Je nutné v rámci reakce na masakr v Uherském Brodě omezit právo na držení zbraně a zpřísnit v tomto směru předpisy?Anketa
"Zabezpečení života ve stáří lze chápat jako soubor opatření, jimiž společnost ovlivňuje zhruba čtvrtinu života každého občana. Podíváme-li se na české poměry z tohoto širšího zorného úhlu, nemůžeme dojít k jinému závěru, než že jsou naprosto ostudné. Způsob, jakým společnost zabezpečuje občana ve stáří, je přitom její vizitkou před světem. Chamtivost po moci a majetku vždy potlačuje lidskost," píše úvodem Jiří Jírovec, jenž se exkluzivně pro ParlamentníListy.cz zamýšlí nad různými problémy, které trápí současnou společnost.
Přerozdělování bohatství
"Právo na majetek bylo povýšeno na zlaté tele, ale málokdo si troufne říct, že ždímání miliard z kapes starších občanů je vlastně útokem na jejich, jakkoli malý a mizející majetek. Přerozdělování bohatství považují čeští politici za něco, 'přes co vlak nejede'. Stát ale musí v této oblasti hrát klíčovou úlohu. Návrat do minulosti, tedy do stavu, kdy neexistovalo důchodové zabezpečení, není možný už jen z toho důvodu, že 'moderní' společnost do značné míry závisí na spotřebě té části populace, která dosáhla určitou hranici věku," říká.
Zabezpečení ve stáří, přesněji řečeno množství peněz, které má občan v tomto věku k dispozici, je dáno součtem dvou složek. První představuje individuální úspory, druhá prostředky zajištěné prostřednictvím státu. Následující text se zabývá pouze posledně jmenovanou složkou. "Problém zajištění prostředků pro stáří spočívá v tom, že vyžaduje určitou míru přerozdělování bohatství ve společnosti. Za účelem politické správnosti se většinou mluví o solidárnosti. V bývalém Československu existoval vysoce solidární systém, který byl v souladu s tehdejší cenovou hladinou, zejména v oblasti nájmů. Pomyslná obálka, z níž se peníze vyplácely, byla naplňována z daní. Stejné platilo i o zdravotnictví," rozvádí.
Po roce 1989 došlo k výrazné změně ekonomických poměrů a s nimi i k uvolnění cenové politiky. "Citelný byl nárůst nákladů na bydlení, protože nájmy vzrostly dvacetkrát až třicetkrát a výrazně s nimi i cena energie a vody. Se změnami v bankovnictví se objevily snahy získat přístup k hospodaření s penzijními fondy. Původní 'komunistický' solidární systém bylo z ideologických důvodů nutné změnit. Práce různých skupin ale skončily nezdarem. Většinou došly k závěru potvrzujícím jim neznámý Parkinsonův zákon: 'Každá velká myšlenka přináší nevýhody, rovné anebo převyšující výhody myšlenky samé'," podotýká Jírovec.
Nedostatek intelektuální kapacity
"S nepříliš velkou mírou ironie lze říct, že ekonomové, kteří se na překopávání českého penzijního systému podíleli, měli mozky zasažené ideologií do té míry, že nebyli schopni udělat tu nejzákladnější věc, totiž vyjít z určitého standardu životní úrovně pro důchodce a teprve na jeho základě definovat systém, který by tento základní požadavek s uspokojivou pravděpodobností zajistil. Protože to nedovedli, jejich práce se stala zcela marnou," kritizuje.
Definice standardu je záležitost politická. Ekonomové ji nemohli vytvořit sami, ale měli na jejím zadání u politiků podle Jírovce trvat. "To se nestalo, což je zjevný důkaz toho, že česká politika nemá dostatek intelektuální kapacity ani na ty nejzákladnější věci. Není samozřejmě nutné vynalézat již vynalezené. Stačilo podívat se, jak jsou určité věci řešeny jinde. Například v Kanadě, tedy zemi, která nebyla postižena komunistickým marasmem. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že kanadský model zabezpečení ve stáří je do značné míry navázaný na progresivní daňový systém. Není tedy zcela přenosný do českých podmínek," podotýká.
