Kdo se podle vás nejvíce zasloužil o porážku Hitlera?Anketa
Sešel jste se s Nočními vlky na Olšanech a společně jste uctili oběti druhé světové války. Jak na to reagovali vaši přátelé, případně i nepřátelé? Už vám někdo řekl, že jste ruský agent?
Předem bych chtěl říct, že se samozřejmě jednalo o performanci v kontextu života, se kterou jsem chtěl nasrat některé příslušníky takzvaných sluníčkářů, takzvané pražské kavárny, různé bezzubé salonní levičáky, sedící v teplíčku pohodlných restaurací, popíjející kávičky či vínečka, žvanící cosi o levicových hodnotách, ale zároveň se vracející do heboučkých mamahotelů a přes den vesele participující na jimi nenáviděném západním pravicovém kapitalismu. Chtěl jsem nadzvednout prázdnotou provoněné pseudorebely, honící si ptáky či píči nad vlastní dobrotou, ale nejvíce jimi konzumovanou. Pseudorebelů, mezi které mě nějakou záhadou moji fašounští a náckovští kritikové řadí. Leč správný politický umělecký performanční rebel se přece nesmí nechat zavřít do žádné definiční klece, natožpak prázdnou politickou korektností ozdobené. Již samotná „Performance“ vznikla na společném jmenovateli nezařaditelnosti do žádných akademických definic a historických škatulí a vždy se zuřivě bránila komodifikaci, které podlehlo nejedno západní rebelské hnutí. Jako kupříkladu hipízácké či levicově punkové a ostatně i to česko-androšsko chartistické. To se to krájí o svačince tlačenka u pohodlného stolu Ústavu pro výzkum totalitních režimů (ale myšleno jen těch na východ od nás), že Čuňasi?
S Nočními vlky (když pod tímto názvem sjednotíme skupiny různých motorkářských nekonformistů s různými názory) bych se asi zásadně neshodl v řadě názorů, jako je kupříkladu jejich podpora pánbíčkaření či nesnášenlivost ke gayům a lesbičkám.
Na druhé straně ale s Nočními vlky sdílím jejich anarchistický základ a touhu po činu a odporu k prázdné neautentické rebelii tak zakořeněné v západní civilizaci.
Noční vlci nám na svých motorkách přijeli do Česka připomenout předposranost většiny českých občanů během válečných let, naši kolaboraci s fašismem, naši participaci na jeho vzniku, naše koncentrační tábory, které vedli jen čeští dozorci a ve kterých umírali za příšerných podmínek naši „nepřizpůsobiví romští spoluobčané“, naše zdvižené pravice, pod kterými se kolem ploužily zástupy spoluobčanů jinověrců, končících i se svými dětmi v pecích jiných vyhlazovacích táborů. Přijeli nám připomenout naši předposranost za doby takzvané totality, kdy jsme se pořád vymlouvali, že se přece nesmí nic proti režimu říct, zatímco v Sovětském svazu byl řadový občan daleko otevřenější v kritice svého režimu. Přijeli nám připomenout, že v boji proti Západem vytvořenému nacismu a fašismu zahynulo možná až na 40 milionů sovětských občanů a že bez jejich obětí bychom se tohoto západního šílenství nezbavili zřejmě dodnes. Možná by se ale v českých hospodách dál pilo pivo dobré kvality a zápach z milionů spálených těl nevhodných spoluzápaďáků by už dávno vyčichl a byla by dnes „česko-nacistická pohodička“.
Ať už mají některé ulítlé názory, tak nám přijeli připomenout, jak jsme se rychle znovu ohnuli před parazitním západním impériem. Asi v doufání, že se zase trošičku na tom jeho celosvětovém parazitismu přiživíme.
Jak metaforické je, že se jejich vůdce proháněl při vzniku tohoto motorkářského gangu na české Jawě, kterou jsme hned po sametové revoluci zavrhli a zničili a nechali se místo toho zaměstnat v otrockých montovnách, rychle postavených u nás západními kapitalistickými prasaty. Ruský a sovětský rebel, jak je vidno, se ale tak snadno nenechá zotročit a dokonce se pustí i do boje, když to vidí svýma očima za smysluplné, jak můžou Vlci doložit svojí aktivní podporou boje za nezávislost východní, většinou ruskými lidmi obývané Ukrajiny.
