástupce Sergej Ivanov také své. Pak přišla řeč na Romanovi. Připomínám, že se toho času v moskevské Manéži koná výstava „Romanovi. Moje historie.“ Jak se ukázalo, ne všichni regionální lídři vědí, že i historie, a především interpretace historie, má přinejmenším dvě strany jako mince a peníze, které jim byly svěřeny a kterými vládnou lidu. Lekci o rodu Romanových četl historik Alexandr Mjasnikov. Mimo jiné, Mjasnikov je spoluautorem zmíněné výstavy. Text lekce byl do soboty večera, kdy píši tyto řádky veřejně nedostupný. Proto se odvolávám na pramen, kterým je RBK.

Podle pramene zapadla lekce Mjasnikova přesně do konzervativního proudu a trendů, které znám z pobytů v Ruské federaci. Hlavní teze Mjasnikova se podobají mým, založeným na mé omezené znalosti historie všeobecně. Jednu z takových tezí tvoří neočekávané, překvapivé smrti úspěšných ruských carů za nevyjasněných okolností. Snad kromě těch, které byly přímo spojeny se západními financemi, financováním a neochotou carů se podřídit mínění Západu. V tomto kontextu je potřeba se zmínit i o Novorossiji. O ní se občas píše ve spojení s občanskou válkou na východu Ukrajiny. Mimochodem, tu nezaložili ani Ukrajinci. Prvním zvoleným carem byl totiž Boris Godunov (asi 1552–1605), od roku 1598. Ten umřel brzo po té, co se objevil hlad a vnější intervence. Nebudu spekulovat o tom, zdali skonal úderem do hlavy zezadu nebo jinak. Připomínám, že Gercenův „Kolokol“ (Zvon), který tvrdě kritizoval Rusko, financoval Rothschild. Zvon je možné srovnat s dnešním Wikileaks. To proto, že Zvon již tehdy zveřejňoval tajné informace, včetně zápisů tajných zasedání vlády a cara. Poukazem na Rothschilda a vnější intervence mířím na historického a podle mých skromných znalostí historie a působení Britů v dnešním světě, včetně EU, věčného nepřítele Ruska, Británii.

Protože regionální lídr je dnes v Rusku demokrat a beze strachu, co se týče interpretace historie a toho, co i jinak není jeho silnou stránkou, rozhodl se lídr Kirovského regionu, Nikita Bělych zpochybnit historikovu interpretaci historie. Neváhal se zeptat přítomného Sergeje Ivanova, zdali je tato interpretace oficiální interpretací ruské historie. Sergej Ivanov neváhal a odpověděl. „Mjasnikova interpretace historie se mi líbí.“ Pro Ivanova je zajímavá i proto, že „poslouchat napsané v učebnicích by pro něj bylo nudou.“ Pro čtenáře s omezenou znalostí biografie Sergeje Ivanova doplňuji, že Ivanov žil mnoho let v Londýně. Tam pracoval ve vnější rozvědce. Protože Ivanov ví, o čem Mjasnikov mluví, neváhal s otevřenou odpovědí, kterou nelze tak často očekávat od žádného vysoce postaveného úředníka Kremlu. V tomto případě asi nejbližšího spojence prezidenta Putina.

