Sotva se o víkendu vyvalily z médií výsledky českých parlamentních voleb, ozval se sborem štěkot: „Fašisté, populisté, extremisté... vyhráli volby! Konec demokracie!“ Nic takového se ale přece vůbec nestalo. Vítězové voleb – hnutí ANO, SPD a Piráti – spolu mají jedno hlavní společné: nabourali úspěšně dosavadní systém. Měli by spolu i vládnout!
Jeden by si myslel, že je možné tomu uniknout. Nelze. A to ani tehdy, když neposloucháte rádio, nesledujete televizi. První místo výskytu, kde se sejde více než dva, co tvoří kolektiv, se to dozvíte. Skupinka deseti nadupaných opilců mi to připomněla hned v sobotu vpodvečer.
Jejich analýza zněla jako slogan: „Česká společnost nedorostla demokracii, není jí prostě hodna, a proto si ji ani nezaslouží!“ Skutečně?
Babiš jako chytrá horákyně
Jenom letmý pohled na výsledky ale mluví přesně v opačném gardu. Ve všech krajích zvítězilo hnutí ANO, které vzniklo pouze před šesti lety, a to na úkor všech – a zejména ČSSD a komunistů. Hnutí, vedené podnikatelem Andrejem Babišem, bývá často označováno za populistické, vládlo ovšem uplynulé čtyři roky rukou nedílnou (téměř celou dobu) s tzv. tradičními stranami, tedy s KDU-ČSL a s ČSSD. Byla to špatná vláda?
Pokud by toto hnutí bylo tak populistické, proč s ním tito obhájci „tradiční parlamentní demokracie“ vůbec šli do koalice? Právě podíl těchto stran, které se předháněly ve verbální rétorice, ale nebyly schopné ve výkonu moci přesvědčit, znamenal jejich konečnou porážku. Nebylo za tím jen spiknutí neschopných. Vyprázdněnost, neschopnost zaujmout, ale především jejich vlastní zapouzdřenost způsobily, že ČSSD a KDU-ČSL jsou nyní na odpis. ČSSD již nemá své dělníky, KDU-ČSL patrně ubyli i katolíci... A komunisté? Z nich se stali odpudiví a nefrekventovatelní konzervativci.
Problém to nakonec není velký. Navzdory snaze, navzdory útokům za pomoci části médií, nepodařilo se veřejnost přesvědčit, že by ANO (a zvláště její předseda Babiš) bylo pro demokracii hrozbou. Když před dvěma lety přijel do Prahy předseda liberální frakce ALDE Guy Verhofstadt, zahájil své vystoupení tvrzením, že se těší na okamžik, kdy se Babiš stane premiérem. Příští pondělí se dočká, a Verhofstadt patřil k prvním, kteří ANO a Babišovi přáli. Proč vlastně frakce ALDE přijala ANO do svého středu? Podívejte se na programové priority, styl i vystupování jejich poslanců (včetně Pavla Teličky). Různice mezi Babišem a Teličkou, jež bylo lze zachytit, patrně ještě nedolehla ke sluchu Verhofstadtově? Ne, Verhofstadt je pragmatik.
Nejen v zahraničí, ale ani v Česku není prostě ANO populistické. Veřejnost zkrátka již neslyší na to, že byl Babiš estébák, protože to žádný soud nejen neprokázal (a máme právní stát, nebo nemáme? Jsou soudy nezávislé? Platí presumpce neviny?), ale zejména proto, že legitimizace – a ve svém důsledku ideologické štěpení – přesáhlo horizont listopadu 1989, jak ho stále dosti stereotypně buduje část komentářů a některé instituce jako donedávna Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a končící ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL).
Babišovo hnutí, jež zvítězilo s takovým náskokem (o 20 %) před všemi dalšími, je hnutí, jež jeho předseda řídí s velkým nadhledem a cíleně. Zavedl elektronickou evidenci tržeb (EET), což vypadalo kontroverzně, ale většina elektorátu to nakonec přijala. Jsou Češi ovce? ANO nemá recept na všechno, ale ostatní nedokázali nic. Být zároveň součástí systému, a přesto dokázat vystupovat antisystémově, inu, poraď, jak se to dělá, chytrá horákyně? ANO se stalo „neobolševickým“ hnutím, protože dokázalo oslovit všechny. Není to vlastně umění?
Psali jsme:
Piráti jako posttotalitní levice? Musejí do vlády!
Druhým trendem, který stojí za zmínku, je průlom, který způsobili Piráti svým vstupem (11 %) do Poslanecké sněmovny. Dredatý Ivan Bartoš, zástupce nové polistopadové generace, využil části potenciálu, který spočíval v mladé generaci – v generaci nevoličů, kteří se necítili spjati ani s listopadem 1989, ani s dosavadním partitokratickým systémem. Také jeho strana za sebou nemá dlouhé trvání – vznikli před devíti lety.
Jejich vystupování připomíná Spolek přátel žehu, a sobotní párty, jež se nesla v rytmu najatého DJ, kalí jen občasné spekulace, kdo je vlastně platí. Jistě se to brzy dozvíme. Jejich Pirátské listy, jejich „občanská kampaň“, vedena naivními slogany, vrátila do hry to, na co již mnozí zapomněli. Že totiž politika nemusí být jenom úřadování, že se dají problémy formulovat srozumitelně – důraz na východiska IT a projekt digitálně-vzdělanostní společnosti oslovil nejen v Česku, ale i v zahraničí část mladé inteligence.
