Českou televizí a pochvalou začíná Petr Žantovský nejnovější přehled mediálních zajímavostí posledních sedmi dnů. Pochvalu si od něj za článek s titulkem „Česká televize si může za kritiku často sama, v mnohém nestranná rozhodně není“ vysloužil komentátor Reflexu Viliam Buchert. „Z komentáře bych vybral několik tezí, které velmi charakterizují autorův postoj k věci a jsou pro mě důvodem k pochvale. Například ke koncesionářskému poplatku správně píše, že to není žádný poplatek, ale v podstatě daň uvalená na všechny, aniž se rozlišuje mezi těmi, co se dívají, a těmi, co se nedívají na Českou televizi, Všichni jsou povinni ze zákona ji financovat, jde v podstatě o sekundární daň. Této konstataci se mainstreamová debata hodně brání, přitom je naprosto přesná. Je dobře, že to říká i komentátor mainstreamového média, navíc pravicově tendujícího Reflexu,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Líbí se mu i mezititulek „Pouhá hra na nestrannost“, pod nímž Viliam Buchert na příkladu amerických prezidentských voleb či brexitu ukazuje, že si Česká televize na nestrannost jen hraje. „Do podstatných pořadů v hlavních vysílacích časech zve hosty, co drží názor, který sama prosazuje a který je nějakým definovaným způsobem mainstreamový, doporučený nebo jediný povolený, a ti ostatní se objevují v méně sledovaných pořadech. Pak tvrdí a dokladuje to vysílanými minutami, jaké poskytla i druhé straně, že má vyvážené vysílání, že je zcela nestranná a otevřená. Pan Buchert tím obnažuje tradiční Andersenovu pohádku o císaři, který je nahý. Česká televize jen vrší samé lži o sobě samé a pouze vyhledává omluvy vlastních chyb. Už je to defenzívní politika. Myslím, že v ČT už chápou, že jsou na mušce nejen kritiků, jako jsem třeba já nebo pan Buchert či další, kteří se zabývají politikou České televize, ale že jsou na mušce celé české veřejnosti,“ myslí si mediální analytik.
Návod, jak je možné Českou televizi zbavit její moci
Rád by v této souvislosti upozornil na nedávno vydanou knihu bývalého obchodního ředitele České televize Martina Švehly s názvem „Mafie v České televizi aneb Jak zprivatizovat ČT“. „Kniha pojednává o tom, jak je možné s Českou televizí, která na jakoukoli kritiku na svou adresu reaguje nedůtklivě, politicky zatočit. Martin Švehla, novinář a také vysokoškolský pedagog, který byl dlouho i mluvčím České národní banky, vystavěl takovou románovou fikci, která ale jako by fikcí nebyla. Je to hodně blízko realitě, zachází to i s čísly z ekonomiky a podobně. A staví konstrukci, jak je možné Českou televizi zbavit její moci. Tedy nechat jí jeden zpravodajsko-edukační kanál, snížit jí rozpočet na příslušný zlomek, omezit reklamu i veškeré komerční aktivity,“ popisuje Petr Žantovský.
Připomíná, že už koncem devadesátých let se otevřela debata o tom, že by privátní televize dokázaly veřejnou službu a veřejnoprávní obsahy dělat levněji a stejně kvalitně jako Česká televize za neskutečné miliardy. „Martin Švehla kolem toho vytvořil fiktivní příběh, který naplnil až realisticky vyznívajícími peripetiemi a souvislostmi. Nerad bych, aby to vyznělo jako píárko, ale tu knihu bych doporučil každému, kdo se zabývá otázkou České televize, jako studijní materiál, jak to také lze. Protože všechno, co tam pan Švehla píše, je za určitých politických okolností velmi pravděpodobné. Myslím, že si pánové ve vedení České televize začínají uvědomovat, že se k tomu blíží, že už není ta situace roku 2000, kdy byli na koni a kdy se zcela bezostyšně zmocnili veřejnoprávního média, jeho miliard a v podstatě je ukradli veřejnosti a začali vysílat svoje obsahy, zájmy i priority bez ohledu na to, co veřejnost chce, nebo nechce. Dnes je doba jinde, není rok 2000, a jestli si to někdo myslí, tak je docela mimo,“ poznamenává mediální odborník.
