Je to právě třicet let, co se na pražském Žofíně sešel zakládající sněm Sdružení československých podnikatelů. A proto Sdružení podnikatelů České republiky (které původní Sdružení nahradilo po rozdělení federace) pozvalo novináře i další hosty opět na Žofín.
Zakladatel a první předseda Rudolf Baránek vzpomínal, že akce proběhlá šest dní po jmenování první postkomunistické vlády měla minimální propagaci, jen jednu zmínku v Československé televizi. „A přesto sem na Žofín tehdy dorazilo pět tisíc podnikatelů, kteří se chtěli stát součástí sdružení. Nemohli se vejít ani do velkého sálu, tak nás na poslední chvíli zachránil pan Šindelář, který hrál v hudební skupině Katapult a přivezl nám její ozvučovací aparaturu, díky které jsme to mohli vysílat i ven před budovu,“ vyprávěl Rudolf Baránek historky z prehistorie českého podnikání.
Sám první předseda vzpomínal ve speciálním čísle časopisu Soukromník, že živnostníky byli už jeho dědeček a tatínek, kterých se dotklo znárodnění v roce 1949. „Součástí našich rodinných debat byl také nekompromisní odpor ke všemu, co smrdělo komunismem. Nejmírnější urážka komunistických představitelů byl bolševický pacholek. Ostatní nelze publikovat,“ vzpomínal muž, který se hned v listopadu 1989 rozhodl obnovit nejen podnikání, ale i tradici podnikatelských spolků, které by dokázaly být „sebeobranou“ osob samostatně výdělečně činných proti ovládacím ambicím moci.
Ze samotného zakládajícího sněmu mu zůstala v paměti elektrizující atmosféra a odvaha, se kterou se o KSČ mluvilo jako o „čerstvé chcíplině“. Agenti StB, o kterých nepochyboval, že nově vznikající spolek mají podchycený, podle něj svým šéfům hlásili, že „třídní nepřítel je zpět“.
Větší pochopení než u federální vlády našel spolek u vlády české, která už tehdy pod vedením Petra Pitharta také úřadovala. Podnikatele prý podporovala zejména Vlasta Štěpová, ministryně obchodu a cestovního ruchu, která Sdružení pronajala tři kanceláře v budově ministerstva (dnešní MMR na Staroměstském náměstí).
O členství v hnutí byl velký zájem, a to na druhou stranu bylo schopno rychle dodat trojici právníků do komise sestavené místopředsedou vlády Valtrem Komárkem. Díky jim vznikla kromě jiných důležitých zákonů také klíčová vyhláška o soukromém podnikání.
Vlasta Štěpová, o které padla zmínka, byla rovněž hostem výročního setkání. Vzpomínala, že ministerstvo, které na Staroměstském náměstí řídila, se za první republiky jmenovalo „Ministerstvo obchodu a živností“ – a to vždy vnímala jako velký závazek vůči živnostníkům.
Exministryně Štěpová vzpomínala, že v té době nikdo neměl představu, jak se věci mají dělat, ale o to větší bylo na všech stranách nadšení. Vzpomněla si k tomu na citát z díla spisovatele Bohumila Hrabala: „Ten svět je k zešílení krásnej, ne že by byl, ale já ho tak vidím.“ A lidé, kteří se v letech 1989 a 1990 pustili do podnikání byli podle ní právě takoví, kteří viděli svět krásný a odvážně se vrhali do nových výzev. Dnes takoví lidé chybí, což kromě Štěpové zmiňovali i prakticky všichni ostatní řečníci.
Jednou z klíčových postav, která tehdy se živnostníky vyjednávala, byl i Ivan Kočárník. V roce 1989 náměstek ministra financí Václava Klause, který si jej poté jako premiér vytáhl do čela ministerstva.
I Kočárník vzpomínal, že podnikatelé tehdy měli „obrovskou chuť a tah na bránu“. „Dnešní mladá generace, mám pocit, takový drajv nemá,“ zalitoval. A komu nějaký zbyl, tomu ještě stát hází klacky pod nohy.
Vlasta Štěpová a Ivan Kočárník s Rudolfem Baránkem
Pak se dostali ke slovu samotní zakladatelé Sdružení československých soukromníků. Zdeněk Somr, který v něm byl prvním místopředsedou, se v roce 1993 stal předsedou Hospodářské komory – proti zavilému odporu Václava Klause, jak bylo připomínáno. Soukromníci totiž nesdíleli představu, že by co největší část ekonomiky měla být privatizována kupónovou metodou. A navíc dokázali celkem efektivně zabránit kupónové privatizaci některých podniků.
Právě Zdeněk Somr vzpomínal, že využili krátkého období, kdy se ještě před spuštěním kupónové privatizace směly podávat tzv. konkurenční projekty, které mohly umožnit alternativní cestu privatizace. Ministerstvo financí původně pro tyto projekty nasadilo nesplnitelnou lhůtu 2 měsíce, tlakem podnikatelů se ji podařilo prodloužit o další dva. A právě ty byly rozhodující – celkem prý bylo podáno asi 40 tisíc konkurenčních projektů. „Zpětně se pak ukázalo, že právě to rozhodlo, že se vše neprivatizovalo přes kupóny,“ vzpomínal Zdeněk Somr a vzpomněl na některé úspěšné privatizace tímto způsobem, třeba společnost Hamé. Právě zde nejspíš vznikly počátky nevole Václava Klause.
