Tyto dokumenty jsou cenné nejen pro historiky zabývající se současnými dějinami Evropy, ale jsou poučné i pro politiky, kteří se účastní mezinárodních jednání. Mohou podle nich posoudit, nakolik mají, či nemají věřit slovům svých partnerů, s nimiž jednají o současných a budoucích vztazích svých zemí a vůbec problémech současného světa.
Sjednocení Německa bylo nejdůležitějším výsledkem politických přeměn, jež se odehrály ve východní Evropě a v Rusku ve druhé polovině roku 1989. Přispělo k tomu, že se v Evropě vytvořil stát, který je dodnes rozhodujícím hráčem na evropském kontinentu, stát, který nyní i v budoucnu spoluurčuje také politiku Evropské unie. Nejen to, Německo je rovněž členem Severoatlantické aliance. A právě otázka tohoto členství byla klíčovou při formulaci podmínek, za nichž bude tehdejší Sovětský svaz souhlasit s tím, aby se NDR, která byla tehdy členem organizace Varšavské smlouvy, rozplynula a vstoupila se Západním Německem v jeden německý stát. Bez sovětského souhlasu by k tomuto sjednocení mírovou cestou nebylo možné dojít. Tehdy pro Západ vyvstal zásadní problém: Bude vůbec SSSR souhlasit a za jakých podmínek?
Pokusím se jak nahlédnout do odtajněných archivů, tak za pomoci pamětníků a zvláště Andreje Gračova, který se stal tiskovým mluvčím prvního ruského a posledního sovětského prezidenta Michaila Gorbačova, ale v roce 1990 ještě pracoval jako zástupce vedoucího mezinárodního oddělení ÚV KSSS, vylíčit, jak to vše probíhalo a jak běh těchto událostí, vzdálených čtvrt století, ovlivňuje i dnešek.
Zkrocení Německa?
Protože právě v tomto oddělení, u Gračovova nadřízeného Valentina Falina a jeho podřízeného Nikolaje Portugalova, vznikla myšlenka, jak konečně vyřešit onen „sud prachu“, který stále představovalo rozdělené Německo. Sice z něj vznikly dva samostatné státy – SRN a NDR, ale stále s přítomností okupačních vojsk. Pravda, sovětský kontingent v NDR se snížil z původních tří milionů sovětských vojáků na 300 000 a americký v SRN na čtvrt milionu, ale spolu s britskými a francouzskými vojenskými jednotkami tu byl stejný poměr vojenských sil.
Pád Berlínské zdi 9. listopadu 1989 však ukázal, jak Němci prahnou po svém sjednocení. Ostatně už předtím nastal masový útěk občanů NDR do západního Německa, ať už přes západoněmecké velvyslanectví v Praze, nebo otevřený hraniční přechod z Maďarska do Rakouska. Bylo sjednocení vůbec možné? Vždyť po pádu toho nejhmatatelnějšího symbolu železné opony jak britská premiérka Thatcherová, tak francouzský prezident Mitterrand, ale i americký prezident Bush radili Gorbačovovi, aby využil sovětské přítomnosti a „zkrotil“ německé nadšení po svém sjednocení. Také italský premiér Andreotti prohlašoval, pravda, nikoliv veřejně, že „tak má rád Německo, že nejraději vidí, aby byla dvě“. Ostatně toto rozdělení potvrdila i Helsinská konference v roce 1975. To už nehovořím o sovětských generálech žíznivých po tom, aby se „Němci zkrotili“.
Ale to by zásadním způsobem odporovalo Gorbačovově politice, který po letech studené války viděl evropskou perspektivu ve „společném domě“, tedy ve vzájemném partnerství a společném úsilí spojit celou Evropu ke vzájemně prospěšné spolupráci. Spojit Evropu znamenalo spojit především rozdělené Německo.
Byl tu však zásadní problém: Evropa byla rozdělena nejen Berlínskou zdí a hranicemi s ostnatými dráty, ale také dvěma vojensko-politickými pakty – NATO a Varšavskou smlouvou. Každý z obou německých států patřil do jiného paktu. Jak by to bylo s těmito pakty po případném německém sjednocení?
Bez přičinění, tudíž odsouhlaseno…
Prezident Václav Havel sice hovořil o tom, že by bylo nejlépe, aby se oba pakty rozpustily a na půdorysu konference o evropské bezpečnosti a spolupráci (která se přeměnila v trvalou organizaci) vzniklo vlastní řešení problému evropské bezpečnosti. Cituji Havla zvláště proto, že právě v Praze 1. července 1991 došlo k formálnímu podpisu dohody o rozpuštění Varšavské smlouvy, ale otázka jejího zániku se vynořila už v roce 1990.
