Dienstbier školil studenty: Muslimská pokrývka hlavy je jako babičkovský šátek. Integrace v Británii se povedla. Vhodnější prezident než Zeman bude úplně kdokoliv

První otázka od přítomné studentské omladiny se týkala Brexitu. „Přiznám se, že mne to překvapilo, protože jsem předpokládal, že racionalita nad zcela vylhanými argumenty v kampani přece jen převáží. Považuji to za nešťastné jak pro Británii, tak pro Evropu jako celek. Představa, že dnes i tak relativně velká země jako Británie může být více suverénní sama než Evropské společenství, je naprostá iluze. Formálně suverenita tam samozřejmě je, ale v globálním prostředí už žádná evropská země není sama dost silná, aby dokázala prosazovat svoje zájmy efektivněji sama než v rámci evropské integrace. Také je to samozřejmě destabilizující faktor pro zbytek EU. Doufám, že to nespustí žádný dominový efekt, že nikdo další pokračovat nebude. Myslím si, že se už začíná ukazovat, že to je pro Británii velký problém. Lživé předpoklady, představa, že si vyjednají jenom to, co je výhodné se zbývající EU, a to, co je nepříjemné, nepohodlné, co přináší nějaké náklady, tak toho se zbaví, je falešné,“ rozohnil se hned z počátku ministr Dienstbier. „Všechny další evropské země Britům docela jasně řekly, že přístup na společný trh je hezká věc, že jej mohou mít, ale když budou dodržovat i ty další základní smlouvy, včetně volného pohybu osob. Představa, že si někdo nechá přístup na společný trh, ale odmítne ostatní věci, které s tím souvisejí, je naprosto nepřijatelná.“

Brexit a migrace

Už teď je prý vidět, jaké dopady může mít Brexit na Británii, „… kolik různých podnikatelských subjektů včetně bank, které jsou pro britskou ekonomiku a také příjmy státní pokladny klíčové, zvažuje, že by přesunuly sídlo z londýnské city do některého jiného členského státu EU. Představa, že si vyjednají bilaterálně obchodní dohody... i světové velmoci daly Britům jasně najevo, že pro ně už nejsou tak zajímavým partnerem, jako když by zůstali součástí EU. To jsou racionální ekonomické argumenty a pak samozřejmě jsou tam ještě jiné, mnohem hlubší důvody pro evropskou integraci. Zejména pro zemi, jako je ČR. Evropská integrace vznikla jako reakce na druhou světovou válku, kdy střet národních států se ukázal jako zničující. A princip spolupráce, potlačení ega zejména velkých národů v rámci pravidel a parametrů spolupráce v EU se ukázal jako mnohem perspektivnější,“ rozpovídal se Jiří Dienstbier.

Myslím, že návrat k nacionalismu a národním státům rozhodně není zájmem České republiky. My jsme vždycky dokázali obstát jen v době, kdy se takové síly příliš neprosazovaly. Je dobré, že si to vzhledem ke své historické zkušenosti uvědomují Němci, kteří se vlastně bojí vlastní síly, a proto tak trvají na pokračování integračních reforem.

„Může mít Brexit nějaký vliv na migraci?“ zněla další otázka. „Myslím, že s programem to nesouviselo, alespoň s tou migrací, ze které je tady u nás panika, ke které není žádný důvod. Boj proti přistěhovalcům se netýkal přistěhovalců mimo EU. Tam byl boj proti příchozím z Polska, Slovenska, ČR, Rumunska, Bulharska. Jim nevadili Pákistánci, ti přicházeli z britského impéria, na ty jsou zvyklí. Odpor proti migraci byl z jiných členských zemí EU. Mimochodem, rozumnější britští politici upozorňovali na to, že migraci ze zemí mimo EU to nijak neomezí,“ odpověděl ministr a pokračoval.

„Pokud se podíváte na příklady jiných zemí, které nejsou členy, ale mají přístup na společný trh, tak třeba Norové – někdo mně říkal, že platí sedmkrát víc do těch Norských fondů. Přispívají za to, že mají přístup ke společným výhodám. Mají i některé dílčí výjimky, pro zemědělství, kde odmítli některá pravidla týkající se společného trhu v rámci ochrany lokálních produktů. Museli akceptovat volný pohyb osob. Kdokoliv si tady z ČR usmyslí, může se odstěhovat do Norska, sehnat si tam práci a začít tam normálně žít v rámci volného pohybu. To všechno museli akceptovat, a přesto platí mnohem více. Proč by Britové měli mít nějaké jiné benefity než ty další země, které nejsou v Unii a přístup na trh mají,“ rozohnil se opět dosluhující ministr.

