Připomíná, že důvodem ke změně způsobu výběru členů mediálních rad jsou nejen předvolební sliby politických stran a hnutí, ale též jejich současné fungování. I poslanci vládních stran ve veřejných debatách totiž potvrzují, že radní jsou voleni podle politického klíče, a nikoli s cílem, aby v radách v souladu se zákonem byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy.
Rady, jejichž složení fakticky odráží složení Poslanecké sněmovny, totiž nereprezentují veřejnost v co možná největší šíři, nýbrž výhradně politické strany – a mezi nimi pak především tu, která vyhrála volby, píše Černý.
O vztahu mezi médii a politikou proběhla nedávno vzrušená debata při projednávání zákona o střetu zájmů. Například sociálnědemokratický ministr Jan Chvojka vysvětloval, proč vládní politik nemá vlastnit média. Pokud však nemá vládní politik vlastnit, a tedy ovlivňovat soukromá média, nelze hájit stav, kdy vládní politici mohou ovlivňovat výběrem členů rad média veřejné služby. Naléhavým varováním je situace v zemích střední Evropy. V Polsku a Maďarsku si vyhraněná vládní sestava média veřejné služby obratem podřídila, uvádí Černý.
Všechny tyto argumenty – předvolební sliby politických stran a hnutí, odborné analýzy, indicie o propojení rad s vládními politiky a varování ze sousedství – podle Černého dokládají potřebu většího zapojení veřejnosti do kontroly médií veřejné služby.
Místo analýzy výchozí situace se Karel Hvížďala rovnou pouští – a to pouze v menší části textu – do rozboru navrhované novely v porovnání s jeho německou, přesněji bavorskou inspirací. Sám přitom zdůrazňuje, že „veřejnost je nejen příjemcem vysílání veřejné služby a jeho plátcem, ale také kontrolorem“. Dodává, že v Evropě existují dva modely. Podle prvního jsou „konkrétní instituce a skupiny občanské společnosti zmocněny delegovat podle vlastního uvážení do rady své zástupce na pevně stanovené období. Za takové instituce lze považovat církve, univerzity, divadla, spisovatele, novináře, hudebníky, zemědělce, ženy, mladé lidi, sportovní svazy, ekology, zaměstnavatele, odbory atd. Podle druhého modelu je stanovený počet členů a členek jmenován parlamentem nebo několika ústavními institucemi“, přičemž – píše Hvížďala s odkazem na Evropskou vysílací unii (EBU) – „je třeba věnovat velké úsilí tomu, aby ve skutečnosti nereprezentovali politické perspektivy a zájmy těch, kdo je jmenovali“.
Ve výsledku Hvížďala soudí, že v praxi u nás existuje model třetí, kdy o jmenování rad rozhodují výhradně poslanci. Cituje usnesení Parlamentního shromáždění Rady Evropy z roku 2008, podle něhož veřejnoprávní vysílatelé musejí být před politickým vměšováním chráněni.
Bohužel následně ne zcela korektně Karel Hvížďala porovnává bavorský model s návrhem předloženým skupinou tuzemských poslanců. Například tvrdí, že novela zákona na rozdíl od Bavorska „vůbec nehovoří“ o počtu členů Rady ČT ani ČRo. Novela přitom výslovně uvádí 22 zástupců organizací a po jednom zástupci každé strany zvolené do sněmovny, upozorňuje Černý.
Další námitku Karla Hvížďaly představuje tvrzení, že hned 12 z 22 organizací je ve střetu zájmů, protože mají smluvní vztahy s Českou televizí. Bohužel už podle Černého nedodává, že řada těchto smluv jsou pouze obecné deklarace a že jím kritizovaná novela zapovídá, aby se člen rady podílel na podnikání v oblasti hromadných sdělovacích prostředků a aby měl od média veřejné služby příjmy. Stejně tak se podle znění novely člen rady nesmí dopustit jednání, které by mohlo ohrozit důvěryhodnost v jeho rozhodování v radě. Jak potom může pan Hvížďala tvrdit, že by se zasedání Rady ČT mohlo proměnit v boj o prosazování skupinových profesních zájmů? Paradoxně si přitom nevšímá, že ani v současnosti nic nebrání nyní uváděným organizacím členy rad navrhovat, píše Černý.
Podstatný rozdíl, který novela přináší, tkví dle Černého v tom, že selekci v návrzích do rad by do budoucna neprováděla neprůhledně v tajném hlasování Poslanecká sněmovna. Seznam organizací je dle novely transparentně uveden v příloze zákona, přičemž a jedině Poslanecká sněmovna a Senát veřejně rozhodnou, které organizace do seznamu zařadí. Navrhovaný systém tedy znemožňuje zákulisní politické obchody, upozorňuje Černý.
Psali jsme:
autor: vam
