Dokument produkovali známí dokumentaristé Vít Klusák a Filip Remunda. Průvodkyní byla dokumentaristka Ivana Pauerová Miloševič, která spolupracovala se svou norskou kolegyní Margaretou Hruza, která byla její hostitelkou a průvodkyní po norských reáliích.
Celý dokument začíná vypjatou scénou zaznamenanou na telefon, ve které je hystericky plačící matce odebíráno její dítě. Exekuci provádí zarputile se tvářící holohlavý muž, zatímco matku pacifikuje dvojice ozbrojených policistů.
Jak byste coby poslanci hlasovali ve věci vydání Babiše a Faltýnka v kauze Čapí hnízdo?Anketa
Střihem se přesouváme do televizního zpravodajství, které referuje o známé kauze rodiny Michalákových, které v Norsku potkal podobný osud. Matka Eva Michaláková vypráví, kdy naposledy viděla své syny, ovšem pak na televizní obrazovce sleduje Noru Fridrichovou, hovořící o „množství bludů“ a vzkazující českým divákům, ať se sebou nenechají manipulovat.
V rychlém prostřihu pak vidíme ministryni Michaelu Marksovou, vykládající, že i ona je matkou dvou malých dětí a do Evy Michalákové se „opravdu dovede vcítit“, a několik českých matek v Norsku, vykládajících, jak jsou tam jejich děti spokojené.
Pak už se dostáváme k průvodkyni dokumentem, která vnímá kauzu Barnevernet jako obecnější úvahu o tom, do jaké míry máme fungovat jako individuality a do jaké jako společnost. Jako znalkyni norských reálií si najala svou kamarádku, rodilou Norku, která studovala v Praze.
Ta hned na úvod prozradí, že jejímu příteli se vůbec nelíbí, že bude jeho žena na něčem takovém spolupracovat, protože kritiku Barnevernetu vnímá jako kritiku celého Norska. „Řekl mi, že slovo Barnevernet nesmím vygooglovat na jeho počítači,“ přiznala otevřeně. A pak dodala, že v Norsku může kritika Barnevernetu vést klidně k tomu, že člověk přijde o práci.
Barnevernet, norsky Blaho dítěte, byl původně založen za účelem poradenství rodinám. V poslední době se ale stal známým zejména díky svým rozhodnutím o odebrání dětí.
Platí tu jednoduché pravidlo...
Dokumentaristka přijíždí do Norska a kromě sychravého deštivého počasí v květnu začíná poznávat další místní specifika. Přítel hostitelky skutečně není z návštěvy nadšen a od její dcery se vzápětí dozvíme, že systém jí zasahuje i do takových věcí, jako koho si chce pozvat na narozeninovou oslavu.
„Chtěla bych pozvat i holky, co nejsou od nás ze třídy, ale to nejde,“ vypráví. Na překvapený dotaz, proč to není možné, dítě s naprostou samozřejmostí odpovídá: „Není to dovolené. To bych potom musela pozvat úplně všechny.“ Dětem to vůbec nepřijde divné a návštěvě ze střední Evropy vysvětlují, že kdyby nepozvaly úplně všechny, mohli by nepozvaní být smutní.
„Jde o vytváření malých skupin. Když pozveš jenom určitou skupinu, tak ty ostatní vyloučíš,“ vstupuje do debaty rázně přítel hostitelky. „Proto platí jednoduché pravidlo, že máš pozvat všechny,“ káže dítěti.
V dalších záběrech slavíme 17. května, norský Den ústavy. Matka dcery oblékne do krojů a přezkouší je, jestli umí národní píseň. Děvčata poslušně do kamery zazpívají, jak milují svou zem hor a tisíce domovů. A pak už vidíme dětičky, jak na shromaždišti nadšeně mávají norskými vlajkami. Zrzaví chlapci, dívky v tradičních krojích, snědší dívka v nikábu v první řadě, všichni se řadí do průvodu a za zvuků dětské kapely pochodují pod norskou vlajkou.