Britové destabilizují EU. A voliči Le Penové…

„Zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem a Brexit zamávaly moderními dějinami. Mají vliv na celkové dění v EU a nedává to větší šanci extrémnějším stranám třeba Marie Le Penové ve Francii?“ zněla otázka jednoho ze studentů plzeňské Západočeské univerzity. Jiří Dienstbier odpověděl: „Už jsem řekl, že Brexitem potenciálně destabilizují (Britové) zbytek EU a že mohou být špatným příkladem. Už se dá docela dobře argumentovat a poukazovat na nereálnost slibů, které zněly v kampani před referendem o Brexitu. Zatím je předčasné hodnotit dopady zvolení Trumpa. I tam už se ukazuje, že z poloviny věcí, které sliboval, začal couvat už za tři dny po volbách.“ Přítomní studenti se uculovali. „Docela klíčové je, jakým způsobem si postaví svoji administrativu. Jsou tam některé uklidňující, ale pak také velmi zneklidňující signály. Zjevně se chystá prosadit lidi z krajně konzervativní části republikánského spektra. A pak jsou ve vzduchu potenciální nominace, které jsou kompromitující, třeba Rowney jako ministr zahraničí.“

„A co Francie?“ byla další, tentokrát velmi stručná podotázka. „Ta má velkou odolnost. V momentě, kdy hrozilo vítězství Národní fronty kdekoliv – v prezidentské volbě, regionálních volbách, teď naposledy, tak se spojili a nakonec ji porazili,“ uklidňoval přítomné, některé opravdu poněkud zaražené či vystrašené Dienstbier. „I nyní je zjevné, že socialisté ve Francii jsou docela zdecimovaní z hlediska veřejné podpory a vypadá to, že z republikánských pravicových primárek vzejde kandidát, který bude pravděpodobně hlava státu. I tam mají standardnější politické řešení než to extremistické.

„Disponuje Velká Británie jadernými zbraněmi?“ zněla poněkud překvapující otázka. „Samozřejmě ano,“ opáčil Dienstbier. „Tak se jí teď Evropa musí bát…,“ vyděsil přítomné jeden ze studentů. „To už bychom zašli hodně daleko,“ zasmál se ministr. „Británie je standardní demokracie, která v zásadě ctí stejné principy jako většinový zbytek EU, protože to, co se děje v Polsku nebo Maďarsku, je také docela zneklidňující.“

Okamurova SPD „na hraně“

„Mají u nás naději na úspěch populistické extremistické názory týkající se EU, Brexitu, migrace – viz pan Okamura a jemu podobní? Dotazoval se další účastník besedy. „Krajské volby to nepotvrdily, protože obava z migrace byla ve společnosti poměrně silná. Díky dohodě s Tureckem se trochu situace zklidnila, ale přesto z toho byly hrozby z hlediska vlivu na volební výsledek a v zásadě s tím hrála celá řada subjektů a jenom jeden, který relativně, ale hraničně uspěl, to byl Okamura s tou svojí SPD,“ odpovídal za smíchu přítomných studentů Jiří Dienstbier. „Podle průzkumů v podstatě dokázal mobilizovat úplně všechny možné voliče. S jakoukoliv zvyšující se účastí by jeho výsledek klesal pravděpodobně pod tu pětiprocentní hranici. Což neznamená, že si nemůže vybudovat díky tomuto relativnímu úspěchu nějakou pozici ke sněmovním volbám, ale zatím to nevypadá, že by to na čistém antimigračním populismu dokázal. Kdybych se obával hodně podobné kampaně, jakou vedl Trump v amerických prezidentských volbách, tak to jsou naše příští prezidentské volby. Tam by to mohlo mít u voličů úspěch, ale naštěstí nemáme prezidentský systém. Takže to neznamená nějaký totální zvrat. Už dnes nás výkon některých ústavních činitelů hodně posouvá za hranu, kam jsem si nemyslel, že bychom se mohli dostat,“ uvedl dále ministr.

