Končící rok byl zřejmě úplně nejvíc poznamenán hromadnou migrací do Evropy. Může být přínosem, nebo příchod tolika lidí vnímáte apokalypticky jako ti, kteří varují před zánikem evropské kultury, civilizace a demokracie?
Ta otázka se často prezentuje tak, že tu jsou buď lidé, kteří si přejí, aby sem přicházeli migranti, nebo ti druzí, jež z nich mají naprostou hrůzu. Já si myslím, že většina lidí se na to dívá úplně normálně. Uvědomují si, že jsou země, kde je válka, uvědomují si, že jsou země, kde je obrovská bída, nejsou pracovní příležitosti, že ti lidé tam nemají perspektivu dalšího vývoje, a to vyvolává migraci. Ta se samozřejmě stává obrovským problémem v momentě, kdy přesáhne absorpční schopnost společností. Pak je obtížné příchozí integrovat, zároveň dochází k tomu, že se nenaplní ta obrovská očekávání, s nimiž jdou do Evropy. Není to vůbec černobílé a já si nemyslím, že by měla být společnost rozdělována na ty, jež chtějí migranty, a ty, kteří si je nepřejí. Migrace je, ať chceme, nebo nechceme, a proto je třeba se postarat o to, aby byla maximálně pod kontrolou Evropy. Musíme vnímat, kdo přichází, proč přichází, protože to s sebou nese bezpečnostní rizika. Ale je třeba vědět, že to může přinést prospěch z hlediska pracovní síly, stárnutí Evropy, že to může do značné míry i nastartovat evropskou ekonomiku.
Je tedy chybou, že se diskuse většinou hodně emotivní zužují pouze na otevřenou náruč, nebo naopak na požadavky na uzavření hranic?
Záleží na tom, jak se ta příležitost využije nebo nevyužije. Vždy je to otázka množství, v jistém momentě se něco dá zvládnout, v jistém momentě hůře. A samozřejmě je to také otázka lidská. Vidím-li, že přicházejí lidé z válečných konfliktů někdy s hrůznými zážitky, tak to nemůžu jen tak hodit za hlavu. Samozřejmě musíme vidět, že nepřicházejí světci, že přicházejí normální lidé. Občas lidem doporučuji, aby si představili, že by se dostali do takové situace, kdy by museli z důvodu bezpečí opustit zemi a šli s nimi všichni lidé z jejich ulice. A teď by si říkali: „Hele, jde také tenhle a tamten, co má ty nevycválané děti, a tamta, co pořád někoho pomlouvá.“ Takže je třeba mít na paměti, že to jsou úplně normální lidé, kteří mají své vlastnosti, mají své problémy. Nemám ráda, když se vytváří image, jak sem přicházejí úplní andílci, ale stejně tak představa, že sem přichází banda kriminálníků. Prostě přicházejí lidé z rizikových oblastí a ti lidé mohou být hodní, dobří, mohou tam být provokatéři. To všechno se při migračních vlnách ví, ale musí se na to umět racionálně reagovat. A ty emoce, kdo je pro a kdo je proti, jsou přesně to, co tu racionální reakci neumožňují.
Lídři Evropské unie i jejích nejmocnějších zemí jsou obviňováni z nečinnosti, že zaspali, že nic nepodnikli. Čím si tu nečinnost vysvětlujete?
Evropa na to nebyla připravená. Předpokládalo se, že to bude dočasná vlna, netušili, že to bude v takovém množství. V počátku se to bralo tak, že někdo pašuje lidi v kamionech, jiní přijedou na lodích, třeba stovky lidí, ale to, že to budou tisíce denně a tak dlouho, s tím nikdo nepočítal. Druhá věc je, že ta reakce hodně vypovídá i o Evropě. Vypovídala o ní hodně už i finanční krize. Můžeme si říci, jestli je Evropy hodně, nebo málo. Mám pocit, že Evropa je svým způsobem málo integrovaná. To zní provokativně, když všichni říkají, že by se Evropa měla rozpadnout. Ale pokud chcete řešit finanční otázky, musíte mít určitou finanční disciplínu. Když chcete řešit, co s migranty, jakým způsobem je integrovat, musíte mít i nástroje, aby nezůstávali jen v jedné zemi, aby se o ně země skutečně částečně podělily v rámci možností i v rámci toho, kam ti lidé chtějí jít. Když potřebujete chránit Schengen, tak by se na tom měly podílet všechny země Evropské unie, a ne jenom ty, které mají tu smůlu, že jsou vstupními zeměmi.
Psali jsme:
Evropská unie tedy potřebuje pro překonání nynějších problémů hlubší integraci?