Průvodkyně své první poznatky shrnuje slovy, že „Norové mají ke státu a institucím obecně mnohem bližší vztah, než my v Česku. Podle Norů je stát kamarád a dobrovolně se společenským normám přizpůsobují“. Pak pod záběry zazní statistika, že Norové jsou podle mezinárodních výzkumů nejšťastnější národ na světě, takže jim to asi vyhovuje.
Následují záběry z demonstrace na podporu občanských svobod, která byla právě v té době svolaná v Praze před norské velvyslanectví. A pak do dokumentu vstupuje architektka Jitka Holanová, která žije v Norsku a podepsala „Petici 55“, kterou padesát pět Čechů a Češek podepsalo na protest proti vytváření negativního obrazu o Norsku v českých médiích.
Ta vypráví své zkušenosti s českých sociálním systémem, který jí nedokázal pomoct, když měla dvě malé děti a manžela v dluzích. Proto odešla do Norska. Děti prý zapadly hned, protože v Norsku prý není ve škole takový stres ze známek. „Tady se starají o to, aby ty děti byly v pohodě,“ vypráví.
Zmíněnou petici podepsala proto, že v Česku jsou šířeny nepravdy o norském sociálním systému. Když se u nás řekne Barnevernet, tak si to podle ní všichni přeloží jako „lebensborn“ a kradení dětí.
„Je to jinak. Tady se opravdu myslí hlavně na to dítě,“ ujišťuje. Opakem je podle ní systém, kdy dítě kvůli právům rodičů skončí na celé dětství v dětském domově, místo aby vyrůstalo v jiné rodině. „Teď, když to vidím z norské perspektivy, tak mi to přijde jako zločin proti lidskosti,“ vykládala.
Pro vyvážení pak vystupuje v dokumentu Andrej Ruščák, bloger, který v Norsku žil a pak ze země odešel. Hlavním důvodem měly být právě obavy o děti v norském systému. „Ta kontrola, kterou na sobě cítíš, je hrozná,“ vzpomínal a vyprávěl, jak si na preventivní prohlídce u dětského lékaře připadal jako u výslechu.
Pak vyprávěl o velkém společenském tlaku, aby se člověk choval jako ostatní. Ten nemá podobu oficiálních příkazů, ale spíše tlaku od společnosti. „Mě spousta lidí dávala otázku, když to tady kritizuješ, tak proč tu bydlíš. Takže to stěhování bylo svým způsobem takový statement,“ uvedl.
Dceru nám sebrali čtrnáct hodin po porodu. Teď ji odmítají vrátit, prý k nám nemá citové vazby
Pak dokumentaristce doporučil jako svědkyni paní Charlottu, se kterou se v Norsku seznámil. Té Barnevernet odebral dvě děti na základě hlášení její nevlastní matky. Dvě děti, o které se údajně nedostatečně starala, ji po rozhodnutí soudu již byly vráceny. Dcera, která se narodila v průběhu procesu, jí ale byla odebrána již v porodnici (podle pozdějšího tvrzení jejího partnera čtrnáct hodin po narození) a žena dodnes bojuje o to, aby ji dostala zpět. Dceři je přitom již pět a půl roku.
Její partner na kameru obezřetně volí slova: „Barnevernet to podle mě přehání. Odebírá nesprávné děti z nesprávných důvodů.“ Tento systém podle něj ničí rodiny. K odebrání přitom podle něj ani není potřeba nějaký relevantní důvod. Jediné, co je potřeba, je zdůvodnění v hlášení. A toho se dá snadno dosáhnout tím, že je vše interpretováno negativním způsobem.
„Když k nám měla přijít kontrola, tak jsme uklidili. A ve zprávě jsme se potom dočetli, že to u nás nevypadá, jako by tam žily děti,“ popsal osobní zkušenost. Závěr byl prý o to bizarnější, že před domem se úředníci museli vyhýbat pětimetrové dětské trampolíně.
Úřad má podle něj absolutní moc, protože i v případě, že soud shledá jeho postup chybným, nenásleduje žádný trest.
