Pod střechou OF se sešli lidé s někdy až protichůdnými názory, které pojil především odpor ke komunistické totalitě. Byli zde například reformní komunisté z doby Pražského jara 1968 a vedle nich zastánci pravicového a křesťansky konzervativního názoru. OF chtělo být alternativou tradičního pojetí politických stran, což charakterizovalo jeho pozdější volební heslo „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. Tento model dobře fungoval v prvních revolučních měsících, postupem času se ale právě ideová i organizační neuchopitelnost stala hlavní příčinou rozpadu hnutí.
V roce 1990 OF se ziskem zhruba 51 procent hlasů v ČR zvítězilo v prvních svobodných volbách
K zakladatelům OF patřili mimo jiné známý představitel českého disentu Václav Havel, katolický kněz Václav Malý, herec Petr Čepek, sociální demokrat Rudolf Battěk, mluvčí Charty 77 Alexandr Vondra, scenárista Jiří Křižan i zástupci studentů. Reformní komunisty a aktivisty Pražského jara zastupovali například Zdeněk Jičínský, Věněk Šilhán, Jiří Dienstbier a Petr Pithart, pravicové a konzervativní názory zastávali mimo jiné Emanuel Mandler, Václav Benda, Daniel Kroupa a Václav Klaus.
V roce 1990 OF se ziskem zhruba 51 procent hlasů v ČR zvítězilo v prvních svobodných volbách. Členové OF obsadili více než polovinu křesel ve federální i české vládě. Necelý půlrok po volbách se však začalo ukazovat, že OF jako otevřené hnutí bez vnitřní disciplíny vyčerpalo svůj potenciál.
Nejprve se z OF vydělily již dříve vyhraněné subjekty – Občanská demokratická aliance (ODA; mj. Kroupa) a Liberálně demokratická strana (mj. Mandler), která později splynula s ODA. V samotném OF vznikly dva hlavní proudy – konzervativní, představovaný pravicovým ekonomem Klausem, a středový v čele s liberálním Dienstbierem. Pravicové křídlo zaznamenalo první úspěch již na podzim 1990, kdy byl Klaus zvolen předsedou OF.
Napětí mezi oběma hlavními názorovými proudy vyvrcholilo počátkem následujícího roku. Na mimořádném republikovém sněmu 23. února 1991 byl vyhlášen vznik dvou kolektivních členů OF – Občanské demokratické strany (ODS) ministra financí Klause a Občanského hnutí (OH) ministra zahraničí Dienstbiera, které se krátce nato ustavily jako samostatné politické subjekty. Tento krok fakticky znamenal zánik OF. Občanské fórum, zastřešené prozatímním koordinačním výborem, dále existovalo ještě více než rok, avšak pouze formálně. Zaniklo 11. května 1992 výmazem z registru ministerstva vnitra.
Další vývoj na politické scéně a ve společnosti dal za pravdu zastáncům systému soupeření standardních politických stran
K důvodům rozdělení tehdy Václav Klaus uvedl, „že se Občanské fórum stalo nevypočitatelným politickým subjektem, že začalo ohrožovat řešení základních politických problémů naší země“. Prezident Havel označil tehdy výsledky mimořádného sněmu OF za výraz politického realismu obou hlavních politických proudů a uspokojivé řešení vnitřní politické krize, do níž se OF dostalo.
Další vývoj na politické scéně a ve společnosti dal za pravdu zastáncům systému soupeření standardních politických stran. Parlamentní volby v roce 1992 přesvědčivě vyhrála ODS, která v koalici s Křesťanskodemokratickou stranou Václava Bendy získala zhruba 30 procent hlasů. Z ODS se stala jedna z vůdčích politických stran v zemi, která se de facto střídala u moci s ČSSD (Miloš Zeman, který v 90. letech ČSSD vedl, do politiky vstoupil také v řadách OF).
Občanské hnutí (OH), jehož členy byla řada známých tváří OF (kromě Dienstbiera například Petr Pithart, Pavel Rychetský, Tomáš Sokol, Jan Sokol), neuspělo, ve volbách v roce 1992 se do parlamentu vůbec nedostalo. V říjnu 1992 se OH přeměnilo v politickou stranu, o rok později změnilo název na Svobodní demokraté (SD). V prosinci 1995 se sloučilo s dalším středovým uskupením, Liberální stranou národně sociální (LSNS). Po různých peripetiích (mimo jiné velké zadlužení) na základě SD-LSNS vznikla Česka strana národně sociální. Většina bývalých členů OH stranu postupně opustila.
autor: mp