Podobně jako hnutí ANO, také Bartošovi Piráti jsou protisystémoví (hrrr na ně, a jejich autobus pro ty staré politiky mířil rovnou do vězení) – a nebyli dosud v žádné vládě; na krajské úrovni i v pražském magistrátu již předvedli, že se s nimi dá počítat. Ti, co je volili, jim chtěli „dát šanci“, protože ti další již tu šanci dostali. Na rozdíl od ANO, kde se evropská témata považují za druhořadá (stěžoval si europoslanec Telička), kladou Piráti na Evropu důraz, dokladem jsou i kandidáti z malé profederalistické intelektuální formace Evropani, kteří byli na kandidátkách.
Budou Piráti zárodkem nové, řekněme nové posttotalitní levice? Jejich vládní angažmá vypadá dnes naprosto nemožně, přesto si myslím, že by právě oni měli jít programově do vlády. Důraz na eGovernment, transparentnost a občanské postoje, je k tomu zavazuje. A skoro bych řekl, že musí. A vůbec bych se nezabýval názory, že se rozštěpí: Piráti by měli zůstat piráty a být tam, kde je nikdo nečeká! Překonali by tak ideologické bloky, které tu vykovali bojovníci s komunismem, na čele s Janem Rumlem.
Prý jsou Piráti to samé, co Zelení. Jak mohli právě oni uspět? Podívejte se, jak vystupoval mladý Matěj Stropnický, a odpověď znáte. Být „mladým frackem“, to jako program prostě nestačí...
Psali jsme:
Okamura, sakra, není fašista!
Vystupování Tomia Okamury a jeho SPD připomíná někdy velké divadlo. Když přijela do Prahy Marine Le Penová, byl to právě Okamura, který ji do Sněmovny uvedl. Konal se skandál? Několik Zelených začalo křičet, když se předtím provlékli přes detekční rámy. Byli vyvedeni. Konec. Tak jako není Le Penová fašistkou, není jím ani Okamura.
Důraz na přímou demokracii, kterou si dal do názvu nového uskupení (předtím Úsvit), se v dnešním mainstreamu považuje za fašismus? Pravdu má prezident Miloš Zeman, když na tento rys upozorňuje. Je to stejné zaměňování dojmů s pojmy, negativní etiketa, manipulativní postup, jenž zastírá skutečnost. Také Okamura je nový fenomén...
Pokud by byl Okamura fašista, nemohl by, stejně jako komunisté, vykonávat žádný mandát. A stejně jako komunisté nemají ve svém programu „třídní boj“, nemá ani SPD „plynové komory“ nebo „primární rasismus“ – ostatně sám Okamura je částečně japonského původu, jak plyne z jeho jména. Z titulu svého mandátu má také imunitu, a právo na svobodu projevu. Na to nemají právo jen neziskové organizace, že?
Když jsem poslouchal jeho úvahy o inkluzi, nemohl jsem se ubránit dojmu, že má často pravdu (systém zneužívají kamaráčofty), stejně jako má pravdu v některých aspektech otázky imigrace (ne všichni migranti či uprchlíci jsou svatí). Bude-li tento rys zastoupen v české politice, nebudeme se již doufám dívat na to, jak úřadující předseda ČSSD Milan Chovanec běhá s flintičkou po Sněmovně, ale Okamura bude moci prokázat, že za jeho slovy následují činy. A bude moci také ukázat, až nějaké další migranty či uprchlíky objeví, co jim chce nabídnout za výchovné a společenské programy.
Mnozí tvrdí, že Okamura si udělal v politice takový „byznys-projekt“. Nevím, kdyby KDU-ČSL mluvila více jako Jiří Čunek, nemuseli by katolíci splakat nad výsledkem. Strach z migrantů resp. z uprchlíků, strach, který má často velké oči, je (a ne že ne!) zkrátka volebním tématem. Je to téma nové: bez schopnosti vědět, jaká jsme kultura, a jaké máme priority, bychom na to možná zapomněli. Díky Okamurovi na to budeme muset myslet častěji, stejně jako na otázku, co je podstatného na veřejnoprávních médiích: měla by to být pluralita, nejen vyváženost, rozhodně ale ne cenzura.
***
Všechny tři politické formace – ANO, Piráti i SPD –, které uspěly, tvoří jeden společný fenomén. Nebyly tu po listopadu, a jejich délka trvání nepřesáhla deset let. Jde o generační a politickou revoluci! Jejich netradičnost, někdy extravagantnost, efektivita vystupování, z nich činí atraktivní jednotku. Společným jmenovatelem je u nich důraz na nižší složky demokracie, ostražitost vůči novým společenským jevům, liberalismus v postojích, a odmítání starých klišé, jež se v politice i v životě vyčerpala.
Měli by dostat šanci? Určitě! Bude ale záležet jen na nich, zda tu šanci nepromarní. Dozvíme se to již brzo. Nazývat nové politické strany a proudy, které po dvaceti pěti letech skutečně nabouraly systém, nějakým starým slovníkem, který má prošlou lhůtu, je jako říkat mladému tygrovi, že je přece starý pes. Nazývejme věci pravými jmény.
Autor je publicista, spistovatel, novinář a expert na francouzskou politiku.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