Pak promluvil o případu jejich nejmladší dcery, odebrané hned v porodnici. Úřad podle něj brání jejímu vrácení a argumentuje teorií „citových vazeb“. Podle ní není možné vrátit dítě někomu, s kým bylo jen prvních pár hodin svého života, a přetrhávat tak citové vazby, budované následující roky. Tato teorie je podle něj aplikována dokonce i na extrémní případy únosu, pokud je únosce s obětí dostatečně dlouho.
Jeho partnerka pak ukazuje tabulku od Barnevernetu, kterou musí vyplňovat. Na každý den je v ní kolonka aktivit dítěte, včetně toho, zda pomáhá v domácnosti (rozepsáno do kategorií „vynášení odpadků, příprava stolu k večeři, úklid vlastních věcí) a hraje si se sourozencem. Vše je završeno přesným uvedením času, kdy jde dítě spát.
Za těchto podmínek snad ani nepřekvapí, že v pětimilionovém Norsku dochází k přibližně třem tisícům případů odebrání dítěte ročně. V České republice s dvojnásobnou populací je toto číslo přibližně stejné.
Průvodkyně se svou norskou hostitelkou pak brouzdají statistikami, podle kterých bylo v Norsku šetřeno celkem 33 českých rodin, k odebrání se přistoupilo ve čtyřech případech. Jako nejčastější důvod odebrání vychází ze statistik „neschopnost být rodičem“. V Česku jsou nejčastější sociální důvody. Norská hostitelka pronáší plamenný projev, že toto by v Norsku nebylo možné, že tam by se o takové rodiny stát postaral a nezatěžoval by děti takovým traumatem.
Pak jdou navštívit psycholožku, zabývající se případy odebraných dětí. Ta vyprávěla příběh, kvůli kterému se o téma začala zajímat. Byla to asijská rodina, které bylo odebráno pět dětí se zdůvodněním, že rodiče mají příliš nízké IQ na to, aby je vychovávali. Později se přitom ukázalo, že vůbec neměli tak nízké IQ, ale totálně selhal psycholog, který je zkoumal.
Psycholožka objasňuje, že statistikám dominující důvod „neschopnosti být rodičem“ je ve většině případů přičítán „neschopnosti citové péče“. To znamená, že úředníci usoudí, že nejste citově způsobilí se starat o dítě. Nejčastěji bývá konstatováno, že rodič je chladný, přísný, nebo naopak příliš slabý.
Do spárů Barnevernetu se tak můžete dostat, když nedokážete říct dítěti ne (slabost), anebo naopak, když je do něčeho nutíte (přísnost). „To všechno může být důvodem pro odebrání dítěte,“ shrnuje psycholožka.
Dívka z Malajsie: Netroufám si tu mít dítě
Pak představuje svou „konzultantku pro menšiny“ Cassandru, pocházející z Malajsie. „Necítí se na to mít v Norsku dítě, po tom, co na Barnevernetu viděla,“ dodává psycholožka s trochu nuceným smíchem. „Myslím, že musím být naprosto připravená, než do toho půjdu,“ přitaká Cassandra. Pak vysvětluje kulturní rozdíly, díky kterým by jí v Norsku mohlo být odebráno dítě za něco, co je v Malajsii projevem lásky. Například krmení dětí z ruky nebo společné spaní. „Tady říkají, že když krmíš dítě a nenecháš ho, aby si bralo jídlo samo, omezuješ jeho nezávislost,“ vysvětluje. „Pro mě je to láska a chci to svému dítěti dát. Ale v této zemi si to musím rozmyslet,“ dodává s tím, že na vlastní oči viděla, jak bylo jen kvůli tomuhle dítě rodině odebráno.
A další statistiky: Barnevernet dostane za rok až 60 000 udání. Vyšetřovat začne plných 80 procent z nich a 53 000 dětí dostane nějakou formu „asistence“. Tým s kamerou míří do jediné z kanceláří Barnevernetu, která souhlasila s natáčením. V Norsku je těchto úřadů celkem 429 a jsou na sobě navzájem zcela nezávislé. Nemají žádnou společnou nadřízenou instituci. Často se stává, že jeden z úřadů řeší případ, který by jiný úřad neřešil.