Vybral jsem toto téma proto, že kolují různé spekulace o tom, jak a kdy se zbavit Putina, jaká nebezpečí mu hrozí, včetně zrady uvnitř Kremlu. Nehledě na spekulace je potřebné si uvědomit, že Rusko má opravdu historického geopolitického protivníka a nepřítele. Tím je skutečně Británie. Jenom Spojené království a Rusko neztratilo v posledních několika stoletích svoji suverenitu. Všechny ostatní země ji ztratily. Kdo z čtenářů si vzpomíná na jeden z mých posledních příspěvků, ve kterém šla řeč o řeči Churchillovi ve Fultonu 5. března 1946, a prověřil její obsah, ví, že Churchillovým politickým záměrem bylo a nadále je utvrzení společnosti, kterou mohou ovládat jenom anglicky hovořící země. Přičemž anglicky hovořící znamená mít angličtinu jako mateřský jazyk. To znamená USA a UK, především. Na cestě k utvrzení anglicky hovořícího světového řádu stojí rusky hovořící kultura a sama Ruská federace. Protože politický záměr je účelem, válka je prostředkem a prostředek si nelze odmyslit od účelu. A tím jsem opět u Clausewitze. Přitom existence historického geopolitického protivníka neodporuje zákonům přírody. Ty připouštějí dialog různých duchovních a geopolitických směrů. Ne však dominanci jednoho, který zničí druhého v naději, že může existovat sám a věčně. Tuto jednoduchou pravdu nemohou, protože nechtějí pochopit ani ruské postsovětské elity, ze kterých se staly páté, šesté a Bůh ví, kolikáté ještě kolonie. Tuto pravdu nechápou samozřejmě ani evropské kolonie anglofilů. Všechny nové kolonie argumentují nedostatkem „Evropy“, nedostatkem „demokracie“, nadbytkem státu a regulace a podobnými mýty. Úspěch mají proto, že operují s neznalostí historie spoluobčanů. Proto je neodpustitelné a nebezpečné pokračovat v neorganických vzdělávacích a jiných reformách.

Proč nelze ignorovat historii

Nejenom ruská historie, ale i česká historie je bohatá na příklady nejrůznějších forem a metod, manipulací, tajnými začínaje a otevřenými konče, které byly v minulosti použity Anglosasy při prosazování jejich záměrů. Ukrajina je živým příkladem a varováním. Tak zvaný komunismus nebo socialistická společnost, byly a jsou jenom důvodem ke křižáckému tažení Západu proti Východu. Je nezbytné si uvědomit, že geopolitické zájmy a společenské protiklady se nikdy neřešily, neřeší a nebudou ani v budoucnu řešit změnou ideologie. Proto je dobré informovat se třeba i o domluvě s Brity ve spojení se smrtí Pavla I. v roce 1810. Jeho smrt zabránila vytvoření spojeneckého bloku Paříž – St. Petersburg. Ten by se mohl stát hrozbou Britskému impériu. Také není bez zajímavosti, že při usmrcení Grigorije Rasputina aktivně působil anglický rozvědčík. Výsledkem se poté stal únorový převrat v roce 1917 vzorově připravený anglofilskou stranou a britským velvyslanectvím. Tak bych mohl pokračovat s dalšími příklady. Protože se ale blíží oslavy ukončení druhé světové války, připomínám jenom, že obě války Německa s Ruskem mají nemálo společného s působením Britů. Intrika Londýna a „napovídání“ Londýna Němcům jít na Východ vedlo k válce. Německého kancléře Londýn tenkrát přesvědčil, že Britové nevstoupí do války. Před napadením SSSR hitlerovským Německem se uskutečnil Hessův let do Anglie. Výsledkem je skutečnost, že na otevření druhé fronty musel SSSR čekat až do roku 1944. Churchill by nebyl Churchillem a cynikem, kdyby neplánoval úder na SSSR s pomocí Wehrmachtu a nenavrhl USA hodit atomovou bombu na SSSR. V tomto kontextu je absolutně nezbytné a nevyhnutelné posuzovat konání a výroky premiéra UK Camerona, vyhrůžky odpojit SWIFT, včera nabídnout obyvatelům Krymu možnost otevření účtu v amerických bankách (!) a podobné. Ignorování historických zkušeností ještě nikdy a nikomu nepřineslo nic dobrého.

Protože ignorujeme historii, počítám, a to nejenom já osobně, s mnoha „překvapeními“ prezidenta Putina. Ta vskutku nebudou překvapeními pro znající alespoň částečně novodobou historii. Národní zájem Ruské federace bude až do hořkého konce určovat směr ruské politiky. Proto bude prezident Putin i nadále více mlčet a nechlubit se tím, co všechno on ví. Proto se ještě na omezenou dobu bude vyjadřovat o nepřátelích Ruské federace jako o „partnerech.“ Doba oslovování „partnerů“ se bude měřit ne hodinkami, ale sílou vojenské a s ní integrované hospodářské moci Ruské federace. V žádném případě se nebude měřit ratingovými agenturami, nebo sankcemi. Proto jsme rád, že jsem dostal možnost se seznámit s lekcí historie alespoň povrchně.

