„O fungující svobodné a prosperující společnosti můžeme hovořit jen v souvislosti s obdobím cca 1990–96. Pak už se jen projídalo a rozkrádalo, co se vytvořilo předtím,“ napsal Hampl. Slibovaná demokracie a prosperita trvala jen několik let, poté se dle něj drolily občanské svobody a „objevily se nezaměstnanost a další stinné stránky korporativismu“.
Podle Hampla se dá současná vláda nazvat byrokratickou oligarchií, Babišovi příznivci ji však nazývají vůdcovskou demokracií. Hampl se ve svém textu ptá, kdo vlastně měl zájem na tom, aby se „mladá demokracie zhroutila“, a kdo naopak chtěl, aby se udržela, hlavně pak, proč byli ti první silnější než ti druzí. Mezi lidmi se prý povídá, že za to může „nedůslednost vůči komunistům“. Dle Hampla by to prý dopadlo úplně stejně, i kdybychom byli vůči komunistům důslední, jako příklad uvedl „rituální zhanobení Klementa Gottwalda“.
Staří „fanatičtí komunisté“, kteří zůstali komunisty i po revoluci, podle Hampla demokracii neškodili, jelikož se scházeli ve svých klubech, kde jen vzpomínali na staré dobré časy. Ani extatičtí komunisté se prý neukázali být pro současný režim nebezpeční. „Archetypálním příkladem extatického komunisty byla 40letá učitelka základní školy a delegátka sjezdu komunistické strany. Blbá až praští, zato hojně vybavená emocemi,“ popsal Hampl extatického komunistu. Dnes se prý z takových stali „horliví demokraté, pak horliví příznivci tržního kapitalismu, dnes hřímají pro evropské regulace, vítají americký konvoj a připravují hidžáb“. Pak tu prý byli různí inženýři, kteří v době komunismu vedli státní podnik, po revoluci si podnik zprivatizovali, či založili vlastní firmu. Hampl soudí, že i přesto, že to bylo nefér vůči ostatním lidem, bez nich by prý „předchozí režim tak snadno nezkolaboval“.
Dle Hampla by tak razantnější postup vůči komunistům ničemu nepomohl, jelikož „velká estébácká esa typu Andreje Babiše by se svými vlivovými sítěmi dokázala překonat jakékoliv opatření. Nejvíce prý vydělaly obyčejné pracující masy lidí, jelikož na počátku přeměny režimu vznikalo spoustu nových firem a lidé si tak mohli vybírat, kde a za kolik peněz budou pracovat. „Když vás v roce 1992 naštval šéf, mohl jste dát výpověď s jistotou, že zítra budete mít jinou práci,“ napsal Hampl.
„Je ostatně zajímavé, že všichni ti nóbl podnikatelé, kteří dnes – ve snaze zalíbit se Andreji Babišovi – nadávají na Klausova zlodějská léta, své podniky založili právě tehdy,“ napsal Hampl o vítězích přeměny režimu od druhé poloviny devadesátých let.
Podle Hampla jsou intelektuálové, kteří se snažili o svržení komunismu, neboli disidenti těmi poraženými. Jsou jimi prý z toho důvodu, že po změně režimu se jim sice dostavilo poděkování, poté však zůstali „stát s prázdnýma rukama“. Spousta disidentů prý sice založila vlastní firmy a dokázala tak využít nový režim, ale „hlavní proud se ocitl ve světě, kde se schopnost opravit kohoutek cenila víc než schopnost přednášet o duchovních kořenech trockismu“, napsal Hampl o disidentech, kteří se stali fakticky poraženými.
Po svržení komunistického režimu po listopadu 1989 prý bylo povinností, pokud se někdo ucházel o vrcholný post manažera ve firmě jako je IBM, či Hewlett-Packard, mít praxi u StB. Pro velké nadnárodní korporace bylo období ihned po pádu komunismu těžké, míní Hampl, jelikož se na trhu rychle objevovali noví konkurenti a „dotace neexistovaly. Úřady byly ve srovnání s dneškem malé, průhledné a bez pravomocí. Prosadit regulace, které by zničily malé konkurenty, bylo tehdy velmi obtížné“, napsal Hampl.
„V roce 1997 vedení ČNB blízké Václavu Havlovi zmrazilo ekonomiku, způsobilo bankrot stovek firem a z nastalého zmatku vzešla v roce 1998 vláda, která se na živnostníky a malé podniky dívala s nedůvěrou. Tato vláda provedla další kolo privatizace, v němž zahraniční banky a korporace získaly obrovské majetky, aniž by za ně zaplatily jedinou korunu,“ popsal Hampl období, které se fakticky stalo pro mladou demokracii smrtící.
Znamenalo to podle Hampla, že se začínala projevovat nezaměstnanost a vše důležité začalo patřit cizincům. Média prý začala propagovat historii, podle které byl předchozí režim ten zlodějský a je důležité na něj „co nejrychleji zapomenout“.
„Propojení sociální demokracie a korporací, které tehdy vzniklo, zůstalo dodnes. České podniky už nikdy nedostaly srovnatelné podmínky se zahraničními a ČSSD si mohla dovolit suverénně nejdražší kampaně. Až do příchodu Andreje Babiše,“ napsal Hampl s tím, že české firmy se tak staly na domácím území proti těm zahraničním těžko konkurenceschopnými.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ste
