„I přesto, že jsem svobodný, můj život zde je jako ve vězení,“ říká mladý Alžířan Rachid a dodává: „Jakmile mi zavolají, že je loď připravená, znovu se pokusím dostat na Sardinii.“ Rachid je „harraga“, což je místní termín pro uprchlíka, který utíká za lepším životem. Termín zároveň popisuje praxi zapalování dokladů, aby člověka nebylo možné dohledat, a tedy vrátit do jeho rodné země.
Město Sidi Salem se stalo jedním z výchozích míst, odkud se lidé snaží dostat do Evropy. Vybaveni palivem, jídlem, vodou, dekami a GPS pravidelně vyrážejí na nebezpečnou cestu na Sardinii, kam se při dobrých podmínkách mohou dostat za 12 hodin.
Od roku 2009 je nelegální emigrace trestaná vězením. Alžírská pobřežní stráž dostala mnoho nového vybavení a přidala více nočních hlídek. Alžírské ministerstvo náboženských záležitostí vydalo Fatwu, která odsuzuje ty, jež nelegálně překračují hranice. Výsledkem je 14 000 mešit, v nichž se káže proti emigraci z Alžíru.
To však mladým stále v ničem nebrání. Rachid se pokusil utéci již třikrát. Dvakrát se dostal na Sardínii, jednou dokonce i do Francie, kde necelý rok pracoval u halal řezníka, avšak poté jej chytili a vrátili do Alžíru. Na Sardínii mu sdělili, že alžírský prezident Bouteflika slíbil zaplatit 4 500 euro za každého vráceného Alžířana.
Přiznává, že jeho situace není ani zdaleka zoufalá. Pracuje u ostrahy, sice za málo peněz, ale střechu nad hlavou má. O život mu také nejde, válka v Alžíru totiž už dlouho není.
Alžír je největší africká země, která má velké přírodní a kulturní bohatství, v obchodech je pestrá škála zboží z dovozu a zdravotní péče a vzdělání je zdarma, ekonomika země však dlouhodobě stagnuje. Více než dvě třetiny obyvatel jsou mladí lidé, úzká vládnoucí elita je však povětšinou starší 70 let a mnozí si myslí, že změna nikdy nepřijde. „Jakou můžu mít v Alžíru budoucnost, vždyť tu pro mě nic není,“ říká Rachid.
Nelegální emigrace je pro Alžír velkým problémem, mnoho místních se totiž ztrácí na moři a už je nikdy nikdo nenajde. A to jak lidé chudí, tak odborníci i pracující. Mezi oběťmi touhy po lepším životě je i vnuk bývalého alžírského prezidenta.
K situaci se vyjádřil i jeden z nejznámějších alžírských spisovatelů, Kamel Daoud, podle kterého nejde ani tak o špatnou ekonomickou situaci jako o děsivou nudu. „Naši harragové neodcházejí, protože jsou chudí nebo nemají práci... I když to jsou důvody, které vám řeknou,“ napsal v deníku Le Quotidien d‘Oran. „Odcházejí, protože jejich životy tu nemají smysl. Není prostor pro sny, a co je horší, není zde zábava, smích, polibky ani žádná barva.“
Vláda se rozhodla podpořit místní tím, že nabízí bezúročné půjčky na podnikání. Nikdo se však už neptá, jak člověk s penězi naloží, mnozí si tak prostě jen půjčí peníze, koupí drahé auto a dál volí současnou vládu, která mu peníze dala, a nepídí se po nich. Spousta místních to vnímá spíše jako snahu elity zůstat u koryta než jako snahu podpořit místní ekonomiku.
Život v alžírských vesnicích Daoud popsal jako „neúprosnou, neuvěřitelnou, nesnesitelnou a nelidskou nudu“. Mladí lidé už mají dost toho, jak se s nimi jedná, a mnohdy je jejich odpovědí „Al harga wala hogra“ – což znamená „raději uhořet, než být ponížen“.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: spa
