Nedávno se mě někdo zeptal, zda máme jako česká společnost naději dostat se někdy na Západ. Přeložím tu otázku. Nemínil tím, zda se s ohledem na politický vývoj budeme muset jako běženci uchýlit do Bruselu, ale jestli se někdy naše hodnoty a myšlení vyrovnají těm západoevropským. Možná tím jaksi na okraj celého problému myslel na to, zda se někdy vyrovnají i naše příjmy. Když jsme pak o celé věci diskutovali, došlo nám, jak naivní jsou obecné představy v téhle věci. Všichni neustále opakují frázi, že se chtějí přiblížit Západu, ale co to vlastně znamená? A je to vůbec možné? Nemyslím teď stránku hospodářskou, ale sociálně-psychologickou a kulturní (tím slovem se neoznačuje alternativní umění, jak si myslí většina médií, ale kultura života jako takového).
Rozdíl mezi východem a západem Evropy má své hluboké kořeny, které sahají až do starověku. Nechci tu vést sáhodlouhé polemiky, protože historický vývoj má spoustu drobných odchylek a výjimek, utopili bychom se pod erupcí faktů, pokud bychom zvažovali každičkou událost, a proto hovořme o obecném smyslu, protože dějiny mají nejen své zákonitosti, ale i určité modely fungování. Podrobněji se těmto problémům věnuji v knize Breviář pozitivní anarchie (vychází v říjnu).
Ale zpět k Východu a Západu! Už v neolitu se zformovala progresivní oblast prvních zemědělských kultur, která zahrnovala teritorium Balkánu a takzvaného Úrodného půlměsíce od Malé Asie do Palestiny a Sýrie, později se právě tady začaly zpracovávat kovy a doložen je vznik dalších řemesel. Starověké Řecko dokázalo tuto hospodářskou výhodu přetavit v mocenskou a kulturní realitu. Aniž bych chtěl jakkoli podceňovat keltskou a jiné kultury západní Evropy, rozdíl tu byl markantní.
Východ začal upadat po náporu muslimů
Prvním klíčovým zlomem se stala expanze starověkého Říma, který politicky sjednotil západ a východ. Ale nikdy ho nesjednotil myšlenkově a kulturně, navzdory tomu, že všude byla oficiální řečí latina, stavěly se chrámy a amfiteátry a bohatí lidé chodili v tógách. Prostý lid nechávali Římané žít po svém, a pokud museli patricijové úředně opustit Řím, usilovali o to, aby byli přiděleni do východních provincií, a nikoli těch západních, barbarských. Propastné rozdíly mezi oběma polovinami vedly nakonec v roce 395 (i v důsledku nájezdů germánských kmenů, které kombinovaly vojenské akce s migrací) k rozdělení státu na východořímskou a západořímskou říši.
V komplikovaných bojích po dobytí Říma Germány se propast mezi oběma částmi ještě prohloubila, protože východořímská říše se nerozpadla, zatímco západní Evropa se zmítala v chaosu krvavých bojů o moc. Teprve během nich se sjednocovala, až se nakonec v 8. století vykrystalizovala podoba raně středověké Evropy. Východ reprezentovala upadající Byzanc, která postupně podléhala náporu Arabů, západ pak římská říše obnovená Karlem Velikým. Od té doby začal západ postupně krok za krokem dominovat nad východem (k jehož úpadku rozhodně přispěl nápor muslimů).
Jaksi stranou politického, církevního a kulturního dění stály slovanské oblasti od Šumavy na severovýchod. Teprve se vznikem národních států se postupně zapojovaly do politického dění, většinou ovšem ne dobrovolně, protože se staly terčem expanze (v případě nás, polabských Slovanů a Poláků, ze strany německých sousedů, v případě Slovanů na Balkáně Byzance, později Benátčanů, a ještě později Turků).
Na slovanské země hleděl Západ ve středověku jako na kolonie v novověku
Boje mezi východem a západem jsou osou evropského dění po celý středověk až do novověku. Detaily nejsou podstatné, nicméně po celá staletí fungovalo ono „koloniální“ myšlení západoevropských zemí, které hledělo na slovanské země ve středověku se stejným despektem jako v novověku na své africké, asijské a americké kolonie. To není projev českého myšlenkového provincialismu (jak by jistě bystře poznamenal páter Halík) ani xenofobie (jak by mi mohla vytknout petice vědecké obce), ani to není analýza z dílny Putinových agentů (kdo by mohl tuhle hloupost tvrdit, není snad třeba ani dodávat), to je prostě realita. Realita dlouhých staletí, pro kterou existují tisíce dokladů v historických událostech, v dikci písemných pramenů, kronikách a koneckonců i ve starší literatuře.
Psali jsme:
Ke stejnému závěru došly i mnohé vědní obory na základě svých specifických analýz. Jen jedna za všechny, byť zdánlivě kuriózní, ale pokud se nad ní zamyslíte, pak charakteristická. Finská folklórní škola analyzovala lidové pohádky v různých oblastech Evropy. I když se náměty opakují a tytéž známe z Francie i Ruska (mnohé mají ovšem kořeny ve starověku), formální zpracování pohádek je odlišné. Na základě srovnávacího studia nakonec formulovali folkloristi teorii o existenci dvou odlišných oblastí – západní a východní (hranice na našem území prochází východní Moravou a Valašskem).
V širší podobě pak vědní obory, které se věnují vývoji lidové kultury, výtvarného umění, stylu všedního života a písemnictví, došly nezávisle na sobě k podobným závěrům. Teoretickým vyjádřením analýz je model východního a západního kulturního okruhu (objevují se pro ně různá označení, třeba oikotyp).
