Čeká nás válka původních Evropanů s přistěhovalci. Po roce 1989 se pokazilo, co se pokazit mohlo. Havel urážel vlastní národ, říká zemanovský akademik

Rusko modernizuje své zbraňové systémy, posiluje vojenskou přítomnost blízko svých hranic, je to jaderná velmoc... Jak toto může dopadnout? Máme se Ruska bát?

Není nejmenší důvod se bát Ruska. Současné napětí ve vztazích mezi Ruskem a Západem jde ze Západu, tedy samozřejmě hlavně z USA vinou jejich agresivní politiky. Po pádu železné opony v roce 1989 a po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Spojené státy rozhodly, že nedopustí, aby jim na světě vyrostl jakýkoliv konkurent, který by mohl ohrozit jejich globální hegemonii. O tom vypovídá tzv. Wolfowitzova doktrína z roku 1992, k níž lze na internetu najít desítky odkazů. USA se rozhodly využít rozpadu SSSR a oslabení vojenské síly Ruska k tomu, aby mocensky ovládly tolik území z bývalé sovětské sféry vlivu, kolik jen bude možné. Nejprve přijaly do NATO země z vnějšího okruhu bývalé sovětské sféry vlivu – tedy nás, Polsko a Maďarsko. Potom se posouvaly dále na východ a do NATO vstoupily Slovensko, Bulharsko a Rumunsko. Potom baltské státy – tady už to šlo na krev, protože baltské státy, to už je bývalý SSSR. Ruské vedení stále mlčelo, resp. protestovalo pouze slovně, protože se cítilo příliš slabé na to, aby vstoupilo do otevřené konfrontace se Západem. Ke zlomu došlo na Ukrajině, kdy prezident Putin a celé ruské vedení řeklo dost! O životní důležitosti Ukrajiny pro Rusko píše například Zbigniew Brzezinski ve své knize Velká šachovnice. Bez Ukrajiny, a zejména bez Krymu jako brány na Blízký východ, by se ruská geopolitická pozice zhoršila do té míry, že Rusko by bylo odsunuto do role regionální mocnosti. A tím by jeho zatlačování samozřejmě neskončilo. Madeleine Albrightová se vyjádřila, že nevidí důvod k tomu, aby ruské nerostné bohatství patřilo jen Rusku.

Krym byl navíc ruským územím. Jeho připojení k Ukrajině v roce 1954 – to byl voluntaristický akt tehdejšího sovětského generálního tajemníka Nikity Chruščova, který neměl oporu ani v tehdejší sovětské ústavě, ani v mezinárodním právu. Takže ze striktně právního pohledu na věc Krym nikdy nepřestal být ruským územím.

Rovněž zakladatel a ředitel Stratforu (soukromé CIA) George Friedman ve své knize Příštích sto let píše o této americké strategii. O tom, že cílem amerických intervencí na světě není přinášet někam stabilitu a demokracii, jak se oficiálně udává, ale naopak, udržovat svět v chaosu, aby americká globální hegemonie zůstala neotřesená. O něčem podobném píší i bývalý náměstek ministra financí Reaganovy administrativy Paul Craig Roberts nebo paleokonzervativní prezidentský kandidát Ron Paul.

Mimochodem, všimněte si, prosím, že Zbigniew Brzezinski, George Friedman, Paul Craig Roberts ani Ron Paul nejsou žádní rusofilové nebo Putinovi agenti. Jsou to představitelé amerických elit par excellence.

K vaší otázce, jak toto vše může dopadnout. Z toho, co jsem uvedl vyplývá jednoznačně, že USA byly rozhodnuty jít tak daleko na východ, jak to jenom půjde. A že, až narazí na červenou linii, zastaví se. Zcela jistě nejsou připraveny nechat proměnit území USA v radioaktivní poušť jen kvůli tomu, že Rusko se rozhodlo ponechat si Krym a nedopustit vstup Ukrajiny do NATO. Rozehrály prostě řízenou válečnou hru jako už mnohokrát v historii.

Rusko dělá dobře, že posiluje svoji obranu a projevuje své odhodlání bránit se. To je záruka toho, že si i nadále udrží svoji samostatnost a že nakonec k válce Západu proti Rusku nedojde. Staří Římané měli jedno velmi dobré přísloví: Si vis pacem, para bellum. Neboli, chceš-li mír, připravuj válku. Tomuto jejich pohledu na věc odpovídají i závěry moderní teorie her, což je nauka o řešení konfliktů.

My, pokud jde o obranu země, spoléháme na NATO. Je to dostatečná záruka naší obrany?

Zcela jistě není, což vidíme i na již zmíněném problému s migranty z Afriky a Blízkého východu. Země NATO – hlavně Itálie – tyto migranty loví v moři a dopravují je do Evropy. Tak si záruku naší bezpečnosti ze strany NATO rozhodně nepředstavuji.