Když se zamýšlím i nad jejich podporou mnou nenáviděného náboženství, musím připustit, že se v kontextu sovětských dějin snažím tuto úchylku pochopit.
Maminka šéfa a zakladatele Nočních vlků byla kupříkladu zapálená a přesvědčená komunistka a zároveň se modlila k ortodoxním křesťanským modlám.
Jestli někomu připadne divné, že jsem doprovázel Vlky při kladení věnců k hrobům obrovského množství obyčejných, ale stonásobně hrdinštějších mladých kluků než jejich stejně starých tehdejších českých současníků, tak je u mě pokrytecký čurák a posera.
A rozvířit stojaté zasmrádlé vody, i ty levicové, je podle mě vždy užitečné.
Každopádně, co vlastně soudíte o politice Vladimira Putina, zejména ve vztahu k záboru území na Ukrajině? A jak hodnotíte západní přístup k Rusku? Čtenáři to od vás ještě nečetli.
To by byla hodně obsáhlá odpověď, na kterou zde není místa. Já jsem, žije v té době už téměř tři desítky let v Americe, již od počátku nástupu do funkce Putinovi v některých věcech fandil. To, co se dělo za toho přitroublého vožraly Jelcina, který tak namaštěně lezl do prdele Západu, bylo příšerné. Za jeho diktátu do rozpadlého Sovětského svazu vtrhly hordy západních kapitalistických prasat, které chtěly vykrást, co se dá, a měly v plánu již definitivně zotročit jeho obyvatele, když se jim to za druhé světové války nepovedlo. Putin mě sice některými svými kroky, jako bylo spojení se s církví a znovuobnovení její moci a spojením se s místními oligarchy, sral, ale to drancování z velké části utnul.
Ukrajina má samozřejmě příšerně tragickou zkušenost ze zmatené kolektivizace zemědělství za vlády Stalina, ale ani to neospravedlňovalo participaci řady Ukrajinců na šílených zločinech po boku nacistů za druhé války. Kdysi jsem natáčel pro americkou televizi C-Span pořad o jednom americkém historikovi, který napsal knihu o ukrajinském hladomoru a který tvrdil, že poté, co mu byl umožněn přístup do ruských archivů, zjistil, že tento hladomor nebyl účelově Stalinem plánovaný, jak se běžně předkládá. Pamatuji si, že mě to rozrušilo můj názor na tuto tragédii.
Je tam samozřejmě zakořeněná nenávist vůči Rusku, a proto se tak rychle ukrajinská elita snažila před nedávnem zatáhnout svoji zemi do válečného spojenectví s NATO. Je ale přece dost pochopitelné, že si Rusko nechtělo nechat postavil západní tanky přímo na vlastní hranice. Když jsem viděl, jak na Ukrajinu jezdili různí představitelé ultraprokapitalistických amerických organizací, jako jsou kupříkladu „The National Endowment for the Democracy“ či jestřábové, jako byl ten bezpáteřní McCain, tak mně bylo jasné, že tam chtějí plánovitě rozsévat zrna rozpadu státu. A po jejich vyklíčení se samozřejmě zase vyklubali ze sklepů historie i ti fašouni a snažili se podělit o moc. Ostatně když pokládáte otázku slovy o „záboru území“, tak již předem chcete definovat onu situaci podle vašeho zaujatého názoru, který samozřejmě cpou západní média do hlav lidí. Východní části Ukrajiny se přece nenechaly „zabrat“, ale vzbouřily se proti pádu ukrajinské vlády, na které nadále už nemohly po puči férově participovat. Ostatně jich statisíce neuteklo před válečným běsem do Kyjeva, tak, jak by logicky vyplývalo z definice vaší otázky, ale do Ruska. S Krymem je to velmi podobné, ale tam se naštěstí podařilo zabránit šílenému krveprolití, a to ostatně i díky malé, ale autentické pomoci Nočních vlků. Apodle mezinárodních nezávislých pozorovatelů přece opravdu většina obyvatel Krymu volila připojení k Rusku. Či se mně to jen zdá?
Totiž západní a česká „do prdele nového Velkého bratra lezoucí“ zaujatá protiruská nenávist je podle mého názoru šíleně neobjektivní.
Francouzské tajné služby odhadují, že statisíce či miliony imigrantů jsou připraveny přijet k nám v důsledku globálního oteplování, kterému vy přezdíváte „rozpálené pece kapitalismu“. Jak bychom se k této výzvě měli postavit?