Více peněz na armádu

Na otázku, co říká Severoatlantické alianci, odpověděl ministr Dienstbier následovně: „Máme na ní založenou naši vnější bezpečnost. Neumím si teď představit reálnou alternativu. Byť jsem příznivcem toho, aby si EU vybudovala vlastní bezpečnostní struktury včetně společné armády. To se také mimo jiné objevilo v amerických prezidentských volbách, kdy Trump řekl, že ostatní členové musejí převzít mnohem větší finanční odpovědnost za vlastní obranu. Což není úplně tak originální Trumpův postoj, to Američané dávají najevo dlouhodobě. Mají asi docela oprávněně pocit, že na společnou obranu vynakládají i v poměru k jejich ekonomické síle větší finanční prostředky. Takže nás čeká finanční investice do bezpečnosti. Třeba v oblasti letectva je to úplně zjevné, protože představa, že uděláme díru do světa s těmi našimi několika Gripeny… To je dobré pro hlídání našeho vzdušného prostoru, monitorování, kdo se tu pohybuje, ale při nějakém potenciálním vojenském konfliktu je to samozřejmě úplně směšná síla.“ Kdyby se podle Dienstbiera sdružila národní letectva v Evropě, šlo by v zásadě o docela silné vojenské letectvo, které by měla Evropa k dispozici.

„Je pro nás reálné a žádoucí, aby byla u nás přijata nějaká opatření proti dezinformačním webům, třeba ruským, jako Aeronet?“ zněla otázka z auditoria. „Že to je vážný problém, naznačují zprávy našich zpravodajských služeb,“ odpověděl ministerský host. „Určitá propaganda tu probíhá a velmi složitě se tomu čelí. Je otázka, zda je to řešitelné legislativně. Vezměte si, jak složitě se debatovala regulace internetu v oblasti hazardních her. Zásah do zpravodajství na internetu, to už je doopravdy citelné.“ Dienstbier pak upozornil na problém s White Media, „… který zveřejnil zjevně nezákonný obsah, ale je umístěn v Kalifornii. České orgány těžko zasáhnou proti svobodě slova ve Spojených státech. Neříkám, že stát v tom nemá být aktivní. Zajímavá mi přijde iniciativa některých velkých internetových společností – Google, Facebook, které ohlásily, že budou sledovat pravdivost informací, které se přes ně sdílejí.“

Média bez skrupulí

V této souvislosti si pak Dienstbier postěžoval: „Když jsem se setkal se zástupci Facebooku, kdy jsme diskutovali, jak čelit umísťování obsahu, který šíří nenávist, už jsem byl zuřivě obviňován ze snahy cenzurovat svobodu informací. To bychom museli po čínském způsobu cenzurovat internet a kdo by byl ten, který by určoval, co tam smí či nesmí být. Je to doopravdy velmi citlivá otázka. V minulosti byla určitá společenská dohoda, že novináři a vydavatelé tištěných periodik respektovali určitá pravidla. Dnes žádné etické principy při předávání informací neplatí. Dnes můžete provozovat zpravodajský server někde z Karibiku nebo odkudkoliv na světě.“

Neschopné, slabé Rusko v imperiální křeči

„Pobaltské státy se obávají Ruska. Co až se Donald Trump ujme svého úřadu, jsou informace o kamarádíčkování Putina a Trumpa. Dá se očekávat nějaká agrese ze strany Ruska?“ zněla otázka studenta ZČU.

To už je hodně šílená představa, že by měli Rusové zaútočit na nějaký členský stát NATO. Protože pak je tam článek 5, závazek, že napadený členský stát bude bráněn od všech členů Aliance. To by Rusové riskovali. Něco takového mi připadá opravdu zatím jako šílená představa. Probíhá to v jiné podobě. Testuje se to v jiných prostorech, například v Sýrii, v podobě různých cvičení, letů, přesouvání raket do Kaliningradské oblasti. To má podobu provokací a testování, jaká reakce na to přijde z druhé strany. Ale že by tam měla být nějaká otevřená agrese, tomu zatím odmítám věřit.“ Na druhou stranu je potřeba se podle Dienstbiera připravovat na všechny varianty, a to souvisí s budováním vlastních obranných kapacit. „Nezbývá bohužel, než znovu investovat do vojenských schopností. Něco, co jsme si před čtvrt stoletím mysleli, že v zásadě budeme moci vynechat, že ten svět bude jiný a konflikt se odstraní. Až donedávna se to dařilo. Osobně si myslím, že vzepětí imperiální ruské politiky je dáno tím, že jim docházejí síly. Že Putin na začátku slíbil, že posílí ruskou ekonomiku, její schopnost produkovat něco jiného než suroviny, aby nebyla závislá. Realita je jiná, jsou čím dál více závislejší na surovinách, a to se mu vůbec nepovedlo. A tak obrací pozornost národa k úmyslné velmocenské slávě, je to spíše neschopnost nabídnout něco jiného. Je to i křeč Ruska, že jsou úplně jiní hráči, jako je třeba Čína, ale nejen ona, co budou hrát mnohem větší roli, a to i vojenskou. To neznamená, že v té křeči Rusové nemohou způsobit nějakou naprostou šílenost. Ale doufám, že ne takhle velkou.“