Úřednice si hned na začátku postěžuje, že úředníci Barnevernetu kvůli negativní publicitě čelí výhrůžkám a často to přichází „z Česka a dalších zemí východní Evropy“. „Co jsme tak slyšeli, tak ve vašich médiích se o tom píše převážně negativně,“ protestuje.
Negativní zprávy o Barnevernetu podle ní dostávají v novinách příliš prostoru, takže to vypadá jako větší problém, než to ve skutečnosti je. „Všechny ty spokojené rodiny, kterým jsme pomohli, se na titulních stránkách novin nikdy neobjeví,“ dodává.
V Barnevernetu je pamětnicí, úřaduje tam už dvacet let. Pochvaluje si směr, jaký péče o děti v Norsku nabrala. K zásadní změně podle ní došlo v posledních pěti letech. „Tehdy nám odborníci doporučili, abychom se více zaměřili na vývoj dítěte,“ vysvětluje změnu přístupu, která nastala. „Nejde už jenom o týrání nebo užívání drog. Jde i o to, aby rodiče byli lepšími rodiči a zajistili lepší rozvoj dítěte,“ líčí zaníceně. Sama ale připouští, že v některých případech to zašlo až příliš daleko.
„Hlavně teď usilujeme o to, aby lidé v Barnevernetu museli mít nějakou kvalifikaci. Teď tu může pracovat kdokoliv,“ odhaluje personální strukturu úřadu.
Pak natáčíme ve třídě, kde se v bakalářském vysokoškolském programu vzdělávají budoucí úředníci norské sociálky. „Barnevernet je velmi důležitá instituce,“ vykládá jedna z nich za vehementního přikyvování všech spolužaček (ve třídě je vidět pouze dívky), sledovaných učitelem. Vypráví, že zažila rozvod rodičů, a u otce se po rozvodu „necítila komfortně“ a chce zabránit, aby tento diskomfort zažívaly i další děti.
A pokračuje: „Ne každý rodič je dobrým rodičem. Musíme je učit, jak to dělat lépe, aby to pomohlo situaci jejich rodiny,“ vykládá.
Svěřila jsem se psychologovi, a ten mě nahlásil Barnevernetu
Příběh pokračuje v domově norské hostitelky, která vypráví čerstvou zkušenost své známé. Ta měla psychické problémy poté, co se stala terčem podvodu. Využila nabízené služby okresního psychologa, ke kterému člověk může na dvacet minut zajít. A když se po sezení vrátila domů, lékař jí zavolal, že po tom, co mu řekla, ji nahlásil Barnevernetu. Musela absolvovat celkem jedenáct inspekcí, než úředníci šetření uzavřeli, že je vše v pořádku.
Na nabídku, že by za ní štáb zajel s kamerou, se ale moc netváří – být vyšetřován Barnevernetem je prý stigmatizující. Tvář tedy na kameru neukáže. „Když jste evidován v jejich systému, tak máte cejch,“ vysvětluje. V Norsku se to prý bere tak, že když vás vyšetřovali, musela jste něco udělat.
Vypráví, jak se k nim úředníci ohlásili pár dní před Vánocemi, hovořili s ní i s jejím mužem, zatímco druhá úřednice pozorovala dceru.
Při druhé návštěvě matce přikázali, aby s dcerou hrála Monopoly a sledovali jejich chování při společné aktivitě.
Nejvíce jí šokovalo chování psychologa, ke kterému si přišla pro pomoc, a on to použil proti ní. „Není tady radno vyhledávat pomoc, je to až děsivé,“ vypráví. A pomoc, kterou od psychologa čekala, prý nakonec vůbec nepřišla. „Prosila jsem o pomoc, a místo toho měl dostali do ještě větších problémů,“ lituje.
S norskou hostitelkou pak jedeme do hezké čtvrti nad mořem. „Tohle je nejbohatší čtvrť v celém Norsku,“ vysvětluje. „Ví se, že je tady nejvíc alkoholu a nejvíc trávy, ale případy, kdy by sem přišel Barnevernet, skoro vůbec nejsou,“ říká. Důvodem je podle ní to, že zde žijí bohatí a vlivní lidé, často s právnickým vzděláním, a na ně si Barnevernet netroufne. Nejspíš by prý skončil u prvního povolení ke vstupu do domu, které by jim nepodepsali. „Oni znají svá práva. Normální lidé ta práva neznají, a taky se úřadu bojí. A tak přistoupí na všechno,“ myslí si.