No v první řadě bychom si měli uvědomit, že za globální oteplování může naše západní impérium, sobecky hýčkající kapitalistický ekonomický systém postavený na nekonečném růstu na planetě o konečných rozměrech. Kapitalismus je zhouba lidstva, to přece ví i malé dítě a jen nějací dětinští Klausové vykládají i nadále své bludy o opaku.
Takže když za něco můžu, tak to přece čestně přiznám, nesu za to následky a snažím se to napravit!!!
Takže musíme samozřejmě bez jakýchkoliv řečí přijmout desítky milionů uprchlíků, kteří díky nám ve svých zemích už do budoucna nepřežijí.
A snažit se stavět zdi je ultrapokrytecké a naprosto bezcitné a navazuje to na tradiční evropské hodnoty postavené na vykořisťování zbytku světa a táhnoucí se po staletí našimi dějinami. Nedávný, naší civilizací vynalezený a na rasismu postavený nacismus je toho příkladem. A takových hodnot se přece musíme už konečně zbavit!
Prezident Zeman se často vyjadřuje o uprchlících ne zrovna lichotivě. Jak se vy vyjadřujete o prezidentu Zemanovi, když chcete být zcela upřímný?
Na tuto otázku jsem už několikrát odpověděl a nechci se příliš opakovat.
Po mojí počáteční podpoře jeho prezidentování, kdy hrozilo, že tam bude sedět představitel feudálních pokryteckých hodnot, mě strašně zklamal svojí xenofobií a přikloněním se k davům rasistických odpůrců přijímání uprchlíků. Na druhé straně Zeman nesdílí protiruskou hysterii, a to je dobré.
Asi žijeme v postmoderních dobách zmatení všech hodnot, tak typické pro rozpadající se západní impérium. Rozpad si za své strašlivé zločiny plně zaslouží.
A na závěr... Co byste čtenářům pro tento týden rád sdělil?
Tady je krátký fejetonek, doufám zdařile ilustrující chování oportunistických českých pupkáčů a kariéristů, hovících si ve státních funkcích za posledních dvou režimů:
Všední odpoledne aneb déjà vu
Vyrazil jsem se svojí milovanou dceruškou na Malou Stranu, abych jí ukázal, kde jsem kdysi, za dob disentu a androše, bydlíval.
Byl to malý byteček „desáté“ kategorie U Lužického semináře 18. Záchod na chodbě a jen malé umyvadýlko se studenou vodou v rohu místnosti. Ale staleté stěny ke mně každou noc promlouvaly a vyprávěly mně stále opakující se příběhy věčné lidské blbosti, jíž byly svědky. A nad mým stropem se procházela vdova po největším českém básníkovi Vladimíru Holanovi a vzpomínala, jak byl život jejího muže báječný, protože byl všední.
Jak už je to dávno a z krásné a mystické všednosti staré Prahy se od té doby stala extáze nevšedního idiotského kapitalismu vyřvávající z každého zákoutí a každého průchodu svoji nenažranost a chamtivost po prachách. Kýč ohavné náplně dnešního života se valí ulicemi a všední lidé byli odsud již vypráskáni kapitalistickými prasaty, nemajícími s všedností pražádné slitování.
Valící se davy zbytečných turistů sytí prázdnotu bytí až k puknutí a hnus a výbuchy tržního pozlátka zabíjejí duch Malé Strany.
A jen vychcaní sobci stále blahořečí vítězství cinkajících klíčů, protože na ně vtipně prodávají na půjčky s obrovskými úroky pestrobarevné klíčenky či sedí v “profesionálních” politických pozicích.
A jak tak provázím Malou Stranou svoji trhem nedotčenou dcerušku, zahlédnu na chodníku před Mosteckou věží senátora Lumíra Aschenbrennera. V ruce drahý mobil a cosi na něm mastí.
Přistoupíme k němu a já pravím své dcerušce: „Hle, to je starý kámoš z androše, zvaný Lem, dnes velký aparátčík.“
„Zdar,“ povídá Lem, když mě zahlédne.
„Leme, když už sedíš na prdeli v tom senátu,“ odpovídám, „bojuj trochu za přijímání uprchlíků a taky proti odpornému kapitalismu, který se nám sem nastěhoval.“
„Mně se kapitalismus líbí,“ odpovídá Lem.