Nedělejme si iluze, že patříme do party k západoevropským zemím
Můžeme se chtít přiblížit západní Evropě, ale musíme si současně uvědomit, že to znamená dále rozmělňovat tisícileté tradice naší národní kultury, způsob uvažování předků a hodnot, neboť naše tradice nejsou primárně západoevropské, i když mnohé z nich jsme v průběhu staletí poznali a převzali. A mnohdy samozřejmě k našemu užitku. Žijeme totiž na rozmezí obou myšlenkových světů.
Nenechme se obelhat, že to, co tvrdí Brusel a aktivisté, jsou západoevropské nebo celoevropské hodnoty, to jsou jen jejich pomýlené koncepce a představy. A proto jim nerozumíme my, lidé z Východu, ale jak se ukazuje, nerozumějí jim ani ti na Západě (jinak by asi nedošlo k Brexitu a Švýcarsko by oficiálně nestáhlo žádost o vstup do Evropské unie). To zaprvé.
A zadruhé, nedělejme si iluze, že patříme „do party“, i když je pro západoevropské země politicky a hospodářsky výhodné s námi spolupracovat. Ale tím to končí. Oni sami nás mezi sebe nechtějí, jsme přece z Východu. Na Západ nepatřili ani Přemyslovci, Piastovci, Arpádovci, Jagellonci a všichni další, kteří západoevropským panovníkům mnohdy vytrhli trn z paty, prolévali za jejich zájmy krev, ale pořád to byli „ti z východu“, kteří nepatřili do Říše římské národa německého.
Čeká se, že budeme servilně sloužit, jinak nám spílají jako nedochůdčatům
Stejně bohorovně s námi jednají v Bruselu, stejnou dikci můžeme zaznamenat v projevech mnohých západoevropských politiků. Od nás se očekává, že budeme servilně sloužit, jako to očekávali němečtí císařové od národů východu. A pokud to nechceme dělat, spílají nám, jako bychom byli nějaká nedochůdčata, která nemají vlastní rozum. Spílali Klausovi a spílají i našemu současnému prezidentovi, a je jedno, co si o nich myslíme, ale pokud jim má právo někdo spílat, jsme to my, protože jsme si je zvolili. Ale ti za hranicemi ať se starají o své věci, my poučovat nepotřebujeme! Rozdíl mezi Východem a Západem existuje celá tisíciletí, a rozhodně se nedá smazat propagačními šoty Evropské unie v České televizi a vystoupeními různých think-tanků (volně přeloženo „myšlenkových nádrží“).
Pod praporem Západu se v posledních letech demokraticky bombardovalo Srbsko (lid slovanský a nám vždycky přátelsky nakloněný!), byli zavražděni někteří mimoevropští diktátoři, aby se v jejich zemi žilo teď ještě hůře než za oněch diktátorů, v Bruselu se usadilo přes padesát tisíc zbytečných úředníků (deset tisíc z nich má vyšší platy než anglický premiér, a to i z našich peněz), přestaly se chránit hranice, každý si dělá, co chce, právo má „voskový nos, který si každý ohýbá, jak chce“, Evropou se potulují bandy nelegální migrantů, roste počet teroristických útoků, atomové zbraně jsou uložené v Turecku, které se vydalo cestou islamistického státu a směřuje do politické náruče Ruska, menšiny, aktivisté, nepřizpůsobiví spoluobčané a zločinci mají větší práva než ti, kteří tu řádně platí daně.
Nepoklonkujme jiným, naše štěstí v rukou Putina, Obamy či Merkelové není
Nevím, ale mně tohle jako nádherný svět západoevropských hodnot nepřipadá, a za sebe musím říci, že tohle odmítám. A stydím se před svými potomky, že i já jsem toho účasten, protože jim připravujeme hodně neblahé dědictví. Jistě, náš vlastní svět, svět českého národa, má spoustu nedostatků, ale rozhodně je lepší hledat cestu k nápravě vlastními silami, než poklonkovat cizákům.
Netuším, co si lidé představují pod pojmem být na Západě. Možná vyšší mzdy. Jenže měli by si uvědomit, že vyšší mzdy dosáhneme tím, že budeme pracovitější a zodpovědnější, ekonomiku povedou lidé, kteří jí rozumějí (v roce 1989 bylo jedním z hesel, že chceme vládu odborníků – dnešní realita bez komentáře), stát nás nebude vysávat rostoucími daněmi, které pak rozhází za nesmysly, nebudeme se podílet na projektech, jež tomuhle národu nic nepřinášejí, nepřipustíme sociální zvůli menšin. Ale změnit tohle máme ve svých rukách my sami, na to nepotřebujeme být na Západě (ba dokonce se zdá, že být na Západě je tomu všemu jen na škodu).
Nemudrujme, zda chceme být na Východě, nebo na Západě, buďme svoji, nemáme důvod poklonkovat jiným, neboť své štěstí držíme ve vlastních rukách, a nikoli v těch bruselských či aktivistických. Pro úplnost dodávám, že naše štěstí rozhodně není ani v rukou Putina, Obamy či Merkelové! Je v rukou sebevědomých, hrdých, vzdělaných a pracovitých Čechů. Pokud takoví nebudeme, je úplně jedno, kde budeme.
Psali jsme:
Titul nominovaný na ocenění Nejkrásnější kniha roku 2015. Čtivá encyklopedie tradičních svátků, doplněná přehledem významných světic a světců a poutních míst. Se slevou 20 % možné objednat na http://shop.mobaknihy.cz/knihy/cesky-lidovy-a-cirkevni-rok
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
