Byl zde druhý Zlín. Pak krach a rozklad, lidé ani nedostali odstupné. A zklamali i politici

Fotogalerie: - Opuštěná Třebíč

V místní části Borovina je dodnes patrná typická „...

Pokud jde o průmyslové závody v Třebíči, tři pomyslné pilíře tvořily továrny BOPO, Uniplet a provoz První brněnské strojírny, na první dva se dnes ale ve městě už jen vzpomíná. Jejich pád po roce 1989 znamenal ztrátu několika tisíc pracovních míst a nezdá se, že by jejich místo zaujal nějaký nový projekt.
Průmyslová tradice je v Třebíči letitá. Město bylo centrem kožedělného průmyslu a v polovině 19. století již působilo v Třebíči několik větších dílen koželužského cechu Karla Budischowského a vyrábělo skoro se zde sto tisíc kůží ročně (pro srovnání – největší brněnská koželužská továrna produkovala 12 000 kůží za rok). I díky této tradici do Třebíče ve třicátých letech zamířil Antonín Baťa, který zde koupil Budischowského továrnu a vybudoval průmyslový areál na Borovině. Na továrních objektech je dodnes čitelný rukopis Baťových „dvorních“ architektů Františka Gahury, Vladimíra Karfíka a Miroslava Lorence. O Třebíči se pak mluvilo jako o druhém Zlíně a v městské části Borovina to je dodnes patrné nejen z architektury průmyslové areálu, ale i z typických „baťovských“ rodinných domků z režného zdiva. Ty dnes ale na rozdíl od Zlína nejsou památkově chráněny, takže jejich původní podoba někdy mizí pod přístavbami a rekonstrukcemi. Po roce 1948 byly Baťovy závody zestátněny, přejmenovány na Závody Gustava Klimenta a později na BOPO.

Z vrcholu do brownfieldu

Společnost patřila mezi největší obuvnické a punčochářské podniky v zemi. Například v roce 1986 se v obuvnických provozech na Borovině ročně vyrábělo dvaadvacet milionů párů obuvi, což představovalo téměř 20 % celkové obuvnické produkce v tehdejším Československu a Závody Gustava Klimenta byly druhým největším domácím producentem obuvi. Punčochářského zboží se vyrábělo ročně 33 milionů párů a v tomto segmentu byl podnik největším producentem punčochářského zboží v ČSSR. Skoro polovina produkce se vyvážela, drtivá většina ovšem mířila do zemí východního bloku, což se později ukázalo jako jeden z problémů vedoucích ke krachu na konci devadesátých let. Po roce 1989 firma změnila název z budovatelského názvu Závody Gustava Klimenta na Obuvnický průmysl Svit, a. s. BOPO, a ještě v první polovině 90. let zde pracovalo přes pět tisíc zaměstnanců. Pak ale přišly problémy – jednak se projevil rozpad trhů bývalé RVHP, kam BOPO dodávalo miliony párů obuvi, jednak český trh začala atakovat levná asijská produkce. V roce 2000 byla výroba zastavena a krach firmy provázely četné komplikace. „Třebíč byla největším centrem výroby obuvi po Zlíně. Ještě v 90. letech BOPO zaměstnávalo přes pět tisíc lidí a bylo tak dominantním zaměstnavatelem ve městě. V té době stále prosperovalo, ale projevovala se už závislost na východních trzích. BOPO zastavilo výrobu v roce 2000 a všechno pak skončilo tak, že lidé nejen nedostávali výplaty, ale po krachu nedostali ani zápočtové listy, takže neměli ukončený pracovní poměr ve fabrice, která už nefungovala,“ popisuje neslavný konec podniku BOPO bývalý přednosta okresního úřadu v Třebíči František Jonáš, který jako představitel okresního úřadu vyjednával o řešení situace zaměstnanců obuvnického podniku. „Úřad práce tehdy zklamal a dozorčí rada firmy tomu nechala volný průběh,“ vzpomíná František Jonáš. Podle současného kronikáře města Třebíče Ivana Přibíka to znamenalo pro mnohé rodiny zaměstnanců tragédii nejen kvůli ekonomickým problémům, ale i proto, že tím končila rodinná tradice trvající od dob Rakouska-Uherska. Správce konkurzní podstaty pak rozprodal budovy areálu na Borovině a dnes patří několika majitelům, kteří zde jednak v mnohem menším měřítku než dříve vyrábějí obuv a ponožky, jednak se snaží přeměnit borovinský brownfield v odpočinkovou zónu města.