Krym není Kosovo aneb není důvod pro rušení sankcí

„Nejhorší je představa, že by si kus státu uzurpoval jiný stát. To bylo nepředstavitelné a pak došlo na Krym,“ burcoval student. „To je docela zásadní,“ pochválil jej Dienstbier a pokračoval. „Protože anexe Krymu je od druhé světové války nejfatálnější porušení mezinárodního práva alespoň v tom našem prostoru. Ke Kosovu to přirovnávají nesmyslně, protože na Krymu to došlo ještě dál – to nebylo jenom odtržení státu, ale i anexe, i ozbrojenou silou, což je absolutně nepřijatelné. Pro nás jako NATO, které má zájem na zachovávání určitých pravidel, to nelze akceptovat. Samozřejmě razantní odpověď by byla vojenská, ovšem nikdo si nepřál vojenský konflikt. Pak zbylo něco mezi, a to jsou nějaké sankce. Ty alespoň dávají najevo, že to odmítáme. Z tohoto hlediska považuji za obrovsky nebezpečné, pokud se tento postup relativizuje. Což činil do jisté míry i Trump v předvolební kampani.“ Podle Dienstbiera je ale otázka, jaká bude jeho reálná politika. Buď se obklopí standardními politiky, a pak je zde jistá garance kontinuity. Stejně tak jsou prý nebezpečné náznaky u nás, „… ať již u našeho prezidenta či některých politiků, kteří chtějí obchodovat s Ruskem v různých smyslech toho slova. A proto podporují ukončení režimu sankcí, k čemuž není žádný důvod. Protože Rusko se chová stejně agresivně i na Ukrajině, protože tam je otevřená agrese i na Donbasu. Protože Rusové tvrdí, že tam jejich vojáci jsou na dovolené, že tam nejsou oficiálně, a to je směšné. To byli i mužíčci na Krymu, od kterých se Rusové distancovali, a pak je Putin vyznamenával, jak znamenitě tuto operaci provedli. Situace je tedy úplně jasná, a proto třeba já docela silně reaguji na naší politické scéně na toho, kdo zpochybňuje politiku vůči Rusku a sankcím.“

Ukrajina je naše!

„Ruská politika vůči Ukrajině je průnik do vlivu. To je náš prostor, naše sféra. My tam budeme určovat, co se tam bude dít. My to nemůžeme díky naší historické zkušenosti vůbec akceptovat, protože my jsme také v té sféře vlivu Ruska. Proto je třeba držet zásadní postoj vůči Ukrajině právě proto, aby to Rusové nezkoušeli dál. V momentě, kdy by zaútočili na jakýkoliv stát EU a NATO, tak jej musíme začít bránit. Kdybychom nezačali, můžeme dopadnout úplně stejně, takže kde je ta hranice. Ruská imperiální politika má ambici obnovit svůj vliv v celém prostoru, jako jej měly v minulosti. A tomu nemůžeme ustoupit. Proto je tu symbolická reakce, že se tam posílají jednotky, posiluje se vojenská přítomnost v pobaltských zemích. Což nejsou jednotky, které by byly schopny čelit nějakému prvnímu útoku. To je symbolické vyjádření spojenectví. Doufejme, že k tomu nedojde, protože to by bylo docela zničující pro všechny,“ konstatoval Dienstbier.

Nikáb je vlastně babičkovský šátek

Další dotaz ve více než půldruhahodinové diskusi se týkal nošení burek, nikábu, uznávání jiného náboženství. „Hranice se hledá poměrně těžko,“ uvedl Dienstbier a pokračoval: „Co se týká zahalování, je třeba, aby byla jasná identita osoby, která je zahalena, tedy kdo se pohybuje ve veřejném prostoru. Na druhou stranu přehánět ty zákazy může mít někdy i opačný efekt. Třeba spor ve Francii o těch speciálních plavkách, zahalujících skoro celé tělo. Argument proti tomu zákazu byl, že pro ty ženy, co získají emancipaci, je lepší je nechat chodit na pláž v burkinách, než je nechat zavřené doma, kde nad nimi může mít muž, který vyznává tyto principy, totální kontrolu. Dát jim možnost, aby šly do veřejného prostoru, tak pomůže k integraci do společnosti. Když budou na pláž chodit, tak uvidí, že je možnost volit mezi různými životními přístupy. Když je všechny necháte zavřené doma v jejich prostředí, které může být hodně konzervativní, nepochybně žádné integrace nedosáhnete.“

