"Tlumočil jsem pro mezinárodní vojska. Dostával jsem spoustu výhružných dopisů, protože na to přišli lidé z Tálibánu napojení na různé teroristické organizace. Stáhnul jsem se a pak pracoval pouze v byznysu. Výhrůžky pokračovaly, na ulici mě napadli. Rozhodl jsem se pro emigraci," vysvětluje pro ParlamentníListy.cz Afghánec Mohamed Nebi. Setkali jsme se v kavárně Kábul, rozsáhlé chatrči, která se všemi ostatními v jižní části "džungle" podléhá demolici.
Fotogalerie: - V Calais, za Calais
Fotogalerie: - V calaiské "džungli"
Džungle a Mohamed
Z Calais přicházejí stále čerstvé zprávy o pokračujícím bourání jižní části provizorního uprchlického tábora, kterému zde přezdívají "džungle". Začalo se v pondělí odpoledne za dohledu desítek policistů a v dalších dnech demolice pokračovala. S tím souvisí i různé střety, zapálené chatrče a násilné vyhánění uprchlíků. Situace je dost nepřehledná. Někteří uprchlíci se odmítají přestěhovat do kontejnerových domů, aby neztratili možnost azylu v zemi vyvolené, tedy v Anglii, kam všichni míří.
Zhruba třicetiletý Afghánec Mohamed Nebi zde žije v naději, že se dostane do Velké Británie, skoro půl roku. Jméno prozradil, ale vyfotografovat se odmítl. (Fotografie připojená k článku je tedy pouze ilustrační-pozn.red.) Je slušně oblečen, stále něco ťuká do mobilu, narozdíl od většiny uprchlíků umí velmi dobře anglicky. Jazyk se naučil jako malý ve škole a v rodném Afghánistánu pak tlumočil vojákům Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil (ISAF). Nicméně ne tak dlouho, aby mu z toho plynul nárok na azyl v některé z demokratických zemí NATO.
"Přišel jsem sem, protože podle Ženevských konvencí mohou uprchlíci najít politický azyl v zemi, kde chtějí žít. Chci do Anglie, protože Britové jsou mnohem šlechetnější a dobrotivější, než Francouzi. To je už vidět tady v 'džungli'. Nejvíc dobrovolníků je zde z Británie, která je nejlepší multikulturní zemí v Evropě. Je tam také rasismus a nenávist, ale mnohem méně, než na kontinentu. Umím anglicky, což je obrovská výhoda, abych tam mohl spokojeně žít," vysvětluje s tím, že měl na zdejším Jungala Radio i vlastní pořad zvaný Naděje.
Jeho strastiplná cesta
Narodil se v afghánském městě Džalálábád, v provincii Nangarhár. Rodina kvůli neutěšeným poměrům v zemi uprchla do sousedního Pákistánu, když mu byly dva roky. Tam se ve škole, kde se učilo podle oxfordského systému, naučil anglicky. Roku 2001 se s velkým očekáváním vrátil domů. "Chtěl jsem být součástí změn, které se tam odehrávaly, a taky mě to táhlo domů," říká. Tlumočil pro mezinárodní organizace, vojenské jednotky a soukromé firmy ze Západu. Kvůli tomu se dostal do hledáčku teroristických organizací a bylo mu prý denně vyhrožováno.
"V Afghánistánu je pořád válka, ať si média říkají, co chtějí. Žádný Afghánec neutíká z domova jen tak z plezíru. Navíc to není naše válka. Jde sice o válku s teroristy, ale taky o ekonomickou válku o zdroje. V Sýrii, Iráku i Afghánistánu je to stejné. Snažil jsem se udělat pro zlepšení situace v mé domovině, co jsem mohl. Nicméně šlo o samé sliby. Mezinárodní vojska neudělala nic důležitého, žádná zásadní změna. Jde jen o obrovské plýtvání penězi i materiálem. Když jsem si uvědomil, že se nic nezlepší, naopak bude vše horší a horší, vydal jsem se na cestu," hovoří pro ParlamentníListy.cz o svém smýšlení, které v roce 2015 vyústilo v emigraci.
Až do Francie prošel jedenácti zeměmi. Írán, Turecko, Řecko... Všude v uprchlických táborech podmínky hrozné, do Evropské unie, tedy Řecka, plul na lodi sedm hodin. "Bylo to strašné. Namačkaní jako sardinky v podpalubí po kolena ve vodě. Nakonec jsem se dostal do Francie, ale lidé jsou tady dost odtažití, rasističtí. Nás uprchlíky nenávidí. Řidiči autobusů mi schválně nezastavovali, lidé si ode mě v autobusu odsedávali. Přitom nesmrdím a jsem slušně oblečen. A i kdyby ne, jsem přece lidská bytost," podotýká.
Sny a touhy uprchlíka
"Vždy jsem slyšel o demokracii a lidských právech v Evropě. Tak jsem si řekl, že je lepší jít do Evropy a pokračovat v životě tady. Když jsem sem přišel a viděl situaci v džungli, nevěřil jsem vlastním očím. Ptal jsem se sám sebe, kde jsou ty demokratické poměry, ta ochrana lidských práv? To je demokracie jen pro Evropany a ne pro Asiaty či Afričany? Slyšel jsem o velkorysosti, šlechetnosti a dobrotě Britů. Proto jsem došel až do Calais, abych se dostal do Anglie, ale už jsem tady půl roku a nic. Jsme vyčerpaný, zklamaný a vlastně nevím, co mám dělat dál," doplňuje. Až demoliční čety zcela zlikvidují část "džungle", kde bydlí, neví, kam se vrtne. Nechce se ve Francii registrovat, nechce zde totiž zůstat.
Sám nicméně přiznává, že jsou v "džungli" i ekonomičtí uprchlíci. "Nicméně přijít na to, kdo je politický, a kdo ekonomický běženec, potřebuje delší proces. My nechceme jít do Británie ilegálně, tajně naskočit do vlaku, náklaďáku či kamionu, ale nemáme žádnou jinou možnost. Chceme se tam dostat legálně, ale nikdo nás v tom nepodpoří. Všichni před problémem zavírají oči, nikoho to nezajímá, vlády to nechávají vyhnít. No, a zatím umírají noví a noví lidé. Jeden z mých blízkých přátel, bydleli jsme zde v jednom stanu, najednou zmizel. Pak jsme zjistili, že je mrtvý. Byl to snad nejhorší den mého života. Chtěl do Británie za sestrou, ale jeho chybou bylo, že se narodil jako Afghánec," mluví zakrytě, po tváři mu teče slza.
"Proboha, všichni jsme lidské bytosti," naopak skoro křičí Mohamed Nebi a apeluje za všechny běžence v calaiské "džungli" na lidskou solidaritu: "Potřebujeme změnu politického ovzduší. Je třeba, aby nám v tom pomohli všichni lidé. Od aktivistů přes mezinárodní a neziskové organizace až po všechny lidi dobré vůle, kteří mají srdce na správném místě. Žijeme sice jako bezdomovci, ale už tak žít nechceme. Chceme žít a pracovat ve Velké Británii!"
- Další příběhy ČTĚTE ZDE
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