Domníváte se, že čeká Evropu v tomto století válka?

Pokládám to za velmi pravděpodobné. Evropa se pohybuje jednoznačně na válečné, katastrofické trajektorii. S největší pravděpodobností půjde o občanskou válku velkého rozsahu původního evropského obyvatelstva s neevropskými imigranty. Nevylučuji ani to, že se do této původně občanské války zapojí i další státy s regulérními armádami a že dojde k opravdu velké válečné katastrofě.

Uvědomí-li si současní evropští představitelé tento směr vývoje, mají stále ještě určitý čas pokusit se tuto trajektorii změnit a vyhnout se velké válce tím, že začnou dělat opravdu pevnou a rozhodnou politiku. Ale jak jsem již uvedl výše, dnešní evropští představitelé mi připomínají evropské představitele 30. let, jejichž snaha vyhnout se válce za každou cenu nakonec způsobila největší válečnou katastrofu všech dob.

My, analytici, se snažíme na tato rizika upozorňovat, ale mám neodbytný dojem, že tlučeme na zavřené dveře.

Když už jsme se dotkli otázky aliancí... Spojené státy lákají Evropu do dohody TTIP, která by takovou pevnou alianci vytvořila. Rusko, Čína, Indie a další země spojily své síly v BRICS. Jaká budoucnost čeká oba spolky, co čeká americký dolar?

Domnívám se, že společenství BRICS má před sebou velkou perspektivu. Rusko i Čína nakupují zlato ve velkém a jak ruský rubl, tak i čínský jüan přejdou zřejmě na zlatý standard. Jedná se o společenství na vzestupu.

Co se týče TTIP, velmi dobře a kvalifikovaně se k této problematice vyjadřuje například doc. Ilona Švihlíková, s jejímiž názory se plně ztotožňuji.

Česká společnost je již 25 let svobodná. Co mělo podle vás přijít po roce 1989? A pokud nepřišlo, kdo může za to, že to tak bylo?

Po roce 1989 se pokazilo, co se pokazit mohlo. Došlo k naprostému rozvratu českého průmyslu, české ekonomiky. Zanikly světoznámé vynikající podniky jako například Poldi Kladno, Škoda Plzeň a další a další. Nechali jsme si rozvrátit cukrovarnictví, například jsme zbourali cukrovary v Hrochově Týnci, Vyškově, Hrušovanech nad Jevišovkou apod. Se zemědělstvím je to podobné. Nic takového přitom v proklamacích roku 1989 nebylo v plánu, na to by lidé nikdy nepřistoupili. Plzeňský pivovar, naše rodinné stříbro, byl prodán do zahraničí. Byly prodány banky. Nic nám už nepatří, zisk odplouvá do zahraničí. A tak bych mohl pokračovat donekonečna. Je to klasický model tzv. šokové terapie, která se podobně podepsala na privatizaci i například v Polsku nebo Rusku, i když v Rusku prezident Putin udělal hodně pro nápravu této situace.

V době první republiky i v době socialistické výstavby patřila přitom československá ekonomika československému lidu. Nezáleží na tom, kdo je nominálním vlastníkem, jestli to je Tomáš Baťa nebo Emil Škoda na jedné straně, nebo československý stát na straně druhé. Ale tyto podniky vlastnili Čechoslováci, výsledky práce těchto podniků a lidí v nich pracujících plynuly ve prospěch lidu naší země. Naši specialisté stavěli cukrovary, pivovary, rafinérie a jiné podniky po celém světě, naše republika měla světovou pozici a respekt celého světa. „Made in Czechoslovakia“ byla světoznámá značka otevírající našim lidem dveře do celého světa. A teď? Stali jsme se jednou velkou montovnou a jedním velkým supermarketem. Komu to může prospět? Obyčejným lidem asi sotva.

Situace v roce 1989 si samozřejmě žádala určité změny. Mělo se uvolnit drobné, malé a střední soukromé podnikání, řemesla, služby apod. Není logické a efektivní, aby stát řídil vše do nejmenších detailů, například i to, kde bude stát mlékárna, dům služeb, autoservis, kadeřnictví, pekařství nebo drogerie a kdo bude vedoucím. Ale podniky se strategickým významem pro stát měly zůstat jednoznačně ve státních rukou.

Stejně tak bylo dobré, že se uvolnila spolková činnost a svoboda slova a cestování. Myslím, že socialistický režim udělal velkou chybu v tom, že neumožňoval lidem ve větší míře cestování a shromažďovací činnost, protože tím učinil ze Západu bájnou zemi svobody, k níž se upínaly tužby lidí. Kdyby lidé měli možnost ve větší míře poznat, jak to na Západě opravdu chodí, socialismus by byl měl určitě větší podporu mezi lidmi.