Ale to už se v plné míře rozbíhala jednání o německém znovusjednocení, která měla různou podobu, tajnou i veřejnou, dvoustrannou i ve formulaci 2 + 4, tedy dva německé státy a čtyři váleční spojenci, kteří zajišťovali okupační správu: SSSR, USA, Velká Británie a Francie. Málo se však ví, že impulz k tomu vzešel právě ze země, která držela klíč k otevření této „Pandořiny skříňky“, ze Sovětského svazu. Právě Valentin Falin tehdy vymyslel projekt konfederace německých států, které by určitou dobu existovaly bok po boku, než by se spojily. Uvědomoval si však, že s ním zatím nemůže předstoupit ani před Gorbačova, ani před ministra zahraničí Ševardnadzeho, protože prostě na takovou myšlenku nebyli připraveni. Ke Gorbačovovu stylu patřilo, že nejraději přijímal a poté posvěcoval záležitosti, které se jaksi pohnuly bez jeho přičinění, ale s nimiž poté souhlasil. Gorbačov s takovou ideou jako první sám nemohl vystoupit také proto, že by ho nejspíše už druhý den jeho odpůrci smetli – tak jako se o to pokusili v srpnu následujícího roku. Jestliže však takový impulz vzejde přímo od německého kancléře, bude to jiná věc.
Tak tento plán poslal tajně západoněmeckému kancléři Helmutu Kohlovi prostřednictvím Portugalova. Ten byl jeho podřízeným v mezinárodním oddělení ÚV KSSS, ale v době, kdy Falin působil v Bonnu jako velvyslanec, byl oficiálně akreditován jako sovětský novinář v SRN, neoficiálně byl agentem se styky s německými agenty. Jejich prostřednictvím Portugalov zašel za kancléřovým tajemníkem Teltschikem, aby mu předal Falinovo poselství s plánem konfederace. K tomu poznamenal, že ať si s Kohlem promyslí tuto variantu, po níž „bude možné všechno“. Ten nechtěl věřit svým uším, a proto se raději přeptal: „Všechno? I sjednocení?“ Portugalov přikývl. Krátce poté Kohl vystoupil v Bundestagu s proslavenými deseti body o cestě k německému sjednocení. Všechny – od Paříže přes Londýn a Washington po Moskvu – tím šokoval. Ale vlak už nebylo možné zastavit a z toho se odvinula všechna následující jednání. Nakonec se ukázalo, že ani konfederace nebyla zapotřebí, 3. října se zrodilo sjednocené Německo.
Dodnes mnozí Gorbačovovi zazlívají, že za tak historické rozhodnutí, přesněji řečeno ústupek, ani nežádal jiné finanční a politické odškodnění. Politické například v tom smyslu, aby bylo písemně zaručeno, že sjednocené Německo zůstane neutrální, nevstoupí do žádné vojenské aliance a na jeho území nebudou rozmístěny jaderné zbraně. Finanční „odškodnění“ by tehdy SSSR až zoufale potřeboval vzhledem ke stále se horšícímu, až katastrofálnímu stavu sovětské ekonomiky. Možná by její vzkříšení udrželo tento stát, aby se nerozpadl a nezanikl a Gorbačov nebyl jeho posledním prezidentem. Právě neutralizace Německa, zadržování NATO bylo hlavní starostí sovětské generality.
… ani o píď…
V loňském prosinci zveřejněné dokumenty, o nichž byla řeč v úvodu, obsahovaly vyjádření prakticky všech západních státníků během roku 1990 s ujištěním Gorbačovovi, že v souvislosti se znovusjednocením Německa, k němuž dal souhlas, se NATO „ani o píď“ nepohne na východ. Nejenže nevytvoří své základny na území už bývalé NDR, jak bylo také potvrzeno písemně ve smlouvě o sjednocení Německa podepsané 12. září 1990, ale ani nebude usilovat o své rozšíření, tedy o přijetí států, které patřily do sovětské sféry vlivu a byly členy Varšavské smlouvy.
Jako první to prohlásil západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher 31. ledna 1990 ve svém projevu v bavorském Tutzingu. To obsahuje první dokument, což bylo hlášení amerického velvyslanectví v Bonnu, že Genscher dal jasně najevo, že „změny ve východní Evropě a proces německého sjednocení se nesmí nijak dotknout sovětských bezpečnostních zájmů“. Ani po sjednocení, kdy Německo zůstane členem NATO, nebudou vojenské struktury NATO rozšířeny na východoněmecké území. Podobná ujištění dávali po celý rok 1990 západní představitelé na nejvyšších úrovních – Genscher, Kohl, Baker, Gates, Bush starší, Mitterrand, Thatcherová, Major, Wörner a další. Spolu s tím byla řečena i ujištění o tom, že SSSR bude zahrnut do evropských struktur, aby měl možnost hájit své bezpečnostní zájmy.