Protože velká část veřejnosti neví, jaké jsou naše opravdové národní zájmy, stejně jako naši lídři to buď neví, nebo mají strach o nich veřejně mluvit, stali se oni lídři sluhy cizích národních zájmů. Proto je pro nás malé a staré povinnost vést mladé na cestu, která vede mimo otroctví a služební podříznost cizím národním zájmům.

Národní zájmy USA výtah z Reaganovy historie

Projev prezidenta Reagana na tajné poradě vedoucích pracovníků zahraničně-politických služeb v červnu 1984 je delší, více než přesvědčující a potvrzující popsanou nutnost si konečně uvědomit, komu sloužíme:

Základní myšlenky boje s říší zla jsem vyložil ve svém vystoupení ve Westminsterském paláci v Londýně v červnu 1982. „Vytyčili jsme v ní ambiciózní, fantastický, ale reálný úkol – smést komunismus z povrchu planety, odklidit ho na spáleniště dějin… Abychom však toho dosáhli, je nezbytné pochopit povahu ruských lidí, objasnit, oč se opírá říše zla, co jí dává obrovskou sílu. „Ruská duše“ duše je pro mnohé záhadná. Naši specialisté, zabývající se Ruskem, nakonec jeho duši odhalili. Základními rysy ruské povahy jsou: pokorná víra v dobrého cara nebo vůdce, prostosrdeční důvěřivost ke slibům všeho druhu, neprotivící se dlouhodobá trpělivost a stádnost. Náš program počítá s těmito vlastnostmi sovětských lidí. Naši specialisté v ruské problematice poznali, oč se opírá říše zla, a pochopili, co je zapotřebí udělat k vymýcení sovětské nákazy… Hlavní náš cíl je likvidovat socialismus jako systém a zavést vývoj v zemích východní Evropy a v Sovětském svazu do řečiště kapitalistické ekonomiky. K tomu je ovšem nezbytné dosáhnout toho, aby u nich na všech místech soukromé vlastnictví potlačilo vlastnictví společenské a státní. Kolektivismus a socialistický internacionalismus musí být zaměněny individualismem a kosmopolitismem. Marxistická ideologie musí ustoupit místo ideologii svobodného podnikání… Naše plány jsou impozantní. Budou pro jejich uskutečnění stačit síly a prostředky? Domnívám se, že budou. Vědci Hoovardova institutu „ruských center“ Kolumbijské, Harvardské a jiných univerzit a také speciálně vytvořených komisí, ukončili řadu unikátních studií týkajících se demontáže socialismu v SSSR. Tyto práce jsou dostatečně podložené, cílevědomé a konkrétní. Abychom je realizovali, reorganizovali jsme a posílili aparáty zahraničněpolitických úřadů USA v mnoha zemích… Stačí zaměnit v Rusku socialismus divokým trhem, jaký byl na Západě před 200 lety, a uvidíte, věřte mi, že Sovětský svaz se zhroutí jako domeček z karet. Nedávno vědci Harvardské univerzity přišli se zajímavou myšlenkou. Aby privatizace státního vlastnictví v Rusku proběhla bezbolestně, je třeba dát každému, zdůrazňuji každému, jakýsi kupon nebo šek na část tohoto vlastnictví. Lidé, kteří prožili válku a pak ještě 2 roky po válce „lístkový systém“, budou pokorně čekat na svou část majetku, aniž by měli tušení, že se stali obětí podvodu… Historickým cvičištěm, polygonem našeho programu zničení říše zla musí být východní Evropa. Tady už jsme do celé věci vložili mnoho prostředků. Je načase, aby se nám dostalo odměny. Právě v Polsku, Maďarsku a Československu zahajujeme historický proces převedení zemí od socialismu ke kapitalismu. „Odstřelíme“ tak Varšavskou smlouvu i Radu vzájemné hospodářské pomoci zevnitř. Při útocích na komunismus musíme vytrvale ukazovat světu, především však socialistickým zemím, nejpřitažlivější stránky svobodného světa. Sebevědomě, bez uzardění musíme přesvědčovat lidi o tom, že Amerika je nejdůslednějším ochráncem ideálů svobody a míru, že americký způsob života je ztělesněním všech lidských tužeb.

