Akci moderovala redaktorka Českého rozhlasu Naďa Bělovská, která v úvodu několik desítek přítomných informovala, že nájmy rostou a stále více lidí se dostává do situace, že nemohou na koupi bytu dosáhnout. Růst cen bytů podle ní zastavila finanční krize. Když se situace vrátila do hospodářského růstu, ceny nájemného se vrátily. Zvláště v turistických oblastech šly ceny hodně nahoru. Pro seniory, matky s dětmi, mladé rodiny s dětmi je situace stále problematičtější.

Když se města „šprajcla“

Jak se příprava zákona vyvíjela? „Na začátku března po dlouhých sporech prošel vládou. Normu vládě předložila ministryně práce a sociálních věcí Marksová. Dnešní znění zákona bylo na začátku hodně jiné než teď. Původní návrh resortu ještě vloni v září počítal s tím, že sociální byty pro potřebné by měly ze zákona zajišťovat povinně obce, které by na to od státu dostávaly peníze. Ovšem vůči tomu se zvedla velká vlna nevole, a to především ve Svazu měst a obcí i Sdružení místních samospráv. A protože ministryně Marksová se obávala, že by zákon neprošel sněmovnou, došlo k jeho změně a přišlo se s novou formulací, podle které se obce mohou zapojit do systému, ale pouze dobrovolně do zajišťování sociálního bydlení. Kde by dobrovolnost  nefungovala, měl se o bydlení sociálně slabých postarat nový státní úřad. To se nelíbilo zejména hnutí ANO, takže se návrh zákona nakonec ještě jednou přepracoval a to současné znění počítá i nadále s dobrovolností zapojení obcí, ovšem místo toho nového úřadu by se o přidělování sociálního bydlení měl postarat Státní fond rozvoje bydlení, který působí v gesci MMR,“ uvedla v obsáhlém úvodu Bělovská. „Nyní tedy návrh zákona putuje do sněmovny a je otázka, jestli tím legislativním procesem do konce funkčního období vlády, které se do podzimu postupně krátí, stihne.“
„Jak jste spokojeni po těch změnách se zákonem a dokáže pomoci cíleným lidem?“ zeptala se hostů redaktorka Českého rozhlasu. David Pospíšil z odboru sociálních věcí, sociální práce a sociálního bydlení ministerstva práce a sociálních věcí na to odpověděl: „Když jsme museli ustupovat kompromisům, tak pro nás bylo nejdůležitější, že hlavní smysl zákona byl zachován. Byla zachována cílová skupina, forma podpory. V tomto momentě je to pro nás akceptovatelné. Je otázka, co se bude se zákonem dít dál, protože i na jednání vlády tam padaly různé sporné body, ať již kolik by to mělo stát, jak je velká cílová skupina.“

Spory o počtech

„Skupina má být široká, aby cílila i na další lidi jako seniory, matky samoživitelky. Jak velká ta skupina vlastně je? Čísel se objevuje hodně. Říká se o 180 000 lidí v bytové nouzi, paní ministryně mluvila o 300 000 lidí, jaké je to tedy číslo?“ pokračovala v dotazu Bělovská. Pospíšil navázal: „Je pravda, že se to různí. Počítali jsme s domácnostmi, kdy na jednu domácnost vycházejí asi 2,5 osoby. Zhruba víme o nějakých 118 000 až 180 000 lidí. Nepředpokládáme, že všechny osoby do tohoto systému vstoupí. Návrh zákona je velmi kompromisní. Vycházeli jsme ze systémů, které jsou v západní Evropě. Nejbližší je tomu Rakousko, které je nám velmi podobné, tam je sociální bydlení rozšířeno velmi masivně. Nám by se líbilo, kdybychom se časem dostali k tomuto podporovatelnému bydlení.“

Ministerstva si (ne)notují

„Ministryně Šlechtová dala vícekrát jasně najevo, že počet lidí, kteří by měli dosáhnout na sociální bydlení, by se měl snížit, vyjádřila se v tom smyslu, že stát není dojná kráva, že to také nemusíme financovat,“ pokračovala v kladení otázek pro panelisty redaktorka Bělovská. Jiří Klíma, ředitel odboru politiky bydlení ministerstva pro místní rozvoj na to reagoval slovy, že je rozpor, týkající se vymezení cílové skupiny, a to, zda sociální bydlení se sociální prací, či bez. „MMR vidí tu skupinu trochu jinde. Zacílení na skupinu znevýhodněných nebo vyloučených osob. Jejich situace je také dána jejich neschopností plnit povinnosti spojené s užíváním bytu. Domníváme se, že je k tomu vždy nezbytná sociální práce. Cílová skupina se nachází v ubytovnách, azylových domech a noclehárnách. Náš odhad vychází zhruba z 50 000 domácností, protože myslíme, že řešit situaci svobodných matek nebo seniorů umíme našimi národními programy. Mohou si totiž zachovat díky příspěvkům své bydlení.“

Na to opáčil Jakub Čihák, ředitel neziskové organizace R-mosty, která poskytuje pomoc lidem ohroženým sociálním vyloučením, provozuje azylový dům pro matky s dětmi, sociální poradnu a klub pro děti a mládež: „Česká republika je státem, který má jeden z nejnižších podílů nájemního bydlení vůbec. Od revoluce se téměř nepodporuje. Od devadesátých let byla velká podpora soukromého bydlení. Mnohé obce s nájemními byty nakládaly tak, že je privatizovaly. Je mnoho obcí, které nemají žádné nájemní byty, tedy státní byty tam vůbec nejsou. A vždy bude skupina obyvatel, kteří na to klasické nájemné z různého důvodu nedosáhnou. Ta samoživitelka může být třeba Romka, senior třeba také Rom, postižený a v tu chvíli je účastník několika cílových skupin zároveň.“