Ve srubu nad nejbohatší čtvrtí pak listují knihou, která je „Biblí Barnevernetu“ a musí ji znát všichni úředníci. Její úvodní motto zní: „Zrazené dítě je důvodem, proč je svět takový, jaký je“. Kniha pak popisuje v apokalyptických vizích pocity dítěte z problémů v rodině.
Pak štáb natáčel s Kari Killénovou, psycholožkou, která v posledních třiceti letech v Norsku určuje směr v péči o dítě. Její kniha Zrada je klíčovým dokumentem norského sociálního práva.
„Klíčové je dostatečně rozvinout pochopení dětí,“ vysvětluje. Musíme podle ní pochopit, jak se dítě cítí a jak vnímá rodinu a okolí. Základem je podle ní propracovaný systém prevence, bez kterého není možné rodině pomoci.
Rodiče si podle ní nesou v sobě ze svého dětství modely rodiny a výchovy z minulosti, které často nejsou vhodné. „Někteří rodiče vnímají dítě jako věc,“ myslí si. Rodič by si podle ní měl uvědomit, jaké jsou potřeby dítěte, a ty následně důsledně dodržovat. Dokumentaristka jí namítla, že jí tento přístup přijde až příliš racionální na tak emocionální věc, jako je rodinný život.
Hlavní norská expertka na výchovu dětí čelí nepříjemné otázce. Printscreen: Vysílání ČT
„Za posledních 50 let jsme se dozvěděli mnoho o tom, co děti potřebují. Dozvěděli jsme se, jak jim pomoci,“ odmítla argument s tím, že hodně dětí, vychovávaných postaru, mělo problémy. „Všichni jsme byli vystaveni od rodičů nedostatku zdravého rozumu,“ rozohnila se stařenka za stolem.
Jak jsou její vize uváděny do praxe vzápětí ukazuje televizní reklama na rodičovskou poradnu, kde poradí matce s rozjíveným potomkem. Pak sledujeme „kurs rodičovských kompetencí“, kde úředníci školí rodiče. Dorazil rodičovský pár, jehož osmiletý syn má odtažitý vztah k otci. Otec je nucen žádat o míč a předvádět další předepsané úkony.
Na poslední dvě minuty z celkových padesáti sedmi se v dokumentu objeví i Eva Michaláková, díky jejíž kauze se o tématu Barnevernetu začalo v České republice mluvit.
Monika Le Fay: Česká televize slouží v hybridní válce
Přesto se právě paní Michaláková stala hlavním důvodem útoku na tvůrce dokumentu. Dokumentaristka Monika Le Fay, která dlouhodobě norský Barnevernet ve své tvorbě hájí, prezentovala lidem na svém facebooku dokument tak, že byl „o Michalákové“. A velmi dokumentaristku rozčílil.
Nejednalo se totiž podle ní o dokument o norské sociálce, nebo v širším smyslu o zamyšlení nad rolí společnosti a individuality, ale o zbraň v hybridní válce Západu s Východem.
„To, že jsme v hybridní válce a projíždíme ji na celé čáře, jsem si poprvé uvědomila s causou Michaláková. Kdy se příběh jedné asociální rodiny stal šmahem příběhem boje proti západní demokracii a demokratickým institucím, vvvoláváním nacionalismu a xenofobie,“ napsala Le Fay.
Ještě více je zděšena z toho, že se na stranu Východu dala i veřejnoprávní Česká televize, což se projevilo tím, že byla ochotna natočit pomlouvačný dokument o norské „demokratické instituci“. „Česká televize dnes díky lidem, jako je Kateřina Kovářová, Petr Kubica, Vít Klusák, Filip Remunda a spol., v rámci dokumentu o Barnevernetu v tomto tažení pokračuje,“ píše zcela vážně.