Ještě se vrátím k té všudypřítomné islamizaci. Socialistický režim sem islám nepustil, islamizaci nepřipustil a naše země byly před tímto rizikem chráněné. Na druhou stranu se jednalo o ochranu shora a nedovolovala se vlastní občanská aktivita. Když potom tato ochrana shora pominula, zůstali jsme v podstatě bez ochrany. Nyní ovšem vidíme velmi potěšující vývoj v tom, že se občanská společnost zvolna rodí.

Nakonec bych byla ráda, kdybyste v krátkosti zhodnotil působení tří českých prezidentů, tedy Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana. Kdo z nich podle vašeho soudu české společnosti nejvíce prospěl? Co lze o těch třech říci?

Působení Václava Havla hodnotím jednoznačně nejhůře z těchto tří prezidentů. Václav Havel velkou měrou přispěl k rozpadu Československa. Urazil Slováky tím, že po svém zvolení prezidentem jel na první návštěvu do Německa místo do Bratislavy. O jeho obrovské amnestii, která způsobila strádání mnoha nevinných lidí, škoda mluvit. Omlouval se sudetským Němcům za odsun, jako by tento odsun byl barbarským projevem krvelačných českých bestií. Dále naštval Slováky tím, že se vyslovoval pro zrušení zbrojního průmyslu na Slovensku. Dnes se hodně hovoří o tom, že ve skutečnosti tento zbrojní průmysl nezrušil. Nevím, kdo za tímto rozhodnutím stál, a obávám se, že to již těžko půjde dohledat. Domnívám se, že v pozadí byly zájmy zahraničních zbrojařských kruhů. Ale exprezident Havel toto rozhodnutí jednoznačně podpořil a Slovensko se propadlo do bídy, protože zbrojní průmysl byl v té době soustředěný hlavně na Slovensku.

Za velmi negativní považuji i to, že se vyjadřoval o sídlištích jako o králíkárnách. Sídlištní bydlení přitom představovalo pro velmi mnoho lidí (včetně mne a mojí rodiny) nevídaný komfort, o kterém se jim dříve mohlo jen zdát. A jeho pohrdavé řeči o „čecháčcích a čecháčkovství“ vnímám jako urážku, jako arogantní políček celému národu. Žádný jiný představitel své země na světě včetně nejkrutějších diktátorů nikdy neuráží vlastní národ. Dělal to jen pan Havel.

A nejtěžší kalibr nakonec – Havlova podpora tzv. „humanitárnímu bombardování“ Jugoslávie. Spojené státy vojensky napadly cizí, neutrální stát, který nikoho neohrožoval a nikoho nenapadl. Učinily tak bez mandátu OSN, bez vyhlášení války. Prostě přilétly strategické bombardéry a začaly bombardovat nic netušící obyvatele včetně dětí. Pan Havel to komentoval tak, že „nálety, bomby mají čistě humanitární charakter“, že se jedná o podporu lidských práv. Rodiče tříleté Milice Rakičové, která tehdy při jednom z náletů zahynula, by asi měli jistý problém nazvat toto bombardování humanitárním.

Pokud se týče Václava Klause, jeho působení ve funkci prezidenta hodnotím velmi kladně. Vždy se snažil pevně hájit zájmy českého státu, české státnosti a lidu. Neustupoval zahraničním tlakům, měl odvahu vyslovovat i nekorektní názory a za těmito názory si vždy stál. Velmi pozitivně hodnotím i to, že se vždy snažil, na rozdíl od Václava Havla, o udržení korektních vztahů s Ruskem. Jeho názory na Evropskou unii plně rezonují s mými názory. Nad Hradem v době jeho působení nevlála vlajka EU, ale jen česká vlajka.

Miloše Zemana hodnotím rovněž velmi kladně. Stejně jako Václav Klaus si i on pevně stojí za svými názory, je stejně silnou osobností jako Václav Klaus, což velmi oceňuji. Rovněž velice oceňuji jeho názory na riziko islamizace naší země. Je vidět, že má o dané problematice opravdu velké vědomosti. Myslím, že naše země má velké štěstí, že má za prezidenta právě Miloše Zemana. Stejně jako Václav Klaus se snaží o udržení korektních vztahů s Ruskem a velmi oceňuji i to, že se snaží navázat bližší vztahy s Čínou.

Jediné, v čem se s ním rozcházím, je jeho postoj k EU. Jsem větší, řekněme, eurorealista než Miloš Zeman.

Ale jinak v mých očích obstává na výbornou.

O autorovi:

Pražský člen Strany práv občanů Ing. Václav Janoušek je vysokoškolský učitel ekonomických a ekonomicko-matematických předmětů. Dlouhodobě se zajímá o mezinárodní politiku, o energetickou bezpečnost země a příbuznou problematiku. Je členem odborné komise mezinárodních vztahů.