Jiní zase říkají, že by možná bylo dobré, kdyby Evropa zůstala a každý stát si chránil to svoje, že by to bylo nejjednodušší. Ukazuje se, že integrace Evropské unie je v takové fázi, kdy to není ani kočka, ani pes, neví se, zda méně Evropy, nebo více Evropy. Řešení mohou být různá a pravděpodobně i o tom se bude mluvit a Evropa z toho bude muset vyvozovat důsledky, protože se ukazuje, že integrace v té současné podobě není úplně ideální, a to může vést k dalším konfliktům. Vede to ke hledání různých řešení, hovoří se o malých Schengenech, prostě je to určitá historická křižovatka a bude se rozhodovat, kudy dál.
V souvislosti s migrační krizí, i když nás se zatím dotýká jen minimálně, se polarizovala i česká politická scéna. Je to pro nás v tuto chvíli zásadní téma?
Česká republika musí počítat s tím, že se bude podílet i na ochraně hranic, že bude také přijímat uprchlíky, ať už na základě kvót, nebo dobrovolných rozhodnutí, ale po pravdě řečeno pro Českou republiku neexistuje v této chvíli závažný problém s uprchlíky a s jejich integrací z hlediska bezpečnostního. Přesto je to téma, o kterém se neustále hovoří. A mnohdy se kvůli němu nehovoří o tématech, která jsou v tuto chvíli pro společnost podstatně důležitější. Bylo zajímavé, když se jednalo o registru smluv, což je jedno z nejvýznamnějších protikorupčních opatření, pořád se mluvilo o uprchlících a skoro to vypadalo, když se zákon vracel ze Senátu, že ho sněmovna přijme ve změněné formě, která by znamenala, že by neměl vůbec žádné účinky, protože vše podstatné, co mělo mít protikorupční podobu, by z něj zmizelo. A o tom se skoro nikde nehovořilo. Česká politika velmi silně využívá toho, aby racionální diskusi o některých věcech změnila na emotivní, aby vytvářela dojem, že jsou tu nějaké skupiny, v nichž jsou tzv. pravdoláskaři, a jiné, kde jsou vlastenci nebo něco takového. A to je naprosto absurdní.
Česká společnost podle vás tak ostře rozpolcená není, jak to vypadá podle výroků politiků nebo podle médií?
Lidé, s nimiž mluvím, uznávají, že migrace je problém, že se musejí přijmout určitá opatření, abychom byli schopní včas reagovat v momentě, kdy by přesáhla jistou míru, ale ve většině případů nemají hrůzu z toho, že co muslim, to terorista. A takový dojem se tu pomalu vytváří. A je to zbytečné. Jak podcenění bezpečnosti, tak vytváření nenávisti je velice problematické. Třeba vysloveně špatné bylo rozhodnutí vlády vytvořit detenční zařízení, kam se převezli mladí muži, kteří byli zadrženi na našem území. Všichni psychologové i sociologové se shodují v tom, že v takové krizi je samozřejmě tendence zejména u mladých mužů, aby se radikalizovali. A k tomu dochází nejvíc tam, kde jsou soustředění, buďto ve věznicích, nebo jiných zařízeních, kde je omezen jejich pohyb. Přesně tam se vytváří radikální podhoubí pro bojovníky a my jsme je takhle soustředili. Tam se možná mělo napsat agitační středisko Islámského státu nebo něco takového. Dělo se to v zájmu bezpečnosti lidí, ale že se tímhle zadělá na mnohem větší problém do budoucna, to už nikdo neříká. Chce to rozum, ty věci nepodceňovat, připravovat dlouhodobější koncepce, abychom byli schopni reagovat, kdyby to bylo potřeba.
Jak se podle vás daří české vládě balancovat mezi tím, co by po České republice chtěla Evropská unie, a většinovým postojem české veřejnosti k otázkám migrace?
Ve většině případů se jí nedá moc vytknout. Mně přišlo pouze zvláštní to rychlé zavedení detenčního zařízení. Myslím, že to byla právě reakce na veřejnost a snaha ukázat, jak chráníme hranice. Ministr Chovanec posílal policisty na málo využívané přechody, jestli tam nenarazí na nějakého uprchlíka ve stejné době, kdy balkánskou cestou chodilo deset tisíc lidí denně. A sledovalo se, jestli tam někde nebudeme mít pět uprchlíků, kteří stejně chtěli do Německa. To mi přišlo tak trochu na efekt kvůli veřejnosti. Ale není jiné cesty, než tyto věci koordinovat s Evropou. Česká republika sama nezmůže nic, ale to neznamená, že by měla jenom kývat na to, že někoho přijme. Myslím, že vláda i trochu mírnila atmosféru obrovského nebezpečí a toho, jak nás pořád zahlcují uprchlíci, přičemž pro Českou republiku je množství lidí, kteří sem přicházejí v pozici migrantů, zanedbatelné.
