Pokud jde o průmyslové závody v Třebíči, tři pomyslné pilíře tvořily továrny BOPO, Uniplet a provoz První brněnské strojírny, na první dva se dnes ale ve městě už jen vzpomíná. Jejich pád po roce 1989 znamenal ztrátu několika tisíc pracovních míst a nezdá se, že by jejich místo zaujal nějaký nový projekt.
Průmyslová tradice je v Třebíči letitá. Město bylo centrem kožedělného průmyslu a v polovině 19. století již působilo v Třebíči několik větších dílen koželužského cechu Karla Budischowského a vyrábělo skoro se zde sto tisíc kůží ročně (pro srovnání – největší brněnská koželužská továrna produkovala 12 000 kůží za rok). I díky této tradici do Třebíče ve třicátých letech zamířil Antonín Baťa, který zde koupil Budischowského továrnu a vybudoval průmyslový areál na Borovině. Na továrních objektech je dodnes čitelný rukopis Baťových „dvorních“ architektů Františka Gahury, Vladimíra Karfíka a Miroslava Lorence. O Třebíči se pak mluvilo jako o druhém Zlíně a v městské části Borovina to je dodnes patrné nejen z architektury průmyslové areálu, ale i z typických „baťovských“ rodinných domků z režného zdiva. Ty dnes ale na rozdíl od Zlína nejsou památkově chráněny, takže jejich původní podoba někdy mizí pod přístavbami a rekonstrukcemi. Po roce 1948 byly Baťovy závody zestátněny, přejmenovány na Závody Gustava Klimenta a později na BOPO.

Z vrcholu do brownfieldu

Společnost patřila mezi největší obuvnické a punčochářské podniky v zemi. Například v roce 1986 se v obuvnických provozech na Borovině ročně vyrábělo dvaadvacet milionů párů obuvi, což představovalo téměř 20 % celkové obuvnické produkce v tehdejším Československu a Závody Gustava Klimenta byly druhým největším domácím producentem obuvi. Punčochářského zboží se vyrábělo ročně 33 milionů párů a v tomto segmentu byl podnik největším producentem punčochářského zboží v ČSSR. Skoro polovina produkce se vyvážela, drtivá většina ovšem mířila do zemí východního bloku, což se později ukázalo jako jeden z problémů vedoucích ke krachu na konci devadesátých let. Po roce 1989 firma změnila název z budovatelského názvu Závody Gustava Klimenta na Obuvnický průmysl Svit, a. s. BOPO, a ještě v první polovině 90. let zde pracovalo přes pět tisíc zaměstnanců. Pak ale přišly problémy – jednak se projevil rozpad trhů bývalé RVHP, kam BOPO dodávalo miliony párů obuvi, jednak český trh začala atakovat levná asijská produkce. V roce 2000 byla výroba zastavena a krach firmy provázely četné komplikace. „Třebíč byla největším centrem výroby obuvi po Zlíně. Ještě v 90. letech BOPO zaměstnávalo přes pět tisíc lidí a bylo tak dominantním zaměstnavatelem ve městě. V té době stále prosperovalo, ale projevovala se už závislost na východních trzích. BOPO zastavilo výrobu v roce 2000 a všechno pak skončilo tak, že lidé nejen nedostávali výplaty, ale po krachu nedostali ani zápočtové listy, takže neměli ukončený pracovní poměr ve fabrice, která už nefungovala,“ popisuje neslavný konec podniku BOPO bývalý přednosta okresního úřadu v Třebíči František Jonáš, který jako představitel okresního úřadu vyjednával o řešení situace zaměstnanců obuvnického podniku. „Úřad práce tehdy zklamal a dozorčí rada firmy tomu nechala volný průběh,“ vzpomíná František Jonáš. Podle současného kronikáře města Třebíče Ivana Přibíka to znamenalo pro mnohé rodiny zaměstnanců tragédii nejen kvůli ekonomickým problémům, ale i proto, že tím končila rodinná tradice trvající od dob Rakouska-Uherska. Správce konkurzní podstaty pak rozprodal budovy areálu na Borovině a dnes patří několika majitelům, kteří zde jednak v mnohem menším měřítku než dříve vyrábějí obuv a ponožky, jednak se snaží přeměnit borovinský brownfield v odpočinkovou zónu města.