„Za druhé světové války se v postavení robinsonů odříznutých od okolního světa ocitlo celé město – Stalingrad. Letecké útoky zničily většinu skladů a v městě zavládl krutý hlad,“ popisuje Cílek s tím, že obyvatelé začali hledat jedlé rostliny, například penízek rolní, sbírali houby a živili se vším, co dokázali nalézt. 

„Ale i v samotné Vídni byl po obou světových válkách takový hlad, že se městské parky a dokonce i zahrada samotného Hofburgu stala velkou zeleninovou zahradou, aby uživila své obyvatele. Bukové lesy kolem Vídně jsou mladé, protože stromy byly vykáceny na topení. Jen malý, dodnes udržovaný záhon uprostřed bývalé císařské zahrady připomíná tyto doby, ale jen málokdo chce vzpomínat,“ podotýká Cílek. Připomíná i poválečné období, kdy socialistické režimy dle něj rovněž podporovaly zahrádkářství. „Ve státní správě hmotných rezerv tehdy bylo jídlo na 6–12 měsíců, ale dnes má většina evropských států jen jednoměsíční zásoby potravin. Nějaká forma hospodářské blokády či přerušení mezinárodního obchodu by pro část populace znamenala riziko hladomoru, jaký dnes ohrožuje například Sýrii,“ pozastavuje se Cílek. 

Svou esej uzavírá konstatování, že když se ptal svých amerických kolegů, jaká poezie se čte na Wall Street, tak se pozastavovali. „Protože i pouhé vlastnictví podobné knihy by profesionálního ekonoma v očích jeho kolegů diskvalifikovalo. Naproti tomu je dovolené číst Clausewitze a Umění války,“ uzavírá.