Od migrace se přesuňme k situaci na domácí politické scéně. Čím to, že na začátku druhé poloviny volebního období, kdy opozice zpravidla bývá podle průzkumů na vrcholu svých preferencí, jsou výsledky TOP 09 i ODS poměrně chabé?
To je na nějakou hlubší analýzu, kterou bych si asi teď netroufla dělat. Obvykle to skutečně bývá tak, že vlády po polovině období nejsou příliš populární, a tím pádem opozice získává a roste jí podpora. Ale tato opozice nepřináší nic, žádnou alternativu. Přichází s obstrukcemi, ale to, že se jí podaří zamezit schválení nějakého zákona, není pozitivní program. Navíc elektronická evidence tržeb není tak silné téma, mnoha lidem není moc zřejmé, proč by neměly být tržby evidované a daně platit podle nich. To jim nepřijde jako zásadní problém, kvůli kterému by se mělo točit dění v Parlamentu, spíš to u mnoha lidí vyvolává otázky, proč by ta evidence někde být nemohla. Smysl by mělo, pokud by se objevovala kritika, že je to špatně připravené, že je to neefektivní, že to bude selhávat, nebo by se řeklo, že je šance to udělat jinak, aby to pro podnikatele nebyla taková zátěž, ale přínos, že by jim to nějaké věci zjednodušilo. To by diskuse smysl měla. Ale takhle si nemyslím, že by to opozici mohlo něco přinést. Opozice vlastně nemá žádné téma.
Čím to je? Má opozice smůlu, že jí vláda svou činností žádná témata neposkytuje, nebo je neumí vyhledávat?
Hlavně na její možná témata veřejnost už moc neslyší. Vzpomeňte na tu obrovskou podporu pravice ve volbách roku 2010, což není tak dávno. Tehdy panovala nálada, že musíme zahájit reformy. Bylo to dohnané až tak, že pokud reformy mít nebudeme, stát půjde zu grunt, viz akce „Přemluv bábu“ a podobně. Pak Nečasova vláda ty reformy zahájila, ale v mnoha případech, neříkám, že ve všech, vyzněly reformy jen tak, odkud kam přesuneme peníze. Co přinesla Drábkova reforma? Najednou tu byly S-karty, jejich zavádění stálo obrovské peníze, i když nikdo nechápal, proč najednou musejí být. Navíc hrozilo, že by se zdravotně postižení nebo lidé v domovech důchodců nemuseli dostat ke svým penězům. A tak šla jedna reforma za druhou.
Ze svých let vládnutí tedy nemají ODS a TOP 09 nic, co by mohly voličům jako svůj úspěch připomínat?
Vlastně jediné, co se za tu dobu podařilo prosadit, byly církevní restituce, což volební téma navíc nebylo. A s čím by měly TOP 09 a ODS přijít, že zase budou dělat reformy? Tehdy se jim to podařilo podchytit marketingově, že se musejí udělat. Nikdo se při kampaních neptal proč. To bylo tak jako samo sebou, že pokud je neuděláme, dostaneme se do problémů. A nakonec to skončilo tak, že se fakticky nic nezrealizovalo, utratila se spousta peněz a skončilo to korupčními skandály. Takže o reformách už se nemluví, téma je spíš ve smyslu negace. Kritizují, co udělala vláda, někdy oprávněně, někdy neoprávněně, od toho jsou opozice, ale téma nemají. Uvidíme, jestli se před krajskými volbami nějaké najde. Třeba krajské volby v roce 2008 měly tu velkou úlohu, že se objevilo celostátní téma, což byly poplatky ve zdravotnictví, které se daly velice dobře marketingově využít. Ale nevím, jestli může podobnou roli u krajských voleb sehrát elektronická evidence tržeb. Nejsem si jistá.
Kdo se letos stal z vašeho pohledu nejvýraznější postavou české politické scény a proč?
Asi pan prezident se stal osobou, která do značné míry určovala diskurz a ve značné míře i ovlivnila přístup k uprchlíkům a způsob, jak se tato otázka ve veřejnosti vnímala. V tomto směru jeho pohled velmi silně rezonoval s takovým zjednodušeným pohledem, který se objevuje a jemuž vyhovovalo rozdělení na zastánce a odpůrce přijímání migrantů.
Do jaké míry splnili v končícím roce očekávání, anebo naopak zklamali Andrej Babiš, Bohuslav Sobotka a Miroslav Kalousek?