Zvláštní naději vkládáme do mistrů ruského divadla a filmu, herců, mezi kterými snadněji než kde jinde lze najít ty, kdo jsou ochotni přejít tam, kde je tučnější krmě. Jejich vliv na mnohamilionové auditorium je neocenitelný. V náležité chvíli budou bezvýhradně pracovat pro nás… A ještě jeden významný aspekt. Je zapotřebí deheroizovat revoluční a socialistické roky sovětské epochy, přepsat její historii. Musíme dosáhnout toho, aby sovětští lidé nebyli hrdí na Čapajeva, Matrosova, maršála Žukova, ale na admirála Kolčaka, považovaného dosud za krvavého kata, aby byli hrdí na generála Vlasova, zrádce SSSR. Třeba dosáhnout toho, aby uctívali nikoli hrdinu práce Stachanova, ale znovu se objevivší úspěšné podnikatele… Bude také nezbytné, až toho dosáhneme, organizovat masová přejmenování měst, ulic, závodů pojmenovaných po hrdinných bojovnících za revoluci, za sovětskou moc, za socialismus, po vynikajících sovětských vojevůdcích, kteří významně přispěli k rozdrcení německých fašistických uchvatitelů… Nejsem první prezident USA, který pochopil, že vojenskou a ekonomickou blokádou Sověty neporazíme. Richard Nixon přede mnou dospěl k závěru: Boj, jehož se účastníme, je velká bitva idejí, tady musíme zvítězit nebo zahynout. Také prezident Kennedy přiznal nezbytnost nepřetržitého ideologického útoku na komunismus.

Cesta kolem světa

Ve zjednodušené formulaci nabízím si uvědomit, že zákonitosti tvoří svět, kterým se nemůžeme vyhnout. Vyhnout se můžeme pouze pravidlům, jejichž autory jsme sami. Proto se jim téměř neustále vyhýbáme nebo je narušujeme. V tak bohatém světě na příležitosti, jako je ten dnešní, ignorovat příležitost je hloupost. Příležitosti se totiž nikdy nevracejí.

Ruská duše, o které mluvil Reagan, ruský mnohoetnický národ, samozřejmě ruská vláda, a především prezident Putin nepotřebují si vymýšlet vnějšího nepřítele. Výtah z tajné porady vedoucích pracovníků zahraničněpolitických služeb v červnu 1984 je jenom jedním z mnoha potvrzení teze, že historie nabídla jedinečnou příležitost odpovědět na otázku – být, či nebýt kapitalistickému systému a finanční oligarchii v současné podobě.

Seminární lekce v historii má vážnou vnitropolitickou hodnotu při hledání odpovědi na otázku být, či nebýt, a tím samozřejmě i bojovou hodnotu. Proto je lekce bezpochyby dalším kamenem v obrané zdi a prezidentově taktice v již probíhajícím boji. Ten probíhá zatím bez velkého vojenského konfliktu jenom proto, že si západní lídři uvědomují, že se nemusí osobně dožít svého ani cizího vítězství, ani v bunkru. Varovat regionální lídry je to, co USA a EU lídři nedělají. Zamlžováním reality a faktů naopak oslabují obranyschopnost svých národů. Být včas varován, znamená být vyzbrojen. Tuto výzbroj neposkytuje ani rozvědka, ani továrna na zbraně. Je to znalost historie, která je neporazitelná a historie sama, která je věčná. Proto nebudou mnozí věřit svým uším a očím, až se „kotel“ uzavře a dojde k výbuchu. Proto může mít bílá holubička pravdu: Už jsem obletěla, dokola celý svět. Ludé vojny nechcú, zabijat nebudu, chcú sa rádi mět. Bohužel, bude mít pravdu, ale až po boji.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Campbell

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Vlivný poslanec ČSSD: Voliči nejsou hlupáci a xenofobové. Z Ruska žádný ozbrojený konflikt nehrozí. Zvyšuje se napětí a EU řeší emise sekaček na trávu a žárovky…

5:10 Vlivný poslanec ČSSD: Voliči nejsou hlupáci a xenofobové. Z Ruska žádný ozbrojený konflikt nehrozí. Zvyšuje se napětí a EU řeší emise sekaček na trávu a žárovky…

ROZHOVOR Předseda Ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny Jeroným Tejc z ČSSD říká, že pokud se …