Je třeba se zamyslet nad Otázkami Václava Moravce
Imponuje mu, že si skutečnou situaci ČT uvědomuje velice dobře i komentátor Reflexu Viliam Buchert. „Zacituji ještě pár vět z jeho komentáře, například: ‚Česká televize by měla být daleko více kritická třeba v otázkách nenávisti a antisemitismu, které do světa vytrubují Palestinci, oblíbený to národ všech veřejnoprávních televizí a neziskových organizací celého světa.‘ Nebo také: ‚Zamyslet by se ČT měla nad Otázkami Václava Moravce, které s vyvážeností nemají dlouhodobě nic společného.‘ A poukazuje na to, že tam dlouhá léta byl jakoby náhodou téměř každotýdenním hostem pan Pospíšil. Z jakého důvodu, to pan Buchert nepíše, ale myslím si, že většina insiderů to ví. A upozorňuje na spoustu dalších a dalších příkladů, kdy Česká televize nebyla zcela zjevně nestranná a zcela zjevně hrála do karet nějaké jedné názorové skupině,“ připomíná Petr Žantovský.
Psali jsme:
Za citaci podle něj stojí i Buchertova věta „Namístě není neodpustitelná naivita à la podpora Hillary Clintonové“, míněno v prezidentském duelu s Donaldem Trumpem. „Podezírat Českou televizi z naivity je docela namístě už proto, jak se její novináři orientovali v období amerických voleb, kdy propadali nepochybně naivnímu a velice aktivistickému přesvědčení, že paní Clintonová je jasná premiantka na místo prezidenta, zatímco pan Trump jako šoubyznysový kašpárek skončí s ostudou. Tohle přání České televize nebylo naplněno, sama skončila s ostudou, protože celou dobu ve všech směrech jednoznačně podporovala paní Clintonovou. Ukázalo se, že to nebyla žurnalistika, ale propaganda neboli aktivismus. Když to shrnu, Viliam Buchert má ode mě velkou jedničku podtrženou, jeho komentář z minulé soboty na Reflex.cz vřele doporučuji. Dozvíte se v něm hodně o České televizi,“ upozorňuje mediální analytik.
S Putinem skončil v zemi chaos a začaly lepší časy
Chválit bude i za další novinářský počin, konkrétně článek Petry Procházkové z Lidových novin, v němž se autorka zamýšlela nad tím, proč Rusové volí Vladimira Putina prezidentem. „Paní Procházková se, jak víme, většinou vyjadřuje velmi kriticky vůči Rusku a vůči Putinovu režimu, ale v tomto článku docela sáhla na nerv doby a na nerv podstaty tématu, o němž píše. A tím tématem je Vladimir Vladimirovič Putin. Paní Procházková ukázala, že je dobrá novinářka a že rozumí problému. To, že se často vyjadřuje zájmově a aktivisticky a že tím opouští družinu novinářů a pouští se mezi družinu propagandistů, je věc jedna. O tom bychom se asi mohli bavit dlouho a snášet různé důkazy z minulosti, od čečenské války až nevím kam, ale v tomhle článku se paní Procházková ukázala jako člověk, který ví, o čem mluví, a že jsou jí některé věci jasné a dokáže je pojmenovat velice přesně,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
První z citací, kterou z obsáhlého článku vyjímá, zní takto: „Je statečný, tvrdý, rozhodný, ví si vždy rady, prostě chlap. Běžní Rusové Vladimira Putina milují, protože s jeho nástupem k moci v roce 1999 skončil chaos a úpadek a začaly lepší časy.“ „To je taková vstupní teze, jež je pak rozebírána v jednotlivých Putinových vlastnostech nebo veřejných prezentacích, které získávají ruského voliče nebo ruskou veřejnost na Putinovu stranu. Nebo jiná citace: ‚Mezi další vlastnosti, kterých si voliči na Putinovi cení, patří: vyzařování klidu a sebejistota. Hlava státu, tím spíše ruského, by skutečně měla dodávat občanům pocit, že i když se oni bojí, on má pro strach uděláno. Když oni nevědí, on je o své pravdě přesvědčen. Když tápou, on jde jistým krokem vpřed.‘ To je strašně důležitá konstatace. Jsem rád, že ji paní Procházková napsala, protože ta vyjadřuje hodně významně celou historii, mentalitu i filozofii ruského národa.,“ oceňuje mediální odborník.
Není možné Rusům sáhnout na jejich minulost
Každý, kdo se někdy dříve dostal do Sovětského svazu, do jeho satelitů nebo nyní do Ruska, narážel na mentální charakteristiky, které nelze překlenout, nelze je přeskočit, prostě existují. „Vzpomínám na jednu velice důležitou scénu z filmu Loučení s Maťorou, Proščanije s Matjoroj, jehož natočení se ujal Elem Klimov po smrti své manželky, významné režisérky Larisy Šepiťkové, podle románu ruského spisovatele Valentina Rasputina. Byla tam scéna, kdy nějaký krajský partajní funkcionář v podání geniálního ruského herce Alexeje Petrenka přišel do vesnice, která byla odsouzena k zániku, protože na jejím místě měla vzniknout přehrada a vesnice měla být zalita vodou, obyvatelé odstěhováni někam do paneláků, tedy celkem běžný příběh, co se v našem východním táboře děl docela často, no a tenhle soudruh v podání Petrenka po příchodu do té vesnice zamířil na tamní hřbitov. A jeho prvním činem bylo, že začal vytahovat kříže ze země,“ líčí Petr Žantovský.