Jednoznačné hodnocení je dost obtížné. Řekla bych, že stejný zůstává pan Sobotka. Možná i posiluje právě proto, že nic nevyhrocuje a spíše vytváří dojem profesionálního, napůl úřednického jednání. To ve chvíli, kdy je hodně lidí, kteří politiku berou emotivně, hraje poměrně pozitivní roli. Nestylizuje se do něčeho jiného, spíš naopak. To, co mu někdo vyčítá jako slabou stránku, má možná jako silnou stránku, protože dojem profesionálního jednání a předvídatelného chování nakonec působí právě v atmosféře zvýšených emocí docela pozitivně. Pan Kalousek vždy, kdy se objeví jméno Babiš nebo se přijímá cokoli ve vládě, pronáší tu slavnou větu „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno“. Vždy řekne, že to je pro Agrofert, ať to souvisí, nesouvisí, ať je jakékoli téma, vystoupí proti panu Babišovi. Nejsem si úplně jistá, jestli je to i produktivní z hlediska opozice. Pan Babiš zůstává v zásadě stejný v pohledech na politiku, ale myslím, že už si hledá jiné spojence a že se více zorientoval v rámci mocenských skupin. Konflikt pan Babiš versus pan Kalousek je podle mě trošku zavádějící a trošku o něčem jiném. Konflikty zájmů jsou samozřejmě velkým problémem, na což upozorňovali odborníci od počátku devadesátých let. Měly být ošetřeny v zákonných normách, ale to celou dobu nynější pravicová opozice nechtěla. A to je problém. Když nejsou ošetřeny, pak se na někoho poukazuje, že je v konfliktu zájmů, a u někoho se nevidí. Takže ve své podstatě je to zástupné téma.
Ing. Miloš Zeman
Vzhledem k moci, kterou ve svých rukách Andrej Babiš soustředil, někteří politici a publicisté varují, že nám z jeho strany hrozí ztráta. Spočívá v jeho osobě ohrožení demokracie u nás?
Velkou koncentraci moci nepodceňuji, je vždy nedobrá, i když někdy lidé chtějí silného vůdce. Ale jde i o to, že některé věci měly být dávno systémově řešeny. Třeba finančně-analytický útvar, který může i sledovat pohyby na bankovních účtech, vznikl z popudu Evropské unie, ale jsme jediná země, v níž spadá přímo pod ministerstvo financí. Jeho postavení je jinde ošetřeno jiným způsobem, a to vznikalo za pravicových vlád. Takže pak si můžeme povídat o velké moci, když takhle byla vytvářena, ale v nějakých momentech to nevadilo. Můžeme říkat, jak je hrozně nebezpečná koncentrace médií v rukou někoho, ale máme i jiné vlastníky jiných médií, kteří mají velmi významné postavení v ekonomice této země. Rozhodně to není dobře, ale je to problém, jenž měl být ošetřen už dříve. Takže si spíš myslím, že to jsou proklamace. Ale tyto rysy bychom neměli podceňovat, zvlášť když vidíme posuny, které se dějí v Maďarsku a v Polsku. Proto i tyhle tendence u nás můžeme považovat za negativní, ale nejenom od pana Babiše.
Dá se vzhledem k náladě ve společnosti i k tomu, co nás v příštím roce čeká, usuzovat na to, kdo by mohl na domácí politické scéně posílit a kdo naopak propadnout?
To se těžko odhaduje nejen kvůli polarizaci společnosti, ale i tomu, že neustále bojujeme proti nějakým nebezpečím. Mluvíme o bezpečnosti, ale nevadí nám, že pan kancléř Mynář nemá bezpečnostní prověrku, a řešíme jiné otázky. Krajské volby budou zajímavé v tom, jestli v nich uspějí klasické strany, protože na rozdíl od místních voleb, v nichž se prosazovala nejrůznější sdružení „pro něco“, „za něco“ a podobně, v krajských volbách měla podoba volebního klání spíš stranický charakter. A uvidíme, jestli to bude platit i tentokrát, nebo jestli se budou prosazovat subjekty, které budou spjaté jenom s tím krajem, a ne s celostátní politikou. To bude docela zajímavý ukazatel pro to, jak se dál bude vyvíjet politická scéna a jakým způsobem si budou klasické strany schopné udržet své voliče.
Předpokládáte, že krajské volby a kampaň před nimi naruší vztahy ve vládní koalici?
To je běžný rys u každé koalice, v době krajských voleb se vztahy uvnitř koalice vždy prudce zhoršují. Každá strana chce ukázat, že ona je ta dobrá a za chyby že mohou jejich koaliční partneři, kterým se také hodí na krk, zatímco to, co se udělalo dobře, se vydává za vlastní. Tenhle rok bez voleb představoval šanci pro koalici, aby mohla v relativním klidu některé věci prosadit. Uvidíme, jak to občané zhodnotí, ale i obstrukce. V momentě, kdy se vytvoří atmosféra, že vláda některé věci nesplnila kvůli obstrukcím, může se to negativně promítnout vůči stranám, které je dělají. A také se ukáže, jestli elektronická evidence tržeb je pro veřejnost takovým zcela zásadním tématem. Podle mě zase tak úplně zásadním tématem není.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