„To byla součást i té debaty u naprosto šílené kauzy vršovické zdravotnické školy v Praze,“ uvedl k hodně medializovanému případu Dienstbier. „Celá podstata toho problému se ani nediskutovala, protože v době, kdy to začalo, kancelář veřejného ochránce to nemohla ani sdělit, protože to byla řešená kauza. Tam nejde o hygienu ve zdravotnickém zařízení, kde by se nosil předepsaný oděv. Tam vůbec nešlo o nějakou praxi. Ta žena chodila do školy v hidžru, což je šátek, který nezakrývá tvář. Takový ten babičkovský šátek, který ještě pamatuji z dětství, které nosily všechny vdané ženy na vesnici.“ Žena, která sem prý přišla, byla tady bez rodiny. "Myslím, že měla dítě, ale bez jakýchkoliv dalších rodinných vazeb. Byla bez formálního vzdělání a starala se o ni jedna nezisková organizace. Když diskutovali, čím by se mohla živit, aby zapadla do společnosti, tak odpovídalo to, aby pečovala o jiné lidi. Proto pro ni vymysleli zdravotní školu.“ Podle Dienstbiera tím, že ředitelka trvala na dodržení školního řádu, který zakazoval pokrývku hlavy, dotyčná mladá žena nedokončila vzdělání, nebude pokračovat v profesní dráze. „Ona tady nebyla v žádném uzavřeném islamistickém prostředí, dva roky tu chodila a možná by ten hidžáb odložila sama. Ona prostě přišla z prostředí, kde bylo společensky, ne nábožensky nemyslitelné, aby vyšla do společnosti bez pokrývky hlavy. Kdyby normálně otevřeně tady ve společnosti žila, tak by možná jej sama odložila, měla by nějakou kvalifikaci, byla by ve zdravotnickém zařízení jako sestra, pečovala by o nemocné lidi a byla by v normální situaci.“ Z druhé strany může být námitka, že i to zahalování nemusí být vždy dobrovolné, že nejde o svobodné rozhodnutí. „Na to není jednoduchá odpověď, ale plošný, striktní zákaz může někdy v tomto směru nadělat více škody,“ uzavřel diskusi o „zdrávce“ Dienstbier.

Pár ghett, milion německých muslimů a povedená integrace v Británii

„Když lidi zaženete do kouta, do nějakého ghetta, tím vytváříte nebezpečnou situaci. Integrace lidí z jiných kultur, z jiného náboženství, je trochu jiná ve Francii, kde trošku mají problém s těmi ghetty. Jinak je to v Německu. Přestože tam také registrují několik tisíc potenciálně nebezpečných radikálů, ovšem při milionové populaci muslimů, především Turků. Pokud někdo z vás byl dříve v německých velkoměstech, ví, že je tam nábožensky společnost velmi pestrá.“ Podle Dienstbiera nebylo nebezpečné jít po ulici v částech Berlína, kde je větší podíl tureckých přistěhovalců. „Ten pocit jsem nikdy neměl a byl jsem v řadě německých měst a nebezpečno mně to tam nikdy nepřišlo. Nebezpečí se mnohem více zdůrazňuje u nás než v samotném Německu. Stejně tak když jsem mluvil s britskými poslanci o situaci v některých britských městech, tak když jsem jim popisoval, jak se o tom tady referuje, oni říkali, že je to přehnané. Že v naprosté většině je tam integrace také povedená. To neznamená, že tam nemají pár šílenců. Takže prostý zákaz nošení šátků nemusí mít smysl a může tu situaci v některých případech i zhoršit. To, co se má postihovat, jsou projevy netolerance, radikalismu, hlásání násilí a je úplně jedno, kdo je hlásá. A to i v trestněprávní rovině. Selektivně trestat toho, kdo chce tu nenávist šířit, a ne nikomu předepsat, jaké oblečení bude nosit. Jak to zakážete? Nidžáb ano, český šátek ne? Pokud si jej nějaká žena vezme, jak to budete rozlišovat. Co je ještě projev nějaké víry nebo radikalismu nebo jde o nějakou módní záležitost,“ odpověděl poměrně obsáhle Dienstbier.

