Včera na sociální síti zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček popsal, co se děje v Sokolově poté, co radnice odmítla uznávat příspěvky na bydlení některým přistěhovalcům, kterým drahé bydlení zajistili soukromí vlastníci bytů. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz podrobněji rozebírá, proč by obchodníci s chudobou měli skončit v propadlišti dějin a jak by na tom měl „vydělat“ stát, ale především lidé, kteří jsou chudí, nikoliv však líní.
Nevyplývá z toho, o čem jste napsal, opět jen to, že rozprodávání obecních bytů byla chyba, která zhoršila situaci víc, než jaká byla za komunismu? Jeden z diskutérů pod váš příspěvek napsal, že „privatizace bytů byl jeden z mála dobrých počinů v oblasti privatizace“...
Nemyslím si, že by privatizace obecních bytů byla chybou, a to ze dvou důvodů. Obce dostaly od států velké množství bytového fondu, stát vlastnil v podstatě všechny nájemní byty, a představitelé obcí se mají starat především o správu obce a ne dělat něco, co připomíná podnikání.
Obce mohou vlastnit byty pro zvláštní, mimořádné účely, ale nikoliv spravovat byty pro obyvatele. Požadavky na bydlení jsou velmi různorodé, každý chce něco jiného a tato přání „obecné bydlení“ zajišťovat nemůže.
Takže by obce měly řešit „jen“ bydlení pro méně majetné...
Obce by jistě mohly, jako v minulosti, zajišťovat bydlení pro své chudé, ale u nás je problém v tom, že nevíme vlastně, kdo to je „obyvatelé obce“. Je to každý, tedy i ten, kdo se tam včera přihlásil k trvalému pobytu? Dobře je to vidět v městech na severozápadě – i v Sokolově: Tamní Romové si na radnici stěžují na chování těch Romů, kteří se přistěhovali jen za sociálními dávkami.
A druhý problém spočíval v tom, že lidé nechtěli platit nesmyslně vysoké nájmy a podrobovat se svévoli mnohých pronajímatelů, a tak naléhali na představitele obcí, aby se privatizovalo. Tento tlak ostatně trvá dodnes. A nelze se divit. Soukromý pronajímatel v Praze požaduje nájemné za metr podlahové plochy už téměř 250 Kč, ale v privatizovaném domě stačí na údržbu a bezproblémové fungování domu 35 Kč.
Zákonodárci nebyli schopni několik let přijmout zákon o sociálním bydlení. Byl by ovšem skutečně řešením i pro ty situace, kdy člověk na bydlení nedosahne a – třeba i díky obecnímu opatření – nedostane příspěvek na bydlení tam, kam se přestěhoval třeba proto, aby tam hledat práci a žil v levnější lokalitě?
Nedaří se reálně definovat, co by měl vlastně tento zákon upravovat. Respektive nechceme si, s ohledem na politickou korektnost, přiznat, v čem vlastně problém bydlení u nás spočívá. Totiž to, že potřebujeme pomoc s bydlením pro dvě odlišné skupiny občanů: Jednak pro chudé, kteří nemají dost peněz na placení vysokých nájmů. A jednak pro tu část romské populace, která se svým způsobem bydlení podstatně odlišuje od majority a s níž je soužití v podstatě nemožné.
A obě tyto skupiny mají zcela jiné požadavky na pomoc státu. To nechce nikdo slyšet. Když se přijímal zákon o sociálním bydlení, o kterém se zmiňujete, ptali se starostové obcí – proč máme zajišťovat bydlení lidem, kteří už několik bytů zničili, vybydleli, byty jen devastují a vytvářejí z části obcí „vyloučené lokality“?
Kde jsou ty miliony vydávané ze státního rozpočtu nevládním i vládním organizacím, které se o integraci těchto lidí mají starat? A není to problém rasismu nebo chudoby: Chudí lidé neničí byty, nevyhazují odpadky z oken, neruší své sousedy hlučnými oslavami dlouho do noci. Dokud si tento rozsah problému neuvědomíme, nemůžeme jej vyřešit.
S vyloučenými lokalitami má zkušenosti třeba Litvínov. Takzvané „prostupné bydlení“ se tam údajně s velkými úspěchy praktikovalo už minimálně kolem roku 2010, kdy se ještě žádný zákon o sociální bydlení neřešil. Tehdy se tím zabýval tuším sociálnědemokratický místostarosta Martin Klika. Proč to tam šlo?
Nejde jen o „osvíceného“ starostu nebo o schopné zastupitelstvo, ale také o to, pro jaké občany pomoc s bydlením zajišťujeme. Pokud je problém v nízkém přijmu, v nedostatku peněz, pak je pomoc relativně snadná. Zde by stát měl pomáhat potřebným, ale opět to vzbuzuje dvě otázky – je potřebným ten, kdo nikdy nepracoval, a když má jít na obecně prospěšné práce, vymluví se, že má „alergii na trávu“? To je skutečný případ z Ostravy.
A za druhé: Nemohou to dělat obce, protože z obecního rozpočtu je možné pomáhat řádným obyvatelům obce, ale ne těm, kteří „migrují“ jen za sociálními dávkami. Obce vůbec nemají přehled o tom, kdo se „k nim“ přistěhoval. Zde se stát své povinnosti garantovat sociální práva (a bydlení je sociálním právem) nezbaví.
Kde vlastně tedy obec – nebo stát – může vzít byty, aby prostupné bydlení bylo reálné pro dostatek lidí v praxi, ne jen „teoreticky“? Když vidím příspěvky či doplatky na bydlení třeba 7500 Kč, nebylo by pro stát levnější pronajímat vlastní byty (asi ne výstavba, spíš odkup nebo rekonstrukce brownfieldů?), když by stát dostal na nájmu třeba 3000 Kč, místo aby naopak vydával 7500 Kč soukromníkovi?