Uniplet – unikát východního bloku

Druhý velký příběh třebíčského průmyslu se špatným koncem představuje podnik Uniplet (dříve Elitex), který byl v rámci RVHP monopolním výrobcem pletacích strojů a technologicky byl na výši do té míry, že obstál i v západní konkurenci. Podnik vznikl v roce 1949 pod názvem Západomoravské strojírny a v počátcích byly nesamostatným podnikem při Závodech Gustava Klimenta v Třebíči-Borovině, později patřil pod Kovosvit Sezimovo Ústí. Samostatným národním podnikem se stal roku 1953 a u jeho vzniku stál tehdejší ministr průmyslu Augustin Kliment. I tady šlo v Třebíči o návaznost na baťovskou tradici, protože pletací automaty v době, než jejich výrobu převzaly Západomoravské strojírny, vyráběla firma Baťa ve Zlíně. Roku 1949 se původně borovinský závod začal specializovat na výrobu náhradních dílů k textilním strojům a za tímto účelem do Třebíče přešli společně s úkoly i někteří odborníci ze Zlína. První ucelený pletací automat pak podnik vyrobil v roce 1952 – byly to pletací automaty na pletení vzorovaného punčochového a ponožkového zboží.

Díky novým technologiím a zejména umělým vláknům v roce 1956 vzniknul první československý pletací automat na bezešvé dámské punčochy a tímto strojem se Západomoravské strojírny prezentovaly i na veletrhu v anglickém Leicesteru. Továrna měla vlastní vývoj a konstrukci, a rovněž disponovala vynikajícími lidmi ve výrobě a její montéři vyjížděli do celého světa, všude tam, kde byl o československé pletací stroje zájem. Díky dalším typům automatů Západomoravské strojírny pronikly na řadu zahraničních trhů a v roce 1970 podnik vyvážel do pětašedesáti zemí světa. „Uniplet vyráběl vysoce konkurenceschopné výrobky a vyvážel i do západních zemí včetně Spojených států. Měl ojedinělou výrobu a například v Japonsku se snažili okopírovat jejich technologie pletacích strojů, protože původní myšlenka byla unikátní,“ říká o úrovni Unipletu kronikář Ivan Přibík.
Ve vrcholném období měl Uniplet asi dva a půl tisíce zaměstnanců. Nárůst výroby si vyžádal i podstatné rozšiřování výrobních prostor a do roku 1974 byl dobudován v průmyslové čtvrti v Třebíči nový areál. Potřebné odborníky pro výrobu si podnik zajišťoval díky učilišti, které fungovalo při Západomoravských strojírnách od poloviny padesátých let. Působení Západomoravských strojíren se promítlo i do rozvoje města, když podnik pro své zaměstnance zajistil i rozsáhlou bytovou výstavbu a zřídil i vlastní internát pro svobodné zaměstnance. V roce 1976 se Západomoravské strojírny staly součástí koncernu Elitex se sídlem v Liberci.

Neslavný konec „podivuhodné slávy“

Státní vlastnictví podniku Uniplet končí rokem 1990, kdy byl veškerý majetek převeden na akciovou společnost Uniplet. Výroba pak pokračovala a Uniplet přežil třebíčské BOPO o více než deset let. Jeho konec je spojen s novým vlastníkem, když v roce 2004 rozhodla vláda Vladimíra Špidly o prodeji Unipeltu společnosti Monarch Machinery LLC. Došlo pak k omezování výroby a problémem byl nesplácený úvěr. „Firma Monarch si vzala miliardový úvěr a zaručila se za něj provozem Unipletu a pak jej nesplácela. Když Uniplet skončil, zase se to dotklo několika generací pracovníků, kteří byli na Uniplet hrdí,“ připomíná bývalý přednosta okresu František Jonáš. Přestože v případě Unipletu byl krach plynulejší než v BOPO, ale i tak zaměstnanci měli problém s posledními výplatami a odstupným a později se obrátili i na ombudsmana.

O tom, že slova o hrdosti na podnik Uniplet nejsou frází, svědčí publikace, kterou ze vzpomínek a historických materiálů vytvořili bývalí zaměstnanci firmy a vydali pod titulem Podivuhodná sláva. Kniha autorů Pavla Navrkala, Vladimíra Piska a Jiřího Vachudy jednak shrnuje historii výroby, obsahuje ale i množství vzpomínek bývalých zaměstnanců. „Je nás už strašlivě málo, nás, kteří jsme kdysi patřili mezi kouzelné postavičkyx a figurky v jedné třebíčské továrně, kde se zrodily a vyráběly pletací automaty. I když nejsme horliví ctitelé restaurací, scházíme se pravidelně dvakrát týdně v jedné z nich. … Často se vracíme ve vzpomínkách do zlatých časů našeho mládí, do naší minulosti, kde blikotají podivuhodné příběhy. Jsou mezi nimi samozřejmě také příběhy z podivuhodné slávy našich strojíren i příběhy lidí, s nimiž jsme tam pracovali, hovořili a potkávali se,“ píše ve svém vyznání jeden za autorů knihy o slávě třebíčského Unipletu Pavel Navrkal.