Následoval dotaz dívky – názor na Michala Horáčka coby prezidenta. „Někdo jiný než Zeman!“ Jiří Dienstbier reagoval: „Mně připadá úplně kdokoliv vhodnější, i Michal Horáček. Začátky jeho oficiální kandidatury mi úplně přesvědčivé nepřišly. Ale neměl bych problém si představit, že by byl prezidentem ČR. Umím si představit nějaké zajímavější kandidáty, další lidi, které bych neměl problém respektovat a nepoškozovali by ČR, neštěpili by českou společnost, nešířili by nenávist, neuráželi by, aniž by se za to byli schopni omluvit a nevypadali by jako šašci navenek v zahraničí,“ uvedl na účet prezidenta Miloše Zemana Dienstbier.

„Vy už neplánujete kandidaturu?“ podotkla studentka. „Už moc neplánuji. Když jsem kandidoval posledně, tak jsem měl větší podporu veřejnosti a v sociální demokracii. Zkoušet to, to nemá moc cenu… Neříkám, že nikdy a za žádnou cenu, ale pravděpodobně ta možnost už nepřijde, ta nepřichází tak často, ale v tuto chvíli nepřijde téměř jistě,“ uvedl posmutněný Dienstbier.

„Co budete dělat dál?“ ptala se studentka dosluhujícího ministra, který je ve funkci již jen pár dní. „Já to mám velmi jednoduché, jsem senátor a mám čtyři roky před sebou,“ odvětil vesele. „Takže já se přesunu těch 300, 400 metrů do své senátorské kanceláře. To znamená, že pokud si někteří mysleli, že se mne zbaví, tak opomenuli tento fakt. Pro mě je senátorský mandát dostatečná politická platforma pro to, abych mohl prosazovat věci, o kterých jsem přesvědčen, že jsou správné. Budu využívat tohoto prostoru, který mi samozřejmě zůstává. Z toho mě ty čtyři roky nikdo nemůže odvolat,“ uvedl s jiskrou v oku a potutelným úsměvem.

Za hranou byli Masaryk, Havel a hlavně Klaus. Zeman? Extrém!

Poslední dotaz byl na přímou volbu prezidenta. „Obecně jsem pro prvky přímé demokracie v systému. Nemyslím si, že máme změnit parlamentní formu republiky a přejít na systém přímé demokracie. To rozhodně ne, ale některé prvky ano. Je otázka, jestli hodnotit tu přímou volbu jenom podle výsledku té první, zatím jediné, protože zneužívání funkce prezidenta, to má u nás docela tradici,“ překvapil přítomné Dienstbier. „I ti, kteří mají historicky respekt, tak skoro všichni demokratičtí prezidenti se pokusili jít na hranu, když ne za hranu oficiálních pravomocí. I třeba Tomáš Garrigue Masaryk používal mnohem vyššího vlivu na politickou scénu, než vyplývalo z prezidentských pravomocí. Nepochybně i Václav Havel někdy šel za hranu. Ale pořád to ještě bylo v nějaké míře, která byla smysluplná. I Václav Klaus, nepřímo zvolený prezident, šel z mého hlediska až tak za hranu, že jsem byl dokonce iniciátorem ústavní žaloby na Václava Klause.“ To podle Jiřího Dienstbiera ukazuje, že i když je prezident zvolen nepřímo, není garancí, že tyto hranice nepřekročí. „Nutně není nikde psáno, že přímo volený prezident by měl mít větší pravomoci. Já jsem dokonce tvrdil, že v rámci vyvážených systémů by je měl mít nižší. Ne po prezidentské volbě, ale v době, kdy jsme v parlamentu diskutovali novelu, která přímou volbu zaváděla. Vždy je to nejenom o způsobu, ale o tom, jak ta osoba, která je do funkce zvolena, respektuje určitá pravidla hry. Dnes je to extrém, ale Miloš Zeman by se toho stejně, i kdyby byl zvolen nepřímo, možná ne tak úplně v první, ale rozhodně ve druhém volebním období, pustil. Stejně jako Václav Klaus, kdy omilostnil lidi z bysnysového prostředí, na které byl napojen,“ ukončil svou „kanonádu“ na besedě pro studenty ZČU v Plzni senátor a dosluhující ministr Jiří Dienstbier.