Pak vzpomínal, že po roce 1990 skutečně měli podnikaví lidé podporu od státu. „Dneska jsme samý příkaz, a žádná motivace,“ doplnil hořké srovnání. Co ale považuje za nejdůležitější, to byl fakt, že tehdejší představitelé státu drželi slovo. „Když jsme se s náměstkem Klakem na něčem dohodli, měli jsme jistotu, že to předá poslancům přesně podle dohody. Dnes už bychom si tak jistí být nemohli,“ obává se.
Bedřich Danda, který v roce 1996 vedení soukromnického sdružení převzal od Rudolfa Baránka, vzpomínal, že tehdejší podnikatelé byli sice naivní, ale zároveň ochotní riskovat. „Dnes se mladí lidé do podnikání nehrnou,“ všiml si. A živnostníci se příliš nezajímají o to, co jim stát chystá za zákony, takže se jim nemohou bránit. „Nedávno mi jeden živnostník, už ani nevím o čem, tvrdil, že toto nikdy nemohou přijmout. Tak mu na to říkám, ono už je to ve Sněmovně ve třetím čtení,“ vykládal.
Jaromír Schubert, který rovněž patří ke generaci zakladatelů a na rozdíl od ostatních se práce pro živnostníky účastnil ještě poměrně nedávno, se zamyslel, že podnikání mu dalo svobodu a odpovědnost. Vzpomínal na své působení v privatizačních komisích, nejvíce dramatické to prý bývalo, když se privatizovalo nějaké „rodinné stříbro“ jako Preciosa nebo Moser.
Jako dlouholetý vyjednavač se zaměstnaneckými svazy vzpomínal, že odboráři své argumenty za třicet let příliš nezměnili, co se ale dramaticky změnilo, je ochota vlády naslouchat jim a naopak ignorovat podnikatele. Především ty drobné, co se starají sami o sebe.
„Už tehdy třeba odboráři vykládali, že zaměstnanci doplácejí na živnostníky,“ vzpomínal. Jenže zástupci živnostníků tehdy měli odvahu se jim postavit, spočítali například, že živnostník na zdravotním pojištění odvede v průměru trojnásobek částky, kterou pak na své léčení odčerpá, a s těmito argumenty se dokázali prosadit.
„Ano, tehdy jsme měli diplomacii,“ poznamenal k tomu Rudolf Baránek.
Psali jsme:
Schubert pak kroutil hlavou nad tím, že „300 tisíc odborářů dnes dokáže ovlivnit politiku víc než milion živnostníků“.
Vysvětlení se mu od spoluřečníků dostalo později: „Zaměstnavatelé ztratili váhu, a odboráři dnes sedí u pana Babiše jako poradci.“
Schubert pak vzpomínal, že ještě v roce 2015 chodil na jednání Tripartity jako zástupce Unie středního stavu. Pak pochopil, že to nemá smysl. „Mezi zaměstnavateli to dnes ovládá Jarda Havlík, šéf Svazu průmyslu a poradce prezidenta,“ vykládal. Hanák, zástupce velkých průmyslových kolosů, podle něj nemá rád soukromníky a nedává jim prostor. Když to pochopil, z Tripartity raději odešel.
Bedřich Danda, který byl předsedou Sdružení podnikatelů až do roku 2018 a z této pozice chodil na jednání s odboráři a vládou, pak přímo prohlásil, že „pozice živnostníků je tam nulová“. Předseda Hanák, bojující za zájmy svého velkého průmyslu, prý klidně před jednáním k požadavkům malých soukromníků přikázal, „to tam neříkej“.
Rudolf Baránek k tomu dodal, že podnikatelé dnes nejsou obranyschopní, takže si s nimi vláda dělá, co chce. K tomu se přidává i svéráz současné politické situace. „Dnes si premiér i prezident dělají ze všech srandu,“ myslí si Baránek.
Výsledkem je těžká doba, kdy jsou živnostníci, navzdory vládnímu čarování s čísly, postupně likvidováni. „Po roce 1948 to dělaly milice, teď to dělají zákony,“ vzpomínal.
A přidal osobní vzpomínku na první setkání s Andrejem Babišem. Ta dokazuje, jaké konexe měl tento člověk celý život.
„V březnu 1990 naši podnikatelé řešili, jak to udělat, aby mohli prodávat do ciziny. Tehdy stále platily komunistické zákony o zahraničním obchodě a na takové povolení bylo potřeba asi 17 razítek. My jsme tomu z legrace říkali, že musí obejít „Barčákovo kolečko“, protože ministrem zahraničního obchodu byl tehdy Andrej Barčák mladší, komunistický kádr ze zahraničního obchodu. A když jsme přišli do jeho pracovny v Petschkově paláci, tak vedle něj seděl takový pán, a on nám říká: „Snad vám nevadí, že tu s námi bude sedět Andrej, oni se znají naši tátové, tak mě přišel navštívit,“ vyprávěl o setkání s dnešním premiérem.
Později se velmi skepticky vyjádřil o lidech, které si Andrej Babiš přivedl do vlády a na ministerstva. „To, co tam sedí teď, nesahá třeba právě panu Kočárníkovi ani po kotníky,“ myslí si. „To jsou takové mařenky, třeba ten ministr zdravotnictví,“ zmínil nejmladšího člena vlády Adama Vojtěcha.
Podnikatelé podle něj měli v devadesátých letech vliv i na politiku, protože i lidé ve vládě chtěli, aby se podnikalo. A to, bohužel, skončilo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