Následuje další, značně expresivně zabarvený výklad kauzy Evy Michalákové, která v dokumentu vystupovala dvě minuty, a na závěr drsný vzkaz pro Českou televizi: „Čekám, že příští díl bude trochu o Židech a trochu o Hitlerovi a pravdu budou mít tak trochu oba dva.“
Marek Wollner: V ČT někdo orchestruje hybridní válku. A já tuším kdo
Není to první obvinění, že Česká televize podléhá ruské propagandě a pomáhá jí v její hybridní válce. Sami někteří zaměstnanci ČT se bouří proti tomu, co dnes televize vysílá. Jde zejména o dokumenty, které Česká televize vysílala v rámci připomínky sta let od bolševické říjnové revoluce.
Zejména jde o cyklus „Zapomenutí vůdci“, který byl produkován v Rusku a představuje osobnosti, které v době revoluce ještě nebyly tak významné, ale postupem času zásadně ovlivňovaly dění v SSSR. Jednotlivé díly jsou věnovány Vjačeslavu Molotovovi, Klimentu Vorošilovovi, nebo Semjonu Buďonnému.
Debatu na sociální síti rozpoutal komentátor Petr Sodomka, který byl rozhořčen pozitivním vykreslením některých osob.
„Molotov jako mírotvorce, Dzeržinskij jako budovatel domovů pro sirotky a Polsko jako nevděčná země, která si nevážila přizvání do svazku SSSR. Žádný Katyňský masakr, žádné masové vraždění Čeky, žádné násilné okupování Polska. Stinné stránky kariér těchto lidí, pokud jsou vůbec nějaké uvedeny, pak jsou zmíněny jen velmi cudně a s omluvami,“ rozčiloval se. Jedná se podle něj o typickou polopravdu, nebezpečnější než očividná lež.
A není to prý poprvé. Sodomka připomněl ruský dokumentární seriál Velká válka, který také prezentuje události první světové války z ruského pohledu, byť „uhlazeněji“. „Mám dojem, že se Česká televize stala hlásnou troubou ruské postbolševické propagandy. Není to totiž první ruský ‚moderní dokument‘ zakoupený k namasírování českých diváků,“ rozčiluje se.
A proto Sodomka vyzývá zdravé síly v České televizi, aby se chování svého zaměstnavatele postavily. „Ke zhlédnutí doporučuji také např. Marku Wollnerovi, který by v Reportérech ČT mohl eventuálně ukázat svému zaměstnavateli, kde dělá chybu,“ vyzývá.
Oslovený Marek Wollner připustil, že pořad neviděl, ale tuší, kdo a proč jeho zařazení do vysílání prosadil. „Když občas na dvojce něco podobného vidím, sám žasnu, jak kdosi orchestruje hybridní válku uvnitř ČT (a já pouze tuším kdo),“ odepsal.
A pak prozradil, že již příslušné kroky proti rozmáhání se dezinformátorů na veřejnoprávní obrazovce koná. „Nedávno jsem psal vedení, proč nám v magazínu o vědě vystupuje jako renomovaný expert kovaný marxista a dezinformátor Radim Valenčík, který byl dokonce zařazen do hlavní upoutávky – jako studentovi z Národní mi z toho bylo zle,“ dodal.
Historik Pavel Kosatík, tvůrce dokumentů pro Českou televizi, okamžitě doporučil psát oficiální stížnost na Radu ČT, a pak se zhrozil nad dílem pojednávajícím o Vjačeslavu Molotovovi.
Marek Wollner pak ještě dodal, že stížnosti nemají být adresovány jemu, ale šéfovi programu ČT Milanu Fridrichovi. „Ale celkem si umím představit, co napíše. On miluje všechny pohledy na svět, dokonce i ty šilhavé – protože kdo ví, co je ten správný pohled, že jo,“ dodal skepticky.
Jeden z diváků se podělil o svůj děsivý zážitek z nejmenovaného dokumentu o říjnové revoluci. „Jen jsem valil oči, jak tendenčně a s jakým obdivem k protagonistům tehdejšího převratu, zejména Leninovi, byl natočen. Souhlasím s Vámi, taktéž mě napadlo, že ruská propaganda natahuje svoje pracky i do ČT,“ uzavřel debatu.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