Rozdíl mezi českým a kanadským systémem
Český stát se snaží svoji odpovědnost převést, jak říká Jírovec, na občana. Ten si má na stáří ušetřit. Čeští politici a reformátoři důchodového systému se ale jako čert kříži vyhýbají otázkám, z čeho mají šetřit nezaměstnaní nebo lidé, jejichž příjem je hluboko pod průměrnou mzdou.
Kanadská vláda si je přece jenom vědoma toho, že podstatná část kanadské populace není schopna peníze ušetřit, a tak vytvořila mechanismy, které zajišťují, že občan v důchodovém věku má příjem, jenž, když nic jiného, zaručuje, že neskončí na ulici. Byl tedy vytvořen určitý příjmový standard. Ke každým údajům o příjmech je tředa přidat varování, že je nelze mechanicky přepočítávat na koruny. Této chyby se prý nedávno dopustil sám prezident Miloš Zeman, když kritizoval Řecko, že tam mají důchody 50 000 korun měsíčně. Jeho informace je bezcenná, protože takový příjem nemá každý a navíc neříká nic o řecké cenové hladině. Podle prezidenta si Řekové žijí nad poměry.
Dále jsou uváděny roční hrubé příjmy v kanadských dolarech. Oficiální kanadská statistika udává 31 300 jako medián hrubého příjmu jednotlivce v roce 2012. Pod touto hranicí leží příjem zhruba 11 000 000 Kanaďanů. Více na: http://www.statcan.gc.ca/tables-tableaux/sum-som/l01/cst01/famil105a-eng.htm. Významnou část kanadské populace tvoří lidé, kteří, slovy Jiřího Dědečka, dřou jako volové a jejich životní úroveň tomu odpovídá. Hranice chudoby je v oblasti Toronta kolem 20 000. Kanadský občan má od dosažení 65 let zaručený příjem 16 000.
Kanadský systém zabezpečení ve stáří
Kanadský systém zabezpečení ve stáří stojí na dvou pilířích. Vedle zásluhových, tedy těch, do kterých občan přispívá během produktivního věku, existují dva pilíře nezásluhové. Nezásluhové pilíře představují mechanismus, který umožňuje doplnit nízké příjmy na zmíněných 16 000 dolarů. Je na ně nárok při splnění určitých podmínek. Nemusí se o ně poníženě žádat. Zásluhové pilíře jsou průběhové, příspěvky představují určité procento z platu a tedy drží krok s rostoucími platy a inflací. Všechny pilíře jsou každoročně valorizovány podle inflace.
"I jen letmý pohled na zabezpečení kanadských občanů ve stáří nutně vede k závěru, že počínání českých politiků a jejich odborných komisí leží kdesi mezi idiocií a gaunerstvím. Je zřejmé, že jim na současných ani budoucích důchodcích nezáleží. Proto se snažili demontovat první průběžný pilíř prostřednictvím druhého pilíře, který z principu žádné zabezpečení pro stáří nezaručuje," uzavírá.
Lidé s velkým "L"
"Nějakých pětadvacet let od výroku jistého, od života odtrženého hlupáka, že moderní byty postavené před rokem 1989 jsou králikárny, jsme postaveni před problém, jak zajistit cenově přijatelné bydlení pro lidi, kteří si současné ceny nájmů a nemovitostí nemohou dovolit. Dodejme, že ve Střešovicích není dostatek levných vil, aby si tam každý Pražák mohl opatřit důstojné bydlení, mít zahradníka a personál, aby se z kavárny vracel do uklizeného a upraveného," dodává.
Česká politika se dle Jírovce štítí kapitalistické Kanady, protože její systém zabezpečení občanů ve stáří vyžaduje přerozdělování bohatství. Místo toho mezi občany vytváří atmosféru strachu a ponížení. "Je ponižující, když musíme žádat o příspěvek na bydlení, přestože jsme s manželkou vysokoškoláci a oba jsme celý život pracovali," dozvěděl se Jírovec od jednoho známého.
Před několika lety si v Britských listech povzdechla Anna Kozlová: "Až do svých šedesáti let jsem pracovala ve válcovně trub, přímo na provozu, hrozné prostředí, těžká práce, ale byli jsme - bylo to před privatizací - respektovaní Lidé a nikdo si nedovolil s námi jednat jako s otroky nebo lůzou." Velké "L" ve slově Lidé není gramatická chyba. Je to podle biologa Jiřího Jírovce dokonalé vyjádření toho, jak se může cítit člověk před a po sametu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