Genscherova formulace z Tutzingu byla v centru diskusí mezi Gorbačovem a Kohlem v únoru 1990 v Moskvě. Genscher při setkání se svým britským protějškem Douglasem Hurdem 6. února 1990 řekl: „Rusové musejí být ujištěni, že například polská vláda jeden den neopustí Varšavskou smlouvu a druhý den se nepřipojí k NATO,“ jak na to poukazuje druhý dokument. Americký ministr Baker totéž opakoval při svém setkání se sovětským ministrem Edvardem Ševardnadzem 9. února. Nikoliv jednou, ale třikrát Baker opakoval, že „NATO se nepohne ani o píď na východ“. V tom ujišťoval i přímo Gorbačova. Poté Baker napsal Kohlovi, že při jednání s Gorbačovem položil otázku: „Dával byste přednost tomu, aby sjednocené Německo bylo mimo NATO a bez přítomnosti amerických vojenských sil, nebo aby zůstalo v NATO s ujištěním, že NATO se ani o píď nepohne ze současných pozic?“ Gorbačov odpověděl, že „každý posun NATO by byl nepřijatelný“. Z toho Baker usoudil, že „NATO v současných zónách je přijatelné“. Tím spíše, že současně západní politici dávali jasně najevo, že právě členství Německa v NATO a přítomnost amerických jednotek umožní je kontrolovat, aby samo nepodniklo nějaké nepředvídatelné kroky.
V tomto duchu pokračují další citáty z dokumentů. Baker předložil 18. května v Moskvě Gorbačovovi svých devět bodů včetně transformace NATO, upevnění evropských struktur, udržení Německa v bezjaderné zóně, ohled na sovětské bezpečnostní zájmy. Baker také uvedl, že k tomuto plánu dodal ujištění, že americká politika nepovede k tomu, aby se pokusila oddělit od SSSR východní Evropu. „Takovou byla naše předchozí politika. Ale dnes je zájem budovat stabilní Evropu s vámi.“
SSSR a Rusko v Evropě, nikoliv mimo ni
V osobním dopise americkému prezidentovi, který začíná slovy „Drahý George“, Mitterrand o svém setkání s Gorbačovem v Moskvě 25. května napsal, že Gorbačov by raději viděl, aby se postupně oba vojenské pakty rozpustily. Mitterrand ho ujišťoval, že Západ musí vytvořit bezpečnostní podmínky pro SSSR stejné jako pro celou Evropu.
Při Gorbačovově návštěvě ve Washingtonu 31. května Bush ujišťoval sovětského vůdce: „Věřte mi, netlačili jsme Německo ke sjednocení a neměli jsme zájem tím ohrozit Sovětský svaz. Hovořili jsme v NATO o německém sjednocování, aniž jsme ignorovali evropskou konferenci o bezpečnosti a spolupráci a brali jsme v úvahu tradiční ekonomické vztahy obou německých států a myslíme si, že tento model vyhovuje i SSSR.“
V telefonickém rozhovoru 17. července Bush ujišťoval Gorbačova podporou jeho rozhovorů s Kohlem a také nabídkou, aby přijel do NATO, jež je připraveno otevřít diplomatické kontakty se sovětskou vládou a vládami států východní Evropy.
Gorbačovův souhlas se sjednocením Německa byl tedy provázen celou kaskádou ujišťování o tom, že bude vždy respektována bezpečnost SSSR. Tak to ještě potvrdil v březnu 1991 při své návštěvě Gorbačova v Moskvě britský premiér John Major. Alespoň to stojí v zápise britského velvyslance v Moskvě jakožto jednom z dalších dokumentů.
Svazek odtajněných dokumentů obsahuje i zápis panelové diskuse z 10. listopadu 2017 na výroční konferenci Sdružení pro slovanská, východoevropská a eurasijská studia v Chicagu s názvem „Kdo co komu slíbil o rozšiřování NATO?“.
Problém je, že všechny citované dokumenty jsou pouze zápisy toho, co bylo vyřčeno. Žádné z řečených ujišťování nenabylo písemnou podobu, na což se odvolávají někteří politici a komentátoři. Mají pravdu? Když Churchill předkládal v roce 1944 svůj návrh na poválečné rozdělení sfér vlivu v Evropě, načrtnutý na kousku papíru, Stalin po chvilce váhání podepsal a podstrčil britskému premiérovi: „Jestli chcete, vezměte si ho na památku.“ Přesto byla tato dohoda věrně dodržována – přinejmenším za Stalinova života.
Slova státníků, ať řečená, či napsaná, by měla platit. Ale záleží na jejich odpovědnosti, zda za svá slova ručí, ať už byla vyslovena, nebo vepsána na papír, protože i psaný text se může stát jen pouhým cárem papíru. Nejhorší je, když se přitom jedná o životních otázkách nás všech.
Milan Syruček
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