Tím si stranický funkcionář podepsal ortel totálního odsouzení ze strany lidí nejen ve vesnici, ale i v oblasti a v celém Rusku. „Protože na všechno můžete Rusům sáhnout. Můžete jim sáhnout na boha, na víru, na život, oni mají obrovský talent pokládat životy, viděli jsme to za druhé světové války. Ale nemůžete jim sáhnout na jejich minulost, na jejich hroby, na jejich rodiče, na ostatky jejich předků. To je něco, co se prostě v Rusku neděje, protože to patří k ruské mentalitě. Ta hrdost, ta historická souvislost, to vědomí, že jsme tady odedávna a že jsme tady z nějakého důvodu. Myslím, že i když to paní Procházková nevyjádřila takhle květnatě jako já teď, tak vyjádřila přesně, že Rusko je takové. Není možné ho vnímat jinak. Není to možné banalizovat, že Putin je zlo a všechno, co od něj pochází, je špatně a je třeba to potřít a zlikvidovat jakýmikoli způsoby. To prostě takhle jednoduché není,“ tvrdí mediální analytik.
Nejlepší článek za posledních mnoho a mnoho let
Poukazuje na to, že i na výsledku voleb bylo vidět, že Vladimir Putin vyjadřuje názor poměrně vysokého procenta národa. „Národa, který je vděčný Putinovi, že mu vrátil hrdost po období Jelcinova výprodeje národní hrdosti, kdy – s prominutím – za flašku samohonky prodal Rusko komukoli, kdo si řekl. To v první polovině devadesátých let strašným způsobem zacvičilo s ruskou mentalitou a citelně ji to demoralizovalo. Dnešní Putinova obliba je dána hlavně tím, že Putin vrátil Rusku hrdost. Mám za to, že to paní Procházková chápe a že to v článku také vyjádřila. Píše také: ‚Nedopustil válku. Ukončil krvavý konflikt v Čečensku. Rozšířil impérium a separatismus už není tak výrazný problém jako před 20 lety. Jedním slovem – stabilita.‘ Také konstatovala, že se země stala řiditelná. To je strašně důležité, protože Rusko je obrovská země s obrovskou socio-demografickou diverzitou a řídit tenhle kolos je téměř nemožné. Ani nikdy v minulosti to moc nešlo, ani za cara. Ale najednou je tu jakýsi náznak, že to možné bylo,“ podotýká Petr Žantovský.
Procházková ve svém článku upozornila, že rozpočet za Putinova období nabobtnal 13krát, zlaté a valutové rezervy 45krát, státní dluh se snížil třikrát a dnes je jeden z nejnižších na světě, průměrné platy se zvýšily 7,5krát, reálné příjmy občanů byly v roce 2014 třikrát vyšší než v roce 1999. „Tohle není možné opomíjet. Stejně jako to, co také paní Procházková zmiňuje, že lidé byli Putinovi neskonale vděčni už jen za to, že obrovské zisky nedovolil rozkrást, jak by se to stalo deset let před tím. Takhle bych mohl pokračovat ještě několika dalšími důležitými citacemi, ale ta nejdůležitější je ta, kterou jsem už v podstatě řekl, a tu píše i Procházková, cituji: ‚Dokázal Rusku vrátit důstojnost.‘ To je to úplně nejdůležitější. U Rusů je tohle velmi zásadní věc. Důstojnost je tam fenomén, který je naprosto dějinotvorný. A jsem úplně v šoku, že Petra Procházková vydala tenhle materiál. Je to nejlepší článek, který jsem od ní za mnoho a mnoho let četl a jsem moc rád, že takový článek existuje,“ ujišťuje mediální odborník.