Toky změnily směr

Po letech průmyslových a populačních boomů dnes Třebíč zažívá postupný pokles. Po krachu průmyslových podniků byla ve městě až šestnáctiprocentní nezaměstnanost, ta se postupně stabilizovala pod desetiprocentní hranicí, i tak je ale v regionu jedna z nejvyšších a nezdá se, že by se do budoucna měla situace zlepšit. „Nyní se občas daří do města lákat investory, ale je to hlavně na levnou pracovní sílu, což je ponižující nejen pro město, ale obecně pro společnost. Problém je i s dopravní obslužností, ten je dán i historicky, protože přes Třebíč nevede žádná klíčová trať nebo dálnice. Byla to i chyba politiků z doby, kdy se stavěla jaderná elektrárna a kdy vzrostl počet obyvatel.

Místní politici tehdy nevytvořili infrastrukturu jako podmínku pro další rozvoj. Třebíč nedokázala říct o to, co jí patřilo a to byla chyba zdejších politiků. Dostávali se třeba do silných pozic v kraji, ale pak na své město zapomněli,“ konstatuje František Jonáš. Dnes podle něj z Třebíče mizí ročně několik set lidí, úřední statistiky jsou přitom zřejmě nižší než realita, protože mnozí vysokoškoláci se sice nevracejí, ale mají ještě bydliště v Třebíči. Jonáš odhaduje, že se časem počet obyvatel Třebíče dostane ke třiceti tisícům a přiblíží se počtu před výstavbou jaderné elektrárny v Dukovanech.
Kronikář Ivan Přibík dodává, že se nedobrá situace projevuje i ve školství. V dobách průmyslového rozmachu zde byly školy a učiliště, které připravovaly pro továrny zaměstnance, dnes mladí nemají uplatnění. Sociální problémy sice v Třebíči nejsou tak dramatické jako třeba v hornických oblastech po útlumu těžby, ale i tak přicházejí jevy, které zde dřív nebyly, např. bezdomovci nebo sprejerství. Pokud jde o zaměstnaneckou „spádovost“, mění se v regionu toky, dnes Třebíčané například dojíždějí do průmyslových provozů ve Velké Bíteši, v minulosti tomu přitom bylo obráceně. K velkým zaměstnavatelům v kraji patří i provoz společnosti Bosch v Jihlavě, kam denně z Třebíče dojíždí množství pracovníků. „Jihlava pracovala na rozvoji lépe, i tady ale může přijít zlom, Bosch už propouštěl,“ říká František Jonáš.

Problémem je také zadluženost lidí a to, že na Třebíčsku jsou statisticky nejnižší důchody v kraji. „Situací trpí i obchod, je to vidět hned na Karlově náměstí. Lidé, kteří dojíždějí za prací si nakoupí v Jihlavě, obchody neprosperují a je zde tak přebytek prostor k pronájmu. Skončily také centrální úřady, ale i banky, které zde nechávají jen malé pobočky,“ popisuje situaci František Jonáš. Důvodem je i nízká kupní síla místních, v regionu je přitom nejdražší benzín, nejdražší vodné a stočné a obyvatelstvo stárne. Podle Ivana Přibíka je to, že v centru města a okolí obchodníci stagnují a bojují o přežití, historicky nebývalá věc, a potíže mají i ti, jimž patří nemovitosti a nejsou v nájmu. „Už v 19. století to byla nejlukrativnější místa zámožní Židé kupovali na náměstí domy a provozovali tam obchody. Dnes je ale například ve srovnání s rokem 1990 ve městě o pět tisíc lidí méně, kupní síla klesla a pozorujeme, že dochází k uzavírání obchodů, ale i hospod,“ říká Ivan Přibík, podle nějž v 90. letech byla hospoda v centru Třebíče zlatý důl a jistota úspěchu, dnes jde ale o rizikový podnik.

Atom znamená pro Třebíč naději

Noční můru pro zaměstnanost na Třebíčsku také představuje možnost omezení nebo uzavření provozu Jaderné elektrárny v Dukovanech (JEDU), která je nyní dominantním zaměstnavatelem regionu. Ta má totiž kromě vlastního provozu hodně subdodavatelů a zaměstnanost rozprostřela do obslužných firem.
V regionu pro vzniklo sdružení Energetické Třebíčsko, které hájí zájmy svých členů ve vztahu k udržení a dalšímu rozvoji energetického odvětví v regionu zachování stávajícího výkonu Jaderné elektrárny Dukovany a případné vybudování jejího 5. bloku. Zakládajícími členy sdružení je město Třebíč, Okresní Hospodářská komora Třebíč, Střední průmyslová škola Třebíč, obec Dukovany a obec Rouchovany. Energetické Třebíčsko iniciovalo nebo organizovalo několik seminářů a konferencí k problematice budoucnosti Jaderné elektrárny Dukovany a lobbuje jak ve Sněmovně, tak v Senátu Parlamentu ČR. Prioritou se nyní stala dostavba zmíněného pátého bloku „Hlas regionu a činnost Energetického Třebíčska musí přitvrdit. Nejpozději v roce 2025 musí být zahájena stavba 5. bloku. Příprava nabírá zpoždění, dochází k prodloužení termínů plnění ze strany ministerstva průmyslu. Musí se vyřešit dodavatelsko-investiční model stavby a spoustu dalších důležitých kroků,“ konstatuje se v poslední zprávě z valné hromady spolku.