To je přesně ten aktuální problém, který souvisí se zajištěním bydlení osob, kterým bydlení nikdo nenabídne a sami si ho opatřit nemohou. Neschválený zákon o sociálním bydlení počítal se zánikem tzv. ubytoven, ale současně obsahoval ustanovení, že ti, kteří nebudou plnit podmínky zákona a podmínky nájemní smlouvy, budou ze zákona vyloučeni.
A co dál? Kam půjdou ti, kterým výhody zákona budou odepřeny? O tom nikdo nechtěl nic slyšet. Podle mého názoru je však zřejmé, že se tito občané vrátí do ubytoven – a pak by bylo vhodnější, aby tyto ubytovny pro takové občany vlastnil a provozoval stát, než aby platit nesmyslné částky podnikavcům, kterým říkáme „obchodníci s chudobou“. Ale nikdo jiný než oni některým těmto lidem bydlení nenabídne. A to asi není zcela v pořádku…
Pro lidi, kteří si nemohou hned byt koupit, ale nepatří přímo mezi nejchudší, existuje jinde v Evropě například možnost částečného odkupu bydení, kdy zbytek je splácen v rámci nájemného. Bylo by to i u nás vhodné řešení? Možná by to trochu kompenzovalo chybějící někdejší „manželské půjčky na bydlení“?
Takových způsobů pomoci je mnoho, ale já si vůbec nemyslím, že vlastnické bydlení je nějak mimořádně výhodné a že by mělo mít přednost před nájemním bydlením. Myslím, že na to přijdeme časem i u nás.
Proč?
Vlastnické bydlení například znemožňuje mobilitu pracovních sil. Problém je však v tom, že nájmy musí být úměrné příjmům lidí, a to u nás není. Za první republiky judikoval Nejvyšší soud, že nájemné může tvořit jen 20 procent příjmů nájemce, pokud nemají být podvázány jeho další nezbytné aktivity. A nyní u nás? Nájemné důchodců tvoří někdy až 80 procent jejich příjmů. To je zcela nepřijatelné.
Je ovšem také třeba vidět, že problémy s dostupným bydlením jsou lokální – velká města. A pak to, že dostupné byty jsou tam, kde není práce, a naopak. Ale to se dostáváme na ekonomické a sociologické vztahy centra a periferie, měst a venkova. A to začíná být už i celoevropský problém.
Co si po vaší návštěvě Sokolova myslíte o tom opatření, že obec může rozhodnout, že nově přistěhovaným nepřizná příspěvek na bydlení? (Z vašich slov vyplývá, že je to zejména reakce na zhruba 600 „zpravidla Romu“.) Je skutečně více prospěšné, než problematické?
Zmíněná opatření obecné povahy jsou složitým právním problémem a jako právník bych, přes jejich aktuální efektivnost, za jejich soulad s Ústavou ruku do ohně nedal.
Já vidím hlavní problém v devastaci veřejného mínění, v devastaci důvěry ve schopnost státu řešit problémy občanů, v efektivitu a reálnost lidí a právního a sociálního státu. Všichni občané to vidí, děje se tak každodenně před jejich očima. Oni osobně znají lidi, kteří nikdy nepracovali a spokojeně žijí, ale i ty, kteří berou – nechci říct „vydělávají“ – statisíce od státu za poskytování bydlení těm, kteří mění části obcí ve vyloučené lokality. Děje se tak již mnoho let... a jediné, čeho se občanům dostává, je obviňování z rasismu a zděšení nad výsledky voleb.
Ve svém příspěvku jste popsal to, že pokud soukromý pronajímatel řádně nevybaví byt, tak úřad práce poskytne potřebnému nájemci na zařízení bytu až 65.000 Kč. Kdo vlastně na to má nárok? Osobně to ze zkušenosti moc neznám, ale zmiňoval mi to před časem ubytovatel J. M. Sieber z Mostu v souvislosti s tím, že prý chanovští Romové pak nově získané pračky a ledničky vozí do zastaváren prodat... Je to možné?
Každý občan nejen severních Čech a Moravy by mohl takových případů vyprávět mnoho. Občanský zákoník jen velmi obecně upravuje to, jak má byt určený pro nájem vypadat, a naprosté většině občanů to tak vyhovuje.
Pokud to skutečně existuje, nemohla by tomu nějaká průběžná kontrola zamezit?
Kontrola? Ta v tomto systému, jak se ukazuje, prakticky neexistuje. Potřebujeme jeho zásadní přestavbu, a ne jen „policajta“ za každým rohem…
Problém se skutečně netýká jen Sokolova. Budete – a můžete – navrhovat nějaké kroky ke zlepšení?
Do občanskoprávních vztahů – a bydlení je takovým vztahem – ombudsman zasahovat nemůže. Jeho působnost je primárně vůči státním orgánům.
Ale celá tato problematika se týká obecně lidských práv, rovnosti lidí a otázky diskriminace. A zde by názor ombudsmana již měl být slyšen. Aby lidé v obcích neměli – jak je tomu často dnes – dojem, že práva jsou jen pro některé.
Ne každý, kdo poukazuje na vážné a zjevné problémy, je anticigánista, rasista a xenofob. Práva, ač to někteří nechtějí slyšet, jsou v moderní společnosti neoddělitelně spojena s povinnostmi, a lidé nepřipustí realizaci práv bez povinností a bez odpovědnosti k sobě, obci a státu.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