Kiska se zachoval mnohem radikálněji než kdykoli Zeman
A pro závěrečné téma nabízí srovnání, které souvisí s vnitropolitickou krizí na Slovensku. „Víme, že první vládu pana Pellegriniho pan prezident Kiska nepřijal kvůli tomu, že v ní byl jako ministr vnitra mladý Ráž, druhou vládu pak ve čtvrtek akceptoval. Tohle samo o sobě, když to takhle zazní, jakoby nic neznamená. Ale přitom to je nesmírně důležitá věc. Jde o vztah k ústavnosti a ke kompetencím. Vzpomeňme, když pan prezident Zeman, který vzešel stejně jako pan Kiska z přímé volby, začal mluvit do toho, jak by měla, nebo neměla vypadat předchozí koaliční vláda, jestli bude toho či onoho ministra akceptovat, zval si je na Pražský hrad a konzultoval s nimi jejich představy o vedení resortu. Choval se jako prezident v trošku ‚poloprezidentském‘ systému, který má vyšší odpovědnost za vládu než její premiér, protože tu vládu včetně premiéra jmenuje,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Ing. Miloš Zeman
Tu kompetenci si Miloš Zeman celkem implikativně přisvojil, v Ústavě tímto způsobem definována není, ale plyne ze smyslu a principu přímé volby. „Vzpomeňme si, jak se tehdy česká média chovala hystericky a odmítavě, že Zeman překračuje své kompetence, že zkouší budoucí ministry z jejich schopností, návrhů, vizí či inspirací, a jak je to vlastně všechno špatně. Teď se podívejme na Slovensko, kde je hlavou státu pan Kiska, který je vybaven obdobnými kompetencemi jako Miloš Zeman v Česku, ale zachoval se dokonce ještě mnohem radikálněji, než se kdy zachoval Miloš Zeman. Nevzpomínám si, že by Miloš Zeman odmítl jmenovat nějakého ministra. Možná zdržoval jmenování tím, že prodlužoval konzultace a bavil se jednotlivě s navrženými členy vlády. Ale nevzpomínám si, že by řekl: ‚Tuto vládu ti, milý pane designovaný premiére, nejmenuji.‘ To se nestalo,“ zdůrazňuje mediální analytik.
Slovenský prezident jako děcko, kterému vzali mičudu
Andrej Kiska to udělal a sklidil za to od médií potlesk. „Byl za to oslavován, jako že to je hrdinství, že to je výraz úžasného postoje směrem k pravdě a lásce a dále od lži a nenávisti, abych použil známé floskule, a byl tedy oceněn Signem laudis. Nevím, jestli se naši novináři a koneckonců i slovenští narodili včera nebo jestli si nepamatují události starší, třeba z předvčerejška, z minulého týdne nebo z minulého roku, nebo zda měří různými metry. Mám za to, že pan prezident Kiska se zachoval velice neústavně a nestandardně. V podstatě udělal věc, kterou by ve své funkci a v limitaci svých kompetencí činit neměl. A média by tedy měla hodně křičet, že to dělat neměl, protože jednou přistoupil na to, že premiérem bude pan Pellegrini a pověřil ho, aby sestavil vládu. Ten ji s prezidentem určitě konzultoval a prezident pak vystoupil jako malé děcko, kterému vzali mičudu, a řekl: ‚Ne, tuhle vládu já nejmenuji‘,“ diví se Petr Žantovský.
Slovenský prezident podle něj přesně věděl, co tím sleduje, jaký efekt tím vyvolá, věděl přesně, co pak napíše Denník N a co se bude vykládat na TA3 a v dalších slovenských médiích. „A také jaký efekt to vyvolá na určité politické kruhy na Slovensku, které potřebuje ke své podpoře a ke svému politickému backgroundu. Nicméně překročil podle mého názoru i názoru většiny českých novinářů, kteří podobné situace hodnotili u Zemana, své ústavní kompetence. Kladu tedy otevřenou otázku, proč se takto postavené dilema neobjevilo v žádném českém médiu. Nikde jsem se nedočetl ani nedoslechl otázky, jak je možné, že pan prezident Kiska překračuje své ústavní pravomoci. Tak to dávám jako otevřenou věc na závěr, protože to zase vypovídá o tom, že měříme každému účelově podle jiného metru a podle jiných kritérií. A naši novináři se asi stejně jako mnozí slovenští novináři chovají podle svých zájmů a podle svých chlebodárců,“ domnívá se mediální odborník.
Novináři se mění pod vlivem ideologického diktátu doby
Všímá si, že na Slovensku se novinářská scéna proměňuje hodně dramaticky. „Stejně jako se proměňuje u nás, hodně se tam prohlubuje třídní boj. Lidé, které znám třeba deset, patnáct i více let, se strašlivě mění. Takový Mišo Havran, který byl před nějakými deseti, dvanácti lety velice inteligentní levicový novinář, se stává hodně razantním sekerníkem, co působí dojmem ne nepodobným lidem, jako je v našem kontextu pan Břešťan. Nebo Štefan Hríb, který kdysi dávno velmi statečně a velmi usilovně bojoval proti mečiarismu na Slovensku, se změnil v prapodivného pravdoláskaře, co hraje i na těch veřejnoprávních vlnách nějakou svoji vlastní politiku. Je to zvláštní pozorovat, jak se lidé, které jste znal nebo sledoval celá léta, mění pod vlivem doby a pod vlivem nějakého ideologického diktátu doby. Nevím, jestli to je víc těmi lidmi, nebo tou dobou. To nechť si každý odpoví sám,“ dodává Petr Žantovský.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