„To ti věřím, když sedíš ve funkcích placených ze socialistických daní. Leme do prdele, dyť vo kapitalismu víš úplný hovno a pořád ho propaguješ. Teď máš dokonce dva joby na plné úvazky, senátorování a starostování v Plzni. To chápu, že je to pohodička.“
„Kapitalismus je zatím to nejlepší, co známe,“ nasraně odpovídá Lem, „ty znáš něco lepšího?“
Teď zase nasírá Lem mě, neboť nesnáším obhajobu hnusu jen proto, že je zdánlivě nevyhnutelný, historicky poslední a na „věky věkův přírodou daný“.
„No, já si myslím, že i ten bývalý socialismus byl v principu lepší než současný sebezáhubný kapitalismus,“ odpovídám a moje dceruška se očividně nudí a naše diskuse jí připadá určitě zbytečná, protože má ještě rozum, o který ale již brzo, díky naší sobeckými západními hodnotami nadiktované kultuře, přijde.
Lem zakloní vztekle hlavu zabalenou do „undergroundového“, rebelskými lebkami posetého stylového šátku a vyhrkne: „Tak to se nemáme o čem dál bavit.“
A otočí se a rázně vyrazí směrem k Mostecké věži, jejíž tlama brzo pohltí jeho i jím před sebou tlačený obrovský blahodárný pupek.
„Leme, ty jsi ale nafoukanec k posrání,“ řvu ještě za ním. A najednou mně do mozku vplouvá „déjà vu“ a vzpomínám si, jak jsem kdysi, když jsem byl jako chartista součástí českého disentu a druhé androšské kultury, potkal úplně na stejném místě jistého Frantu Malinu, také kamaráda, který dělal establišáka zase v té minulé „komunistické“ vládní mašinerii plné podobných parazitů.
Měl jsem zrovna sledovačku a celé odpoledne za mnou chodili různí pánové v šedých kabátech a snažili se zjistit, komu předávám materiály, které jsem tenkrát dostával od sekretáře amerického velvyslanectví v Praze Roberta Normana, pro kterého jsem dělal takového malého špicla. Dnes se za to hluboce stydím a nikdy bych se znovu nesnížil ke spolupráci s jakýmkoliv impériem, kterému jde, jako vždy, jen o prachy a kapitalistické vykořisťování druhých.
Poté, co jsem byl Státní bezpečností vyhoštěn z Československa, Norman byl komunistickou vládou rovněž vyhoštěn. A právem, neb byl opravdu cizí špeh.
Zastavil jsem se tenkrát u Franty a napadl mě kousavý kanadský vtípek.
„Ahoj Franto, jak se vede? Prosím tě, nemůžeš mně podržet tadyty papíry, zatímco si zavážu botu?“ a podal jsem mu z kapsy vyjmuté jakési dokumenty, „jo a vidíš tamhletoho chlapíka, co kouří přes ulici? Ten mě už celý den sleduje.“ A místo zavazování boty jsem rychle od Franty odcházel.
Chvíli za mnou hleděl, než mu to došlo.
„Ty vole blbej, tady máš ty papíry zpátky,“ a rozeběhl se za mnou, „já jim, ty čuráku, řeknu, že jsi mě chtěl jen podvést,“ a cpal mně zpátky štos papírů a jedním okem pozoroval estébáka, jestli si toho všiml a vše slyšel.
Hned poté se Franta rozeběhl směrem k tlamě Mostecké věže a ta ho také, jak Lema, navždy pohltila v časových smyčkách, které se neustále opakují až do úplného ochabnutí zdravého rozumu. Rozumu, který hned mocní zavřou do svých sklepení a s chechtotem si hladí svá vypasená břicha.
Už se stmívalo, když jsem se vracel se svojí dceruškou ze všedního výletu do historie a míjeli jsme jakéhosi bezdomovce na smíchovském autobusovém nádraží, který na mě vyhrkl: „Ty jsi Žid, že jo?“
Nereagoval jsem a za mými zády se ozval křik: „Ty zasranej, smradlavej Žide!“
Je divná doba plná podivuhodných nevšedních reakcí na kapitalismus, námi dobrovolně přijatý, pomyslel jsem si a nějaký nový Hitler se asi zasmál za záclonou svého okna přes ulici.
Moje dceruška mně za chvíli v autobuse usnula v náručí.
Asi se ji zdálo o nějaké lepší všední společnosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
_profil_top.jpg)
